Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 354/2006

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Rozsudek Krajského  soudu v Praze ze dne 25. srpna 2005, č. j. -55, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobci se žalobou směřující původně ještě proti druhému žalovanému D., spol s r. o. domáhali, aby bylo určeno, že jsou každý z ideální poloviny spoluvlastníky pozemku parc. č. v k. ú. L. K jeho platnému převodu na Státní statek K. v roce 1974 nedošlo, neboť kupní smlouvu uzavřela jen žalobkyně a). V roce 1991 jednali žalobci s tímto  státním statkem o ukončení užívání pozemku a v roce 1992 jeho část pronajali společnosti A. spol. s r.o. Ještě  v roce 1993 státní statek žalobcům nabízel k odprodeji halu, kterou již dříve na pozemku postavil. Posléze žalobci zjistili, že v katastru nemovitostí již nejsou vedeni jako spoluvlastníci pozemku. Jako vlastnice  pozemku parc. č. o výměře 10 429 m2 byla v roce 1995 zapsána Česká republika - Státní statek K. na základě kupní smlouvy z roku 1974, nyní je jako jeho vlastník vyznačen žalovaný 1). Z původního pozemku parc. č. o výměře 11 952 m2  byla jeho část sloučena do pozemků parcelních čísel 570, 571, 315/8, které žalovaný 1) smlouvou z roku 1994 převedl jako náhradu na oprávněné osoby a ty je v roce 1995 prodali žalovanému 2).

Okresní soud Praha-východ (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem z 20. 10. 1998, č. j. -76,  určil, že žalobce b) je spoluvlastníkem „poloviny ideální části  pozemku dle pozemkové knihy, parcelní číslo, v kat. území L.“, a žalobu na určení, že žalobkyně a) je spoluvlastnicí „poloviny ideální části pozemku parc. číslo v kat. území L.“, zamítl. Odvolání, které proti tomuto rozsudku žalobci podali, Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením z 31. 7. 2000, č. j. -102, odmítl pro opožděnost. Usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno usnesením Nejvyššího soudu z 26. 3. 2002, č. j. -139, a věc byla odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení. Ten usnesením z 19. 6. 2002, č. j. -144, zrušil rozsudek soudu prvního stupně z 20. 10. 1998, č. j. -76, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vytkl soudu prvního stupně, že rozhodl o jiném předmětu řízení a porušil tak dispoziční zásadu, podle které je soud  žalobou vázán. Zatímco se žalobci  domáhají  určení spoluvlastnických práv k pozemku parc. č. v k. ú. L., rozhodl soud prvního stupně o určení těchto práv k pozemku parc. č., přičemž v odůvodnění svého rozsudku činil skutkové a právní závěry jak ohledně pozemku parc. č., tak  parc. č. Žalobci pak vzali žalobu proti  druhému žalovanému zpět a usnesením z 19. 9. 2003, č. j. -21, bylo řízení ve vztahu k tomuto žalovanému zastaveno.

Soud prvního stupně rozhodl znovu rozsudkem ze dne 20. října 2004, č. j. -29, tak, že zamítl žalobu, aby bylo určeno, že „žalobkyně a) je spoluvlastnicí jedné ideální poloviny části pozemku dle pozemkové knihy p. č. v k. ú. L., na základě postupní smlouvy z 15. 3. 1948 a žalobce b) spoluvlastníkem jedné ideální poloviny pozemku dle pozemkové knihy p. č. v k. ú. L., na základě rozhodnutí Státního notářství P. – v. ze dne 26. 4. 1961, čj. .“ Rozhodl také o nákladech řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně a) a její manžel F. S. nabyli postupní smlouvou z  15. 3. 1948 do podílového spoluvlastnictví každý z ideální poloviny nemovitosti, a to usedlost  č. p. 34 spolu s pozemky a budovami, jak byly zapsány v knihovních vložkách č. 34, 65 a 99 pro k. ú. L. Výměry z 17. 5. 1951 a 24. 9. 1953 bylo stanoveno, že nemovitosti F.  S. přejímá čs. stát do povinného pachtu. Manžel žalobkyně zemřel a děděním nabyl spoluvlastnický podíl k nemovitostem žalobce b). Předmětem podílového spoluvlastnictví žalobců byl i pozemek  parc. č. o výměře 11 952 m2 zapsaný ve vložce č. 34 pro k. ú. L. Kupní smlouvu z 31. 10. 1974, podle které žalobci prodali uvedený pozemek Státnímu statku K., podepsala  pouze žalobkyně a). Státní statek postavil na pozemku halu a na pozemku fakticky hospodařil. Žalobci se před účinností , zákona o půdě (dále „“), nechovali jako vlastníci pozemku. Nájemní smlouvou z 21. 4. 1997 pronajal žalovaný část pozemku parc. č. (díl o velikosti 1, 0429 ha) společnosti A. Z. s. r. o. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že stát převzal pozemek bez právního důvodu ve smyslu zákona o půdě, a protože se žalobci jeho vydání v restitučním řízení podle zákona o  půdě  jako speciálního předpisu nedomáhali, ochrana vlastnického práva jim podle obecného předpisu nepřísluší (k tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. ).

Proti rozsudku soudu prvního stupně se žalobci odvolali a v průběhu odvolacího řízení upřesnili petit tak, že se domáhají určení, že každý z nich je vlastníkem jedné ideální  poloviny pozemku parc. č. vedeného ve zjednodušené evidenci v k. ú. L. Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem 25. 8. 2005, č. j. -55, změnil rozsudek soud prvního stupně tak, že „žalobkyně je vlastnicí jedné ideální  poloviny a žalobce je vlastníkem jedné ideální poloviny pozemku – parcely parcelní č. - parcely ve zjednodušené evidenci - parcely původ Pozemkový katastr v katastrálním území L. zapsaného na LV č. u Katastrálního úřadu pro S. k., katastrální pracoviště P. – v.,“  a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud po doplnění dokazování zjistil, že v evidenci nemovitostí byli žalobci jako spoluvlastníci předmětného pozemku zapsáni na LV č.  (výpisy  z  1. 7. 1986 a 15. 11. 1990), na LV č. byla v roce 1995 zapsána jako vlastnice pozemku ČR - Státní statek  K. podle kupní smlouvy z roku 1974 a v roce 2003 byl pozemek veden na LV č. ve prospěch ČR - Pozemkového fondu. Po tomto doplnění dospěl odvolací soud k závěru, že žalobci se v dané věci nedomáhají vrácení majetku podle restitučního předpisu, nejde o nápravu křivdy, ke které mělo dojít  rozhodném období, ale jde „o uvedení v předešlý stav na základě tvrzení, že kupní smlouva byla neplatná z formálních důvodů.“ To plyne i z toho, že uvedenou vadu nelze podřadit pod žádný z případů uvedených v § 6 zákona o půdě. Ustanovení § 6 odst. 1 písm. p) tohoto zákona nelze aplikovat na případ, kdy věc přešla na stát na základě smlouvy neplatné pro nedostatek formálních náležitostí. Pak má převodce  naléhavý právní zájem na určení, že je vlastníkem takové věci - nemovitosti, neboť na základě soudního rozhodnutí může být jeho vlastnické právo zapsáno v katastru nemovitostí. Kupní smlouvu z 31. 10. 1974, uzavřenou mezi Státním statkem v K. jako kupujícím a žalobci jako prodávajícími, považoval odvolací soud za neplatný právní úkon. Ve smlouvě bylo totiž uvedeno, že každému ze žalobců náleží ideální polovina pozemku parc. č., který prodávající odevzdávají do vlastnictví kupujícího, ale  smlouvu podepsala jen žalobkyně a). Ta však mohla ve smyslu (dále „“) převést jen svůj spoluvlastnický podíl k pozemku, a to za podmínek v , tj. se souhlasem spoluvlastníka. Účastníky smlouvy o převodu společné věci by museli být všichni spoluvlastníci a k účinnému převodu celé věci nestačil právní úkon jednoho z nich. Žalobci spoluvlastnické právo k pozemku  nepozbyli.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Považuje za nesprávný  závěr odvolacího soudu, že na daný případ nelze použít § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě. Žalovaný se ztotožňuje s rozsudkem soudu prvního stupně, který odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu. Jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že kupní smlouva je neplatným právním úkonem a stát s pozemkem disponoval, šlo o převzetí věci bez právního důvodu a žalobci mohli dosáhnout svého práva jen v režimu zákona o půdě, což se nestalo. Žalovaný navrhuje, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobci se vyjádřili k dovolání tak, že rozsudek odvolacího soudu je správný, a navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že přípustné dovolání ( (dále „OSŘ“)) bylo podáno proti pravomocnému  rozsudku  osobou oprávněnou řádně a včas (, ), přezkoumal napadené rozhodnutí ve smyslu , 3 .

Není pochyb o tom, že žalobci se v dané věci domáhají ochrany vlastnického práva k pozemku parc. č. podle obecného předpisu. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobci vlastnické právo k tomuto pozemku smlouvou z 31. 10. 1974 na stát nepřevedli, neboť šlo o neplatný právní úkon. Podle odvolacího soudu nepřipadala ochrana vlastnického práva žalobců podle speciálního předpisu v úvahu už proto, že převzetí nemovitosti státem z neplatného právního úkonu nezakládalo právo na vydání věci podle § 6 odst. 1 zákona o půdě, a to ani podle písm. p) tohoto ustanovení, neboť nešlo o převzetí nemovitosti bez právního důvodu. Nejvyšší soud však uvedl v rozsudku z 11. 9. 2003, sp. zn. , že mohla-li osoba, jejíž nemovitosti přezval stát v rozhodné době ( zákona o půdě) bez právního důvodu, žádat o vydání nemovitostí podle odst. l písm. p) uvedeného zákona, nemůže se úspěšně domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů (srov. např. ), a to ani formou určení vlastnického práva podle . Podle tohoto rozhodnutí se převzetím věci bez právního důvodu podle 6 odst. l písm. p) zákona o půdě rozumí nejen převzetí věci tzv. okupací, tj. aniž existoval právní důvod, ale i převzetí věci státem na základě rozhodnutí o vyvlastnění, které nebylo řádně doručeno a nenabylo právní moci. Nejvyšší soud tak vyšel z toho, že převzetím věci bez právního důvodu je i převzetí na základě právního důvodu sice existujícího, ale nezpůsobilého vyvolat  právní následky. Rovněž v rozsudku ze 7. 12. 2005, sp. zn. , uveřejněném pod č. 72 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2006, Nejvyšší soud uvedl, že převzetí věci na základě neplatného právního úkonu (darovací smlouvy) je z hlediska vztahu restituční žaloby a žaloby vlastnické podřaditelné pod pojem převzetí věci bez právního důvodu. Stejný názor zaujímá i judikatura Ústavního soudu (nálezy sp. zn. , a sp. zn,. ).

Z uvedeného vyplývá, že právní závěr odvolacího soudu, o který se jeho rozhodnutí opírá, není správný. Nejvyšší soud proto z důvodu nesprávného právního posouzení, které  mělo za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (k vadám vyjmenovaným v odst. l, a b) a , ani  k jiným vadám řízení, které by měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nedošlo), zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení ( ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 4. prosince 2007

JUDr. Marie  Rezková , v. r.

předsedkyně senátu