Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 1427/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. listopadu 2006, č. j. -105, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12. května 2006, č. j. – 81 uznal žalovanou povinnou k zaplacení částky 30.000,- Kč s 11 % úrokem z prodlení od 30. 11. 2000 do zaplacení (výrok I.). Ve výroku II. rozhodl soud prvního stupně o nákladech řízení.

Soud prvního stupně shledal žalobu důvodnou, jelikož usoudil, že mezi účastníky došlo k uzavření ústní kupní smlouvy, jejímž předmětem byl prodej lodního motoru J. který byl ve vlastnictví žalobce, a který převzal jednatel žalované K. K.. K ě označené jako kupní smlouva ze dne 23. 6. 2000 soud nepřihlížel, neboť dovodil, že tato měla pouze umožnit účetně převést motor do majetku žalované, případně umožnit jeho realizaci v C.. Soud prvního stupně tedy dospěl k závěru, že k uzavření kupní smlouvy došlo ústně před datem 23. 6. 2000, přičemž kupní cena nebyla dosud zaplacena, a proto soud prvního stupně žalobě vyhověl.

Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalované rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 30.000,- Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I.). Ve výrocích II. a III. rozhodl odvolací soud o nákladech řízení.

Odvolací soud v odůvodnění uvedl, že převzal správná skutková zjištění soudu prvního stupně, nesouhlasil však s hodnocením svědeckých výpovědí K. K. a K. K. jako účelových. Odvolací soud se „ztotožnil se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, že došlo k uzavření kupní smlouvy ujednáním o podstatných náležitostech kupní smlouvy, tj. předmětu koupě a jeho ceny, a to jednáním mezi žalobcem jako prodávajícím a statutárním orgánem žalovaného jako kupujícím a to ústně nejpozději před sepisem písemné kupní smlouvy“. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud vzal za prokázanou existenci podnájemního vztahu mezi účastníky řízení, přičemž tento vztah posoudil jako vztah mezi dvěma podnikateli, tedy vztah, na který dopadá obchodní zákoník. Odvolací soud dovodil, že pokud žalovaná vznesla v průběhu řízení námitku započtení, je tato námitka důvodná, dne 30.11.2000 došlo k započtení pohledávek, když v této době nebyla pohledávka žalované promlčena dle § 407 odst. 1 obchodního zákoníku, jelikož 4-letá promlčecí doba uplynula k 19. 3. 2001.

Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení (dále jen „ “) a zároveň v dovolání namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a tvrdí, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (tedy že jsou dány dovolací důvody podle a a/ ).

Dovolatel namítá, že je nesprávný závěr odvolacího soudu, že byla prokázána existence podnájemního vztahu mezi žalovanou a žalobcem. Dovolatel má za to, že nepostačuje, že odvolací soud učinil pouze závěr, že smlouva byla uzavřena, když se nezabýval tím, o jakou smlouvu se vlastně jednalo, co bylo jejím obsahem, zda byla uzavřena platně a zda mohly nastat její účinky. Dovolatel pak považuje za nesprávný právní závěr odvolacího soudu, že promlčecí doba ve věcech nájmu a podnájmu nebytových prostor se řídí obchodním zákoníkem a je tedy čtyřletá, přičemž pokud promlčecí doba začala běžet jak uvádí odvolací soud, dne 19.3.1997, tak měla uplynout 19.3.2000, nikoliv 19.3.2001.

Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně požaduje odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku.

Žalovaná ve vyjádření uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ), po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou zastoupenou advokátem ( ), ve lhůtě stanovené , se nejdříve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovolání je podle přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolání však podle není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Vzhledem ke skutečnosti, že v napadeném rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto ve věci samé o peněžitém plnění ve výši 30.000,- Kč, Nejvyšší soud zkoumal, zda je podané dovolání objektivně přípustné. Odvolací soud ve svém rozhodnutí uvedl, že se „ztotožnil se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, že došlo k uzavření kupní smlouvy“, k právní povaze této kupní smlouvy (tedy zda se řídí režimem občanského či obchodního zákoníku) se odvolací soud nevyjádřil. Z obsahu rozhodnutí odvolacího tedy není zřejmé, zda se v daném případě jedná o „obchodní věc“ ve smyslu ustanovení Nejvyšší soud usoudil, že dovolání je přípustné, protože z kontextu odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že vztah z kupní smlouvy – na rozdíl od podnájemního vztahu – posoudil odvolací soud jako občanskoprávní, i když to výslovně neuvedl.

Dovolání je důvodné, byť i z jiných, než v něm uvedených důvodů.

Ustanovení určuje soudu povinnost v odůvodnění rozsudku stručně a jasně vyložit, které skutečnosti má za prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Povinnost soudů rozsudky odůvodnit ( ) a to způsobem, zakotveným v , je jedním z principů řádného a spravedlivého procesu vyplývajících z článků 36 a násl. d a z článku 1 y, které představují součást práva na spravedlivý proces. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.

Jak již bylo shora uvedeno, odvolací soud neučinil žádný závěr k otázce právní povahy kupní smlouvy, na základě níž měla žalovaná nabýt lodní motor, který měl být předmětem koupě. Jestliže odvolací soud konstatoval, \"že došlo k uzavření kupní smlouvy ujednáním o jejích podstatných náležitostech, a to předmětu koupě a jeho ceny, a to jednáním mezi žalobcem jako prodávajícím a statutárním orgánem žalovaného jako kupujícím a to ústně nejpozději před sepisem písemné kupní smlouvy\", pak z jeho závěru není zřejmé, podle kterých ustanovení kterého právního předpisu daný právní vztah posuzoval, odvolací soud pouze uvádí, že se „ztotožnil se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, že došlo k uzavření kupní smlouvy ujednáním o podstatných náležitostech kupní smlouvy\". Na druhé straně odvolací soud posuzuje podnájemní vztah jako vztah mezi dvěma podnikateli, tedy vztah, na který dopadá obchodní zákoník. Z obsahu napadeného rozhodnutí tak není zřejmé, jaká kritéria ve smyslu § 261 odst. 1 obchodního zákoníku odvolací soud použil jednak na posouzení právní povahy podnájemního vztahu a jednak na posouzení právní povahy předmětné kupní smlouvy. V této souvislosti Nejvyšší soud shledává důvodnou námitku dovolatele, že nepostačuje, aby soud učinil povšechný závěr o existenci podnájemní smlouvy bez toho, aniž by zkoumal její obsah, platnost a její účinky.

Stav, kdy rozsudek odvolacího soudu v podstatné části postrádá náležitosti uvedené v , ve svých důsledcích vede k tomu, že se stává nepřezkoumatelným. Jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. července 1997, sp. zn. , publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 40/2002, číslo sešitu 6/2002, je nepřezkoumatelný rozsudek, jehož skutkové a právní závěry vycházejí z tzv. souhrnného zjištění, jímž se zjišťuje rozhodný skutkový stav současně na základě všech provedených důkazů, aniž se uvede, na základě kterých konkrétních důkazů se to které zjištění činí a z jakých důvodů, jakož i bez vysvětlení případných rozporů mezi nimi. V případě, že nedostatek řádného a přezkoumatelného odůvodnění právního posouzení věci odvolacím soudem brání soudu dovolacímu zhodnotit jeho správnost ( ), trpí řízení jinou vadou ve smyslu ustanovení , (srov. též rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. června 1994 sp. zn. , publikovaný ve Výběru judikatury/civilní, sešit 3/1994 č. 10 II.)

V části napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, v níž bylo možno toto rozhodnutí přezkoumat, Nejvyšší soud uzavřel, že je důvodná námitka dovolatele, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku promlčení nároku, který měl vzniknout z podnájemního vztahu mezi účastníky řízení. K této otázce Nejvyšší soud odkazuje na své rozhodnutí ze dne 27. dubna 2007, sp. zn. , v němž formuloval a odůvodnil závěr, že platnost smlouvy o nájmu nebytových prostor uzavřené dne 15. 8. 1997 (a to i v případě, že byla sjednána mezi podnikateli), je třeba posuzovat podle , případně podpůrně podle obecných ustanovení o platnosti právních úkonů, nikoli podle obchodního zákoníku. Uvedený závěr pak lze vztáhnout i na posouzení otázky běhu promlčecí doby, která podle odvolacího soudu v daném případě počala běžet dne 19.3.1997. Jak vyplývá z ustanovení obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2000, smlouvy mezi osobami uvedenými v odstavcích 1 a 2, které nejsou upraveny v hlavě II třetí části obchodního zákoníku a jsou upraveny jako smluvní typ v , se řídí pouze ustanoveními . Ve shora uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud dále konstatoval, že z hlediska ustanovení obch. zák. není podstatné, že tato úprava není obsažena přímo v , nýbrž pouze to, že není obsažena v obchodním zákoníku, je tedy tzv. absolutním neobchodem, na nějž nelze obchodní zákoník aplikovat. Z uvedeného vyplývá, že pokud odvolací soud vycházel ze skutečnosti, že promlčecí doba počala běžet dne 19.3.1997, posoudil otázku promlčení nesprávně, když s ohledem na ustanovení obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2000, měl promlčení posuzovat podle ustanovení .

Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud ve smyslu přihlédl i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny, přičemž dospěl k závěru, že řízení takovou vadou trpí; z části pak odvolací soud věc nesprávně právně posoudil a naplnil tak dovolací důvod dle Dovolací soud proto napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil ( in fine ) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

V novém rozhodnutí o věci bude rozhodnuto také o nákladech dovolacího řízení ( věta druhá )..

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. dubna 2008

JUDr. František Faldyna,CSc, v. r.

předseda senátu