Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 1280/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 927,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám M. Š..

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Opavě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. ledna 2006, č. j. -83, zamítl žalobu, „jíž se žalobci domáhají, aby žalovaná byla zavázána vyklidit byt sestávající ze dvou pokojů, kuchyně a spíže s příslušenstvím se zvláštním vchodem ze dvora v zadní části rodinného domu umístěného na parc. č. 454 – zastavěná plocha a nádvoří v obci S., okr. O., v k. ú. S. u O., zapsaného na LV č. 321 pro obec S. a k. ú. S. u O. u K. ú. p. M. k., k. p. O., dále aby byla zavázána vyklizený byt předat žalobcům“. Dále rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně zjistil, že žalobci jsou spoluvlastníky rodinného domu na pozemku parc. č. 454 v kat. území S. u O.. Tyto nemovitosti jsou ve společném jmění žalobců jako manželů na základě smlouvy o rozšíření a vypořádání společného jmění z 5. 4. 2004. Předmětné nemovitosti nabyl žalobce a) dědictvím po svém otci J. S. usnesením Okresního soudu v Opavě ze 17. 12. 2001, č. j. D 1051/2000-67, s tím, že budova je zatížena věcným břemenem bytu pro matku žalobce L. S.. Podle rozhodnutí bývalého Státního notářství v O. ze 14. 8. 1974, sp. zn. , otec žalobce a) J. S. nemovitosti zdědil po svém otci A. S.. Posledně uvedeným rozhodnutím ve shodě s poslední vůlí A. S. bylo sestře J. S. L. S., nyní M., tj. žalované, zřízeno „na účet jejího dědického podílu“ mj. „doživotní bezplatné užívání bytu v zadní části domku se zvláštním vchodem ze dvora o jedné kuchyni se spíží a dvěma pokoji s užíváním celé půdy nad tímto bytem a se spoluužíváním sklepa, záchodu, koupelny jako prádelny“. Za to J. S. nebude povinen žalované doplácet žádný dědický podíl. Do smrti J. S. v roce 2000 nebyly žádné problémy s užíváním nemovitostí žalovanou a při projednávání dědictví po J. S. všichni zúčastnění včetně žalobce a) souhlasili s tím, že žalovaná nemovitosti bude užívat i nadále. Na jaře 2002 žalobce a) začal žalovanou v užívání nemovitostí omezovat. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná vydržela právo věcného břemene k předmětným nemovitostem, neboť právo odpovídající věcnému břemenu vykonávala od 24. 10. 1973 se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jí toto právo patří. Podle soudu prvního stupně rozhodnutí Státního notářství v O. ze 14. 8. 1974 obsahovým vymezením doživotního nároku užívání nemovitostí ve prospěch žalované opravňovalo žalovanou k přesvědčení o existenci jejího práva. Na existenci věcného břemene nemá vliv tvrzení žalobce a), že žalovaná nemovitosti užívala jen zřídka.

Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 31. srpna 2006, č. j. -102, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a dále rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci. Uvedl, že A. S. nemohl závětí zřídit věcné břemeno pro žalovanou a že toto věcné břemeno nevzniklo ani na základě rozhodnutí Státního notářství v O. ze 14. 8. 1974. V případě žalované však došlo k řádnému vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu tzv. výměnku, kdy přesvědčení žalované, že ji právo užívat nemovitost v daném rozsahu náleží, bylo podloženo samotným rozhodnutím státního notářství ze 14. 8. 1974.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalobci dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítli, že otázka vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu žalovanou byla soudem prvního stupně i soudem odvolacím posouzena v rozporu s hmotným právem. Žalobci jsou toho názoru, že žalovaná nemohla být v dobré víře a k vydržení proto nemohlo dojít.

Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání s tím, že otázku vydržení práva věcného břemene ze strany žalované oba soudy posoudily věcně správně.

Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.

Podle (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení a c), odst. 3 . Protože předpoklad stanovený v nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení , odst. 3 , podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolání podle je podle výslovného ustanovení přípustné pouze pro řešení právních otázek.

Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť dovolací soud dosud neřešil otázku, zda účastník dědického řízení v období před 1. 4. 1983 mohl být v dobré víře, že mu vzniklo na základě závěti právo odpovídající věcnému břemeni, jestliže toto právo bylo deklarováno rozhodnutím státního notářství. Dovolání žalobců tak shledal přípustným.

Dovolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle a 3 a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.

V době od 1. 4. 1964, tj. od účinnosti č. (dále „“), do 31. 3. 1983, kdy nabyla účinnosti novela provedená , zákon nepřipouštěl vznik věcných břemen jiným způsobem než ze zákona ( ve znění před uvedenou novelou). V uvedeném období tudíž nemohl být založen právní vztah z věcného břemene smlouvou či závětí. Pokud v uvedeném období došlo k individuálním právním aktům, jež měly vyvolat vznik věcného břemene a jemu odpovídajícího práva, nezbytně muselo jít o akty neplatné či neúčinné, neboť je zákon výslovně nepřipouštěl. Tento právní závěr dovolací soud zaujal již dříve v rozsudku z 30. 8. 2007, sp. zn. , publikovaném na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, podle kterého „pokud byla uzavřena smlouva, která svým obsahem odporovala zákonu, v tomto případě ve znění před novelou provedenou , pak je taková smlouva neplatná podle ObčZ“. Stejně tak závěť, již se zřizovalo věcné břemeno, sepsaná za účinnosti č. ve znění před novelou provedenou , byla s ohledem na tehdy platné ustanovení v této části neplatná.

V daném případě však u žalované byly splněny předpoklady nabytí práva doživotního užívání části domu č. p. 60 ve S. u O. odpovídajícího věcnému břemenu vydržením.

Podle ve znění po novele provedené . Sb. vlastníkem věci, která může být předmětem osobního vlastnictví, se stane občan, který má nepřetržitě v držbě () movitou věc po dobu tří let a nemovitou věc po dobu deseti let. Obdobně, pokud není stanoveno jinak, nabude občan i právo odpovídající věcnému břemenu ().

Podle a 2 v tomtéž znění kdo s věcí nakládá jako se svou a je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří, má – pokud není stanoveno jinak – obdobná práva na ochranu, jaká má vlastník věci. To platí obdobně i o tom, kdo vykonává právo odpovídající věcnému břemenu pro sebe a je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že má k věci právo.

Podle v tomtéž znění do doby uvedené v ustanovení se započítává i doba, po kterou občan nebo jeho právní předchůdce měl věc nepřetržitě v držbě () nebo nepřetržitě vykonával právo odpovídající věcnému břemenu () před 1. dubnem 1983; tato doba však neskončí dříve než uplynutím jednoho roku od tohoto data.

Z citovaných ustanovení vyplývá, že předpokladem nabytí práva odpovídajícího věcnému břemenu vydržením je nepřetržitý výkon takového práva po zákonem stanovenou dobu a existence dobré víry toho, kdo právo vykonává.

Problematikou dobré víry Nejvyšší soud zabýval již v rozsudku ze 7. 6. 2001, sp. zn. , publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, (dále jen „Soubor rozhodnutí“) pod C 551, v němž dovodil, že „jako podmínka vydržení nepostačuje subjektivní přesvědčení držitele o tom, že mu věc nebo právo náleží, ale je třeba, aby držitel byl v dobré víře „se zřetelem ke všem okolnostem“. Tuto podmínku vykládá publikovaná judikatura tak, že posouzení toho, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele. Dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), který by mohl mít za následek vznik práva (viz rozsudek Nejvyššího soudu z 28. 4. 1997, sp. zn. , publikovaný v Právních rozhledech č. 11/1997); titul nabytí držby tu sice nemusí být, držitel však musí být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jeho držba se o takový titul opírá. Otázka existence dobré víry se posuzuje z hlediska objektivního, tedy podle toho, zda držitel při normální opatrnosti, kterou lze na něm požadovat, neměl a nemohl mít pochybnosti, že mu právo odpovídající věcnému břemenu náleží“. Obdobně se k posuzování dobré víry Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku ze 7. 5. 2002, sp. zn. , uveřejněném v Souboru rozhodnutí pod C 1176, v němž uvedl, že „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří“.

Vznik věcného břemene na základě závěti obecně předpokládá jednak existenci závěti, v níž zůstavitel ustanoví dědice k příslušnému věcnému právu, jež bude trpěno jako věcné břemeno na nemovitosti, kterou zdědí jiný dědic, a jednak rozhodnutí soudu (dříve státního notářství), jímž bude v řízení o dědictví věcné břemeno deklarováno. Pokud šlo o právo doživotního užívání obytného domu, zákon v době před 1. 4. 1983 umožňoval, aby uvedené právo bylo zřízeno formou osobního závazku sjednaného dohodou podle , upravujícího tzv. nepojmenované smlouvy. Formou závěti však takové právo, jak již výše uvedeno, nemohlo být platně založeno.

Podle názoru dovolacího soudu v daném případě šlo o omluvitelný právní omyl žalované, jestliže vycházela z obecného předpokladu správnosti a závaznosti rozhodnutí státního orgánu – státního notářství v její dědické věci. Ve prospěch omluvitelnosti jejího omylu pak vedle toho, že do něj byla uvedena rozhodnutím příslušného státního orgánu, svědčí i skutečnost, že v době rozhodování státního notářství nebylo nijak neobvyklé, že se právo doživotního užívání obytného domu, jeho části či bytu, zřizovalo dohodou uzavřenou mezi vlastníkem domu (bytu) a jeho uživatelem. Přitom šlo o právní vztah prakticky stejného obsahu a zpravidla i trvání. Uvedeným vadným (nikoli však nicotným) rozhodnutím státního notářství tak žalované nebyla deklarována práva, jejichž faktický výkon by byl zjevně v rozporu se zákonem. Žalovaná tak vykonávala po zákonem stanovenou dobu právo odpovídající věcnému břemenu, spočívající v doživotním bezplatném užívání bytu v zadní části domu ve S. u O., blíže specifikovaném v závěti A. S., zemřelého, a rozhodnutí Státního notářství v O. ze 14. 8. 1974, se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jí takové právo patří, a k 1. 4. 1984 je nabyla vydržením. Za tohoto stavu nelze užívání nemovitostí žalobců žalovanou považovat za neoprávněný zásah žalované do vlastnických práv žalobců a žalobcům poskytnout ochranu ve smyslu .

Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny ( ). Z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo.

Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud rozhodl ve věci správně. Dovolací soud proto dovolání žalobců podle zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobců bylo zamítnuto a žalované vznikly náklady (, , a ). Náklady vzniklé žalované představují odměnu advokátky za její zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle , a ve znění pozdějších předpisů částku 3 000,- Kč, paušální náhradu hotových výdajů 300,- Kč podle , advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů a daň z přidané hodnoty v částce 627,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z a .

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobci dobrovolně, co jim ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 10. dubna 2008

JUDr. František B a l á k , v. r.

předseda senátu