Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 5248/2007

U S N E S E N Í

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 26. 2. 2002, č. j. -6, kterým Okresní soud v Břeclavi nařídil podle rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 24. 4. 2001, č. j. -49, pro vymožení pohledávky oprávněné (do 22. 12. 2005 podnikající pod obchodní firmou MOS, s. s r. o.) ve výši 38.233,10 Kč s 17 % úroky od 1. 7. 1997 do zaplacení, nákladů předcházejícího řízení ve výši 8.290,- Kč a nákladů exekuce, exekuci a jejím provedením pověřil JUDr. M. R., soudního exekutora. Konstatoval, že pokud má účastník zástupce s procesní plnou mocí, doručuje se písemnost pouze tomuto zástupci, a případné doručení rozhodnutí, přímo účastníku je neúčinné. Z tohoto důvodu nemohl přisvědčit námitce povinné, že ji nebylo podkladové rozhodnutí doručeno. Ve vztahu ke třetím osobám nemůže povinná úspěšně zpochybnit výsledky nalézacího řízení s poukazem na to, že obecný zmocněnec nevykonával řádně její zastupování, resp. nevykonával je podle jejich pokynů. Odvolací soud proto uzavřel, že exekuce byla nařízena na základě pravomocného a vykonatelného rozhodnutí.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, v němž namítá existenci dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). Namítá, že byla poškozena panem F. B., který coby její obecný zmocněnec dlužnou částku uznal a včas nepodal odvolání proti podkladovému rozsudku, což mělo za následek, že se povinné rozsudek ve věci samé „do rukou vůbec nedostal“ a povinná tím „ztratila možnost jakkoli toto řízení byť i dohodou ovlivnit“. Dále poukazuje na to, že jako starobní důchodkyně pociťuje „přílišnou tvrdost rozsudku“, když dluh nyní vysoce přesahuje částku 100.000,- Kč, a dále se domnívá, že požadovaný 17 % úrok je „příliš vysoký a dalece přesahuje její možnosti“. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu přípustné za podmínek vymezených v   nebo c) (srov. ). Protože použití ustanovení je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení , které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce  zásadní  význam. O  takový   případ   jde   zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ).

Dovolací   přezkum   předjímaný    ustanovením      je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu;  dovolání   lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením , tj. tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tímto důvodem je pak dovolací soud vázán (včetně jeho obsahového vymezení) a pouze v jeho intencích   posuzuje,  zda  rozhodnutí odvolacího soudu má skutečně zásadní právní význam ( , věta první, ).

Dovolatelka   netvrdí,  že   rozhodnutí   je   zásadně právně významné, a hodnocením v dovolání obsažené argumentace k takovému závěru dospět nelze.

Není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování (právních) otázek, jež jsou ve stadiu nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) významné, uplatnil právní názory nestandardní, resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe. Věcné posouzení návrhu na nařízení   exekuce   totiž   zahrnuje   pouze to, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný   po   stránce   formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je výkon rozhodnutí navrhován v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného, zda k vydobytí peněžité pohledávky nepostačuje výkon rozhodnutí nařízený nebo navržený jiným způsobem a zda právo není prekludováno. V exekučním řízení soud naopak není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost podkladového rozhodnutí, jeho obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet i při nařízení exekuce   (srov.  např.  odůvodnění   usnesení   Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. , uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2000 pod č. 4).

Z mezí ustálené soudní praxe se odvolací soud neodchýlil ani v otázce námitky nedoručení vykonávaného rozsudku přímo povinné. Je-li účastník zastoupen, vykonává svá procesní práva a povinnosti prostřednictvím zástupce. Nejenom zástupci, ale i účastníku řízení se písemnost doručuje pouze v případě, že účastník má sám osobně něco vykonat, tedy např. dostavit se k výslechu u soudu, ke znalci apod. (srov. věta druhá ). O takový případ se však v posuzované věci nejedná, neboť s doručením rozsudku soudu prvního stupně nejsou spojeny žádné úkony, které musí účastník nezbytně provést sám osobně. Stejnopis písemného vyhotovení rozsudku proto soud doručí účastníkovi jen tehdy, jestliže nemá zástupce s plnou mocí pro celé řízení. Má-li však takového zástupce (a k datu doručení se ve spise nenachází doklad o zániku zastoupení), není soud povinen doručovat rozsudek vedle zástupce rovněž účastníku řízení; učiní-li tak přesto, jedná se o úkon nadbytečný a z hlediska běhu odvolací lhůty irelevantní (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. , uveřejněné v časopisu Soudní judikatura 2/2003 pod č. 24).

Napadené rozhodnutí je tudíž v souladu s ustálenou judikaturou; podmínky pro vyslovení   přípustnosti   dovolání  ve   smyslu   splněny nejsou, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl ( , věta první, ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu ( a násl. ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. března 2008

JUDr. Pavel  Krbek, v. r.

předseda senátu