Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 279/2006

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Jičíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. května 2005, č. j. -65, určil, že „žalobce je vlastníkem stavebního pozemku č. 2643 – zastavěná plocha a nádvoří a pozemku č. 1830/15 – zahrada zapsaných na LV č. pro obec H. a katastrální území H. v P. u Katastrálního úřadu pro K. k., katastrální pracoviště J.“, a rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že matka žalované M. M. převedla kupní smlouvou uzavřenou na Československý stát – Městský národní výbor v H. v P. pozemkovou parcelu č. 1828/3, o výměře 4683 m2, v k. ú. H. v P., z níž byl geometrickým plánem č. 761-49-504-75 oddělen pozemek parc. č. 1830/15, o výměře 326 m2. Rozhodnutím Okresního národního výboru v J. z 22. 6. 1975 byl pozemek parc. č. 1830/15, o výměře 376 m2, za účelem výstavby řadového rodinného domku přidělen do osobního užívání rodičům žalobce, kteří 30. 7. 1975 uzavřeli také dohodu o zřízení práva osobního užívání tohoto pozemku, registrovanou státním notářstvím 28. 8. 1975. V souvislosti s pozdější výstavbou rodinného domku č. p. 1720 došlo k rozdělení uvedeného pozemku na st. parc. č. 2643 – zastavěná plocha, o výměře 113 m2 a parc. č. 1830/15 – zahrada, o výměře 242 m2. Rozsudkem  soudu prvního stupně z 27. 4. 1994, č. j. -76, který nabyl právní moci 2. 8. 1994, bylo určeno, že kupní smlouvou ze dne, uzavřenou mezi kupujícím Československým státem – Městským národním výborem v H. v P. a prodávající M. M., vlastnické právo k pozemku parc. č. 1828/3 na kupujícího nepřešlo. V řízení o dědictví po matce žalobce M. S., zemřelé, byla  usnesením  soudu prvního stupně č. j. -20, které nabylo právní moci 1. 10. 1994, schválena dohoda o vypořádání dědictví uzavřená mezi žalobcem a jeho otcem V. S.,  na jejímž základě žalobce nabyl vlastnictví k pozemkům parc. č. 1830/15 a st. parc. č. 2643 v k. ú. H. v P. Podle geometrického plánu č. 1742-409/1998 z 3. 5. 2000 došlo k obnovení původních hranic pozemku parc. č. 1828/3. Z pozemku parc. č. 1830/15 byla oddělena parcela č. 3416, která nebyla součástí pozemku původního a na kterou se rozsudek soudu prvního stupně, č. j. -76, nevztahuje. Darovací smlouvou z , s účinky vkladu ke dni 24. 4. 2002, převedla M. M. pozemky parc. č. 1830/15 a st. parc. č. 2643 na žalovanou. Soud prvního stupně dovodil, že žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem. S přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu z 28. 5. 1997, sp. zn. , dospěl k závěru, že právním předchůdcům žalobce vzniklo právo osobního užívání ke sporným pozemkům, které se podle občanského zákona (dále „ObčZ“), ve znění novely č. , k 1. 1. 1992 transformovalo na právo vlastnické. K témuž okamžiku zaniklo vlastnické právo matky žalované a žalobce následně vlastnictví k předmětným nemovitostem nabyl děděním po své matce. Výše označeným rozhodnutím soudu prvního stupně bylo sice určeno, že vlastnické právo kupní smlouvou z na stát nepřešlo, a Okresní národní výbor v J. fakticky disponoval s pozemky ve vlastnictví M. M., nicméně za předpokladu správnosti správního aktu až do okamžiku jeho zrušení či změny, což již v daném případě vzhledem k uplynutí lhůty není možné, nelze právní účinky rozhodnutí orgánu státní správy popřít. Soud prvního stupně navíc rozhodl až mnoho let po vydání rozhodnutí o přidělení pozemku do osobního užívání a ani dobrá víra právních předchůdců žalobce ve správním řízení nebyla zpochybněna.

K odvolání účastníků Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. listopadu 2005, č. j. -102, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ve svém rozhodnutí ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně i s jeho právním závěrem. K námitce žalované, že pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně, č. j. -76, zakládá v tomto řízení překážku věci rozsouzené, uvedl, že se o stejnou věc nejedná již z toho důvodu, že nárok, o němž bylo v původním řízení rozhodnuto, se netýkal týchž osob. Jestliže žalovaná přišla v průběhu odvolacího řízení s novým tvrzením, že vlastnické právo k předmětným pozemkům vydržela, neboť po dobu přesahující deset let za tyto pozemky platila daň z nemovitostí a zároveň byla jako vlastnice pozemků vedena v katastru nemovitostí, odvolací soud konstatoval, že se jedná o nové skutečnosti, k nimž s ohledem na , , ve znění před novelou provedenou (dále „“), nelze v odvolacím řízení přihlédnout. Odvolatelka je mohla uplatnit pouze v řízení před soudem prvního stupně, což však přes náležité poučení podle neučinila. Navíc tyto skutečnosti nemohou bez dalšího odůvodnit závěr o dobré víře žalované po dobu stanovenou zákonem a nemohou tedy vést k závěru o vydržení vlastnického práva.

Proti oběma výrokům rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o odst. l písm. c) . Jako důvod dovolání uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, přičemž napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Namítá, že odvolací soud její námitku vydržení sporných nemovitostí nesprávně posoudil jako skutečnost, kterou byla povinna uplatnit v řízení před soudem prvního stupně. Zaměnil tak právní skutečnost s rozhodnými skutečnostmi, jež je účastník povinen uvést dříve, než soud prvního stupně ve věci vyhlásí rozhodnutí ( ), a k nimž odvolací soud přihlédne pouze pokud jde o výjimky stanovené v . Při rozhodování o určení vlastnictví je soud povinen se sám vypořádat s variantou nabytí vlastnictví vydržením, a to aniž by se jí účastník řízení dovolával anebo ji namítal v rámci své procesní obrany. Podle obsahu ( ) tak žalovaná uplatňuje dovolací důvod podle , že řízení je postiženo  vadou, která měla za následek  nesprávné rozhodnutí ve věci.   Proto navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto, eventuelně zamítnuto. Podané dovolání je podle jeho názoru nepřípustné, jelikož nesplňuje podmínky a , nebo zjevně nedůvodné, přičemž podrobně rozvádí z jakých důvodů žalobkyně nemohla nabýt vlastnické právo ke sporným nemovitostem vydržením.

Se zřetelem k čl. II body 2 a 3 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle ve znění účinném před 1. dubnem 2005. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou - účastnicí řízení včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v a c), odst. 3 . Protože předpoklad stanovený v nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle , odst. 3 , podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolací přezkum předjímaný tímto ustanovením je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje tedy ten,  jímž lze namítat, že rozhodnutí  spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( );vzhledem k tomu, že uplatněným dovolacím důvodem je dovolací soud vázán ( věta první ), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou v tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné. Výjimečně může být v dané souvislosti relevantní i dovolací důvod podle (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), a to v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu (k tomu srovnej usnesení Nejvyšší soudu z  31. 3. 2005, sp. zn.  , publikovaném pod C  3631 v Souboru civilních rozhodnutí, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).

Dovolací soud však v daném případě výklad ustanovení 205a odst. 1 za otázku zásadního právního významu nepovažuje. To proto, že  se k otázce tzv. nových skutečností ve vztahu k vydržení vlastnického práva k nemovitosti vyjádřil v usnesení z 31. 1. 2006, sp. zn. . Šlo o věc, ve které se jiní žalobci domáhali vůči téže žalované určení svého vlastnického práva k pozemkům, které vznikly rovněž z pozemku parc.  1823/3 v k. ú. H. v P. a které  jim byly rovněž původně přiděleny do osobního užívání.

V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, že „Dovolatelka namítá, že ani odvolací soud neřešil otázku, zda vlastnické právo k předmětným pozemkům vydržela. Aby se tímto způsobem nabytí vlastnického práva soudy zabývaly, musela by žalovaná tvrdit skutečnosti, dokládající, že nemovitosti měla po vydržecí dobu v oprávněné držbě. Nejvyšší soud uvedl k otázce držby v rozsudku z 12. 9. 2002, sp. zn. , publikovaném na internetových stránkách tohoto soudu, že „držba věci předpokládá vůli (animus possidendi) a faktické ovládání věci (corpus possesionis). Držební vůle je vůle držet věc pro sebe a svým jménem, tedy nakládat s ní jako s vlastní, a corpus possesionis představuje nakládání s věcí. Podstatou  tohoto nakládání (corpus) není jen ve fyzickém ovládání. Corpus possesionis má ten, kdo vstupuje ohledně věci do takových společenských vztahů, které jsou obecně považovány za projev právní moci nad věcí, tedy za „ nakládání s věcí“. To je samozřejmě ten, kdo věc fyzicky ovládá a má ji pro sebe. Fyzické ovládání je však jen jedním z možných způsobů nakládání s věcí, a to již proto, že některé věci (např. nemovitosti) prostě fyzicky držet nelze. Záleží tedy na objektivním společenském posouzení, zda někdo – s ohledem na zvyklosti, zkušenosti a obecné názory – nakládá s věcí.“  Dovolatelka  v nalézacím řízení sice uvedla, že se považuje za vlastnici pozemků, tedy že má vůli držet je pro sebe, ale nikoli skutečnosti o tom, že s pozemky jako vlastnice nakládala po vydržecí dobu. Sama teprve v dovolání souhlasí s tím, že vlastnictví k pozemkům nabyli žalobci  k 1. 1. 1992. Ti také pozemky, které představují část původně jim /u žalobců c) a d) jejich právním předchůdcům/ přidělených pozemků do osobního užívání ke stavbě rodinných domků, spolu s těmito stavbami od 1. 1. 1992 užívali z titulu vlastnictví a byli jejich držiteli. Žalovaná tedy v nalézacím řízení netvrdila, že se ujala držby předmětných pozemků v obou jejích složkách, a až v dovolání uvádí nové skutečnosti (placení daně z nemovitostí). Charakter přezkumné činnosti dovolacího soudu nepřipouští, aby správnost rozhodnutí odvolacího soudu byla hodnocena s přihlédnutím k novým skutečnostem, které nebyly uplatněny, nebo k důkazům, které nebyly provedeny v řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím.“

Jak je zřejmé, v předmětném řízení šlo sice o nové skutečnosti uvedené žalovanou až v dovolacím řízení, ale závěry dovolacího soudu jsou v daném případě použitelné i pro výklad pojmu nové skutečnosti v . Dovolatelka před soudem prvního stupně uvedla, že se považuje za vlastnici  pozemků, tedy že má vůli držet je pro sebe, ale nikoli skutečnosti o tom, že s pozemky jako vlastnice nakládala po vydržecí dobu. Teprve v odvolacím řízení přišla s tvrzením, že platila daň z těchto nemovitostí. Žalovaná tedy před soudem prvního stupně netvrdila, že se ujala držby předmětných pozemků v obou jejích složkách a  až v odvolacím řízení uvedla nové skutečnosti (placení daně z nemovitosti).

Proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení není dovolání přípustné (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu z 31. 1. 2002, sp. zn. , publikované pod R 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není podle odst. l písm. c) přípustné,  a bylo proto odmítnuto [ a ].

Žalovaná je povinna podle , odst. a nahradit žalobci náklady dovolacího řízení. Ty představují odměnu advokáta za vyjádření k dovolání podané podle , , , , a , ve znění před novelou vyhl. č. , ve výši 2 500,- Kč, paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle vyhl. č. , ve znění před novelou vyhl. č. , a činí celkem včetně daně z přidané hodnoty ( ) 3 064,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z a .

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá toto usnesení, může žalobce podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 29. listopadu 2007

JUDr. Marie  R e z k o v á , v. r.

předsedkyně senátu