Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 3498/2006

U S N E S E N Í

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

V záhlaví uvedeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení ze dne 20. 3. 2003, č.j. -4, kterým Obvodní soud pro Prahu 4 nařídil podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2002, č.j. -13, k vymožení pohledávky 3.506.268,34 Kč a pro náklady oprávněného a náklady exekuce, které budou v průběhu řízení určeny, na majetek povinného exekuci, jejímž provedením pověřil JUDr. J. Š., soudní exekutorku. Předpoklady pro nařízení exekuce ve smyslu ustanovení , o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), měl odvolací soud za splněny, zejména uzavřel, že podkladový rozsudek byl povinnému doručen náhradním způsobem ( ve znění účinném do 31. 12. 2002) a je formálně vykonatelný. Z obsahu nalézacího spisu zjistil, že rozsudek byl povinnému doručován na adresu jeho trvalého pobytu, adresát nebyl zastižen, a proto mu byla zásilka 5. 12. 2002 oznámena a uložena u držitele poštovní licence (30. 12. 2002 byla zásilka vrácena jako nevyzvednutá nalézacímu soudu). Dále odvolací soud uvedl, že absence splnění předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání mohla být namítána toliko v nalézacím, a nikoli v exekučním řízení.

V dovolání – odkazuje na důvody podle a b) a odst. 3 , ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „ “) – oponuje dovolatel závěru o formální vykonatelnosti exekučního titulu. Namítá, že podkladový rozsudek mu nebyl doručen, zásilku si nemohl vyzvednout, protože její uložení mu pošta neoznámila a k vyzvednutí ho nevyzvala. Další výtky se dotýkají nalézacího řízení, které podle dovolatele tvoří s exekučním řízením „jednotné občanské soudní řízení.“ Dovolatel namítá, že nalézací řízení je postiženo četnými vadami, zejména zdůrazňuje, že pro vydání rozsudku pro uznání nebyly splněny zákonné podmínky a že nesprávným postupem soudů mu byla odňata možnost jednat před soudem. Pro vady nalézacího řízení podal dovolání k Nejvyššímu soudu, o němž nebylo dosud rozhodnuto. Dovolatel ještě poukazuje na to, že mu ani v nalézacím, ani v exekučním řízení nebylo umožněno vyjádřit se k osobám soudců, jak je stanoveno v Žádá o přezkoumání zmatečností ve smyslu ustanovení , eventuelně odst. 4 Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Oprávněná se ve vyjádření ztotožnila se závěry uvedenými v odůvodnění rozhodnutí městského soudu.

Nejvyšší soud věc projednal podle , ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. ).

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce, viz ), je dovolání ve smyslu přípustné za podmínek vymezených v nebo c) (srov. ). Protože použití ustanovení je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení , které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem je tedy jen důvod vyjádřený ustanovením , jímž dovolatel dovolání (mimo jiné) odůvodnil. Při přezkumu napadeného rozhodnutí, tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl, je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán ( , věta první, ).

Otázkou zásadního právního významu napadeného rozhodnutí se dovolatel nezabýval a hodnocením v dovolání obsažené argumentace k závěru o splnění této podmínky dospět nelze.

Dovolatel předně zpochybnil závěr, že k výkonu navržené rozhodnutí je vykonatelné. Tento závěr je závěrem právním, jehož přezkum je v dovolacím řízení možný v intencích dovolacího důvodu podle ; aby však soud mohl k takovému závěru dospět, musí učinit potřebná skutková zjištění. V projednávaném případě šlo o zjištění, že zásilka s rozsudkem byla uložena, protože povinný nebyl dne 5. 12. 2002 zastižen, a v místě doručování (P. 4.) mu byla zanechána výzva, aby si písemnost vyzvedl. Nesprávnost, případně neúplnost těchto skutkových zjištění pak lze namítat prostřednictvím dovolacích důvodů podle , resp. , které však přípustnost dovolání ve smyslu založit nemohou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura 7/2004 pod č. 132). I když dovolatel zpochybnil (právní) závěr odvolacího soudu o vykonatelnosti podkladového rozsudku k tomu určeným důvodem ( ), učinil tak způsobem neregulérním; jinými slovy, závěr o nevykonatelnosti vybudoval na vlastních skutkových tvrzeních, odlišných od zjištění, k nimž (v souladu s procesními pravidly) dospěl odvolací soud. Skutkové námitky však – jak již bylo uvedeno výše – nemohou být relevantním hlediskem pro hodnocení, zda je rozhodnutí zásadního právního významu, takže i právní závěry, které z nich dovolatel dovozuje, jsou pro účely daného dovolacího přezkumu bezcenné.

Vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (k nim patří výtka absence poučení o právu vyjádřit se k osobám soudců), stejně jako případné vady uvedené v , odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 (tzv. zmatečnosti), přípustnost dovolání ve smyslu – vyjma výjimečného případu, o který zde nejde, kdy otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesněprávního předpisu – založit nemohou. Dovolací soud je zohlední jen, je-li dovolání přípustné ( , věta druhá, ), a tento předpoklad v projednávaném případě, kdy napadené rozhodnutí není zásadního právního významu, naplněn není.

Ke zbývajícím námitkám v dovolání vzneseným je třeba uvést, že Nejvyšší soud v mnoha rozhodnutích (např. usnesení ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura 11/2000 pod č. 123, usnesení ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. ) vysvětlil, že případné vady nalézacího řízení (byť by skutečně existovaly) se do exekučního řízení nepřenášejí. V projednávaném případě to tedy znamená, že vytýkaná pochybení soudu v řízení, v němž byl vydán vykonávaný rozsudek, jsou pro rozhodnutí o návrhu na nařízení exekuce bezcenná. Pro úplnost lze dodat, že z obsahu připojeného nalézacího spisu vyplývá, že dovolání povinného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 8. 2004, č.j. -33, kterým bylo potvrzeno usnesení ze dne 10. 2. 2004, č.j. -23, jímž Městský soud v Praze pro opožděnost odmítl jeho odvolání proti rozsudku, který je v souzené věci exekučním titulem, Nejvyšší soud usnesením ze dne 13. 9. 2006, č.j. -55, jako nepřípustné odmítl.

Lze uzavřít, že dovolání není přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení ; Nejvyšší soud je proto bez jednání ( , věta první, ) odmítl ( , věta první, ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu ( a násl. ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. června 2008

JUDr. Pavel Krbek, v. r.

předseda senátu