Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Odo 1219/2006

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. března 2006, č. j. -63, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12. května 2005, č. j. -36, není přípustné podle , , v platném znění (dále jen „“) a nebylo shledáno přípustným ani podle Napadený rozsudek odvolacího soudu totiž nemá po právní stránce zásadní význam, neboť dovoláním zpochybněná právní otázka vzniku práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení v důsledku zrušení cenové regulace nájemného nepatří z hlediska rozhodovací činnosti dovolacího soudu mezi ty, které by dosud nebyly řešeny a nebyla odvolacím soudem vyřešena v rozporu s hmotným právem ( ).

K návrhu Městského soudu v Praze na zrušení ustanovení až (dále jen „obč. zák.“) Ústavní soud České republiky nálezem ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. , publikovaným pod č. 252/2006 Sb., konstatoval, že dlouhodobá nečinnost Parlamentu České republiky spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy, je protiústavní a porušuje , a d a Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, zamítl návrh na zrušení obč. zák. a odmítl návrh na zrušení až , a až 716 obč. zák. V odůvodnění citovaného nálezu Ústavní soud mimo jiné uvedl, že obecné soudy, i přes absenci předvídané konkrétní úpravy, musí rozhodnout o zvýšení nájemného, a to v závislosti na místních podmínkách tak, aby nedocházelo k diskriminacím výše zmíněným. Z tohoto právního názoru Ústavní soud vyšel rovněž v nálezu  ze dne 6. 4. 2006, sp. zn. , v němž mimo jiné vyslovil právní závěr,  že při rozhodování o výši nájemného bude obecný soud konstitutivním rozhodnutím (pro futuro) dotvářet objektivní právo.

Nejvyšší soud v rozsudcích ze dne 7. 7. 2006, sp. zn. , ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. , ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. , ze dne 10. 10. 2006, sp. zn. a ze dne 24. 10. 2006, sp. zn. při zohlednění shora citovaných nálezů Ústavního soudu ČR zaujal názor, že nedošlo-li ohledně výše nájemného k dohodě, byl soud oprávněn - ale jen v době, kdy neexistoval zvláštní právní předpis umožňující jednostranné zvýšení nájemného, jehož existenci předpokládalo ustanovení ve znění účinném do 30. 3. 2006 - zasáhnout do obsahu nájemního vztahu a nájemné z bytu zvýšit (stanovit), a to konstitutivním rozhodnutím (pro futuro), nikoliv však zpětně. K tomuto závěru se Nejvyšší soud přihlásil i v pozdějších rozsudcích ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. , a ze dne 29. 1. 2008, sp. zn. , jakož i v usneseních ze dne 27. 4. 2007, sp. zn. , a ze dne 7. 1. 2008, sp. zn. . V návaznosti na výše uvedené pak Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dále dovodil, že obdobně požadovaná částka nemůže být pronajímateli přiznána z titulu bezdůvodného obohacení. K tomuto dalšímu závěru Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 30. 8. 2006, sp.zn. , a dále v usneseních ze dne 27. 4. 2007, sp. zn. , a ze dne 7. 1. 2008, sp. zn. , uvedl, že plnění z titulu bezdůvodného obohacení lze přiznat pouze tehdy, jestliže takové plnění nenáleží i z jiného právního důvodu. Nárok pronajímatele vůči nájemci z titulu úplaty za užívání jeho věci je nárokem na nájemné, vyplývajícím z nájemního vztahu, a nemůže být současně (byť zčásti) nárokem z bezdůvodného obohacení. Existuje-li mezi účastníky závazkový právní vztah, z něhož vyplývá pro jednu ze stran povinnost k určitému peněžitému plnění, nelze dovozovat povinnost téže strany k dalšímu (vyššímu) peněžitému plnění z titulu bezdůvodného obohacení.

Od těchto závěrů nemá dovolací soud důvodu odchylovat se ani v posuzované věci, kdy žalobce požaduje po žalovaných vydání bezdůvodného obohacení ve výši rozdílu mezi tzv. regulovaným nájemným a tzv. obvyklým nájemným, které měli na jeho úkor získat tím, že v době od 20. 3. 2003, kdy nabyl účinnosti nález Ústavního soudu o zrušení předpisu, jímž bylo regulováno nájemné, do podání žaloby (tedy za dobu minulou) platili tzv. regulované nájemné (tj. částku 3.759,- Kč), ačkoli měli hradit nájemné obvyklé (tj. částku 11.790,- Kč).

Přípustnost dovolání v posuzovaném případě není způsobilá založit ani další námitka žalobce, že stav založený obč. zák. je protiústavní.  V tomto směru lze odkázat na nález ze dne 25. března 1994, sp. zn. , v němž Ústavní soud ČR formuloval právní závěr, že ustanovení je předpisem transformační povahy, jehož účelem je zajistit ochranu všech dosavadních uživatelů a vytvořit pro dosavadní užívací vztahy stav dostatečné právní jistoty. To je v plném souladu s článkem 1y, podle něhož Česká republika je svrchovaným, jednotným a demokratickým právním státem založeným na úctě k právům a svobodám člověka a občana; i kdyby byli vlastníci soukromých domů oproti vlastníkům domů ostatních ustanovením obč. zák. skutečně znevýhodněni, bylo by toto znevýhodnění vyváženo veřejným zájmem na transformaci někdejších uživatelských vztahů k bytům v instituci chráněných nájmů, která vytvořila přijatelný stav právní jistoty pro všechny dosavadní právní vztahy k bytům, jež byly založeny na existenci práva osobního užívání bytu.

Zásadní právní význam napadenému rozhodnutí nelze přisoudit ani pro řešení otázky, zda jednání žalovaných, kteří i po zrušení předpisu, jímž bylo regulováno nájemné, platili tzv. regulované nájemné, je v rozporu s dobrými mravy. Řešení této otázky postrádá významový přesah do širšího kontextu soudní praxe; výklad pojmu „rozpor s dobrými mravy“ byl v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR opakovaně podán (namátkou lze uvést např. rozhodnutí ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. , ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. , ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. , a ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. ) a soudy v dané věci z jeho intencí nevybočily.

Z toho, že přípustnost dovolání podle je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních, ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle , jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vzhledem k řečenému nemohou být významné z hlediska přípustnosti dovolání podle námitky žalovaného, že soudy mu neposkytly vhodné poučení, jelikož jej neseznámily s principy jimi dotvářeného práva, s využitím adekvátních instrumentů, včetně změny žalobního petitu a možnosti uzavření smíru, neboť jsou uplatněním dovolacího důvodu podle K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přihlíží totiž dovolací soud ve smyslu věty druhé jen v případě, je-li dovolání přípustné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. , usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. ). I kdyby tvrzené vady řízení byly dány, na jejich řešení napadené rozhodnutí nespočívá (nejde bezprostředně o výklad procesního předpisu, tedy o spor o procesní právo); otázka těchto vad nemůže tudíž splňovat kritéria ve smyslu a není způsobilá založit přípustnost dovolání podle

Pro úplnost se jen sluší dodat, že dne 31. března 2006 nabyl účinnosti , o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně , , který ode dne své účinnosti řeší problematiku zvyšování regulovaného nájemného.

Protože ani proti nákladovému výroku napadeného rozsudku není dovolání přípustné (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003), lze uzavřít, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a dovolací soud je proto podle věty první a odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, , a Žalobci, jehož dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalovaným náklady, které jim vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky ve výši 4.060,- Kč (., , v návaznosti na , ,  a , ve znění před 1. 9. 2006) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši  2 x 75,- Kč (, a 3 , ve znění před 1. 9. 2006). Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z a

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nebude-li povinnost uložená tímto usnesením splněna povinným dobrovolně, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V  Brně 26. srpna  2008

JUDr. Blanka   Moudrá, v.r.

předsedkyně senátu