Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Odo 264/2006

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se po žalovaném domáhal žalobou zaplacení částky 2,478.000,- Kč s příslušenstvím zprvu s odůvodněním, že jde o nedoplatek půjčky, kterou mu poskytl dne 4. 11. 1994, posléze s tvrzením, že jde o dluh z půjček, které mu poskytoval postupně v letech 1992-1993, resp. 1992-1994.

Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 15. listopadu 2004, č. j. -253, žalobu o zaplacení částky 2,478.000,- Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Rozhodl tak poté, co jeho předchozí (rovněž žalobu zamítající) rozsudek ze dne 20. listopadu 2002, č. j. -149, Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. ledna 2004, č. j. -181, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že se nařizuje, aby věc projednal a rozhodl jiný soudce.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. září 2005, č. j. -282, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé a o nákladech řízení státu potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů řízení účastníků jej změnil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud po zopakování důkazů v odvolacím řízení se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Vyšel ze zjištění, že účastníci byli dlouholetí přátelé, kteří si vzájemně půjčovali větší částky peněz. Dne 4. 11. 1994 podepsaliu nazvanou „smlouva o půjčce“, v níž je uvedeno, že žalobce půjčuje žalovanému 210.000,- DM a 3,400.000,- Kč na výstavbu jeho rodinného domu v P.- H., ulice L., s tím, že půjčka je bezúročná a splatná co do částek 1,700.000,- Kč a 110.000 DM v roce 1995 a co do zůstatku 1,700.000,- Kč a 100.000 DM v roce 1996; v případě nesplacení půjčky v uvedených termínech ručí žalovaný uvedenou nemovitostí.u podepsali jako svědci Ing. O. Š. a J. Z. Odvolací soud konstatoval, že za situace, kdy žalobce své tvrzení o uzavření smlouvy o půjčce a odevzdání peněz žalovanému prokazovalu ze dne 4. 11. 1994, jejíž správnost žalovaný zpochybnil, bylo na žalobci, aby prokázal, že žalovanému půjčku poskytl. Uvedená písemnost má totiž charakter soukroméy, u níž stačí popřít její pravost či správnost druhým z účastníků, aby nastoupilo důkazní břemeno toho účastníka, který tvrdil skutečnosti, jež mají být soukromouu prokázány. Ve shodě se soudem prvního stupně měl odvolací soud zato, že žalobce jinými důkazními prostředky své tvrzení, že žalovanému půjčku poskytl, neprokázal. Jím označení svědci ani žádné další provedené důkazy uzavření smlouvy a předání peněz nepotvrdili. Tuto skutečnost nelze mít za prokázánu ani z výpovědi samotného žalobce jako účastníka řízení, kterou odvolací soud vyhodnotil jako nevěrohodnou pro zásadní rozpory v jeho tvrzeních. Nejprve (v žalobě a pak i ve vyjádření ze dne 30. 6. 2000) totiž žalobce jednoznačně tvrdil, že žalovanému půjčil 3,400.000,- Kč a 210.000,- DM dne 4. 11. 1994 na výstavbu rodinného domu a že tomuto jednání byli přítomni svědci Ing. Š. a J. Z.; následně (po vyjádření žalovaného a doložení čestných prohlášení uvedených svědků) začal tvrdit, že půjčku žalovanému neposkytl 4. 11. 1994, ale postupně v předchozích letech, a že svědci Šarapatka a Závěrková při půjčování peněz přítomni nebyli. V rozporu s tím pak ve své účastnické výpovědi uvedl, že tito svědci u předávání peněz byli vždy, což však ani jeden z nich nepotvrdil. Období, kdy k předání peněz mělo dojít, žalobce přesně nevymezil (někdy hovořil o letech 1993-1994, jindy o letech 1992-1994) a měnil i svá tvrzení ohledně měny, v níž měla být půjčka poskytnuta. Odvolací soud zdůraznil, že po změně skutkových tvrzení nebylo žádným z účastníků tvrzeno uzavření smlouvy o půjčce dne 4. 11. 1994. Ovšem ani změněné tvrzení, že smlouva o půjčce byla uzavřena nejprve ústně a že k předávání peněz docházelo postupně v letech 1992-1994, popř. 1993-1994, žalobce neprokázal. Jeho námitku, že soud prvního stupně nerespektoval závazný právní názor odvolacího soudu vyslovený ve zrušovacím usnesení, že ze dne 4. 11. 1994 je uznáním dluhu podle obč. zák., neshledal opodstatněnou. Z kontextu odůvodnění zrušovacího usnesení vyplývá, že odvolací soud  dospěl k závěru, že ze dne 4. 11. 1994 vzhledem k tvrzení žalobce o její povaze a na základě výkladu tohoto právního úkonu ve smyslu obč. zák. by mohla být považována za uznání dluhu podle obč. zák. Proto soudu prvního stupně uložil posoudit, zda projev vůle žalovaného vyjádřený podpisem na uvedenéě má všechny náležitosti takového právního úkonu. Ve zrušovacím usnesení tak nebyl vysloven názor, že žalovaný podpisem předmětnéy uznal dluh co do důvodu a výše. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, který po zopakování důkazůu ze dne 4. 11. 1994 a výslechem žalovaného, dospěl k závěru, že uvedenouu nelze považovat za uznání dluhu. Poukázal na to, že z žádného v řízení provedeného důkazu nevyplývá, že podpisemy žalovaný projevil vůli uznat vůči žalobci dluh co do důvodu a výše. Ani sám žalobce tuto skutečnost nikdy jednoznačně netvrdil (po změně skutkových tvrzeníu spíše považoval za kvitanci). Žalovaný popřel uznání dluhu nejprve s tvrzením, žeu podepsal v souvislosti s jednáním o poskytnutí půjčky na dům v budoucnu, k čemuž nedošlo, posléze tvrdil, že podpis souvisel s úvahami o společném podnikání účastníků, které se nerealizovaly. Jelikož ani jazykovým výkladem obsahuy nelze dovodit, že žalovaný v ní projevil vůli uznat dluh vůči žalobci co do důvodu a výše, zůstalo důkazní břemeno o existenci závazku žalovaného vůči žalobci z poskytnuté půjčky na žalobci.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z , b/ a c/ Označil v něm dovolací důvody podle a b/ Především namítl, že soud prvního stupně nerespektoval závazný právní názor, který odvolací soud vyslovil ve svém zrušovacím usnesení ze dne 21. ledna 2004, č. j. -181. Ačkoliv odvolací soud zavázal soud prvního stupně, abyu posoudil jako uznání dluhu ve smyslu obč. zák., neučinil tak a naopak po doplnění dokazování dospěl k závěru, že takovýmto uznáním dluhu není. Soud prvního stupně místo toho, aby se v souladu s pokyny odvolacího soudu zabýval otázkou, zda projev vůle žalovaného vyjádřený podpisem na smlouvě má všechny náležitosti uznání dluhu, zaměřil se na nepodstatné skutkové otázky. Tím porušil a zatížil řízení vadou, která měla za následek nesprávné právní posouzení věci. Žalobce odvolacímu soudu vytkl nesprávnost posouzení právní otázky důkazního břemene. I nadále je přesvědčen, že v důsledku uznání dluhu žalovaným došlo k přenosu důkazního břemene a na žalovaném bylo, aby prokázal neexistenci dluhu. Za nesprávný považuje právní názor odvolacího soudu, podle něhož popře-li druhý účastník správnost soukroméy, je na tom, kdou předložil, aby prokázal skutečnosti z ní vyplývající. I nadále tvrdí, že za situace, kdy žalovaný podepsal soukromouu, z níž vyplývá, že mu dluží finanční prostředky, je zatížen důkazním břemenem, popírá-li její pravdivost. Dále polemizuje s úvahami soudů při hodnocení jednotlivých důkazů, nesouhlasí s posouzením obsahu právního úkonu a poukazuje zejména na nesmyslnost argumentace, kterou žalovaný použil na svou obranu. Z uvedených důvodů navrhl napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. V podání ze dne 13. 4. 2006, jímž doplnil dovolání, žalobce k otázce důkazního břemene uvedl, že předpokladem závěru, že neunesl důkazní břemeno, není pouze formální popření správnosti údajů obsažených v soukroméě žalovaným, nýbrž skutkové tvrzení vysvětlující, proču podepsal. Ani závěr odvolacího soudu, že byla sice podepsána, avšak smlouva nebyla uzavřena, nepovažuje za správný, neboť rozdíl mezi podpisemy a uzavřením smlouvy nelze činit.

Žalovaný  nepovažuje dovolání za přípustné, neboť napadené rozhodnutí nemá z hlediska , odst. 3 po právní stránce zásadní význam. Má zato, že odvolací soud ve svém zrušovacím usnesení závazný právní názor stran uznání dluhu nevyslovil. Námitky žalobce představující uplatnění dovolacích důvodů podle a nejsou způsobilé přípustnost dovolání v dané věci založit. V této souvislosti poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. , a ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. . Zpochybňovanou právní otázku důkazního břemene odvolací soud nevyřešil v rozporu s rozhodovací praxí.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle , , ve znění před 1. dubnem 2005 - dále opět jen „“ (srovnej článek II bod 2. a 3. přechodných ustanovení , kterým byla provedena novela ).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas subjektem k tomu oprávněným při splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele ( a a 4 ), se nejprve zaměřil na posouzení jeho přípustnosti.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, se řídí a c/

Přípustnost dovolání podle tu nepřichází v úvahu, neboť odvolací soud napadeným rozsudkem sice potvrdil v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně, který byl ve věci vydán, avšak předchozím rozsudkem soud prvního stupně nerozhodl ve věci jinak (žalobu rovněž zamítl). Přípustnost dovolání lze proto zvažovat výlučně v intencích  

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem  ( ). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec, tedy s obecným dopadem na případy obdobné povahy (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 1. 2001, sp. zn. , a ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. , uveřejněná v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck /dále jen „Soubor“/, pod označením C 23/1 a C 71/1).

Z toho, že přípustnost dovolání podle je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum je otevřen pouze pro posouzení otázek právních ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle , jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu zpochybňujícího skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel ( ), je zcela vyloučeno, a proto je dovolací soud povinen převzít skutkový stav zjištěný odvolacím soudem. Uvedený dovolací důvod totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2004, a ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. , jakož usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 130/2006, a ze dne 28. 2. 2008, sp. zn . ). Ve smyslu je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahové konkretizace. Tato vázanost se projevuje nejen v tom, který ze zákonných dovolacích důvodů byl v dovolání označen, ale především v tom, jak byl po obsahové stránce vylíčen, tzn. v jakých okolnostech spatřuje dovolatel jeho naplnění. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b/ a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Úspěšné uplatnění dovolacího důvodu podle , jímž lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přichází u dovolání přípustného podle v úvahu jen za situace, kdy dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, tedy že je dovolání přípustné. Sám o sobě uvedený dovolací důvod, i kdyby byl dán, přípustnost takového dovolání založit nemůže.

S přihlédnutím k výše uvedenému je z hlediska posouzení otázky přípustnosti dovolání podle bez významu námitka žalobce, že soud prvního stupně v rozsudku ze dne 15. listopadu 2004, č. j. -253, nerespektoval závazný právní názor odvolacího soudu vyjádřený v jeho usnesení ze dne 21. ledna 2004, č. j. -181, jež představuje uplatnění dovolacího důvodu podle Tato tvrzená vada řízení nemůže být otázkou zásadního právního významu podle , neboť otázka výkladu vázanosti soudu prvního stupně právním názorem, který odvolací soud vyslovil ve zrušovacím rozhodnutí, ve smyslu , není otázkou, jež nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena nebo je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem řešena rozdílně a v rozhodovací praxi soudů nečiní žádné potíže. Soud prvního stupně, jehož postup odvolací soud v napadeném rozsudku shledal správným, si vyložil obsah odůvodnění zrušovacího rozhodnutí tak, že je instruován odvolacím soudem, jak má dále v řízení po procesní stránce pokračovat. Odvolací soud totiž soudu prvního stupně vytkl, že projev vůle žalovaného obsažený ve smlouvě o půjčce ze dne 4. 11. 1994 nevyložil podle výkladových pravidel ve smyslu obč. zák. a že jej nepoměřil ustanovením obč. zák. upravujícím institut uznání dluhu. Proto ho zavázal, aby v dalším řízení zjišťoval, zda projev vůle žalovaného vyjádřený jeho podpisem na smlouvě ze dne 4. 11. 1994 má všechny náležitosti podle obč. zák. Navíc posouzení otázky vázanosti soudu prvního stupně právním názorem odvolacího soudu v dané věci postrádá potřebný judikatorní přesah.

Námitka žalobce, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) nevyložil projev vůle žalovaného obsažený vě ze dne 4. 11. 1994 jako uznání dluhu, je naplněním dovolacího důvodu podle , jehož uplatnění, jak bylo výše vyloženo, je v případě přípustnosti dovolání podle zcela vyloučeno. Již v rozsudku ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. , uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, vyslovil dovolací soud názor, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle smluvních stran, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení. Obdobně v rozsudku ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. , publikovaném v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002, uvedl dovolací soud, že činí-li soud z obsahu smlouvy (případně z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky sjednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje závěry právní. Žalobce svými námitkami brojí proti výkladu projevu vůle žalovaného v předmětnéě. Taková výhrada žalovaného ovšem není námitkou zpochybňující právní posouzení věci, nýbrž je uplatněním dovolacího důvodu mířícího na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, čili dovolacího důvodu podle

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle žalobce zpochybnil správnost posouzení právní otázky důkazního břemene odvolacím soudem. Především namítal, že v důsledku uznání dluhu žalovaným podle obč. zák. nastal ze zákona přesun důkazního břemene z věřitele na dlužníka; na žalovaném proto bylo, aby prokázal, že dluh nevznikl. Dále měl výhradu k závěru odvolacího soudu, že za situace, kdy pravdivost svého tvrzení prokazovalu ze dne 4. 11. 1994, kterou žalovaný sám podepsal a následně v řízení popřel její správnost (tj. pravdivost jejího obsahu), je na tom, kdou předložil, aby prokázal skutečnosti z ní vyplývající. I nadále je opačného názoru, podle něhož podepsal-li žalovaný soukromouu, v níž je uvedeno, že mu dluží finanční prostředky, je zatížen důkazním břemenem, jestliže pravdivost tétoy popírá.

Nejprve je třeba předeslat, že správnost závěru, že smlouva o půjčce není uznáním dluhu podle § 558 obč. zák., se žalobci zpochybnit nepodařilo. Nemůže se proto prosadit námitka, že v důsledku uznání dluhu došlo, pokud jde o prokázání vzniku dluhu, k přesunu důkazního břemene ze žalobce na žalovaného.

K pořadí druhé námitce, lze uvést následující. Z hmotněprávní úpravy vyplývá, že k půjčce dochází na základě smlouvy, podle níž věřitel poskytne (předá) peníze dlužníku, který se zavazuje vrátit je po uplynutí dohodnuté doby (§ 657 obč. zák.). Smlouva o půjčce má reálnou (nikoli konsensuální) povahu a její vznik předpokládá nejen dohodu stran, ale i skutečné odevzdání předmětu půjčky. Ve sporu o vrácení půjčené částky má věřitel břemeno tvrzení, že se žalovaným dlužníkem uzavřel smlouvu o půjčce, že na základě ní dlužníku poskytl finanční prostředky a že dlužník dluh řádně a včas nezaplatil. Důkazní břemeno ohledně tvrzení, že byla  uzavřena smlouva o půjčce a že podle ní bylo dlužníku plněno, spočívá na věřiteli. Jsou-li tyto skutečnosti prokázány, pak věřitel unesl důkazní břemeno (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 1. 2002, sp. zn. , uveřejněný v Souboru pod C 946/13). V posuzované věci žalobce k prokázání svého tvrzení, že žalovanému poskytl půjčku (resp. půjčky), prokazoval mimo jiné listinným důkazem - smlouvou o půjčce ze dne 4. 11. 1994, kterou oba účastníci podepsali. Žalovaný se bránil tvrzením, že žalobce mu na základě smlouvy o půjčce žádné finanční prostředky neposkytl. Zpochybnil tak správnost (tj. pravdivost) obsahu smlouvy o půjčce, která jeu soukromou.

Již v rozsudku ze dne 17. 4. 1996, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 22/1997, dovolací soud zaujal názor, že v případě, kdy účastník popře pravost, resp. správnost soukromé litiny, pak platí, že účastníka, který tutou předložil k důkazu, stíhá důkazní povinnost a břemeno důkazní; tento účastník tedy nese procesně nepříznivé následky toho, že se v řízení nepodaří prokázat pravost či správnost soukroméy. Rovněž v odborné právní literatuře v souvislosti se srovnáním důkazní síly veřejnéy, která je vymezena v , ay soukromé (tj. té, která nemá povahuy veřejné) je zastáván názor, že oprotiě veřejné, kde důkazní břemeno leží na tom, kdo popírá její správnost, u soukroméy stačí „formální“ popření její správnosti druhým účastníkem, aby nastoupila důkazní povinnost a důkazní břemeno toho účastníka, který tvrdil skutečnosti, jež měly být prokázány soukromouu (srovnej Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. . Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, 618 s.).

Ve smyslu této ustálené judikatury, od níž není důvodu se odchylovat ani v této věci, měl žalobce, dovozující ze skutečností obsažených ve smlouvě o půjčce pro sebe příznivé právní důsledky, důkazní povinnost a břemeno důkazní prokázat správnost obsahu této soukroméy, kterou předložil k důkazům. Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud posoudil otázku rozložení důkazního břemene v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu a s tím, jak je tato otázka pojímána v odborné literatuře. Jelikož hodnocení navržených a provedených důkazů soudem vyznělo v závěr, že dokazování nepotvrdilo pravdivost skutkových tvrzení žalobce, že účastníci uzavřeli smlouvu (resp. smlouvy) o půjčce, podle níž (resp. nichž) žalobce poskytl žalovanému finanční prostředky, nese tento účastník procesně nepříznivé následky v podobě zamítnutí žaloby. Polemika žalobce se skutkovými závěry a s hodnocením důkazů soudy je uplatněním dovolacího důvodu podle , který není způsobilý přípustnost dovolání podle založit.

Protože žádná z námitek uplatněných v dovolání nečiní rozhodnutí odvolacího soudu ve věci zásadně významným po právní stránce, dovolací soud  dovolání žalobce pro nepřípustnost odmítl ( věta první a ).

O nákladech dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle věty první, , a a žalobci, jehož dovolání bylo odmítnuto, uložil nahradit žalovanému náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 7.500,- Kč  (, ve spojení s , ve spojení s a , ve znění platném do 31. 8. 2006), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč (, a 3 , ve znění platném do 31. 8. 2006) a z částky 1.439,- Kč  odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle , o dani z přidané hodnoty ( ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V  Brně 29. dubna  2008

JUDr. Blanka  Moudrá

předsedkyně senátu