Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 3079/2007

U S N E S E N Í

I. Dovolání žalovaných se odmítá.

Odůvodnění:

B. H., a.s., se žalobou podanou dne 25.11.1997 u býv. Krajského obchodního soudu v Ostravě domáhala, aby jí J. Z., a žalovaní zaplatili 10.671.746,62 Kč s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost ostatních žalovaných a že žalobce je oprávněn domáhat se uspokojení této pohledávky vůči žalovaným 1) a 2) pouze z výtěžku prodeje zastavených nemovitostí, a to \"budovy, občanská vybavenost, na pozemku parc. č. st. 862, pozemku parc. č. st. 3893, zastavěná plocha a nádvoří, pozemku parc. č. 3894, zastavěná plocha a nádvoří, pozemku parc. č. 1312/7, zahrada a pozemku parc. č. 1312/8, zahrada, zapsaných na LV pro katastrální území a obec Š., u Katastrálního úřadu pro O. k., Katastrální pracoviště Š.\". Žalobu zdůvodnila zejména tím, že její právní předchůdkyně Z. b., a.s. poskytla J. Z. na základě úvěrové smlouvy ze dne 1.11.1993 úvěr ve výši 8.200.000,- Kč, jehož splatnost byla dohodnuta do 20.3.1994, a že k zajištění závazků z úvěrové smlouvy zřídili manželé J. a J. Z. zástavní smlouvou ze dne 1.11.1993 k uvedeným nemovitostem zástavní právo \"s právními účinky vkladu do katastru nemovitostí k 5.11.1993\". Manželé Z. nabyli zastavené nemovitosti podle kupní smlouvy ze dne 16.9.1992 od žalovaného 2), který později pro nezaplacení kupní ceny od kupní smlouvy odstoupil, a podle kupní smlouvy ze dne 20.1.1997 se spoluvlastníkem zastavených nemovitostí stal žalovaný 3). Protože J. Z. závazky z úvěrové smlouvy nesplnila a ke dni podání žaloby dlužila celkem 10.671.746,62 Kč, požaduje zástavní věřitel uspokojení pohledávky ze zástavy.

Krajský soud v Ostravě, který věc podle ustanovení čl. II bodu 1. převzal od Krajského obchodního soudu v Ostravě, nejprve projednání věci proti žalovaným 1) a 2) usnesením ze dne 16.1.2003 č.j. -105 vyloučil k samostatnému řízení, a - poté, co Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 31.3.2004 č.j. -45 připustil, aby do řízení nastoupil na místo žalobce C.-2, L., - rozsudkem ze dne 3.11.2004 č.j. -69 žalovaným uložil, aby zaplatili žalobci 10.671.746,62 Kč \"s tím, že plněním jednoho z žalovaných zaniká povinnost druhého žalovaného, přičemž žalobce je oprávněn domáhat se uspokojení této pohledávky pouze z výtěžku prodeje zastavených nemovitostí, tj. budovy, občanská vybavenost na pozemku parc. č. st. 862, pozemku parc. č. st. 3893, zastavěná plocha a nádvoří, pozemku parc. č. 3894, zastavěná plocha a nádvoří, pozemku parc. č. 1312/7, zahrada a pozemku parc. č. 1312/8, zahrada, zapsaných na LV pro katastrální území a obec Š., u Katastrálního úřadu pro O. k., Katastrální pracoviště Š.\", a rozhodl, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 538.105,40 Kč k rukám advokáta JUDr. P. B. Soud prvního stupně zjistil, že Z. b. a.s. poskytla J. Z. na základě smlouvy o úvěru ze dne 1.11.1993 úvěr ve výši 8.200.000,- Kč s konečnou splatností ke dni 20.3.1994, že k nemovitostem, jejichž spoluvlastníky jsou nyní žalovaní, bylo na základě zástavní smlouvy ze dne 1.11.1993 zřízeno k zajištění úvěrové pohledávky zástavní právo, a že dosud neuspokojená zajištěná pohledávka činí celkem 10.671.746,62 Kč. Poté, co dovodil, že otázka vzniku zástavního práva k nemovitostem byla \"pravomocně vyřešena v řízení vedeném Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. ", se zabýval mezi účastníky spornou otázkou promlčení žalobou uplatněného práva a dovodil, že námitka promlčení není důvodná. Podle ustanovení obchodního zákoníku začala zástavnímu věřiteli běžet promlčecí doba následující den po splatnosti závazku vrátit poskytnutý úvěr spolu s dohodnutým úrokem, tj. od 21.3.1994 a uplynula by, nebýt včas podané žaloby, dne 21.3.1998; ke dni podání žaloby (tj. ke dni 25.11.1997) nebylo právo zástavního věřitele na plnění z úvěrové smlouvy promlčeno a ve smyslu ustanovení nemohlo být promlčeno ani jeho zástavní právo. Aplikaci ustanovení nelze podle soudu prvního stupně vyloučit jen proto, že zástavní a osobní dlužník jsou rozdílné osoby. Námitka promlčení dále nemůže obstát také proto, že \"vztah mezi zástavním věřitelem a zástavními dlužníky je obchodním závazkovým vztahem\", neboť zástavní právo bylo zřízeno k zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru, a řídí se obchodním zákoníkem, a že proto promlčení zástavního práva je nutno posoudit podle ustanovení a násl. obchodního zákoníku.

K odvolání žalovaných Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 6.2.2007 č.j. -155 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci částku 10.671.746,62 Kč, a to \"společně s J. Z., které byla tato povinnost uložena pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 2.4.2003 č.j. -115, s tím, že plněním J. Z. nebo jednoho z žalovaných zaniká povinnost ostatních žalovaných, přičemž žalobce je oprávněn domáhat se uspokojení této pohledávky ve vztahu k žalovaným 1) a 2) pouze z výtěžku prodeje zastavených nemovitostí, tj. budovy, občanská vybavenost na pozemku parc. č. st. 862, pozemku parc. č. st. 3893, zastavěná plocha a nádvoří, pozemku parc. č. 3894, zastavěná plocha a nádvoří, pozemku parc. č. 1312/7, zahrada a pozemku parc. č. 1312/8, zahrada, zapsaných na LV pro katastrální území a obec Š., u Katastrálního úřadu pro O. k., Katastrální pracoviště Š.\", a rozhodl, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 7.631,90 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 12.027,- Kč, vše k rukám advokáta JUDr. P. B. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že otázka existence zástavního práva byla již pravomocně vyřešena v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. a že námitka promlčení nebyla uplatněna důvodně. I když soud prvního stupně nesprávně uvažoval o tom, že \"vztah mezi zástavním věřitelem a zástavními dlužníky je třeba podřadit úpravě obchodního zákoníku\" a že tedy promlčecí doba zástavního práva činí čtyři roky, nemůže být žalobcovo zástavní právo promlčeno s ohledem na ustanovení , podle něhož se zástavní právo nepromlčí dříve než zajištěná pohledávka. Protože v projednávané věci zástavnímu věřiteli začala promlčecí doba běžet ode dne 21.3.1994 a skončila by, nebýt včas podané žaloby, dne 21.3.1998 ( obchodního zákoníku), nedošlo k promlčení zajištěné pohledávky a nemohlo dojít ani k promlčení zástavního práva; ustanovení lze užít i tehdy, jsou-li \"osoby zástavního a úvěrového dlužníka odlišné\". K námitce, že žalobce není ve sporu aktivně legitimován, neboť pohledávka na žalobce byla převedena absolutně neplatným právním úkonem, když banka porušila bankovní tajemství, odvolací soud nepřihlédl, neboť tato námitka byla uplatněna teprve až v odvolacím řízení. Rozsudek soudu prvního stupně odvolací soud změnil jen proto, že soud prvního stupně \"opomněl ve výroku napadeného rozsudku vyjádřit, že zástavní dlužníky je nutno plněním zavázat společně s osobní dlužnicí J. Z., o jejíž povinnosti zaplatit žalobci částku 10.671.746,62 Kč bylo již před vydáním rozhodnutí soudu prvního stupně pravomocně rozhodnuto v původním řízení ve věci vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. ".

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Namítají v první řadě, že ustanovení lze užít \"pouze v případě, jsou-li zástavní a osobní dlužník jedinou osobou\". Postavení zástavního dlužníka lze \"charakterizovat jako dluh z ručení\", a proto by měla \"delší než obecná promlčecí doba své opodstatnění pouze tehdy, pokud by vůči němu z jiného důvodu nastala\"; ustanovení se proto uplatní \"zejména tam, kde dojde k promlčení zástavní pohledávky dříve než uplyne promlčecí doba zástavního práva a v jedné osobě splývá postavení zástavního a osobního dlužníka\". Žalovaní dále namítají, že žalobce není ve věci \"aktivně legitimován\", neboť na něho učiněné postoupení zajištěné pohledávky je absolutně neplatné, když \"banka postoupila svoji pohledávku vůči svému klientovi na cizí, mimo bankovní sféru stojící subjekt, čímž porušila bankovní tajemství\". Odvolací soud se \"nezabýval účinky neplatného právního úkonu\" v rozporu se zákonem, neboť žalovaní, i když tuto námitku uvedli až před odvolacím soudem, tím neuplatnili žádné nové skutečnosti nebo důkazy. Přípustnost dovolání žalovaní důvozují z ustanovení a navrhují, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaných jako nedůvodné a nepřípustné odmítl. Uvedl, že dovolání \"postrádá označení dovolacích důvodů, včetně jejich obsahového vymezení\", a že není opodstatněné, neboť podle ustálené judikatury lze ustanovení aplikovat i v případě, že \"zástavní a osobní dlužník jsou osoby navzájem rozdílné\". Smlouva, kterou byla zajištěná pohledávka postoupena žalobci, není z důvodu porušení bankovního tajemství neplatná, neboť \"dispozice s pohledávkou banky není bankovním obchodem ve smyslu zákona o bankách\", ale jen \"obchodem banky, který vznikl v souvislosti s dřívějším bankovním obchodem\", a \"bankovní tajemství nesmí být zneužito dlužníkem k tomu, aby se na jeho základě domáhal zákazu dispozice s pohledávkou banky, která je součástí jejího majetku\".

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) věc projednal podle , , ve znění účinném do 31.3.2005 (dále jen \"\"), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl sice vydán po 1.4.2005 (dne 6.2.2007), avšak - vzhledem k tomu, že rozsudek soudu prvního stupně byl vydán dne 3.11.2004 - po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srov. Čl. II bod 3 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení , se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [ ] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [ ], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [ ]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [ ], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [ ].

Přípustnost dovolání podle ustanovení je mimo jiné založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasný rozsudek jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům rozhodnutími jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Odlišností nelze ovšem rozumět rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Okolnost, zda odvolací soud rozhodl podle ustanovení nebo zda postupoval podle ustanovení a jak z tohoto pohledu formuloval výrok svého rozsudku, není sama o sobě významná; pro posouzení přípustnosti dovolání podle ustanovení je podstatné porovnání obsahu obou rozsudků.

V posuzovaném případě odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně jen proto, že zástavní dlužníky [žalované 1) a 2)] je nutno \"plněním zavázat společně s osobní dlužnicí J. Z., o jejíž povinnosti zaplatit žalobci částku 10.671.746,62 Kč bylo již před vydáním rozhodnutí soudu prvního stupně pravomocně rozhodnuto v původním řízení ve věci vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. ". Při posouzení důvodnosti žalobcem požadovaného nároku dospěl odvolací soud ke shodnému závěru jako soud prvního stupně. Vzhledem k tomu, že oba soudy při tomto vymezení práv a povinností účastníků dospěly ke shodným závěrům, je třeba rozsudek odvolacího soudu považovat - bez ohledu na formulaci výroku tohoto rozsudku - z hlediska přípustnosti dovolání podle ustanovení za potvrzující rozsudek.

Dovolání žalovaných není v projednávané věci přípustné podle ustanovení , a to již z toho důvodu, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalovaných proti rozsudku odvolacího soudu proto může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [ ].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. ); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení , dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Promlčení zástavního práva se podle ustálené judikatury soudů (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8.2.2007 č.j. , 682/2006, který byl uveřejněn pod č. 104 v časopise Soudní judikatura, roč. 2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.2.2007 sp. zn. , který uveřejněn pod č. 97 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007) řídí a dalšími předpisy občanského práva, i když jím byla zajištěna pohledávka ze smlouvy o úvěru nebo z jiného obchodního závazkového vztahu. Obchodním zákoníkem se řídí pouze promlčení zajištěné pohledávky ze smlouvy o úvěru nebo jiného obchodního závazkového vztahu.

Žalovaní vycházejíce z tohoto závěru v dovolání, v němž byly dovolací důvody vymezeny dostatečně určitě a srozumitelně, namítají, že \"nelze aplikovat ustanovení za situace, kdy jsou odlišné osoby zástavního a osobního dlužníka, ale pouze tehdy, jsou-li zástavní a osobní dlužník jedinou osobou\".

Podle ustanovení věty první se promlčují všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického.

Podle ustanovení věty třetí se zástavní práva nepromlčují dříve, než zajištěná pohledávka.

Podle ustanovení (ve znění účinném do 31.12.2000) slouží zástavní právo k zajištění pohledávky a jejího příslušenství s tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené; zástavní právo se vztahuje na zástavu, její příslušenství a přírůstky, avšak z plodů jen na ty, které nejsou oddělené.

Podle ustanovení (ve znění účinném od 1.1.1992 do 31.8.1998) není-li zajištěná pohledávka řádně a včas splněna, může se zástavní věřitel domáhat uspokojení ze zástavy, a to i tehdy, když zajištěná pohledávka je promlčena.

Z citovaných ustanovení v první řadě vyplývá, že zástavní právo podléhá promlčení, neboť nejde o majetkové právo, které by bylo - na rozdíl od vlastnického práva - z možnosti promlčení vyloučeno, i když má také věcněprávní povahu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.4.2007 sp. zn. , který byl uveřejněn pod č. 95 v časopise Soudní judikatura, ročník 2007). Protože se podle ustanovení věty třetí zástavní práva nepromlčují dříve než zajištěná pohledávka, nepostačuje k promlčení zástavního práva toliko marné uplynutí doby určené občanským právem k uplatnění nároku na uspokojení ze zástavy, neboť je třeba, aby marně uplynula také promlčecí doba zajištěné pohledávky; nedošlo-li k promlčení zajištěné pohledávky, nemůže být promlčeno ani zástavní právo. Z akcesorické povahy zástavního práva, vyjádřené mimo jiné v ustanovení větě třetí , vyplývá zejména to, že promlčení zajištěné pohledávky může nastat, i když se dosud zástavní právo nepromlčelo, že však zástavní právo se nemůže promlčet dříve, dokud marně neuplyne promlčecí doba u zajištěné pohledávky, z pohledu ustanovení věty třetí je rozhodné pouze to, kdy se - podle příslušné hmotněprávní úpravy - promlčuje věřitelova pohledávka za (osobním) dlužníkem, zajištěná zástavním právem, i kdyby jeho předmětem byl majetek jiné osoby než (osobního) dlužníka této pohledávky. V rozsudku ze dne 15.2.2008 sp.zn. proto Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že zástavní právo se ve smyslu ustanovení věty třetí nepromlčuje dříve než zajištěná pohledávka nejen tehdy, dal-li dlužník zajištěné pohledávky do zástavy svůj majetek, ale i v případě, že zástavní dlužník není dlužníkem zajištěné pohledávky.

Odvolací soud - jak vyplývá z obsahu odůvodnění napadeného rozsudku - z uvedeného právního názoru vycházel. Protože posoudil právní otázku promlčení zástavního práva z pohledu ustanovení v případě, že zástavní dlužník není dlužníkem zajištěné pohledávky, v souladu s ustálenou judikaturou soudů, nemůže mít rozsudek odvolacího soudu z hlediska této právní otázky po právní stránce zásadní význam.

Žalovaní dále v dovolání namítají, že žalobce, který do řízení nastoupil na základě usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31.3.2004 č.j. -45, \"není ve věci aktivně legitimován\", neboť \"smlouva o postoupení pohledávky z Č. a.s. na C.-2, L. je absolutně neplatná z důvodu porušení bankovního tajemství\". V rozsudku ze dne 29.4.2008 sp. zn. Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že, jestliže se věřitel s dlužníkem nedohodl na zákazu postoupení pohledávky ( ), není smlouva o postoupení pohledávky ze smlouvy o úvěru, s jejíž úhradou je dlužník v prodlení, neplatná jen proto, že postupitelem je banka a že tím došlo k prolomení bankovního tajemství; na uvedeném právním názoru nemá dovolací soud důvod v projednávané věci cokoliv měnit. I když dovolatelé důvodně dovozují, že uvedením této námitky teprve před odvolacím soudem nepostupovali v rozporu s ustanovením , neboť jí neuplatnili nové skutečnosti nebo důkazy, ale jen možné jiné právní posouzení věci, nelze z pohledu této právní otázky - s ohledem na to, jak byla vyřešena judikaturou soudů - pokládat rozsudek odvolacího soudu za zásadně významný po právní stránce.

Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení Nejvyšší soud ČR proto dovolání žalovaných 1) a 2) podle ustanovení věty první a odmítl.

V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 10.000,- Kč [srov. ., a , , a ve znění , č., č. a č. ] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. ve znění , č. , č. , č. a č. ), celkem ve výši 10.300,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce advokát JUDr. P. B. osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2004 sp. zn. , který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení, které žalobci za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. a 3 a větu druhou ) ve výši 1.957,- Kč. Protože dovolání žalovaných bylo odmítnuto, dovolací soud jim podle ustanovení věty první, a uložil, aby žalobci náklady v celkové výši 12.257,- Kč nahradili. Žalovaní jsou povinni přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval ( ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. srpna 2008

JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.

předseda senátu