Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Odo 979/2006

U S N E S E N Í

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou ze dne 3. 5. 1999 se domáhal žalobce zaplacení 200.000,- Kč jako dluhu ze smlouvy o půjčce, dále smluvní pokuty ve výši 0,5 % za každý den prodlení se splněním dluhu z půjčky a 18 % úroku z prodlení. Usnesením ze dne 13. 11. 2000, č. j. -33, Obvodní soud pro Prahu 7 zastavil (v důsledku zpětvzetí části žaloby) řízení „ohledně částky 200.000,- Kč s příslušenstvím“, rozhodl o nákladech řízení a o vrácení soudního poplatku žalobci. Dalším usnesením z téhož dne 13. 11. 2000, č. j. -34, vyloučil návrh na zaplacení smluvní pokuty v kapitalizované částce 1.256.950,- Kč k samostatnému projednání a rozhodnutí. Vyloučený nárok byl nadále veden pod sp. zn. .

Obvodní soud pro Prahu 7 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. 2. 2005, č. j. - 99, výrokem pod bodem I. uložil žalované zaplatit žalobci 270.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, výrokem pod bodem II. zamítl žalobu o zaplacení 986.950,- Kč, výrokem pod bodem III. zavázal žalovanou zaplatit státu soudní poplatek 10.800,- Kč a výrokem pod bodem IV. rozhodl o nákladech řízení.

Městský soud v Praze (odvolací soud) k odvolání žalované potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku ve věci samé a ve výroku o soudním poplatku; ve výroku o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.

Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že  J. N. jako věřitel a žalovaná jako dlužník uzavřely dne 12. 4. 1996 „Smlouvu o půjčce“ (dále též „předmětná smlouva“), podle které  J. N. poskytla žalované 230.000,- Kč a žalovaná se jí zavázala peníze vrátit nejpozději do 12. 5. 1996. Pro případ prodlení žalované se splněním dluhu si sjednaly smluvní pokutu „ve výši 0,5 % z dlužné částky za každý byť jen započatý den prodlení“ s tím, že úrok z prodlení tím není dotčen. Podle předmětné smlouvy byla dlužná částka zajištěna směnkou vystavenou na částku 230.000,- Kč splatnou 12. 5. 1996 a ručitelským závazkem M. B. Smlouvou ze dne 17. 3. 1998  J. N. postoupila pohledávku ze smlouvy o půjčce žalobci a dopisem ze dne 17. 3. 1998 postoupení oznámila žalované. Dne 25. 5. 2004 žalovaná písemně uznala závazek ze smluvní pokuty co do důvodu i výše a přislíbila ho splatit v měsíčních splátkách do 15. 12. 2004. Téhož dne žalobce a žalovaná uzavřeli „dohodu o narovnání“, kterou: „narovnávají sporné vztahy mezi nimi tak, že dlužník se zavazuje zaplatit věřiteli částku 300.000,- Kč, slovy třistatisíckorunčeských, čímž budou jejich sporné vztahy popsané v bodě I“ – týkající se nároku na smluvní pokutu 1.256.950,- Kč uplatňovanou v řízení před soudem za období od  13. 3. 1996 (správně 13. 5. 1996) do 4. 5. 1998 ve výši 0,5 % denně z částky 230.000,- Kč a za období od 5. 5. 1998 do 3. 5. 1999 ve výši 0,5 % denně z částky 200.000,- Kč – „vyrovnány a po zaplacení této částky nebudou vůči sobě mít z uvedeného titulu žádné nároky“. Uvedenou částku se žalovaná v dohodě o narovnání zavázala poskytnout tak, že před podpisem smlouvy zaplatila 30.000,- Kč a zbývajících 270.000,- Kč se zavázala zaplatit v měsíčních splátkách ve výši 40.000,- Kč vždy do 15. dne v měsíci předem počínaje měsícem červnem 2004 pod ztrátou výhody splátek.

Soudy obou stupňů posoudily uplatněný nárok jako plnění z dohody o narovnání podle , , ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“ a dovodily, že dohodou o narovnání účastníci nahradili původní práva a povinnosti ze smluvní pokuty novým závazkem (vzhledem k výše uvedenému soud prvního stupně zamítl žalobu v té části, ve které neměla oporu v dohodě o narovnání, tento výrok nebyl napaden odvoláním a nabyl právní moci). Odvolací soud pak v odůvodnění vyložil, že smyslem dohody o narovnání je odstranění spornosti nebo pochybnosti vzájemných práv a povinností tím, že jsou zrušeny a nahrazeny novými. Sporností práv a povinností se míní rozdílný názor účastníků na otázku existence závazku, platnosti závazku apod. Spornost může být skutková i právní. Dospěl proto k závěru, že platnému narovnání nebrání ani neplatnost dohody, která narovnání předchází. S poukazem na ustanovení obč. zák. neshledal relevantní námitku žalované o nedostatku dobré víry na straně žalobce, neboť požadavek dobré víry je třeba vztáhnout k narovnání a nikoliv k dohodě, která předchází narovnání.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Přípustností dovolání se nezabývala a jako dovolací důvod uplatnila (podle obsahu ) nesprávné právní posouzení věci - , , ve znění pozdějších předpisů, dále jen „“ Spatřovala je v tom, že odvolací soud na daný případ nesprávně použil ustanovení obč. zák. Poukazovala na to, že bylo-li ujednání o smluvní pokutě v rozporu s dobrými mravy, pak bylo absolutně neplatné již od samého počátku a nejde o skutečnost, která by vyšla najevo až po uzavření dohody o narovnání. Z neplatného ujednání nemohlo vzejít právo, které by mohlo být předmětem narovnání. Žalobce proto ani nemohl být při sjednávání narovnání v dobré víře o tom, že mu právo (které z ujednání o smluvní pokutě nevzniklo) náleží. V dovolání též namítala nedostatek dobré víry při narovnání na své straně. Navrhla, aby dovolací soud „rozsudek odvolacího soudu změnil a žalobu zamítl“.

Podle čl. II bodu 3. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 11. ledna 2006, tedy po 1. dubnu, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních předpisů (srov. čl. II., bod 2. a 3. přechodných ustanovení ), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle , , ve znění před novelou provedenou (dále opět jen „”).

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení ( ), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele ( a 4 ), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními a c) Zbývá dodat, že vady podle a ani vady uvedené v , a b) a přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání ( ).

Podle není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ).

Ve výše uvedeném smyslu musí mít rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam         po právní stránce především z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad                 se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, tedy představuje-li v tomto směru odlišné („nové“) řešení této právní otázky (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 1997, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 13, ročník 1997, pod číslem 101).

Dovolatelka prostřednictvím dovolacího důvodu podle nastolila k řešení právní otázku, jíž přisuzuje zásadní právní význam, a to zda uzavření smlouvy (jež předchází narovnání), která je absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy a nezaložila právo, jež bylo předmětem narovnání, vylučuje aplikaci ustanovení obč. zák.

Již v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 3. 2001, č.j. -73, uveřejněném ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 8, sešit 1, ročník 2003, byl vysloven závěr, že v důsledku uzavření dohody o narovnání podle § 585 a následujících obč. zák. není zapotřebí prokazovat existenci dluhu předcházejícího narovnání, neboť narovnání nahrazuje předchozí závazek, takže dřívější závazek zaniká a vzniká závazek nový. K témuž závěru se v rozhodovací praxi přiklonil i Nejvyšší soud (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. ) a k obdobnému závěru dospěl i Ústavní soud v rozhodnutí ze dne 5. 6. 2000, sp. zn. , kde uvedl, že institut narovnání slouží především k tomu, aby se předešlo dalším sporům a jeho účelem není zjištění, jak se věci mají, ale odstranění pochybností tím, že se původní závazek, ve kterém se sporné právo vyskytlo, ruší a nahrazuje závazkem novým.

Ze znění ustanovení pak vyplývá, že narovnáním lze založit právo i tam, kde původně nebylo. Jestliže totiž některá ze stran dohodnuté právo v době sjednání narovnání neměla a vyjde-li to dodatečně najevo, nepozbývá narovnání platnosti, bylo-li sjednáno (oboustranně) v dobré víře. Skutečnost, že právo objektivně nevzniklo, tedy  nevylučuje narovnání domnělého práva, když jistota o jeho neexistenci nastala po narovnání. K tomu srovnej i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2004, sp. zn. , uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 3008 ve svazku 31, kde Nejvyšší soud uvedl, že ustanovení obč. zák. se týká případů, kdy strany při narovnání vycházely z domnělého práva jedné strany, přičemž není rozhodné, zda skutečnost, z níž neexistence pohledávky vyplývá, zde byla již v době uzavření dohody. Popřípadě  rozsudek ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. , kde Nejvyšší soud vyložil, že ochrany domnělého práva ve smyslu obč. zák. se může domáhat i ten účastník, který si byl vědom vad smlouvy předcházející dohodě o narovnání a z této smlouvy při uzavírání dohody o narovnání vycházel. Pokud tedy odvolací soud dovodil, že okolnost, že žalobkyně sjednala výši smluvní pokuty v rozporu s dobrými mravy, ji předem nevylučuje z možnosti platného narovnání takového práva za použití ustanovení obč. zák., respektive že předem nevylučuje její dobrou víru při narovnání, jde o standardní výklad odpovídající judikatuře dovolacího soudu. Řešení této otázky nelze přiznat zásadní právní význam.

Pokud žalovaná v dovolání namítá nedostatek dobré víry při narovnání neexistujícího závazku u sebe, přehlíží, že podle v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé.

Se zřetelem k  uvedenému je třeba uzavřít, že v dané věci není dovolání podle přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalované podle věty první a odmítl.

Pro úplnnost pokládá dovolací soud za potřebné dodat, že rozhodovací praxe je již ustálena v tom, že smluvní pokutu lze platně sjednat i tak, že její výše se bude odvíjet též od doby, po kterou bude trvat porušení smluvní povinnosti, a že na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou „denní sazbu“ smluvní pokuty (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 8. 2001, sp. zn. , uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck  pod C 675 svazek 9, popř. jeho rozhodnutí ze dne 23. 6. 2004 sp. zn. ). Stejně tak i v otázce úměry sankční sazby se rozhodovací praxe dovolacího soudu ustálila v tom, že ujednání o smluvní pokutě ve výši do 0,5 % denně není zpravidla považováno za neplatný právní úkon, který se příčí dobrým mravům (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2004, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. , odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2006, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. , popřípadě odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. ). Řešení této otázky však nebylo učiněno předmětem dovolacího přezkumu a rozhodnutí odvolacího soudu lze podle přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání.

Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a že řízení nebylo již dříve skončeno, nerozhodoval Nejvyšší soud o nákladech dovolacího řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod    č. 48, ročník 2003, sešit 6).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. listopadu 2007

JUDr. Miroslav  F e r á k , v. r.

předseda senátu