Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3317/2006

U S N E S E N Í

I.  Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Plzni shora uvedeným byl potvrzen mezitímní rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 9. 3. 2006, č.j. -248, kterým byl shledán nárok žalobce (na zaplacení částky 736.406,10 Kč s příslušenstvím) zcela po právu, tedy jako opodstatněný do základu.

Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že J. K. (právní předchůdce žalobce) byl oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení , odst. 2 písm. e/ („zákona o půdě“). Této osobě vznikl nárok na náhradu živého a mrtvého inventáře, potažmo též na transformační podíl podle Zemědělská výroba na podstatné výměře pozemků ve vlastnictví J. K. byla zajištěna nájmem půdy. K tomuto zajištění došlo sice po výzvě k vydání věci a po schválení transformačního projektu, ale ještě předtím, než rozhodl

o vlastnictví J. K. pozemkový úřad; ke dni právní moci jeho rozhodnutí (17. 1. 1994) bylo přípustné posouzení podmínky zajištění provozu zemědělské výroby, nezbytné pro vznik nároku na náhradu za živý a mrtvý inventář. Protože oprávněný J. K. nesplňoval náležitosti uvedené v § 13 odst. 2 transformačního zákona (nestal se členem transformovaného subjektu), mohl se i žalobce domáhat vydání majetkového podílu až po sedmi letech od schválení transformačního projektu. Na základě toho odvolací soud neshledal nárok žalobce promlčeným, neboť obecná tříletá promlčecí lhůta počala běžet až od 5. 11. 1999, přičemž nárok na vydání majetkového podílu byl uplatněn dne 19. 1. 2000.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Dovodil v něm jeho přípustnost pro zásadní právní význam napadeného rozsudku s tím, že odvolací soud posoudil věc nesprávně po právní stránce. Toto nesprávné právní posouzení věci mělo spočívat v posouzení otázky, zda podmínku zajišťování zemědělské výroby ve smyslu

§ 20 odst. 1, 3 zákona o půdě splňuje i ta oprávněná osoba, jejíž nemovitosti do jejich vydání rozhodnutím pozemkového úřadu podle § 9 zákona užívala osoba povinná na základě nájemního vztahu vzniklého ze zákona (§ 22 odst. 2 zákona o půdě). Dovolatel namítal neplatnost nájemní smlouvy z 1. 5. 1993, uzavřené mezi družstvem a J. K., a to z důvodu neurčitosti předmětu nájmu a skutečnosti, že v době uzavření smlouvy nebyl J. K. vlastníkem nemovitostí. Dovolatel tvrdil, že došlo k promlčení nároku žalobce, přičemž promlčecí lhůta začala běžet uplynutím lhůty uvedené v ustanovení § 20 odst. 2 zákona o půdě, počítané od 27. 4. 1992 (výzva k vydání věcí). Podle názoru dovolatele není žalobce osobou oprávněnou také proto, že s J. K. nebyla uzavřena dohoda o formě vypořádání ve smyslu § 20 odst. 3 zákona o půdě. Dovolatel žádal, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího  soudu  a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobce se k dovolání písemně nevyjádřil.

Nejvyšší soud zjistil, že žalovaný, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě ( , ). Žalovaný dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení a uplatněný dovolací důvod, jenž by dovolací soud přezkoumal v případě pozitivního závěru o přípustnosti dovolání, bylo možné podřadit pod

Dovolání není přípustné.

Přípustnost dovolání je podle dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost dovolání podle , b/ (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.

Podle má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Právní otázka se dá pokládat za nevyřešenou a současně splňující atribut možného zásadního právního významu (tj. zejména mající judikatorní přesah) za předpokladu, že nejde o nastolení běžně řešené právní otázky, spojené s posouzením jedinečného skutkového základu (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. , Soubor rozhodnutí NS sv. 2, C 2503). Právní otázka postrádá judikatorní přesah, jestliže je příslušná zákonná úprava naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné aplikační ani výkladové obtíže (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. , , Soubor rozhodnutí NS sv. 2, C 103, 111).

Otázkou splnění podmínek pro vznik nároku na náhradu za živý a mrtvý inventář ze strany J. K. jako oprávněné osoby se Nejvyšší soud zabýval již ve svém rozsudku ze dne 31. 7. 2003, č.j.   -145. Z dalšího průběhu řízení nevyplývá, že by došlo ke zjištění takových skutečností, které by zbavily předchozí závěry Nejvyššího soudu právní relevance a závaznosti. Aplikační aspekty řešených právních otázek nevykazují judikatorní novost a vztahují se na ně v plné míře závěry

o atributech otázky zásadního právního významu, uvedené v předchozím odstavci. Nejvyšší soud je toho názoru, že věc byla posouzena po hmotněprávní stránce v celém rozsahu správně; také otázku případného promlčení nároku oprávněné osoby vyřešil odvolací soud v souladu s jím aplikovanými předpisy a dovolací soud na jeho odůvodnění rozsudku ohledně tohoto právního aspektu věci v celém rozsahu odkazuje.

Dovolací soud proto podle věty první a dovolání žalovaného odmítl.

Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalobci v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 30. ledna 2008

JUDr. Ludvík  David, CSc., v. r.

předseda senátu