Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 3463/2006

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci žalobce Z. H., zastoupeného advokátem, proti žalované C., spol. s r. o., zastoupené advokátem, o vyloučení majetku z exekuce, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 3. 2006, č.j. -112, ve spojení s opravnými usneseními téhož soudu ze dne 9. 3. 2006, č.j. -116, a ze dne 5. 6. 2006, č.j. -128, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Rozsudkem ze dne 15. 11. 2004, č.j. -98, Městský soud v Brně vyloučil označený byt a s ním spojený podíl na společných částech domu a pozemku z exekuce a žalované uložil povinnost zaplatit náklady, které žalobci v řízení vznikly. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobci k bytu a podílu na společných částech domu a pozemku svědčí právo, které exekuci nepřipouští ( , , ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „“). Žalobce a E. H. (povinná v exekuci) byli jako manželé společnými nájemci předmětného bytu. E. H. společnou domácnost 12. 12. 2001 opustila, odstěhovala se (i s dětmi) „s úmyslem trvale v bytě nebydlet.“ Společný nájem tímto způsobem zanikl, jediným nájemcem se stal žalobce, který byt smlouvou z 11. 12. 2002 nabyl do výlučného vlastnictví ( ). Skutečnost, že manželé dohodami ze 17. 4. 2000 a z 2. 10. 2002 zúžili stanovený rozsah společného jmění, je již nepodstatné.

Krajský soud v Brně v záhlaví uvedeným rozsudkem (ve znění opravných usnesení) změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalobu na vyloučení majetku z exekuce zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud – na podkladě skutkových zjištění z řízení před soudem prvního stupně – dospěl k závěru, že nabytí bytu (s podílem na společných částech domu a pozemku) podle ustanovení a , kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony /zákon o vlastnictví bytů/, ve znění účinném do 31. 12. 2002 (dále jen „“), nepředstavuje výjimku ze zásad zakotvených v , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Oproti soudu prvního stupně proto shledal dohody o zúžení stanoveného rozsahu společného jmění manželů jediným důvodem, o který žalobce právo k exekucí dotčenému majetku opírá. Jestliže žalobce a E. H. stanovený rozsah společného jmění zúžili po vzniku pohledávky žalované (v exekuci oprávněné) a uhradil-li žalobce kupní cenu bytu z úvěru, který splácí ze svého příjmu od 16. 12. 2002, tedy ještě za trvání manželství, lze v exekuci pohledávku žalované uspokojit prodejem předmětného bytu.

Rozsudek odvolacího napadl žalobce dovoláním, jímž ohlašuje dovolací důvody podle (nesprávné právní posouzení věci) a podle (skutkové zjištění, z něhož vychází, nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). V rámci prvního z uvedených důvodů prosazuje názor, podle něhož jako výlučný nájemce předmětného bytu (E. H. trvale opustila i s tehdy nezletilými dětmi společnou domácnost 12. 12. 2001) měl ve smyslu „předkupní právo k této bytové jednotce a k odpovídajícímu spoluvlastnickému podílu na společných částech domu a pozemku.“ je přitom ve vztahu k speciálním právním předpisem. To, že exekucí postižená nemovitost se nestala součástí společného jmění, vyplývá i ze smlouvy o zúžení stanoveného rozsahu společného jmění manželů ze 17. 4. 2000; příjmy ze zaměstnaneckého poměru totiž byly výlučným vlastnictvím dovolatele a právě z těchto příjmů splácí od prosince 2002 úvěr poskytnutý na úhradu kupní ceny stavební spořitelnou. V době, kdy pohledávka „bez vědomí žalobce“ vznikla, tedy v období od 2. 3. 1998 do 16. 3. 2000, byl byt toliko předmětem nájmu, takže ustanovení , o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „), nelze použít (uvedené ustanovení není možno vztáhnout ani na „notářský zápis ze 17. 4. 2000“). Druhý z dovolacích důvodů je spjat s původem finančních prostředků, jimiž žalobce splácí úvěr stavební spořitelně; podle dovolatele zjištění, že úvěr neplatí z prostředků náležejících do jeho výlučného vlastnictví, odporuje listinným důkazům (smlouvě o stavebním spoření a úvěrové smlouvě) a výpovědi svědkyně E. H.. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud věc projednal podle ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. ).

Dovolání – směřující proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé – je přípustné (, ); důvodné však není.

Jelikož vady podle ustanovení , odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 , jež by řízení činily zmatečným, ani jiné vady řízení ( ), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (, věta druhá, ), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani ze spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, tedy důvodem nesprávného právního posouzení věci, jemuž lze podřadit celou argumentaci obsaženou v dovolání (, věta první, ), je předmětem dovolacího přezkumu posouzení otázky, zda právo, které k nemovitosti žalobce uplatňuje, nepřipouští její postižení v exekuci.

Přestože dovolatel ohlásil i důvod uvedený v , obsah dovolání to popírá. Skutkové zjištění soudu prvního stupně, podle něhož žalobce splácel úvěr poskytnutý stavební spořitelnou od prosince 2002 z příjmů ze zaměstnání, tedy zjištění vyplývající z důkazů, na které žalobce v dovolání upozorňuje, odvolací soud převzal, ale v rámci právního posouzení věci je hodnotil jinak než soud prvního stupně.

Právní posouzení je ve smyslu ustanovení nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení lze právo k majetku, které nepřipouští výkon rozhodnutí, uplatnit vůči oprávněnému návrhem na vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí v řízení podle třetí části tohoto zákona. Obdobně podle odstavce 1 se postupuje, byl-li nařízeným výkonem rozhodnutí postižen majetek patřící do společného jmění manželů nebo který se považuje za součást společného jmění manželů (), avšak vymáhaný závazek vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů při používání majetku, který a) podle smlouvy o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů nebo podle smlouvy o vyhrazení vzniku společného jmění ke dni zániku manželství nepatřil do společného jmění manželů, a oprávněnému byl v době vzniku vymáhané pohledávky znám obsah smlouvy, b) náležel výhradně povinnému proto, že jej nabyl před manželstvím, dědictvím, darem, za majetek náležející do jeho výlučného majetku nebo podle předpisů o restituci majetku, který měl ve vlastnictví před uzavřením manželství nebo který mu byl vydán jako právnímu nástupci původního vlastníka, anebo že slouží podle své povahy jen jeho osobní potřebě ( ).

Tam, kde se ve zvláštních právních předpisech hovoří o soudním výkonu rozhodnutí nebo výkonu rozhodnutí, rozumí se tím také nařízení a provádění exekuce podle (srov. ).

Podle ustanovení lze exekuci na majetek patřící do společného jmění manželů provést také tehdy, jde-li o vymáhání závazku, který vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů. Za majetek patřící do společného jmění povinného a jeho manžela se pro účely nařízení exekuce považuje také majetek, který netvoří součást společného jmění manželů jen proto, že byl smlouvou zúžen zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů nebo že byl smlouvou vyhrazen vznik společného jmění ke dni zániku manželství.

Podle ustanovení se při provádění exekuce také nepřihlíží ke smlouvě, kterou byl zúžen zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů o majetek, který patřil do společného jmění v době vzniku vymáhané pohledávky. Totéž platí, byl-li smlouvou rozšířen zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů o majetek povinného, který nepatřil do společného jmění v době vzniku vymáhané pohledávky.

Podle ustanovení § 143 odst. 1 obč. zák. tvoří společné jmění manželů a) majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství, s výjimkou majetku získaného dědictvím nebo darem, majetku nabytého jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů, a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednoho z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství a nebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka, b) závazky, které některému z manželů nebo oběma manželům společně vznikly za trvání manželství, s výjimkou závazků týkajících se majetku, který náleží výhradně jednomu z nich, a závazků, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého.

Podle ustanovení § 143a odst. 1 obč. zák. mohou manželé smlouvou uzavřenou formou notářského zápisu rozšířit nebo zúžit stanovený rozsah společného jmění manželů. Takto mohou manželé změnit rozsah majetku a závazků nabytých či vzniklých v budoucnosti, ale i majetku a závazků, které již tvoří jejich společné jmění. Předmětem této smlouvy mohou být i jednotlivé majetkové hodnoty a závazky. Jestliže je předmětem smlouvy nemovitost, která již náleží do společného jmění manželů nebo do výlučného majetku jednoho z nich, nabývá smlouva účinnosti vkladem do katastru nemovitostí. Podle ustanovení § 143a odst. 2 obč. zák. mohou dále manželé smlouvou uzavřenou formou notářského zápisu vyhradit zcela nebo zčásti vznik společného jmění manželů ke dni zániku manželství, pokud nejde o věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti.

Podle ustanovení § 143a odst. 4 obč. zák. se manželé mohou vůči jiné osobě na smlouvu uvedenou v předcházejících odstavcích odvolat jen tehdy, jestliže je jí obsah této smlouvy znám.

V projednávané věci vycházel odvolací soud z následujících skutkových zjištění.

Usnesením ze dne 22. 9. 2003, č.j. -7, nařídil Městský soud v Brně podle rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 8. 2002, sp. zn. , ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 4. 2003, sp. zn. , pro pohledávku 1.402.500,- Kč na majetek povinné E. H. exekuci; pověřený soudní exekutor vydal dne 26. 1. 2004 exekuční příkaz (č.j. -24), jímž přistoupil k prodeji nemovitosti, a to bytu v budově na pozemku parc. č. 1672 (se spoluvlastnickým podílem ve výši 5723/175296 na společných částech domu a pozemku), zapsaného na listu vlastnictví pro obec B., katastrální území K.. Pohledávka, kterou žalovaná v exekuci vymáhá, vznikla v době od 2. 3. 1998 do 16. 3. 2000. Žalobce a E. H. uzavřeli 18. 3. 1988 manželství, které bylo rozvedeno rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 25. 4. 2003, sp. zn. (právní moci nabyl 3. 6. 2003). Smlouvou uzavřenou formou notářského zápisu ze 17. 4. 2000 (NZ 348/2000) zúžili manželé do budoucna stanovený rozsah společného jmění (mj.) tak, že „věci a práva nabytá či závazky vzniklé,“ včetně „příjmů ze zaměstnaneckého či jiného takového poměru,“ nebudou předmětem společného jmění, ale výlučným vlastnictvím každého z nich. Smlouvou uzavřenou formou notářského zápisu z 2. 10. 2002 (NZ 933/2000) zúžili manželé do budoucna stanovený rozsah společného jmění tak, že předmětný byt se spoluvlastnickým podílem na společných částech budovy a pozemku „nebude součástí jejich společného jmění,“ ale výlučným vlastnictvím žalobce. Smlouvou ze dne 11. 12. 2002 převedlo Statutární město Brno podle předmětný byt (se spoluvlastnickým podílem na společných částech budovy a pozemku) do vlastnictví žalobce; vklad práva povolil Katastrální úřad B.-m. rozhodnutím č.j. V-13023/2002, jehož účinky nastaly 19. 12. 2002. Kupní cenu ve výši 123.877,- Kč zaplatil žalobce z úvěru, který mu poskytla S. s. Č. s., a. s., smlouvou z 11. 11. 2002; úvěr žalobce splácí ze svého zaměstnaneckého příjmu od 16. 12. 2002.

Smyslem (účelem) excindační (vylučovací) žaloby podle a 2 je poskytnout právní ochranu osobám, které mají k majetku (k věcem, právům nebo jiným majetkovým hodnotám), jenž byl postižen výkonem rozhodnutí (exekucí), takové právo (právní vztah), které nepřipouští, aby nařízený výkon rozhodnutí (exekuce) byl proveden a aby se tak postižený majetek stal zdrojem pro uspokojení oprávněného. Rozhodnutí, kterým soud žalobě vyhověl, je důvodem zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) postihujícího tento majetek (srov. , ).

Excindační žaloba je k dispozici nejen osobám, které nejsou účastníky řízení o výkon rozhodnutí (exekučního řízení), ale i manželovi povinného, který jí uplatňuje právo k majetku, který patří do společného jmění manželů nebo který se ve smyslu ( ) považuje za součást společného jmění manželů, jestliže vylučuje, aby postižený majetek byl použit k úhradě pohledávky vymáhané věřitelem povinného. Platí, že právo manžela povinného, které nepřipouští výkon rozhodnutí (exekuci), není vymezeno hmotným právem; skutečnosti, pro které se může domáhat vyloučení postiženého majetku z výkonu rozhodnutí (exekuce), vyplývají z ustanovení

V souzené věci je nepochybné, že (již) na základě smlouvy ze 17. 4. 2000, kterou žalobce a E. H. zúžili zákonem stanovený rozsah společného jmění tak, že z něj do budoucna vyňali své příjmy ze zaměstnaneckých poměrů (a právě ze svého příjmu žalobce zaplatil část kupní ceny bytu, resp. od prosince 2002 do právní moci rozsudku o rozvodu manželství ze svého příjmu splácel úvěr poskytnutý peněžním ústavem na úhradu kupní ceny), se byt (včetně spoluvlastnického podílu na společných částech domu a pozemku) stal výlučným vlastnictvím žalobce. Protože – jak bylo shora řečeno – se právo, pro které se žalobce může domáhat vyloučení postiženého majetku z exekuce, opírá o ustanovení procesní povahy, není závěr, že ve smyslu ustanovení § 143a odst. 1 obč. zák. je předmětný byt výlučným vlastnictvím jednoho z nich, pro úspěšnost excindační žaloby dostačující.

Ochranu třetích osob zajišťuje ustanovení § 143a odst. 4 obč. zák., které účinnost smlouvy o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění váže ve vztahu k věřitelům na skutečnost, že obsah smlouvy jim byl znám. Do všech fází exekučního řízení se tato zásada promítá ustanovením Ke smlouvě ze 17. 4. 2000 by proto bylo možno přihlédnout, pokud by ji žalobce a E. H. uzavřeli až poté, co podle hmotného práva vymáhaná pohledávka (z titulu odpovědnosti za škodu) vznikla. Vznikla-li pohledávka v době od 2. 3. 1998 do 16. 3. 2000, tj. za trvání manželství, ale před uzavřením smlouvy o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění, nepřipadá vyloučení jím dotčeného majetku z exekuce v úvahu. Tímto majetkem se rozumí nejen věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, které v době vzniku vymáhané pohledávky již patřily do společného jmění a poté je manželé na základě smlouvy „vyňali“ a „převedli“ do výlučného vlastnictví žalobce, ale i peněžní prostředky, které – nebýt smlouvy – by v okamžiku výplaty tvořily součást společného jmění a za které žalobce (zcela nebo zčásti) za trvání manželství nabyl věc (byt) do svého individuálního vlastnictví.

Vyloučení bytu se spoluvlastnickým podílem na společných částech domu a pozemku z exekuce nemůže být odůvodněno ustanovením nebo b/ , neboť závazek (pohledávka) nevznikl E. H. při používání majetku zde vyjmenovaného. Za situace, kdy dluh odpovídající vymáhané pohledávce vznikl E. H. sice za trvání manželství, ale nikoliv ve spojitosti s používáním majetku vyjmenovaného v nebo b/ , je exekuční postižení majetku, který podle smlouvy o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění nepatří do společného jmění manželů, vyloučeno, byla-li smlouva uzavřena (stala se účinnou) před vznikem vymáhané pohledávky a pokud – současně – byl žalované (věřitelce) v době vzniku pohledávky znám její obsah (viz obč. zák., ). Protože tomu tak v dané věci nebylo, je závěr odvolacího soudu správný.

Dovolatelův názor, že majetek, o jehož vyloučení z exekuce jde, nabyl – bez ohledu na smlouvy o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění – do svého individuálního vlastnictví proto, že v době převodu vlastnictví bytu byl jediným jeho nájemcem, dovolací soud nesdílí.

V rozsudku ze dne 13. 4. 2004, sp. zn. , uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 6/2005 pod č. 50, Nejvyšší soud dovodil, že byt v budově ve vlastnictví, popřípadě spoluvlastnictví bytového družstva, který nabyl do vlastnictví podle ustanovení a ten z manželů, který se stal členem družstva, není ve společném jmění manželů, jestliže manželům nevzniklo společné členství v bytovém družstvu. Vysvětlil, že družstevní byt ve vlastnictví člena družstva sice nebyl, ale členský podíl, který může být předmětem převodu nebo dědění, má majetkovou hodnotu; z tohoto pohledu představuje byt majetek nabytý za trvání manželství jedním z manželů (členem družstva) za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela ( obč. zák.).

V případě bytu, který není bytem v budově ve vlastnictví, popřípadě spoluvlastnictví bytového družstva (jako je tomu v dané věci), se shora uvedené neuplatní. Jestliže tedy vlastník budovy převedl smlouvou podle byt do vlastnictví manžela, který je (výlučným) nájemcem bytu, pak – neuplatní-li se žádná z výhrad obč. zák. – se byt (se spoluvlastnickým podílem na společných částech domu a pozemku) stává předmětem společného jmění manželů; sjednání smlouvy o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění je jediným způsobem, jak se nastolení takových vlastnických poměrů vyhnout. To, že se nájemcem bytu stal před jeho převodem žalobce (, obč. zák.), nebylo pro rozhodnutí o vylučovací žalobě podstatné.

Odvolací soud neposuzoval smlouvu ze 17. 4. 2000 z pohledu ustanovení (jak se domnívá dovolatel), ale z hlediska kritérií stanovených v

Správnost právního posouzení věci se dovolateli uplatněnými argumenty zpochybnit nepodařilo, dovolání je tudíž nedůvodné a Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (, věta první, ), zamítl (, část věty před středníkem, , odst. 6 ).

Žalobce v dovolacím řízení úspěšný nebyl, žalované (podle obsahu spisu) v tomto stadiu řízení náklady nevznikly; tomu odpovídá výrok, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá žádný z nich právo (, věta první, , ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 28. srpna 2008

JUDr. Pavel Krbek, v. r.

předseda senátu