Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 491/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně F. C. a. s. se zastoupené JUDr. V.R., advokátem proti žalované J. n. spol. s r. o., zastoupené Mgr. H. P., advokátkou o zaplacení 1,235.593,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. června 2006, č. j. -227, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ostravě rozhodl rozsudkem ze dne 15. října 2004, č. j. , že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 1,235.593,20 Kč spolu s úrokem z prodlení 16 % p. a. z částky 721.866,71 Kč od 27. 8. 1996 do zaplacení, z částky 152.617,20 Kč od 30. 8. 1996 do zaplacení, z částky 361.109,29 Kč od 3. 9. 1996 do zaplacení a na náklady řízení částku 115.439,22 Kč (výrok I.) a dále zavázal žalovanou zaplatit České republice na svědečném částku 1.288,- Kč (výrok II).

Předmětem řízení je pohledávka za odebrané zboží od společnosti S. a. s., postoupená žalobkyni smlouvou ze dne 15. 6. 1998 a následně žalovanou písemně uznaná dne 19. 2. 1999.

Na základě provedených důkazů a učiněných skutkových zjištění dospěl soud k závěru o oprávněnosti vymáhané pohledávky, a to jak z hlediska jejího vzniku (na základě kupní smlouvy podle an. obchodního zákoníku – dále též „obch. zák.“), tak i jejího postoupení na žalobkyni ( an. – dále též „obč. zák.“), jakož i jejího uznání ( obch. zák.).

K odvolání žalované rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem shora označeným, že rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. ohledně částky 1,235.593,20 Kč s 13,8 % úrokem z prodlení z částky 721.866,71 Kč od 27. 8. 1996 do zaplacení, z částky 152.617,20 Kč od 30. 8. 1996 do zaplacení, z částky 361.109,29 Kč od 3. 9. 1996 do zaplacení, nákladů řízení a ve výroku II. potvrdil (výrok I.). Ve výroku II změnil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu co do 2,2 % úroků z prodlení ze specifikovaných částek a ve výroku III. rozhodl dovolací soud o povinnosti žalované nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení.

Odvolací soud převzal jako správná skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením. Vymáhaná pohledávka vznikla z nezaplacených dodávek zboží na základě kupní smlouvy a byla následně postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek z 15. 6. 1998 a pohledávku v nezaplacené výši žalovaná také dne 19. 2. 1999 písemně uznala.

Odvolací soud akcentoval vyvratitelnou právní domněnku existence závazku (dluhu) v době jeho uznání s přenosem důkazního břemene na žalovanou s tím, že žalovaná neexistenci závazku neprokázala.

Odvolací soud se dále ztotožnil s posouzením namítané absolutní neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávek z 15. 10. 1997 s tím, že smlouva byla za postupitele podepsána neoprávněnou osobou. Listinným důkazem – zprávou společnosti S. a. s. bylo prokázáno, že Ing. F. B.byl oprávněn smlouvu podepsat jak finanční ředitel společnosti.

Odvolací soud rovněž zdůraznil, že žalovaná uznala předmětný závazek již vůči žalobkyni jako procesnímu nástupci společnosti S., a. s. a musela by tedy prokázat neexistenci závazku z uzavřené smlouvy o postoupení pohledávek, kteréžto tvrzení však žalovaná neprokázala.

Odvolací soud odmítl též námitku žalované, že nebyl proveden důkaz znaleckým posudkem  o době, kdy byly svědkem Ing. S. podepsány opisy dodacích listů. Ani takový důkaz by nebyl důkazem opaku, tj. že žalovaná zboží neodebrala.

Odvolací soud konstatoval, že žalovaná přes poučení podle , provedené odvolacím soudem, neprokázala, že jí uznaný dluh v době uznání neexistoval, popř. že později zanikl.

Z uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek v meritu věci potvrdil, změnil jej pouze v přiznané výši úroků z prodlení, kterou ve smyslu § 369 a § 502 obch. zák. ve znění účinném do 1. 1. 2001 (k rozhodnému datu v srpnu 1996) pouze o 2,2 % procentně snížil na výši 13,8 %.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu, a to proti výroku I. a výroku III., podala žalovaná dovolání s odkazem na ve spojení s  a z důvodů podle , tj. že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí ve smyslu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatelka opětovně uplatňuje námitku, že žalobkyni nesvědčí aktivní věcná legitimace z důvodu neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky mezi společnostmi S., a. s. a F., a. s. z 15. 10. 1997, jakož i neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky mezi F. a. s. a F.C. a. s. z 15. 6. 1998. Žalobkyně tudíž není věřitelem tvrzené pohledávky.

Dovolatelka má za to, že prokázala výpisem z obchodního rejstříku společnosti S. a. s., že Ing. F. B., nebyl k podpisu smlouvy o postoupení pohledávky oprávněn, protože nebyl k tomu zmocněn, ani oprávněn pracovní smlouvou či vnitřními organizačními předpisy. Tvrzení, že Ing. B.zastával funkci finančního ředitele je jen účelové, ve smlouvě tato funkce uvedena není, což je v obchodních vztazích  zcela neobvyklé. Soudy nesprávně posoudily (ne)obvyklost takového úkonu ve smyslu § 15 obch. zák. Nebyly provedeny ani žalovanou navrhované důkazy k oprávněnosti Ing. B. a předmětnou smlouvu podepsat. Smlouva je absolutně neplatná podle § 39 obč. zák.

Podle názoru dovolatelky je smlouva neplatná též pro neurčitost ve smyslu § 37 obč. zák., protože její příloha č. 1 je zjevně antidatována, když specifikace pohledávek je uvedena k datu 21. 7. 1998, ač smlouva byla podepsána již 15. 6. 1998.

Dovolatelka odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. , že smlouva o postoupení pohledávky má povahu soukromé y a podpisy ve smlouvě měly být proto zákonným způsobem ověřeny.  Už proto měla být žaloba zamítnuta, neboť žalobkyně neprokázala přechod pohledávky a tudíž svou aktivní věcnou legitimaci.

Dovolatelka dále namítá, že řízení je postiženo vadami, zejména při dokazování neexistence tvrzené pohledávky. Žalovaná v řízení prokázala, že nebyla uzavřena písemná ani ústní kupní smlouva, neexistují ani objednávky a dokonce ani zboží nebylo dodáno, když svědeckými výpověďmi i listinnými důkazy bylo prokázáno, že bylo dodáno zboží prošlé a nepotřebné, které nemělo být placeno (rozsudek Okresního soudu v Jeseníku  30. 5. 2001, č. j. -701).

Řízení je podle názoru dovolatelky rovněž postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Soudy nezjistily skutečný stav věci, když neprovedly důkazy navrhované žalobkyní a přenesly důkazní břemeno na dovolatelku.

Dovolatelka po shrnutí svých dovolacích námitek navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání odmítá námitky dovolatelky a zejména poukazuje na to, že dovolání není přípustné, neboť napadené rozhodnutí nemá zásadní právní význam.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ), po zjištění, že dovolání vykazuje stanovené náležitosti a podmínky ( , , ), se musel nejprve zabývat přípustností dovolání, poněvadž dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být v posuzovaném případě založeno pouze podle ve spojení s , kteréhožto ustanovení se také dovolatelka výslovně dovolává.

Podle ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku  odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [ ] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ).

Předpokladem přípustnosti dovolání podle   je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).

Jak Nejvyšší soud již uvedl v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod č. 132 (na něž v podrobnostech odkazuje), na závěr zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle  K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle nebo nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 7. března 2006, sp. zn. ).

Jelikož od výše uvedeného závěru nemá Nejvyšší soud důvod odchýlit se ani v předmětné věci, jsou pro řešení  otázky přípustnosti dovolání právně nevýznamné dovolací námitky, jimiž dovolatelka uplatňuje otázky  provedení či neprovedení určitých důkazů, jakož i hodnocení těchto důkazů. Pod dovolací důvod podle , tj. pod právní posouzení věci, nelze subsumovat ani učinění konkrétních skutkových zjištění, např. zda určitý úkon (vyhotovení přílohy č. 1 ke smlouvě o postoupení pohledávky) byl učiněn v té či oné době, popř. zda určitá osoba (finanční ředitel či jinak postavený zaměstnanec) zastával funkci, s níž bylo obvykle spojeno uzavírání předmětné smlouvy. Tyto otázky navíc se vztahují pouze k individuálním okolnostem daného případu a nemají tudíž ani judikatorní přesah.

Dovolací soud rovněž nezjistil, že by odvolací soud rozhodl ve smyslu v rozporu s hmotným právem, jestliže dovodil, že Ing. B. byl jako finanční ředitel oprávněn jednat ve smyslu obch. zák. Pokud jde o otázku ověření podpisů na smlouvě o postoupení pohledávek, odkazované usnesení Nejvyššího soudu z 30. 9. 2004, sp. zn. se na daný případ nevztahuje, když v souvislosti s výkonem rozhodnutí (nikoliv s nalézacím rozhodnutím) se týká odlišného případu.

Pokud pak jde dovolatelkou namítanou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (důvod podle ), dovolací soud by k takovým vadám řízení přihlédnout pouze v případě, bylo-li by dovolání přípustné (srov. věta druhá ), a tak tomu v posuzovaném případě nebylo.

Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud neshledal, že by napadené rozhodnutí mělo ve věci samé po právní stránce zásadní význam a proto dovolání jako nepřípustné odmítl ( ve vazbě na ).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , a , když dovolání bylo odmítnuto. Dovolatelka nemá na náhradu nákladů řízení právo a je povinna tyto náklady nahradit žalobkyni, a to za jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání – podané v rámci právního zastoupení, podle bod. b., , a vyhl. č. , (advokátní tarif) v částce  7.500,-Kč a dále jeden paušál hotových výloh podle vyhl. č. , ve znění vyhl. č. ve výši 300,- Kč, celkem tedy 7.800,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. ledna 2008

JUDr. František F a l d y n a, CSc.

předseda senátu