Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 6/2007

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 14.9.2006, č.j. -148, byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ze dne 3.4.2006, č.j. -106 tak, že žaloba byla zamítnuta ve výroku pod bodem I v části, kterou bylo určeno, že žalobce je podílovým spoluvlastníkem pozemků blíže specifikovaných v této části rozsudku odvolacího soudu, a to v rozsahu tří šestnáctin. Současně byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II, a to ve znění blíže specifikovaném v rozsudku odvolacího soudu. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že původní vlastnicí předmětných nemovitostí byla matka žalobce, která dne 2.8.1977 tyto nemovitosti darovala státu, a to v tísni, v souvislosti s převodem rodinného domu. Odvolací soud vzal za prokázané, že původní vlastnice zemřela dne 15.12.1978 a na základě dědického řízení závětní dědičce M. P. svědčilo dědické právo vzhledem k celku v rozsahu pěti osmin, žalobci v rozsahu tří osmin, přičemž na dědický podíl žalobce byl započten dar zůstavitelky v hodnotě 100 000,- Kč. Z rozhodnutí Pozemkového úřadu v P. ze dne 19.10.1992, č.j. 173/91-51, R V 44/92, které nabylo právní moci dne 10.11.1992, zjistil, že předmětné nemovitosti nabyla M. P., která dne 22.7.1992 uzavřela s povinnou osobou (Zemědělským družstvem P.) dohodu o vydání předmětných nemovitostí. Rovněž vzal za prokázané, že dne 8.10.1991 uplatnil žalobce nárok na vydání předmětných nemovitostí, avšak ve svých nárocích nebyl uspokojen. Zaujal názor, že pozemky byly státu darovány ve smyslu , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen , ě“), oprávněné osobě tedy podle zákona o půdě vzniká právo na vydání nemovitostí podle zákona o půdě. Věc posoudil shodně se soudem prvního stupně ve smyslu zákona o půdě s tím, že v dané věci jsou oprávněnými osobami žalobce a M. P., a to každý z nich ke třem šestnáctinám nemovitostí. Odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.11.1998, sp. zn. s odůvodněním, že pravomocným rozhodnutím soudu, jímž je žalobě podle zákona o půdě vyhověno, se nemění, neruší ani neprohlašuje za neplatné rozhodnutí pozemkového úřadu podle zákona o půdě, ale s účinností ode dne právní moci (nikoli tedy zpětně ke dni účinnosti rozhodnutí pozemkového úřadu) vzniká opomenuté oprávněné osobě vlastnické (spoluvlastnické) právo, o němž se v katastru nemovitostí pořídí zápis formou záznamu podle , o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů. Vyslovil závěr, že výrok, jímž se rozhodnutím soudu ,,určuje“, že se žalobce stává vlastníkem, je svou povahou konstitutivní a nikoli deklaratorní ve smyslu Odvolací soud shledal, že vymezení pozemků provedené žalobcem před soudem prvního stupně neodpovídá jejich současnému označení v katastru nemovitostí, pozemky tedy nebyly jednoznačně identifikované. Podle odvolacího soudu nárok žalobce zůstává zachován i tam, kde došlo k pozemkovým úpravám, úpravu žalobního petitu provedenou žalobcem v odvolacím řízení proto nelze považovat za uplatnění jiného nároku či změnu žaloby. Dospěl k závěru, že nárok žalobce je důvodný, pokud jde o určení (zřízení) jeho vlastnického práva k předmětným nemovitostem v rozsahu tří šestnáctin.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu (bodu II. rozsudku) podaly žalované včas dovolání, jehož přípustnost dovozovaly z ustanovení Podle dovolatelek rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tvrdily, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle neboť odvolací soud sám přeformuloval žalobní návrh žalobce. Namítaly, že soud je vázán žalobním návrhem a může rozhodovat pouze o návrhu formulovaném žalobcem samotným. Dále uplatnily dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle Poukazovaly na skutečnost, že žalobce formuloval svůj žalobní návrh žalobou na určení, že je vlastníkem předmětných nemovitostí, ač v době podání žaloby ani v době vynesení rozsudku spoluvlastníkem nemovitostí nebyl. Podle dovolatelek žaloba měla být koncipována a formulována jako žaloba na vydání nemovitosti a nikoliv na určení vlastnického práva k nemovitosti. Vytýkali soudu prvního stupně, že na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. vyvodil nesprávný závěr. Konstatovaly, že ustanovení zákona o půdě se vztahuje k uplatnění nároku u soudu vůči osobám, kterým byla nemovitost vydána a nikoliv k uplatnění vlastnického práva. Navrhly proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce považoval dovolání za nedůvodné.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastnicemi řízení řádně zastoupenými advokátem ( , ), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné.

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Rozhodnutím po právní stránce zásadního významu je rozhodnutí, které se odchyluje od ustálené judikatury, nebo přináší judikaturu novou s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1.2.2001, sp.zn. , publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 2, pod číslem C 148, a dále usnesení Ústavního soudu ze dne 23.8.1995, sp.zn. , publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 4, pod číslem 19).

Současně se musí jednat o právní otázku, která měla pro rozhodnutí o věci určující význam (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.5.1999, sp.zn. , publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, ročník 2001, pod číslem 27, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.1.2001, sp.zn. ).

Naopak za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí vyřešena v souladu s ustálenou soudní praxí (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.9.1997, sp.zn. , publikovaný v časopise Soudní judikatura, ročník 1998, sešit 2, pod číslem 12, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.9.1997, sp.zn. , publikované v časopise Soudní judikatura, ročník 1997, sešit 13, pod číslem 101).

Na základě výše uvedeného námitky dovolatelek nebylo možno podřadit hlediskům vymezeným v Ze zjištěného skutkového stavu (do něhož není dovolací soud oprávněn zasahovat) vyplývá, že v souzené věci žalobce řádně a včas uplatnil podle zákona o půdě svůj nárok opomenuté oprávněné osoby u soudu vůči M. P. (resp. vůči žalovaným, které po její smrti v průběhu řízení nastoupily na její místo) na vydání předmětných nemovitostí.

Pro úplnost je nutné uvést, že v případě přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného meritorního rozhodnutí se může oprávněným předmětem dovolacího přezkumu stát jen takový dovolací důvod, který odpovídá ustanovení (nesprávné právní posouzení věci); ostatní dovolací důvody (odst. 2 písm. a/, odst. 3 téhož ustanovení) se předmětem dovolacího přezkumu, v návaznosti na přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, stát nemohou.

Dovolací soud proto podle za použití ustanovení dovolání odmítl, aniž mohl přikročit k meritornímu hodnocení dovolacích námitek v něm uplatněných.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle za použití , ost. 1 a Dovolatelky sice neměly se svým dovoláním úspěch, vyjádření žalobce k podanému dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu ustanovení až 3 vyhl. č.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. června 2008

JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.

předseda senátu