Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 1/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného ve věci dědictví po P. P., zemřelém dne 17.8.2004, za účasti 1) J. D., 2) R. P., obou zastoupených  advokátkou, 3) H. P., a 4) Ing. S. J., obou zastoupených advokátem, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. , o dovolání H. P. a Ing. S. J. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. června 2006,  č. j. -117, takto:

I. Dovolání H. P. se odmítá.

Odůvodnění:

Řízení o dědictví po P. P., zemřelém dne 17.8.2004 (dále též jen „zůstavitel“), bylo zahájeno usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 24.8.2004, č. j. -2. Provedením úkonů v řízení o dědictví po zůstaviteli byla pověřena JUDr. R. N., notářka ( ).

Okresní soud ve Frýdku-Místku usnesením ze dne 5.5.2005, č. j. -57, „odkázal J. D. a R. P., aby ve lhůtě jednoho měsíce ode dne právní moci tohoto usnesení podali u Okresního soudu ve Frýdku-Místku žalobu na neplatnost závěti zůstavitele ze dne 6.5.2004“; současně řízení „do doby rozhodnutí o této sporné skutečnosti“ přerušil. Vycházel ze závěru, že „mezi účastníky existuje sporná skutečnost, když pozůstalý syn a pozůstalá dcera neuznali závěť ze dne 6.5.2004 za pravou a platnou, protože ze závěti není patrno, kdy byla zůstavitelem podepsána, podpis zůstavitele je nečitelný, není zřejmé, zda zůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevil, že obsahuje jeho poslední vůli, a pozůstalá manželka a závětní dědic uznali závěť za pravou a platnou“.

K odvolání J. D. a R. P. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 31.8.2005, č. j. -69, usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že v daném případě „se jedná o právní posouzení náležitostí závěti tak, jak jsou stanoveny v ustanoveních a “; že „posouzení sporné otázky, která je svým charakterem právní povahy, přísluší soudu, popř. notáři jako soudnímu komisaři, v rámci řízení o vypořádání dědictví“; že „o podmínkách dědického práva rozhodne soud usnesením ve smyslu “ a že „podle svého právního názoru pak soud bude dále v řízení postupovat v otázce posouzení, kdo a v jakém rozsahu a na základě jakého právního titulu je dědicem po zůstaviteli“.

Okresní soud ve Frýdku-Místku poté usnesením ze dne 17.1.2006, č. j. -99, určil, že „závěť zůstavitele ze dne 6.5.2004 je neplatná“. Vycházel ze závěru, že „závěť zůstavitele nesplňuje zákonná kritéria dle ustanovení § 476b obč. zák.“; že „výslechem obou svědků závěti M. K. a JUDr. V. K. nebylo prokázáno, že zůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevil svou poslední vůli“; že „závěť je z tohoto důvodu neplatná“; že „zůstavitel zemřel ženatý“; že „v první dědické skupině tvoří okruh dědiců ze zákona manželka H. P. a děti J. D. a R. P.“; že „zákonní dědicové dědictví neodmítli a jsou způsobilí dědit“.

K odvolání H. P. a Ing. S. J. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 19.6.2006, č. j. -117, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že „jako s dědici ze zákona po zůstaviteli P. P. bude nadále jednáno s pozůstalou dcerou J. D., s pozůstalým synem R. P. a s pozůstalou manželkou H. P.“ a že „s Ing. S. J., jako s dědicem ze závěti ze dne 6.5.2004, nadále jednáno nebude“; současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vycházel ze závěru, že „závěť zůstavitele ze dne 6.5.2004 obsahuje prohlášení zůstavitele, podle něhož pořizuje po zralé úvaze, při plném vědomí a nikoli pod nátlakem pro případ smrti tuto závěť: Jediným dědicem svého veškerého majetku ustanovuji Ing. S. J., nar. 23.5.1976. Tuto závěť jsem sepsal na základě mé žádosti u právního zástupce JUDr. V. K., 6.5.2004. Svědci: JUDr. V. K., M. K., podpis zůstavitele P. P.“; že „z obsahu závěti skutečně nevyplývá jedna z formálních náležitostí tohoto druhu závěti, totiž není zde uvedeno prohlášení zůstavitele, že obsahuje jeho poslední vůli a že u tohoto prohlášení byli přítomni dva svědci, a to současně“; že „okresní soud si mohl právní náležitosti závěti, a tím i otázku, zda a s kým bude v řízení jednáno jako s dědicem po zůstaviteli, vyhodnotit ve smyslu již posouzením samotného obsahu závěti, neboť z obsahu spisu nevyplývá, že by odvolatelé popř. jiná osoba soudu tvrdila,že svědkové byli současně přítomni při výslovném projevu zůstavitele, že obsahuje jeho poslední vůli“; že „důkaz výslechem M. K. a JUDr. V. K. nikdo nenavrhoval a okresnímu soudu to neuložil ani odvolací soud v usnesení ze dne 31.8.2005“; že se proto „jednalo ve své podstatě o nadbytečné procesní úkony“, a že proto „nelze okresnímu soudu vytýkat procesní pochybení při provádění důkazů těmito svědky spočívající v tom, že o výslechu svědků nebyli účastníci uvědoměni, nemohli být přítomni, nemohli klást otázky a byla znemožněna účast i jejich zástupců“; že „se nedá předpokládat, že by svědci při novém výslechu vypovídali něco jiného“; že „skutkově z výslechu obou svědků vyplývá, že svědek JUDr. V. K. zavolal svou manželku až poté, co závěť byla sepsána, vytištěna, podepsána zůstavitelem, a svědkem, a pouze jí řekl, že bude působit jako svědek, ona závěť podepsala a odešla“; že „svědkyně M. K. výslovně uvedla, že zůstavitel závěť před ní nekomentoval, pouze ji podepsal“; že by „opětovným výslechem svědků nemohlo být zjištěno nic jiného než to, co vyplývá z obsahu závěti samotné a co potvrdili oba svědkové“; že „rozhodnutí okresního soudu je věcně správné“, že však „z ustanovení se podává, že poté, co soud vyšetří podmínky dědického práva obou sporných stran, jedná dále s tím, u koho má za to, že je dědicem, tj. ve výrokové části nemůže být určeno, že závěť zůstavitele ze dne 6.5.2004 je neplatná, neboť v rámci dědického řízení takové rozhodnutí vydáno být nemůže“, a že proto „z formálních důvodů rozhodnutí okresního soudu v jeho výrokové části změnil tak, aby odpovídalo ustanovení “.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podali H. P. a Ing. S. J. dovolání. Namítají, že „postup soudní komisařky byl v rozporu s předpisy procesního práva, kdy soudní komisařka nepředvolala k výslechu svědků M. K. a JUDr. V. K. všechny účastníky řízení a o tomto úkonu nevyrozuměla ani jejich právní zástupce“; že „tímto postupem byly porušeny jejich práva, neboť jim bylo odňato právo účasti u výslechů obou uvedených svědků a těmto případně klást otázky“; že „je s podivem, že v prvotní fázi dědického řízení notářka vyhodnotila předmětnou závěť jako platnou a následně, po provedených výsleších svědků, bez jejich přítomnosti, rozhodla zcela odlišně“; že „z protokolu o výslechu svědků není zřejmé, jakým způsobem byl výslech veden a jaké otázky byly svědkům soudní komisařkou pokládány“; že „notář si v žádném případě nemohl vyhodnotit sepsanou závěť ve smyslu ustanovení jen samotným posouzením obsahu závěti“; že „výslech svědků M. K. a JUDr. V. K. byl v každém případě nevyhnutelný k zjištění, zda zůstavitel před těmito svědky výslovně projevil, že sepsaná (závěť) obsahuje jeho poslední vůli a jak tuto vůli projevil“; že „nelze toto zjištění učinit jen z pouhého obsahu sepsané závěti“. Navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení , se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Podle ustanovení věty první účastník může podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.

Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze dovozovat, že by dovolání mohl podat kterýkoliv z nich. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.10.1997, sp. zn. , uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998).

Výrokem usnesení odvolacího soudu, kterým bylo určeno, že „jako s dědici ze zákona po zůstaviteli P. P. bude nadále jednáno s pozůstalou dcerou J. D., s pozůstalým synem R. P. a s pozůstalou manželkou H. P.“ a že „s Ing. S. J., jako s dědicem ze závěti ze dne 6.5.2004, nadále jednáno nebude“, H. P. nevznikla (nemohla vzniknout) žádná újma na jejích právech. Rozhodnutí odvolacího soudu totiž v tomto směru vyznělo v její prospěch a H. P. nemůže mít z objektivního hlediska žádný skutečný zájem, aby toto rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno. K podání dovolání proti usnesení odvolacího soudu tedy H. P. není oprávněna (subjektivně legitimována). Nejvyšší soud proto dovolání H. P. proti usnesení odvolacího soudu podle ustanovení věty první a odmítl.

Po zjištění, že dovolání Ing. S. J. proti usnesení odvolacího soudu  je přípustné podle ustanovení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.1.2004, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 61, ročník 2005; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 1998, , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 52, ročník 1999), přezkoumal Nejvyšší soud napadené usnesení ve smyslu ustanovení bez nařízení jednání ( věta první ) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Z obsahu spisu vyplývá, že zůstavitel měl manželku H. P. a děti J. D. a R. P. V průběhu řízení soudu (soudnímu komisaři) předložil  JUDr. V. K.,u s tím, že se jedná o allografní závěť zůstavitele ze dne 6.5.2004 sepsanou se svědky JUDr. V. K.  a M. K. Touto závětí je za dědice veškerého zůstavitelova majetku povolán Ing. S. J. Vě je současně uvedeno, že ji pro zůstavitele „sepsal na základě jeho žádosti jeho právní zástupce JUDr. V. K.“.

Podle ustanovení § 476 odst. 1 obč.zák. zůstavitel může závěť buď napsat vlastní rukou, nebo ji zřídit v jiné písemné formě za účasti svědků nebo ve formě notářského zápisu.

Podle ustanovení § 476 odst. 2 obč.zák. v každé závěti musí být uveden den, měsíc a rok, kdy byla podepsána, jinak je neplatná.

Podle ustanovení § 476 odst. 3 obč.zák. společná závěť více zůstavitelů je neplatná.

Podle ustanovení obč.zák. závěť, kterou nenapsal zůstavitel vlastní rukou, musí vlastní rukou podepsat a před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevit, že obsahuje jeho poslední vůli. Svědci se musí na závěť podepsat.

Z ustanovení § 476b obč. zák. vyplývá, že k tomu, aby allografní závěť byla platným právním úkonem, musí být splněny následující náležitosti: jednak zůstavitel musí závěť podepsat vlastní rukou, jednak zůstavitel musí před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevit, že obsahuje jeho poslední vůli, a konečně svědci se musí na závěť podepsat. Ze znění tohoto ustanovení nelze dovozovat, že by určovalo závazným způsobem také pořadí, v jakém musí být tyto náležitosti splněny. Podle ustanovení postačuje, jestliže se splnily v něm uvedené náležitosti i v jiném pořadí, než se v tomto ustanovení uvádí, stalo-li se tak v bezprostřední časové souvislosti, takže se jednotlivé úkony jeví jako jednotný úkon. Důvodem neplatnosti allografní závěti tedy nemůže být například okolnost, že zůstavitel nejprve před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevil, že obsahuje jeho poslední vůli, a bezprostředně poté závěť vlastní rukou podepsal, nebo že svědci nejprve závěť podepsali a bezprostředně poté zůstavitel před nimi (současně přítomnými) výslovně projevil, že obsahuje jeho poslední vůli apod.

Ze znění ustanovení obč. zák. nelze rovněž důvodně dovozovat, že by zůstavitel musel před dvěma svědky současně přítomnými projevit, že obsahuje jeho poslední vůli, jen použitím určitých slov (vyslovením formule). Zákon zde předepisuje pouze to, aby zůstavitel v tomto směru projevil vůli výslovně a nikoliv jen konkludentně (mlčky). Požadavku ustanovení obč. zák. odpovídá použití jakýchkoliv slovních výrazů, popřípadě i obvyklých znamení, jimiž zůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými projeví způsobem nevzbuzujícím pochybnosti to, že obsahuje jeho poslední vůli. Je totiž nezbytné, aby ten, kdo byl povolán jako svědek a kdo má z tohoto důvodu allografní závěť podepsat, neměl žádné pochybnosti - bez zřetele na skutečný obsahy a případné svědkovy vlastní poznatky a názory o obsahuy nebo na to, zda byl seznámen s obsahem závěti - o tom, že zůstavitel vě uvedl poslední vůli (tedy že jde o závěť), a aby svědek z projevu zůstavitele nepochybně věděl, že zůstavitel v závěti skutečně vyjadřuje svoji poslední vůli (tedy že jde o jeho závěť a že ji činí svobodně a vážně)[srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9.5.2000, sp.zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 93, ročník 2000].

Ze znění ustanovení obč. zák. konečně nelze důvodně dovozovat ani to, že by obsahující závěť měla obsahovat jakýkoli popis okolností, jak se pořízení dané závěti uskutečnilo.

Svědkem závěti ve smyslu ustanovení 476b obč. zák. může být jen taková osoba, která je touto funkcí předem pověřena a je s tímto pověřením srozuměna; není tedy tímto svědkem při pořizování závěti ten, kdo byl tomuto úkonu jen náhodně přítomen  (srov. usnesení Nejvyššího soudu  ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59, ročník 1998).

Z výše uvedeného je zřejmé, že závěr odvolacího soudu, že „z obsahu posuzované závěti nevyplývá jedna z formálních náležitostí tohoto druhu závěti, totiž není zde uvedeno prohlášení zůstavitele, že obsahuje jeho poslední vůli a že u tohoto prohlášení byli přítomni dva svědci, a to současně“, není správný.

V posuzovaném případě odvolací soud vycházel – jak výše uvedeno – ze závěru, že „okresní soud si mohl právní náležitosti závěti, a tím i otázku, zda a s kým bude v řízení jednáno jako s dědicem po zůstaviteli, vyhodnotit ve smyslu již posouzením samotného obsahu závěti, neboť z obsahu spisu nevyplývá, že by odvolatelé popř. jiná osoba soudu tvrdila, že svědkové byli současně přítomni při výslovném projevu zůstavitele, že obsahuje jeho poslední vůli“.

Podle ustanovení , jestliže někdo před potvrzením nabytí dědictví tvrdí, že je dědicem a popírá právo jiného dědice, který dědictví neodmítl, vyšetří soud podmínky dědického práva obou a jedná dále s tím, u koho má za to, že je dědicem.

Podle ustanovení , závisí-li však rozhodnutí o dědickém právu na zjištění sporných skutečností, odkáže soud usnesením po marném pokusu o smír toho z dědiců, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou. K podání žaloby určí lhůtu. Nebude-li žaloba ve lhůtě podána, pokračuje soud v řízení bez zřetele na tohoto dědice.

Z ustanovení vyplývá, že soud po vyšetření podmínek dědického práva jedná dále s tím, u koho má za to, že je dědicem. Usnesením vydaným podle tohoto ustanovení může být rozhodnuto - jak vyplývá z jeho znění - pouze o tom, s kým (tj. s kterým z dosavadních účastníků řízení, mezi nimiž je spor o dědické právo) bude nadále jednáno jako s osobou, o níž lze mít důvodně za to, že je dědicem, a, je-li to potřebné, jaký je dědický titul této osoby (při pozitivním vymezení), popřípadě s kým (tj. s kterým z dosavadních účastníků řízení, mezi nimiž je spor o dědické právo) nadále nebude jednáno, neboť lze mít důvodně za to, že není dědicem (při negativním vymezení). Tímto usnesením se totiž řeší (vyšetřují) podmínky dědického práva pro účely průběhu řízení a má význam jen pro vymezení účastníků řízení o dědictví; na jeho základě soud v dědickém řízení považuje za účastníka řízení ve smyslu ustanovení , věty první tu osobu, o níž bylo pravomocně rozhodnuto, že s ní bude dále jednáno, popřípadě přestane považovat za účastníka řízení toho, o němž bylo pravomocně rozhodnuto, že s ním nadále nebude jednáno.

Vydání usnesení podle ustanovení je na místě tehdy, jsou-li skutková tvrzení účastníků o rozhodných okolnostech shodná a závisí-li rozhodnutí o dědickém právu pouze na právním posouzení věci. Není-li tomu tak, má soud (soudní komisař) vzhledem k tomu, že v „nesporném“ dědickém řízení nemá z procesního hlediska možnost objasňovat sporné skutečnosti, postupovat způsobem stanoveným v ustanovení   Toto ustanovení soudu (soudnímu komisaři) ukládá, aby se pokusil uvedený spor o dědické právo vyřešit dohodou, tj. aby vyvinul úsilí směřující k tomu, že se rozhodné skutečnosti mezi účastníky uplatňujícími rozporná dědická práva „stanou nespornými“.  Nepodaří-li se soudu (soudnímu komisaři) uvedený spor vyřešit dohodou a skutečnosti rozhodné pro posouzení dědického práva zůstanou i po pokusu o odstranění sporu mezi účastníky sporné, vydá soud usnesení, kterým odkáže toho z účastníků, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou.

Výrok usnesení vydaného soudem v řízení o dědictví podle ustanovení musí obsahovat údaj o tom, jakou žalobu má odkázaný účastník podat. Vzhledem k tomu, že umožňuje odkázat dědice, aby žalobou uplatnil své dědické právo, odpovídá tomuto ustanovení – v závislosti na konkrétní procesní situaci – žalobní petit buď na určení, že žalobce je dědicem po zůstaviteli, nebo že žalovaný (některý ze žalovaných) není dědicem po zůstaviteli. Sporné skutečnosti nebo právní otázky, které jsou pro takovéto určení významné (např. že důvody vydědění nejsou dány), představují jen posouzení předběžné otázky, které se neuvádí ve výroku, ale jen v důvodech rozhodnutí. Na rozdíl od právní úpravy dříve obsažené v , ve znění pozdějších předpisů, nyní platný neumožňuje, aby způsobilým předmětem sporného řízení, zahájeného na základě odkazu dědického soudu, bylo jen určení sporné skutečnosti nebo sporné právní otázky, byť by byla významná pro posouzení dědického práva.

Ve výroku usnesení podle musí soud také určit k podání žaloby lhůtu. Tato lhůta je procesní lhůtou soudcovskou, kterou soud může prodloužit ( ), nemůže jí však prominout ( a contr.). Vzhledem k tomu, že s marným uplynutím lhůty, stanovené k podání žaloby, je spojen následek, že soud (soudní komisař) pokračuje v řízení „bez zřetele na tohoto dědice“ ( věta třetí ), musí být o prodloužení lhůty nejen požádáno, ale i rozhodnuto ještě před uplynutím původně stanovené lhůty.

Jestliže odkázaný účastník (dědic) nebude ve věci úspěšný nebo jestliže vůbec žalobu ve stanovené lhůtě nepodá, má to za následek, že soud (soudní komisař) – jak uvádí věta třetí – „pokračuje v řízení bez zřetele na tohoto dědice“. Uvedené v konkrétní situaci znamená, že dědic, který byl odkázán na žalobu na určení, že je dědicem po zůstaviteli, přestává být účastníkem dědického řízení a soud (soudní komisař) pokračuje v dědickém řízení bez zřetele na tuto osobu. Byl-li dědic odkázán na žalobu na určení, že jiný účastník není dědicem po zůstaviteli, znamená to, že v dědickém řízení bude pokračováno i s osobou, jejíž dědické právo odkázaný účastník popíral.

Stejné právní následky, které jsou spojeny s tím, že odkázaný účastník nepodal žalobu, nastávají tehdy, jestliže žalobu sice podal, ale byla odmítnuta (§ 43 odst. 2) nebo o ní bylo řízení zastaveno (např. podle § 104 pro nedostatek podmínek řízení).

Žalobu, která je podána po uplynutí stanovené lhůty, musí soud zamítnout, neboť – jak výše uvedeno – po marném uplynutím lhůty, stanovené k podání žaloby soud (soudní komisař) pokračuje v řízení o dědictví „bez zřetele na tohoto dědice“ ( věta třetí ).

Výše popsané důsledky toho, že odkázaný účastník (dědic) nebude ve věci úspěšný nebo jestliže vůbec žalobu ve stanovené lhůtě nepodá (soud „pokračuje v řízení bez zřetele na tohoto dědice“) nastanou ovšem pouze v případě, že usnesení, kterým byl účastník (dědic) odkázán k podání žaloby, splňuje požadavky vymezené ustanovením (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.7.2004, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 84, ročník 2005).

V posuzovaném případě z obsahu spisu i z obsahu samotného dovolání vyplývá,že mezi dědici není spor o výklad ustanovení § 476b obč. zák. – jak dovodil odvolací soud (a zavázán názorem odvolacího soudu i soud prvního stupně) – ale, že sporné jsou mezi nimi především skutečnosti rozhodné pro závěr, zda oba svědkové předmětné závěti byli současně přítomni prohlášení zůstavitele, že obsahuje jeho poslední vůli [srov. námitky dovolatele, že „výslech svědků M. K. a JUDr. V. K. je v každém případě nevyhnutelný ke zjištění, zda zůstavitel před těmito svědky výslovně projevil, že sepsaná (závěť) obsahuje jeho poslední vůli a jak tuto vůli projevil“] (srov. obč. zák.).

Z uvedeného je zřejmé, že spor o dědické právo v daném případě není možné, jak výše vysvětleno, řešit postupem podle ustanovení

Z výše uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné. Nejvyšší soud České republiky je proto podle ustanovení části věty za středníkem zrušil. Protože důvody, pro které bylo usnesení odvolacího soudu zrušeno, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( věta druhá ).

Právní názory vyslovené v tomto usnesení jsou závazné( ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. dubna 2008

JUDr. Roman  Fiala, v. r.

předseda senátu