Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3022/2006

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelů: 1. J. Š., a 2. M. Š., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni z 30. 5. 2006, sp. zn. , vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn.

(žalobců J. Š. a M. Š., kteří byli v řízení před soudy obou stupňů zastoupeni advokátem, proti žalovaným: A. Ing. V. D., a B. Z. d. Ú. v K. Ú., o vlastnictví k nemovitostem), takto:

I. Zrušují se rozsudek Krajského soudu v Plzni z 30. 5. 2006, sp. zn. , i rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech z 8. 11. 2005, čj. -41.

II. Věc se vrací k dalšímu řízení Okresnímu soudu v Karlových Varech.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalobců, podané u soudu 19. 5. 2004, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech z 8. 11., 2005, čj. -41. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců, podle níž mělo být soudem „vysloveno, že podle nemá právní nástupce oprávněné osoby Ing. V. D. vlastníkem domu čp. 4 a pozemku parc. č. 7 v katastrálním území Č. Ch.“. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Plzni z 30. 5. 2006, sp. zn. . Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech z 8. 11. 2005, čj. -41, potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o odvolání.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobců nebylo možné pokládat za důvodné. Podle názoru odvolacího soudu provedl soud prvního stupně v této právní věci dokazování v rozsahu postačujícím pro rozhodnutí, správně zjistil skutkový stav a také jej v podstatě správně po právní stránce posoudil.

Odvolací soud však na rozdíl od soudu prvního stupně je toho názoru, že pokud šlo v tomto soudním řízení o pozemek parc. č. 7 v katastrálním území Č. Ch., nebyli žalobci ve sporu ohledně tohoto pozemku věcně aktivně legitimování. Odvolací soud odůvodnil tento svůj názor tím, že tento pozemek nebyl předmětem kupní smlouvy, jež tu byla uzavřena 25. 3. 1994 mezi žalobci a žalovaným Z. d. Ú., a nebylo o něm rozhodnuto v rozhodnutí Pozemkového úřadu v K. V. z 8. 7. 2003, čj. PÚ 276/03, které bylo napadeno žalobou žalobců ve smyslu ustanovení a násl. . Odvolací soud zdůrazňoval, že pozemek parc. č. 7 v katastrálním území Č. Ch. byl vydán žalovanému Ing. V. D., již rozhodnutím Pozemkového úřadu v K. V. z 26. 9. 2000, čj. , které nebylo žalobou žalobců napadeno. Žalobci nabyli smlouvou z 25. 3. 1994 vlastnictví pouze k domu čp. 4 v Č. Ch., zatím co k pozemku parc. č. 7 žádné doložené vlastnické právo nemají. Právní předchůdci žalovaného Ing. V. D. se ujali držby uvedeného pozemku parc. č. 7 v katastrálním území Č. Ch. (přiděleného jim podle ustanovení § 5 odst. 3 dekretu č. 28/1945 Sb., o osídlení zemědělské půdy Němců a Maďarů, již 9. 12. 1947 a jako přídělci na přidělené nemovitosti hospodařili a produkovali zemědělskou výrobu.

Odvolací soud nepokládal za oprávněnou námitku žalobců, že uvedený pozemek neměl být vydán žalovanému Ing. V. D. s ohledem na ustanovení , když totiž žalobci tvrdili, že dům čp. 4 v katastrálním území Č. Ch. po provedených stavebních úpravách slouží již výhradně k potřebám bydlení a nijak nesouvisí s potřebami zemědělské výroby. Odvolací soud však na podkladě ve správním řízení provedeného posudku znalce L. dospěl k závěru, že už nešlo o podstatnou změnu stavby, která by vedla k ztrátě původního stavebně technického charakteru stavby; stavební úpravy, které tu byly provedeny, se zejména netýkaly změn prvků dlouhodobé životnosti stavby a nezměnily podstatu uvedené stavební nemovitosti; šlo tu jen o změnu způsobu užívání některých částí domu a o vybudování nového sociálního zařízení.

Odvolací soud posléze také zdůrazňoval, že v daném případě šlo o posouzení žaloby jen v tom smyslu, zda správní orgán (pozemkový úřad) svým rozhodnutím, jehož se týkala žaloba žalobců podle ustanovení a násl. , rozhodl správně o vydání sporné nemovitosti v souladu se , takže podle názoru odvolacího soudu se soudy nezabývaly „námitkou vydržení vlastnického práva žalobců k nemovitosti, neboť tato otázka je řešitelná jen v řízení o vlastnických žalobách posuzovaných v řízení podle části třetí “, o nějž v daném případě nešlo.

Odvolací soud proto dospěl k výslednému právnímu závěru, že soud prvního stupně žalobu žalobců zamítl v souladu s ustanovením . Rozsudek soudu prvního stupně byl odvolacím soudem potvrzen podle ustanovení jako věcně správný.

O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení a a násl. .

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 29. 6. 2006 a dovolání ze strany žalobců bylo předáno na poště dne

29. 8. 2006 k doručení Okresnímu soudu v Karlových Varech, tedy ve lhůtě stanovené v . Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 30. 5. 2006 (sp. zn. Krajského soudu v Plzni) i rozsudek uvedeného soudu prvního stupně z 8. 11. 2005 (čj. -41), a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.

Dovolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení a jako dovolací důvody uplatňovali, že řízení v této právní věci je stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatelé především namítali, že odvolací soud chybně posoudil zejména otázku, že posuzování vydržení vlastnického práva by bylo možné v občanském soudním řízení, v němž by byla podána žaloba podle třetí části , ale nikoliv na podkladě žaloby podané v řízení podle ustanovení části páté , v němž „soud zkoumá pouze soulad vydání předmětné nemovitosti se (zákonem o půdě)“. Podle názoru dovolatelů však právní úprava ohledně projednávání sporů ve smyslu ustanovení neomezuje účastníky řízení, probíhajícího podle páté části , v tom, co může být způsobilými námitkami uplatnitelnými v tomto řízení. Jsou proto dovolatelé přesvědčeni, že v řízení podle páté části mohou účastníci řízení namítat a prokazovat veškeré skutečnosti, které se vztahují k věci a svědčí v jejich prospěch, bez ohledu na to, zda byly předmětem předchozího řízení před správním orgánem; není tu na místě omezovat posuzování soudu pouze na zkoumání zákonností žalobou napadeného rozhodnutí správního orgánu.

Dovolatelé zdůrazňovali, že nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, užívali v dobré víře, že jsou jejich vlastníky, a to ode dne podpisu kupní smlouvy z 25. 3. 1994 po více než 10 let až do dne, kdy se dověděli o rozhodnutí pozemkového úřadu, jímž měli právo vlastnické pozbýt; k tomu došlo u žalobce J. Š. dne 7. 4. 2006 a u žalobkyně M. Š. dne 8. 4. 2006. Byly tu tedy, podle názoru dovolatelů, naplněny všechny podmínky pro vydržení, jak jsou stanoveny v , a vydržení tu nastalo ex lege jako zákonem stanovená právní skutečnost. Žalobci tedy měli sporné nemovitosti v oprávněné držbě ve smyslu ustanovení po dobu 10 let a 14 dnů (u žalobce J. Š.) a po dobu 10 let a 15 dnů (u žalobkyně M. Š.). O dobré víře žalobců jednoznačně svědčí i způsob zacházení s nemovitostí, o niž jde v tomto řízení, kterou rekonstrukcemi výrazně zhodnotili a upravili k potřebám jejich bydlení.

Dovolatelé dále vytýkali rozhodnutí odvolacího soudu, že v něm nebyl brán zřetel na to, že žalovaný Ing. V. D. v řízení vůbec neprokázal existenci vlastnického práva jeho právních předchůdců k nemovitosti, o niž jde v tomto řízení; zjištění soudů v této otázce nelze považovat za dostatečný podklad pro správné rozhodnutí. Dovolatelé poukazovali např. na to, že soudy obou stupňů citované prohlášení z 9. 12. 1947 (o tom, že se tímto dnem ujali držby nemovitostí) považovaly za okolnost, z něhož (třebaže mělo jen deklaratorní charakter) lze dovozovat držbu nemovitostí, hospodaření s ní a dokonce i právo vlastnické. Žalovaný Ing. V. D. ani neprokázal v tomto řízení „oprávněnost potenciální držby předmětné nemovitosti jeho právními předchůdci“ a nepředložil finální přídělovouu

(tj. rozhodnutí ministerstva zemědělství o přídělu nemovitostí ve smyslu ustanovení § 4 odst. 3 a § 5 odst. 1 dekretu č. 28/1945 Sb.), takže neprokázal nabytí sporných nemovitostí jeho právními předchůdci.

Dovolatelé posléze namítali, že odvolací soud také neodstranil nedostatek neúplně zjištěného aktuálního stavu domovní nemovitosti s ohledem na žalobci namítanou překážku vydání nemovitostí podle ustanovení (zákona o půdě). V tomto směru vycházely soudy obou stupňů jen z posudku znalce L., který však byl velmi stručný a nedostatečný, když např. při prohlídce nemovitosti, předcházejí zpracování posudku, znalec si prohlédl domovou nemovitost pouze zvenčí a do domu čp. 4 v Č. Ch. vůbec nestoupil; návrhy žalobců na doplnění dokazování, směřující k odstranění nedostatků dokazování, nebyly soudy v tomto řízení připuštěny.

Přípustnost dovolání dovolatelů v daném případě bylo možné posoudit pouze podle ustanovení , podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem anebo řešil-li odvolací soud svým rozsudkem, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp zn. Okresního soudu v Karlových Varech) ani z obsahu dovolání dovolatelů ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem z 30. 5. 2006 (sp. zn. Krajského soudu v Plzni) řešil některou právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud svým uvedeným rozsudkem řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu z 30. 5. 2006 (sp. zn. Krajského soudu v Plzni) bylo uvedeno (na str. 3 a 4), že odvolací soud posoudil tuto projednávanou právní věc z hlediska hmotněprávních ustanovení zejména podle ustanovení , a Z hlediska procesních ustanovení odvolací soud věc posoudil zejména podle ustanovení , a .

Podle ustanovení se oprávněným osobám podle tohoto zákona vydají nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu i v důsledku odnětí bez náhrady postupem podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi právní pozemkové reformy nebo podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě.

Podle ustanovení je povinná osoba ( téhož zákona), tj. stát nebo právnická osoba, která  ke dni účinnosti (k 24. 6. 1991) nemovitost držela, povinna a nemovitostí až do jejího vydání oprávněné osobě nakládat s péčí řádného hospodáře a ode dne účinnosti nemůže věc, její součásti a příslušenství převést do vlastnictví jiného; takové úkony jsou neplatné.

Podle ustanovení je oprávněnou osobou podle tohoto zákona státní občan ČR, jehož půda, budovy a stavby patřící k původní zemědělské nemovitosti přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 způsobem uvedeným v téhož zákona. Po její smrti pak jsou oprávněnými osobami ty osoby, jež jsou uvedeny v (zejména i děti oprávněné osoby ve smyslu ustanovení ).

Podle ustanovení uplatní oprávněná osoba svůj nárok podle tohoto zákona u pozemkového úřadu a zároveň vyzve povinnou osobu k vydání nemovitosti. Povinná osoba uzavře s oprávněnou osobou do 6 dnů od podání výzvy dohodu o vydání nemovitosti. Dohoda podléhá schválení pozemkovým úřadem formou rozhodnutí vydaného ve správním řízení ( ). Nedojde-li k dohodě rozhodne o vlastnictví oprávněné osoby pozemkový úřad ( ); proti rozhodnutí pozemkového úřadu je možno podat opravný prostředek k soudu ( ).

Podle ustanovení § 11 odst. 4 zákona č. 229/1994 Sb. nelze obytnou budovu, hospodářskou budovu a jinou stavbu, patřící k původní zemědělské usedlosti, vydat v případě, že zásadní přestavbou stavba ztratila svůj původní stavebně technický charakter tak, že již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby.

Podle ustanovení se oprávněný držitel, stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držení po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.

Podle ustanovení rozhodl-li správní orgán podle zvláštního zákona o sporu nebo o jiné právní věci, která vyplývá z občanskoprávních (jakož i pracovních, rodinných a obchodních) vztahů a nabylo-li rozhodnutí uvedeného orgánu právní moci, může být taková věc projednána na návrh v občanském soudním řízení. K návrhu je oprávněn ten, kdo tvrdí, že byl dotčen na svých právech rozhodnutím správního orgánu, kterým byla jeho práva (nebo povinnosti) založena, změněna, zrušena, určena nebo zamítnuta; tento návrh se nazývá žalobou

( ).

Podle ustanovení žaloba musí být podána ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí správního orgánu; zmeškání této lhůty nelze prominout.

Podle ustanovení a 2 soud není vázán skutkovým stavem, jak byl zjištěn správním orgánem, ale může vzít za své skutková zjištění správního orgánu a má také možnost zopakovat důkazy provedené před správním orgánem.

Podle ustanovení návrh, o němž rozhodl správní orgán, nesmí být v průběhu řízení před soudem změněn.

Podle ustanovení soud žalobu zamítne, dospěje-li k závěru, že správní orgán rozhodl o sporu nebo o jiné právní věci správně.

Podle ustanovení dospěje-li soud k závěru, že o sporu nebo o jiné právní věci má být rozhodnuto jinak, než rozhodl správní orgán, rozhodne ve věci samé rozsudkem. Rozsudek soudu nahrazuje rozhodnutí správního orgánu v takovém rozsahu, v jakém je rozsudkem soudu dotčeno; tento následek musí být uveden ve výroku rozsudku ( ).

V daném případě žalobci podali ve smyslu ustanovení odst.  a návrh (žalobu), aby v občanském soudním řízení byla projednána věc, o níž bylo rozhodnuto rozhodnutím Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu K. V. z 8. 7. 2003, čj. 276/2001; výrok tohoto rozhodnutí zněl: „ Podle je právní nástupce oprávněné osoby – Ing. V. D. vlastníkem domu čp. 4 na st. p. č. 7, na který provede, po právní moci tohoto rozhodnutí, Katastrální úřad v K. V. záznam v katastru nemovitostí a zapíše tuto nemovitost na listu vlastnictví pro Ing. V. D. v katastrálním území Č. Ch.“. Žalobci J. Š. a M. Š. uplatnili žalobní návrh na vydání rozsudku soudu ve znění: „Podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1994 Sb. není právní nástupce oprávněné osoby Ing. V. D. vlastníkem pozemku st. parc. 7 a domu čp. 4 na tomto pozemku v katastrálním území Č. Ch. Tento rozsudek nahrazuje v plném rozsahu výrok rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu K. V. čj. 276/2003 ze dne 8. 7. 2003.“ Tento žalobní návrh nebyl v průběhu řízení změněn.

Šlo tu v tomto občanském soudním řízení o projednání téže právní věci na návrh žalobců ve smyslu ustanovení .

Pozemkový úřad v K. V. ve svém již uvedeném rozhodnutí z 8. 7. 2003, čj. 276/2001, vycházel jen ze znění ustanovení a rozhodl „o vlastnictví“ osob, kterou posuzoval jako oprávněnou osobu podle uvedeného zákona, a nerozhodl o vydání věci, které je zmiňováno v ustanovení § 10 odst. 6 i § 8 odst. 1 zákona č. 229/1191 Sb. (srov. k tomu výklad uvedený pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, str. 123 – 124 /258 – 259/). V důsledku tohoto postupu v řízení u pozemkového úřadu nebylo s nabyvateli domu čp. 4 v katastrálním území Č. Ch. (podle smlouvy z 25. 3. 1994) – J. a M. Š. jednáno jako s účastníky řízení a rozhodnutí pozemkového úřadu z 8. 7. 2003 o vlastnictví k domu čp. 4 nebylo jim doručováno.

O určovací žalobě žalobců (byť i o negativní určovací žalobě), formulované žalobci tak, aby nedošlo v průběhu občanského soudního řízení podle ustanovení ke změně návrhu, o němž rozhodoval správní orgán (srov. ), bylo soudy obou stupňů rozhodováno podle právního názoru, vyjádřeného zejména v rozhodnutí odvolacího soudu z 30. 5. 2006, že tu nebylo možné v řízení o žalobě podle zabývat se otázkou vydržení vlastnického práva, „neboť jde o otázku řešitelnou pouze v klasických žalobách podávaných u soudu podle třetí části “. Tomuto výkladu ustanovení , aplikovaného v souvislosti s ustanovením , nelze, podle názoru odvolacího soudu, přisvědčit, neboť z obsahu a slovního znění ustanovení i 2 to nevyplývá.

Došlo-li k projednávání téže právní věci, jež byla správním orgánem řešena podle ustanovení („rozhodne o vlastnictví oprávněné osoby k nemovitosti pozemkový úřad“) v občanském soudním řízení ( ), musí být o projednávané právní věci rozhodnuto plně ve smyslu ustanovení , , a , aniž by soud odkazoval žalobce na podání “žaloby u soudu podle třetí části “ ( a násl. ). V ustanovení je také ohledně řízení ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem, zdůrazněno přiměřené užití ustanovení části první až čtvrté (tedy i ustanovení části třetí) .

Za těchto uvedených okolností nemohl dovolací soud přesvědčivě dospět k závěru, že v daném případě odvolací soud ve svém rozsudku z 30. 5. 2006 (sp. zn. Krajského soudu v Plzni) rozhodl při aplikaci ustanovení , v souvislosti s ustanovením a 6 a v souvislosti s ustanovením , plně v souladu a těmito ustanoveními hmotněprávními i procesními. Rozhodnutí odvolacího soudu, napadené přípustným (ve smyslu a odst. 3 ) dovoláním dovolatelů, nebylo proto možné pokládat za rozhodnutí správné, jak to má na zřeteli ustanovení i ; přikročil dovolací soud proto podle týchž ustanovení svým rozsudkem ke zrušení uvedeného rozsudku odvolacího soudu.

Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně z 8. 10. 2005 (čj. Okresního soudu v Karlových Varech), zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( ). V tomto dalším řízení soud prvního stupně, vázán právním názorem dovolacího soudu (

a ), znovu posoudí opodstatněnost tvrzení žalobců, zpochybňující správnost rozhodnutí správního orgánu o vlastnictví žalovaného Ing. V. D. k domu čp. 4 v katastrálním území Č. Ch. (jmenovitě tvrzení o vydržení vlastnického práva k nemovitosti ze strany žalobců), aby tak bylo rozhodnutím soudu rozhodnuto ve smyslu ustanovení a a 2 buď o zamítnutí žaloby s tím, že správní orgán nerozhodl svým rozhodnutím z 8. 7. 2003 správně o sporu, nebo o jiné právní věci, anebo aby případně bylo soudem rozhodnuto jinak, než rozhodl správní orgán, takže by jeho rozhodnutí bylo nahrazeno rozhodnutím soudu (ve smyslu ustanovení ).

V tomto dalším řízení rozhodne soud prvního stupně i o nákladech řízení, včetně nákladů řízení odvolacího ( ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 19. srpna 2008

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu