Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
6AC9B237815004D4C1257A4E0065E7F9.html
HTML · 24.71 KB
No categories available
21 Cdo 3333/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se (žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 10.11.2004) domáhal, aby bylo určeno, že jeho pracovní poměr u žalované, založený pracovní smlouvou ze dne 1.4.1992, nadále trvá. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že u žalované pracoval naposledy jako specialista v divizi S. o., a že místem výkonu práce bylo sjednáno B. Dne 30.6.2003 žalobce obdržel výpověď z pracovního poměru, kterou mu žalovaná dala z důvodu \"snižování stavu zaměstnanců a zvyšování efektivnosti\"; tuto výpověď dostal - jak se dodatečně dozvěděl - v rámci hromadného propouštění zaměstnanců žalované. Žalovaná podle názoru žalobce nesplnila svou povinnost \"informovat žalobce o datu doručení písemné zprávy úřadu práce\" a ve zprávě ze dne 29.8.2003 adresované \"Úřadu práce pro P.\" neuvedla, že by se \"hromadné propouštění mělo týkat B.\". Podle názoru žalobce proto jeho pracovní poměr u žalované stále trvá.
Žalovaná namítala, že žalobcova žaloba o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru byla pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22.10.2004 č.j. 19 C 168 , 169, 170/2003-83 zamítnuta a že žalovaná svou povinnost vůči úřadu práce splnila, neboť ho dne 30.5.2003 informovala o zamýšleném hromadném propouštění ve smyslu ustanovení § 52 odst.3 zákoníku práce a dne 29.8.2003 mu doručila písemnou zprávu o hromadném propouštění podle ustanovení § 52 odst.4 zákoníku práce .
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 9.3.2005 č.j. 19 C 162/2004 -31 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 5.225,- Kč k rukám advokáta JUDr. J. C.. Z provedeného dokazování zjistil, že žalobce, který pracoval u žalované od 1.4.1992, působil ode dne 1.11.2000 jako \"pracovník speciálních obchodů\" s místem výkonu práce \"centrála – B.\", že dne 30.6.2003 obdržel žalobce výpověď \"z organizačních důvodů\", která byla pravomocným rozsudkem ze dne 22.10.2004 č.j. 19 C 168,169,170/2003 -83 \"shledána jako platný právní úkon\", že žalovaná dne 29.5.2003 doručila Úřadu práce v P. informaci o hromadném propouštění se záměrem propustit celkem 96 zaměstnanců a že dne 29.8.2003 doručila žalovaná úřadu práce zprávu o hromadném propouštění, které se týkalo celkem 22 pracovníků (5 pokladníků, 2 administrátorů a 15 pracovníků speciálních obchodů), a to v P., O. a P. Poté, co dovodil, že žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, dospěl k závěru, že žalovaná splnila podmínky pro uplynutí výpovědní doby těch zaměstnanců, kterých se týká hromadné propouštění (§ 52 odst. 2 , 3, 4 a 6 zákoníku práce ), neboť listin y doručené úřadu práce obsahovaly strukturu hromadně propouštěných zaměstnanců, a to jak profesní, tak i regionální, přičemž s ohledem na to, že detašované pracoviště žalobce organizačně spadalo pod centrálu v P., zvolila žalovaná správně i příslušný úřad práce, když písemnou zprávu doručila Úřadu práce h.m. P.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 24.6.2005 č.j. 14 Co 259/2005 -51 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovodil, že \"ustanovení § 52 zákoníku práce je nutno chápat provázaný s legislativou upravující oblast zaměstnanosti\", že \"proto je příslušným úřadem práce podle § 52 odst. 4 zákoníku práce místně příslušný úřad práce podle § 25a zákona č. 1/1991 Sb. , tedy úřad práce, v jehož obvodu bude zaměstnání vykonáváno\", že tento závěr platí i pro zaměstnavatele se značně rozvětvenou regionální strukturou a že \"z hlediska účelu zákonné úpravy § 52 zákoníku práce je jedině relevantní místo výkonu práce zaměstnance a nikoliv sídlo zaměstnavatele\"; žalovaná proto \"nepostupovala správně, když zprávu doručila dne 29.8.2003 Úřadu práce h.m. P., pobočka v P. a nikoliv do B.\", kde měl žalobce dle pracovní smlouvy místo výkonu práce. Odvolací soud dále dovodil, že \"otázka struktury propouštěných zaměstnanců je spojena vzájemně s otázkou místní příslušnosti úřadu práce\", že \"pokud by zpráva byla doručena místně příslušnému úřadu dle místa výkonu práce, nemusí v ní být již uvedena regionální struktura propouštěných zaměstnanců, ale postačí jen struktura profesní\", že ale \"regionální struktura musí vycházet ze skutečných míst výkonu práce a je tedy nerozhodné, zda bylo pracoviště B. detašovaným pracovištěm centrály P., ale je rozhodné, že místem výkonu práce žalobce bylo B.\". Odvolací soud uzavřel, že žalovaná svoji povinnost dle § 52 odst. 4 zákoníku práce nesplnila, neboť neuvedla správně regionální strukturu dle místa výkonu práce žalobce a nedoručila zprávu místně příslušnému úřadu práce\".
Obvodní soud pro Prahu 1 poté rozsudkem ze dne 18.8.2006 č.j. 19 C 162/2004 -67 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 12.525,- Kč k rukám advokáta JUDr. V. H. Vázán právním názorem odvolacího soudu dovodil, že \"místně příslušným úřadem práce, kterému žalovaná byla povinna prokazatelně doručit písemnou zprávu o svém rozhodnutí o hromadném propouštění, byl Úřad práce v B. a že výpovědní doba plynoucí v důsledku žalobci doručené výpovědi z pracovního poměru dosud neskončila a \"pracovní poměr žalobce u žalované dosud trvá\", neboť žalovaná \"informovala pouze Úřad práce h.m.P.\".
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24.1.2007 č.j. 14 Co 530/2006 -97 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení ho změnil tak, že žalobci jejich náhradu nepřiznal, a rozhodl, že žalobci se nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení. Poté, co dovodil, že se žalobcem byl rozvázán pracovní poměr v rámci hromadného propouštění, uvedl, že otázku místní příslušnosti úřadu práce \"vyřešil (de facto v totožné věci) Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne 18.10.2006 sp. zn. 21 Cdo 2985/2005 tak, že příslušným pro podání informace zaměstnavatele o hromadném propouštění ve smyslu ust. § 52 odst. 3 , 4, a 6 zákoníku práce je třeba rozumět každý úřad práce\" a že \"vzhledem k vyslovenému právnímu názoru dovolacího soudu, v zájmu jednotné judikatury, by se jevilo na místě v projednávané věci napadený rozsudek změnit, s odůvodněním, že žalovaná při hromadném propouštění dodržela postup dle § 52 odst. 3 a 4 zákoníku práce , když informace doručila Úřadu práce h.m.P.\". Odvolací soud přesto dospěl k závěru, že \"tato povinnost splněna nebyla\", a to z důvodu, že \"informace podávaná úřadu práce musí obsahovat strukturu zaměstnanců, jichž se hromadné propouštění týká\", a že \"z hlediska regionální struktury nikdy nebylo uvedeno, že by se hromadné propouštění týkalo regionu B., kde měl pracoviště (výkon práce) žalobce\". Pracovní poměr žalobce z titulu hromadně propouštěného zaměstnance ve smyslu ust. § 52 odst. 6 zákoníku práce proto dosud neskončil, neboť ohledně něho příslušnému úřadu práce nebyla dosud doručena písemná zpráva zaměstnavatele (žalované) podle § 52 odst. 4 zákoníku práce .
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítla, že podle ustanovení § 52 odst. 4 zákoníku práce je zaměstnavatel do zprávy o hromadném propouštění povinen uvést celkový počet a strukturu zaměstnanců, jichž se hromadné propouštění týká, aniž by bylo stanoveno, jakou strukturu musí zaměstnavatel ve své zprávě použít (profesní, regionální či jinou), a že žalovaná zvolila pro účely zpracování informace a vlastní zprávy dvě strukturní hlediska (profesní a regionální); žalobce byl zahrnut jak do profesní struktury (pracovník speciálních obchodů), tak i do struktury regionální (P., neboť se jednalo o detašované pracoviště centrály P., byť s místem výkonu práce v B.), a žalovaná je přesvědčena, že profesní struktura uvedená v její zprávě je dostačující. Žalovaná dále dovozuje, že \"případné obsahové nedostatky zprávy o hromadném propouštění nemají vliv na uplynutí výpovědní doby hromadně propouštěného zaměstnance, ale mohou být vytýkány zaměstnavateli příslušným úřadem práce v rámci jeho kontrolní činnosti\", a že žalované v projednávané věci nebyly vytýkány žádné obsahové nedostatky zprávy o hromadném propouštění podle § 52 odst. 4 zák. práce ani odborovým orgánem žalované ani Úřadem práce h.m. P. Žalovaná odvolacímu soudu vytýká též to, že napadený rozsudek vydal \"v rozporu se zásadou předvídatelnosti soudních rozhodnutí a právní jistoty účastníků řízení\" a že byl přijat \"účelově, ve snaze obejít právní názor dovolacího soudu\". Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl. Dovozuje, že \"se žalované nepodařilo prokázat, že zpráva o hromadném propouštění ze dne 29.8.2003 se vztahuje k žalobci, a že tedy nesplnila svoji povinnost vůči žalobci\". Současně polemizuje s právním názorem dovolacího soudu, vyjádřeným v rozsudku ze dne 18.10.2006 č.j. 21 Cdo 2985/2005 -82 ohledně výkladu ustanovení § 52 odst. 3 , 4 a 6 zákoníku práce , který úřad je \"příslušným úřadem práce\", a vyslovuje názor, že \"příslušným úřadem práce byl jedině Úřad práce v B., kde má žalobce bydliště a kde vykonával u žalované práci\", že \"regionální struktura je obecně chápáno jako územní\" a že \"to, že jsou v regionální struktuře uvedena města P., O. a P. (nikoli však B.), je zkreslující informace, a že takovou zprávu nelze vůbec přiřadit k hromadnému propouštění týkajícímu se žalobce\".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř. ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř. ) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
V projednávané věci bylo mezi účastníky mimo jiné sporné, který úřad práce je \"příslušným\" ve smyslu ustanovení § 52 odst.3 , 4 a 6 zákona č. 65/1965 Sb. , zákoníku práce , ve znění pozdějších předpisů účinném do 30.9.2003 (dále též jen \"zák. práce\"). Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne 18.10.2006 č.j. 21 Cdo 2985/2005 -82, který byl uveřejněn pod č. 6 v časopise Soudní judikatura, roč. 2007, dospěl k závěru, že příslušným úřadem práce, který je zaměstnavatel povinen informovat podle ustanovení § 52 odst.3 zák. práce a jemuž je podle ustanovení § 52 odst.4 zák. práce povinen prokazatelně doručit písemnou zprávu o svém rozhodnutí o hromadném propouštění a výsledcích jednání s příslušným odborovým orgánem nebo s radou zaměstnanců, se rozumí kterýkoliv úřad práce; na tomto právním názoru, na který odvolací soud ve svém napadeném rozsudku odkázal, nemá dovolací soud důvod cokoliv měnit.
Mezi účastníky je dále sporná otázka, zda na skončení pracovního poměru žalobce z titulu hromadně propouštěného zaměstnance ve smyslu ustanovení § 52 odst. 6 zák. práce má vliv, že doručená zpráva zaměstnavatele (žalované) podle ustanovení § 52 odst. 4 zák. práce neobsahovala \"regionální strukturu propouštěných zaměstnanců podle jejich místa výkonu práce\".
Podle ustanovení § 52 odst.4 věty první a druhé zák. práce zaměstnavatel je povinen prokazatelně doručit příslušnému úřadu práce písemnou zprávu o svém rozhodnutí o hromadném propouštění a výsledcích jednání s příslušným odborovým orgánem nebo s radou zaměstnanců; ve zprávě je dále povinen uvést celkový počet zaměstnanců a počet a strukturu zaměstnanců, jichž se hromadné propouštění týká.
Podle ustanovení § 52 odst.6 věty první zák. práce pracovní poměr hromadně propuštěného zaměstnance skončí výpovědí nejdříve po uplynutí doby 30 dnů od doručení písemné zprávy zaměstnavatele podle ustanovení § 52 odst.4 příslušnému úřadu práce, ledaže zaměstnanec prohlásí, že na prodloužení pracovního poměru netrvá.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že zpráva zaměstnavatele podávaná příslušnému úřadu práce podle ustanovení § 52 odst.4 zák. práce musí obsahovat informaci o rozhodnutí zaměstnavatele o hromadném propouštění, o výsledcích jednání zaměstnavatele s příslušným odborovým orgánem nebo s radou zaměstnanců, o celkovém počtu zaměstnavatelových zaměstnanců a o počtu a struktuře zaměstnanců, jichž se hromadné propouštění týká. Z hlediska skončení pracovního poměru hromadně propouštěného zaměstnance na základě výpovědi je významné to, zda a kdy byla zpráva podle ustanovení § 52 odst.4 zák. práce doručena příslušnému úřadu práce; pracovní poměr zaměstnance skončí nejen uplynutím výpovědí doby, ale teprve (nejdříve) uplynutím doby 30 dnů od doručení písemné zprávy zaměstnavatele podle ustanovení § 52 odst.4 zák. práce příslušnému úřadu práce, ledaže by zaměstnanec prohlásil, že na prodloužení pracovního poměru z toho vyplývajícího (nad rámec výpovědní doby) netrvá. Doručil-li zaměstnavatel prokazatelně písemnou zprávu podle ustanovení § 52 odst.4 zák. práce příslušnému úřadu práce, aniž by úřad práce považoval tuto zaměstnavatelovu povinnost za nesplněnou, není z pohledu skončení pracovního poměru zaměstnance podle ustanovení § 52 odst.6 zák. práce významné, zda má k obsahu zprávy výhrady hromadně propouštěný zaměstnanec. Písemná zpráva zaměstnavatele podle ustanovení § 52 odst.4 zák. práce je určena příslušnému úřadu práce, právních poměrů zaměstnance se může dotýkat jen z pohledu možného prodloužení výpovědní doby podle ustanovení § 52 odst.6 zák. práce a zaměstnancovy výhrady k podané (a prokazatelně doručené) zprávě nemají z hlediska doby skončení jeho pracovního poměru výpovědí právní význam.
S dovolatelkou lze tedy souhlasit, že \"případné obsahové nedostatky zprávy o hromadném propouštění nemají vliv na uplynutí výpovědní doby hromadně propouštěného zaměstnance\", zejména když ani zaměstnavateli (žalované) nebyly příslušným úřadem práce žádné obsahové nedostatky zprávy o hromadném propouštění vytýkány.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc podle ustanovení § 243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř. ).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. září 2008
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu