Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Odo 1489/2006

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Petra Šuka a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobce  Frenn T. B. V., zastoupeného prof. JUDr. M. B., CSc., advokátem, proti žalovaným 1) S. s. V., spol. s r. o., 2) S.T. C., spol. s r. o., a 3) S. m. L., zastoupenému Mgr. V. Š., advokátem, o zaplacení částky 13,930.017,07 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání třetího žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. března 2006, č. j. -175, takto:

I. Dovolání proti výrokům rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. března 2006, č. j. -175, o nákladech řízení se odmítá.

II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá.

III. Třetí žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 108.540,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem ze dne 10. května 2005, č. j. -129, Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalovaných společně a nerozdílně zaplacení částky 13,930.017,07 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty ve výši 10 % ročně z částky 12,073.048,30 Kč za dobu od 1. ledna 2000 do zaplacení s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost ostatních žalovaných (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení (druhý a třetí výrok).

Soud prvního stupně vyšel z toho, že

1) Č. s., a. s. (dále též jen „spořitelna“) a první žalovaná uzavřely 27. září 1993 smlouvu o úvěru číslo 151/93 (dále též jen „smlouva o úvěru“), jíž se spořitelna zavázala poskytnout první žalované úvěr ve výši 20,600.000,- Kč a první žalovaná se zavázala jej splatit do září 1999;

2) rada města L. schválila 7. září 1993 na svém zasedání poskytnutí „finanční záruky“ ve výši 20,600.000,- Kč první žalované na úvěr pro výstavbu obchodního domu B. a uložila primátorovi města uzavřít „ručitelskou smlouvu“ s první žalovanou „za podmínek uvedených v důvodové zprávě“;

3) třetí žalovaný (prohlášením z 27. září 1993) i druhá žalovaná (prohlášením z 26. října 1995) se bance zavázali, že nesplní-li závazek vrátit poskytnuté peněžní prostředky první žalovaná, učiní tak oni;

4) spořitelna dopisem ze dne 17. listopadu 1998 vyzvala třetího žalovaného k úhradě „finančních závazků“ první žalované ze smlouvy o úvěru, neboť ta je řádně nesplácí;

5) spořitelna dopisem ze dne 7. prosince 1998, doručeným první žalované téhož dne, vypověděla smlouvu o úvěru a vyzvala první žalovanou k zaplacení „dlužné částky předmětného úvěru“ ve výši 14,803.295,07 Kč do 15 dnů od uplynutí jednoměsíční výpovědní lhůty;

6) sdělením ze dne 16. prosince 1998 nabídl třetí žalovaný bance splátkový kalendář pro plnění z titulu ručení a téhož dne zaplatil první splátku ve výši 500.000,- Kč;

7) spořitelna postoupila (smlouvou č. 0000000662 z 30. listopadu 1999) pohledávku ze smlouvy o úvěru K. b. P., s. p. ú. (dále též jen „K. b.“),

8) K.b.dopisem z 5. ledna 2000 požádala první žalovanou o „odsouhlasení zůstatků účtů“, na nichž je veden její závazek vůči K.b.z úvěru poskytnutého spořitelnou, „postoupený“ smlouvou č. 0000000662; úvěr po lhůtě splatnosti činí 12,073,048,30 Kč,  úroky po lhůtě splatnosti pak činí 1,856.968,77 Kč; dopis obsahuje předepsané prohlášení „o tom, že oslovený uznává svůj závazek vůči K. b. co do důvodu a výše s tím, že pokud se skutečnými zůstatky souhlasí, nechť je do kolonky ,vyjádření klienta‘ uvedeno bez připomínek“; kolonka „vyjádření klienta“ formulaci „bez připomínek“ neobsahuje;

9) pohledávka následně přešla na Č. k. a. která ji postoupila (smlouvou z 5. listopadu 2002) E. G., a. s. a ta ji postoupila (smlouvou z 12. prosince 2002) žalobci.

Soud prvního stupně neměl za prokázané, že jistina dluhu činí 12,073,048,30 Kč a úroky 1,856.968,77 Kč, a žalobu proto zamítl. Současně shledal opodstatněnou námitku promlčení vznesenou třetím žalovaným, neboť promlčecí doba začala běžet 8. ledna 1999, uplynula 8. ledna 2003 a žaloba byla podána až 22. prosince 2003. Dopis z 5. ledna 2000 nepovažoval za uznání závazku ve smyslu § 323 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), neboť nesplňuje požadavek určitosti identifikace závazku dlužníka. Částečné plnění třetího žalovaného ve výši 500.000,- Kč, uskutečněné 16. prosince 1998, sice lze chápat jako uznání dluhu, k dalšímu plnění ze strany třetího žalovaného však nedošlo a promlčecí doba, jež začala běžet 16. prosince 1998, marně uplynula 16. prosince 2002.

Námitku třetího žalovaného, podle níž převzal primátor města ručitelský závazek v rozporu s usnesením rady města, neshledal soud prvního stupně opodstatněnou, když uzavřel, že třetí žalovaný převzal ručitelský závazek v souladu s usnesením rady města, neboť v tomto usnesení „není žádné omezení o tom, že by ručení mělo být převzato pouze na dobu určitou do dostavění obchodního domu Balón“ a „žádné takové omezení z rozhodnutí rady nevyplývá“.

Stejně tak neshledal opodstatněnými ani ostatní námitky třetího žalovaného, podle kterých: 1) smlouva o úvěru nebyla uzavřena platně; 2) z ručitelského prohlášení není zřejmé, ve prospěch jakého věřitele bylo učiněno; 3) v důsledku uzavření dodatků ke smlouvě o úvěru zaniklo zajištění a 4) třetímu žalovanému nebylo oznámeno ani prokázáno postoupení pohledávky.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci částku 13,930.017,07 Kč s 18 % úrokem z prodlení od 1. ledna 2000 do zaplacení, a první a druhá žalované jsou povinny zaplatit žalobci smluvní pokutu ve výši 10 % ročně z částky 12,073.048,77 Kč od 1. ledna 2000 do 15. března 2006, vše do tří dnů od právní moci rozsudku, s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost ostatních žalovaných (druhý výrok), ve zbytku rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (třetí až šestý výrok).

Odvolací soud (po zopakování dokazování) uzavřel, že dopis K. b. z 5. ledna 2000 se týká pohledávky, která jí byla postoupena spořitelnou. Jde o pohledávku za první žalovanou plynoucí ze smlouvy o úvěru a první žalovaná podepsala prohlášení, že zůstatky na účtech, tedy úvěr po lhůtě splatnosti ve výši minus 12,073,048,30 Kč a úroky po lhůtě splatnosti ve výši minus 1,856.968,77 Kč, jsou jejím závazkem vůči K. b. a uznává je co důvodu a výše. Je nepochybné – pokračoval odvolací soud – že (odsouhlasení zůstatků k 31. prosinci 1999) byla K. b. vypracována 5. ledna 2000, první žalovaná ji obdržela, podepsala v ní obsažené uznání dluhu, do kolonky vyjádření klienta vyplnila, že nemá k dispozici nový výpis z obchodního rejstříku, týkající se změny jejího obchodního jména a sídla, doložila kopií notářského zápisu z 31. srpna 1999, nevznesla žádné připomínky k tam uvedeným zůstatkům na účtech au zaslala zpět K. b., která ji obdržela 9. února 2000.

Na rozdíl od soudu prvního stupně uvedenouu posoudil jako uznání závazku ve smyslu obch. zák., neboť závazek je jednoznačně identifikován jak odkazem nau (smlouvu o postoupení pohledávky č. 0000000662), tak i konkrétní výší. Jelikož platí vyvratitelná domněnka, že v době uznání závazek v žalované výši trval, je na žalovaných, aby tvrdili a prokázali, že vymáhaná pohledávka např. neexistuje, po uznání na ni bylo částečně plněno apod. Požadavek, aby skutečnou výši pohledávky prokazoval žalobce, není na místě. V důsledku uznání závazku také nedošlo k marnému uplynutí promlčecí doby, neboť v souladu s ustanovením obch. zák. začala od uznání běžet nová čtyřletá promlčecí doba, před jejímž uplynutím byla žaloba k soudu podána.

Závěry soudu prvního stupně, podle kterých ani ostatní námitky třetího žalovaného nejsou opodstatněné, shledal odvolací soud správnými. Výslovně se ztotožnil i se závěrem, podle něhož třetí žalovaný převzal ručení v souladu s usnesením rady města L.

Třetí žalovaný podal proti druhému, čtvrtému a šestému výroku rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení (dále jen „“).

Odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně posoudilu označenou jako „odsouhlasení zůstatků k 31. prosinci 1999“ jako „kvalifikované uznání dluhu“. „Tvrzení odvolacího soudu“, podle kterých první žalovaná „podepsala prohlášení, že zůstatky na účtech jsou jejím závazkem vůči K. b. a uznává je co do důvodu a výše“, neodpovídají skutečnosti a jsou „v příkrém rozporu s faktickým stavem“. Podle názoru dovolatele jde pouze ou, jíž si „mezi sebou zasílají ekonomické útvary subjektů, a to pouze za účelem odsouhlasení evidence, tedy inventarizace zůstatků účtů“, a nikoli ou „vedoucí ke kvalifikovanému uznání dluhu“. Navíc „není nikde naě uvedeno, z jakého závazkového vztahu jsou pohledávky dovozovány“. „Je nepochybné, že toto jsou základní předpoklady a podmínky, nezbytné pro řádné uznání dluhu, zejména má-li se jednat o uznání co do důvodu - tyto zde však absentují“. Ač „listina sama výslovně uvádí, jakým způsobem má být v kolonce vyjádření klienta přesně provedeno“, tj. uvedením poznámky „bez připomínek“, „žádné takové ustanovení zde uvedeno není“. Reagovala-li první žalovaná „na nějaký podnět parafovanou poznámkou, bylo to ustanovení posledního odstavcey, tedy reakce na požadavek doložit změny týkající se subjektu“.

Usnesením rady města z patnáctého zasedání rady města konaného 7. září 1993 bylo schváleno „poskytnutí záruky za předem stanovených podmínek a uložilo primátorovi uzavřít ručitelskou smlouvu“ s první žalovanou „za podmínek uvedených v důvodové zprávě“. Pouze v intencích tohoto oprávnění mohl primátor jednat a město – dovolatele – platně zavazovat. Rozsah závazku ve stanovených mezích byl dán smlouvou o převzetí ručitelského závazku, kde je stanoveno poskytnutí ručení na dobu do 30. září 1994, tj. do dokončení objektu, jímž mělo být následně „ručeno“. Odkazuje na závěry přijaté Ústavním soudem v nálezu „č. 721/2000“ (jde o nález Ústavního soudu ze dne 10. července 2001, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 23, ročník 2001, pod číslem 103), dovolatel uzavírá, že je „nutno považovat úkony směřující nad rozsah oprávnění daného rozhodnutí orgánů obce za absolutně neplatné, což dopadá i na posuzovaný případ“.

Žalobce nedoložil ani vznik dluhu (čerpání úvěru), ani to, „z čeho se tvrzené pohledávky skládají, tedy co jsou pohledávky na jistině, za jaké období a v jaké výši je uplatňováno příslušenství, jaká je skladba tohoto příslušenství apod.“.

Konečně dovolatel namítá, že náklady řízení, jejichž náhrada mu byla uložena, byly chybně stanoveny.

Žalobce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání třetího žalovaného zamítl.

Jelikož dovolatel výslovně napadá rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích o nákladech řízení před soudy obou stupňů, zabýval se Nejvyšší soud nejprve tím, zda je dovolání v tomto rozsahu přípustné. Tyto výroky, ač součástí rozsudku, mají povahu usnesení, přičemž přípustnost dovolání proti nim nezakládá žádné z ustanovení (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení a bez dalšího odmítl.

Dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je přípustné podle , není však důvodné.

Nejvyšší soud předně přezkoumal správnost závěru odvolacího soudu, podle něhož dlužnice – první žalovaná – uznala svůj závazek ze smlouvy o úvěru.

Dopis K. b. z 5. ledna 2000, adresovaný první žalované, obsahuje následující text:

„Žádáme Vás o odsouhlasení zůstatků Vašich účtů, na kterých je veden Váš závazek vůči K.b.P., s. p. ú. z úvěru poskytnutého Č. s., a. s. a postoupeného v souladu s usnesením vlády č. 1178/99 K.b.P. s. p. ú. na základě smlouvy o postoupení pohledávek číslo 0000000662. Úvěr po lhůtě splatnosti vykazuje k 31. prosinci 1999 zůstatek ve výši -12,073.048,30 Kč, úrok po lhůtě splatnosti vykazuje k 31. prosinci 1999 zůstatek ve výši 1,856.968,77 Kč a nedoplatek úroků z prodlení účtovaných k 31. prosinci 1999 v souladu s Opatřením MF ČR 77/94 činí -3,502.132,70 Kč.“

Na druhé straně dopisu je text:

„Prohlašujeme, že výše uvedené zůstatky na účtech jsou naše závazky vůči K.b.P., s. p. ú. a tyto uznáváme co do důvodu a výše“.

Pod tímto textem je kolonka „Vyjádření klienta“, do níž je připsán text „Nový výpis z OR do současné doby není k dispozici. Změny jsou doloženy kopií NZ“ a následuje uvedení obchodního jména a identifikačního čísla první žalované, otisk jejího razítka a podpis.

Další dva odstavce dopisu zní:

„Pokud se skutečnými zůstatky souhlasíte, do kolonky ,Vyjádření klienta‘ uveďte ‚bez připomínek‘.

V případě, že s výše uvedenými stavy účtů nesouhlasíte, prosíme Vás, abyste uvedli do kolonky ,Vyjádření klienta‘ hodnotu dle Vašich podkladů a v příloze zaslali zdůvodnění.“

Podle (dovolatelem nezpochybněných) skutkových zjištění odvolacího soudu první žalovaná tento dopis obdržela, opatřila svým podpisem a zaslala zpět K. b., které došel 9. února 2000.

Nejvyšší soud již např. v rozsudku ze dne 24. března 2004, sp. zn. , formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož je nutno závazek, jehož se uznání týká, identifikovat takovým způsobem, aby nebyl zaměnitelný s jiným (např. uvedením jeho důvodu, odkazem nau, ve které je dále specifikován, a podobně).

Nemá-li dlužník vůči věřiteli v době uznání jiný závazek nebo jiné závazky ze smlouvy (smluv) o úvěru (tedy jiné závazky zaměnitelné s uznávaným závazkem), pak platí, že závazek je v uznání dostatečně určitě identifikován i tehdy, vymezuje-li jej jen údaj o osobě věřitele, výši plnění a označení, že jde o závazek ze smlouvy o úvěru (aniž by bylo nutné smlouvu o úvěru blíže specifikovat např. číslem či datem uzavření).

Jelikož v řízení nebylo ani tvrzeno, že by první žalovaná měla v době uznání vůči předchůdci žalobce jiný peněžitý závazek způsobilý záměny s uznávaným závazkem, nemůže být námitka dovolatele, podle které není vě uvedeno „z jakého závazkového vztahu jsou pohledávky dovozovány“, důvodná.

Při respektování výkladových pravidel určených ustanovením § 266 obch. zák. a zásad pro výklad právních úkonů, formulovaných např. v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. , pak nemá Nejvyšší soud žádné pochybnosti o tom, že připojením podpisu na předmětný dopis, bez uvedení jakékoliv výhrady k jeho obsahu, první žalovaná uznala svůj závazek ze smlouvy o úvěru, a to v souladu s ustanovením § 323 odst. 1 obch. zák., se všemi důsledky z toho plynoucími. Proto shledává správnými závěry odvolacího soudu, podle kterých v důsledku existence vyvratitelné domněnky (§ 323 odst. 1 obch. zák.) bylo na žalovaných (a nikoli na žalobci), aby tvrdili a prokázali, že uplatněná pohledávka neexistuje, resp. existuje v jiné výši, přičemž v důsledku přetržení promlčecí doby (§ 407 odst. 1 obch. zák.) a běhu nové čtyřleté (§ 397 obch. zák.) promlčecí doby od uznání závazku byla žaloba podána dříve, než (nová) promlčecí doba uplynula.

Důvodná není ani námitka dovolatele, podle níž je prohlášení o převzetí ručení, učiněné primátorem města – dovolatele – „nutno považovat za úkon směřující nad rozsah oprávnění daného rozhodnutím orgánů obce“, tj. za úkon absolutně neplatný.

Jak vyplývá z obsahu spisu, rada města (dovolatele) přijala na svém zasedání 7. září 1993 usnesení číslo 215/93, podle kterého „schvaluje poskytnutí finanční záruky ve výši 20,600.000,- Kč firmě Z. s. r. o.“ (rozuměj první žalované) „na úvěr pro výstavbu OD B. v L., a ukládá Ing. J. D., primátorovi města, uzavřít ručitelskou smlouvu s firmou Z. s. r. o. za podmínek uvedených v důvodové zprávě“.

S dovolatelem lze souhlasit, že poskytnutí zajištění závazku k peněžitému plnění ručitelským prohlášením je majetkoprávním úkonem obce, který je podřaditelný pod ustanovení , o obcích (dále jen „“). K jeho platnosti proto bylo nezbytné rozhodnutí obecního zastupitelstva ( ), popř. obecní rady ( – srov. výše citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2005, sp. zn. ).

V projednávané věci však rada města poskytnutí úvěru schválila, a to – oproti názoru dovolatele – bez jakéhokoliv omezení. Omezení „podmínkami důvodové zprávy“ se vztahuje pouze na vztah mezi ručitelem (třetím žalovaným) a dlužníkem (první žalovanou) – srov. formulaci „uzavřít ručitelskou smlouvu s firmou Z. s. r. o. za podmínek uvedených v důvodové zprávě“. S tvrzením dovolatele, že rada města schválila poskytnutí ručení pouze na omezenou dobu (do 30. září 1994), proto nelze souhlasit. Ostatně ani samotný dovolatel ještě v prosinci 1998 neměl pochybnosti o tom, že ručitelský závazek převzal platně a bez časového omezení, když spořitelně nabídl splátkový kalendář pro plnění z titulu ručení a zaplatil i první splátku ve výši 500.000,- Kč.

Právní posouzení věci odvolacím soudem je tedy i v tomto směru správné.

Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti ( ), dovolání podle ustanovení části věty před středníkem zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení , a  Náklady řízení, jejichž náhradu soud žalobci přiznal, jsou tvořeny odměnou za zastupování advokátem v jednom stupni (dovolacím řízení) ve výši 90.910,- Kč, určenou podle , a , ve znění účinném do 31. srpna 2006, paušální náhradou hotových výdajů podle , ve znění účinném od 1. září 2006, ve výši 300,- Kč a náhradou za 19 % daň z přidané hodnoty ve výši 17 330,- Kč ( ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně  dne 28. srpna 2008

JUDr. Petr G e m m e l

předseda senátu