Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Cdo 3021/2006

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se jako vlastník nájemního domu domáhal na státu náhrady zisku, jenž mu v období od 27. 6. 2002 do 26. 6. 2005 ušel v důsledku regulace nájemného, placeného z bytů v jeho domě v P. 4.

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 14. 12. 2005, č. j. -50, žalobu na zaplacení částky 6,246.800,- Kč s 8,75% úrokem z prodlení od 27. 6. 2005 do zaplacení zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že na základě kupní smlouvy ze dne 11. 3. 1996 se žalobce stal vlastníkem nájemního domu v P. 4 – L., a nemovitost převzal s nájemníky se smlouvou na dobu neurčitou a regulovaným nájemným. Nálezy Ústavního soudu byly postupně zrušeny předpisy regulující výši nájemného, poslední z nich k datu 20. 3. 2003. S odkazem na ust. , podle nějž práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před zrušením právního předpisu zůstávají nedotčena, soud dovodil, že státem prováděná regulace nájemného nemůže být v příčinné souvislosti s tvrzenou škodu. Pokud jde o období po 20. 3. 2003, nepřijetí zákona o nájemném, předpokládaného v obč. zák., nelze považovat za nesprávný úřední postup orgánů státu, neboť s ohledem na princip dělby státní moci, nedojde-li k přijetí předkládaného zákona pro absenci konsensu politických sil, je tento stav výrazem principu zastupitelské demokracie a nejde o stav protiprávní nebo protiústavní, Nárok žalobce nelze posuzovat ani podle obč. zák., neboť vztah mezi občanem a státem ve státoprávní rovině výkonu zákonodárné moci není občanskoprávním vztahem. Ani dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod nebrání státu přijímat zákony k úpravě užívání majetku v souladu s obecným zájmem.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 6 2006, č. j. -91, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, změnil jej  ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a v zásadě se ztotožnil s jeho právním posouzením. K námitkám v odvolání uvedl, že žalobce spatřuje nesprávný úřední postup, v jehož důsledku mu měla vzniknout škoda, v samotném vydání regulačních předpisů, avšak v postupu ministerstva financí při vydání obecně závazných předpisů regulujících nájemné z bytů nelze shledat nesprávný úřední postup ve smyslu Samotná skutečnost, že tyto normy byly zrušeny Ústavním soudem pro jejich věcný nesoulad s ústavním pořádkem, neznamená, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu, tyto normy zůstaly součástí právního řádu a ustanovení zák. č. 182/93 Sb. vyjadřuje, že pro dobu předcházející zrušujícím nálezům Ústavního soudu se jednalo o platné a účinné právní předpisy, jejichž dodržování nemohlo založit odpovědnost za škodu. Nesprávný úřední postup orgánů státu ve smyslu nelze pak shledat ani v následném období do vydání Poslanecké sněmovně byly v období po zrušení regulačních předpisů opakovaně předkládány návrhy legislativního řešení nájemného z bytů, z nichž však žádný nebyl přijat. Jestliže se po zrušení regulačních předpisů nedařilo v rámci zákonodárného sboru dosáhnout politické shody pro přijetí zákona o nájemném z bytů, nelze dovozovat nečinnost státu ve smyslu Soud poukázal i na nález , v němž se uvádí, že nárok na náhradu škody vůči státu v důsledku jeho nečinnosti vznikne pronajímateli pouze tehdy, jestliže se nedomohl saturování své majetkové újmy na nájemcích bytů.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. a podává je z důvodu nesprávného právního posouzení podle ust. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že „řeší otázku, která, pokud byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, pak v rozporu s názorem Ústavního soudu, resp. nebyla dosud řešena“ a soudy obou stupňů „postavily svá rozhodnutí na řešení právní otázky v rozporu s hmotným právem a s nálezy Ústavního soudu“. Za judikatorně neřešenou považuje dovolatel okolnost, že oba soudy nevzaly v úvahu názor Ústavního soudu na regulaci nájemného, který se od r. 2000 nezměnil. Uvádí, že legislativní iniciativou vlády byly dva návrhy zákona o nájemném, které ve většině svých ustanovení byly v rozporu s právním řádem ČR, a v obsáhlém dovolání vytýká soudům obou stupňů, že se nezabývaly splněním dalších atributů odpovědnosti za škodu, když neshledaly nesprávný úřední postup a nezaměřily se na zjišťování, zda žalobci vznikla majetková újma. Soud prvního stupně neshledal vznik škody z nesprávného úředního postupu podle a ani podle obč. zák. a z toho dovolatel dovozuje, že jde o odmítnutí práva domáhat se u nezávislého a nestranného soudu subjektivního práva, a bylo tak porušeno jeho ústavní právo zakotvené v y. Namítá, že podzákonné předpisy regulující nájemné z bytů nebyly přijaty k ochraně občanů v souladu s obecným zájmem, neboť tuto ochranu zneužívají lidé, kteří jsou bohatí a vůbec ji nepotřebují, poukazuje na závěry obsažené v rozhodnutí ESLP v kauze Hutten-Czapska versus Polsko, které vyjadřují požadavek „spravedlivé rovnováhy“, kterou je třeba zachovávat mezi požadavky obecného zájmu společnosti a potřebami ochrany základních práv jednotlivce. Tvrdí, že český stát nepostupoval při úpravě nájemních vztahů k bytům v souladu s článkem 1 Protokolu č. 1 Úmluvy, když nezohlednil zájmy pronajímatelů. Kriticky se vyjadřuje k , který neukončil definitivně regulaci nájemného z bytů, znovu ji zavedl a neukončil tedy žalobcovy ztráty utrpěné za každý den a měsíc tím, že se nájemné nekryje s náklady na bydlení nájemníků v jeho bytech, a vůbec neodstraňuje minulé škody. Uvádí, že orgány veřejné moci byly povinny jednat včas, řádně a konzistentně, což se v ČR nestalo. Poukazuje na nálezy , a další a cituje z nich výňatky. Dlouhodobou nečinnost Parlamentu, spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu, považuje za bezdůvodné pochybení státu. Dovozuje, že české státní orgány zjevně a zřejmě záměrně nehledaly spravedlivou rovnováhu mezi požadavky obecného zájmu a vlastnickým právem majitelů bytů, do něhož bylo podle dovolatele nepřiměřeným způsobem zasaženo. Navrhl, aby dovolací soud výrok rozsudku odvolacího soudu o věci samé zrušil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu , dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení

Podle ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ).

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu se v dané věci řídí ustanovením Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. ) a při zkoumání, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, a dovolání může shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na těchto právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.

Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve smyslu dovolací soud neshledal v žádné z otázek vymezených žalobcem v dovolání.

Rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru, že pro vznik odpovědnosti státu za škodu nebyl v prvé řadě splněn předpoklad nesprávného úředního postupu státního orgánu při uplatňování veřejné moci.

Otázka, zda nepřijetí zákona Parlamentem České republiky zakládá či nezakládá podle nárok na náhradu škody způsobené nečinností státu, byla již dovolacím soudem na obdobném skutkovém základě řešena například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. (publikovaném pod č. 7 ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek NS, roč. 2008), v němž s poukazem na , a y byl učiněn závěr, že proces přijímání zákonů hlasováním v Poslanecké sněmovně či v Senátu PČR není úředním postupem ve smyslu a z výsledku hlasování o návrhu zákona nelze dovozovat odpovědnost státu za škodu ve vztahu k jednotlivým voličům (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. ).

Na posouzení legislativní činnosti Parlamentu ČR z hlediska předpokladů odpovědnosti za škodu podle nemají vliv ani nálezy Ústavního soudu ze dne 28. února 2006, sp. zn. a ze dne 6. dubna 2006, sp. zn. , neboť v nich Ústavní soud neřešil otázku, zda legislativní činnost či nečinnost Parlamentu ČR je nesprávným úředním postupem ve smyslu ust. , nýbrž v nich dovodil, že i přes absenci předvídané konkrétní úpravy musí obecné soudy rozhodnout o zvýšení nájemného, a to v závislostech na místních podmínkách tak, aby nedocházelo k diskriminaci.

Pokud je požadována náhrada ušlého zisku za období do  20. 3. 2003, v té době byly účinné právní předpisy, týkající se regulace nájemného z bytů (vyhláška Ministerstva financí č. , výměry Ministerstva financí č. 1/2002 a č. 6/2002 a ), které byly až do zrušení nálezy Ústavního soudu součástí českého právního řádu, a práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před jejich zrušením zůstala podle nedotčena, takže nájemné z bytů bylo regulováno až do 20. 3. 2003 (dne vyhlášení nálezu Ústavního soudu ČR publikovaného pod č. 84/2003 Sb., kterým byl zrušen poslední z těchto předpisů, ).

, který podle názoru dovolatele nadále omezuje jeho vlastnická práva, se pak netýká období, za nějž byla náhrada ušlého zisku v tomto řízení požadována.

K projednání nároku na náhradu škody z hlediska y lze poukázat například na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. , na usnesení ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. , nebo na usnesení ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. .

Jak z uvedeného vyplývá, právní názor odvolacího soudu, vyslovený v jeho rozsudku, je v souladu s judikaturou dovolacího soudu, a není proto důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. a odst. 3

Dovolání tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce odmítl podle věty první a , aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v dovolání.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, , a , neboť žalobce nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. srpna 2008

JUDr. Marta  Škárová, v. r.

předsedkyně senátu