Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

9Cmo 601/2000

Legal thesis

Log in to see the legal thesis

Krajský obchodní soud v Praze v rozsudku ze dne 2.5.2000

rozhodl, že se zamítá žaloba o zaplacení 708.776,55 Kč

s příslušenstvím (bod I. výroku) a že žalobce je povinen zaplatit

žalovanému na náhradu nákladů řízení 36.500,- Kč (bod II.

výroku). V o

důvodnění rozsudku soud uvedl, že se žalobce domáhal

doplacení úvěru poskytnutého na trvale se obracející zásoby (dále

jen TOZ) právnímu předchůdci žalovaného s tím, že žalovaný svůj

závazek uznal smlouvou o narovnání ze dne 6.4. 1995 ve znění

dodatku ze d

ne 22.9. 1997. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout,

neboť nebylo prokázáno poskytnutí úvěru právnímu předchůdci

žalovaného, smlouva o narovnání je neplatná a případný nárok je

promlčen.

Soud po zhodnocení provedených důkazů a na základě tvrzení

účastníků dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Úvěrová

smlouva, podepsaná na straně dlužníka dne 30.11. 1990

neexistujícím subjektem, nebyla uzavřena. Státní podnik

S. Praha byl vymazán dne 30.12. 1990 a byl zrušen

dne 20.12. 1990 rozhodnutím ministra výstavby a st

avebnictví ČR,

proto tento státní podnik nemohl platně podepsat úvěrovou smlouvu

dne 27.12 1990. Poskytnutí úvěru nebylo prokázáno. Soud se dále

zabýval smlouvou o narovnání, o kterou žalobce opírá svůj nárok

a dospěl k závěru, že tato smlouva je neplatná. Žalobce

neprokázal vznik závazku a neexistující závazek nemohl být

narovnán. Smlouva není určitá, není z ní patrné, jaké hospodářské

závazky se narovnávají. Jako neplatné dle § 763 obchodního

zákoníku (dále jen ObchZ) je nutno hodnotit ujednání, podle

kte

rého se závazkové vztahy, vzniklé před 1.1. 1992 na základě

hospodářských smluv o úvěru, podřizují režimu ObchZ. Z těchto

důvodů byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta. Rozhodnutí

o náhradě nákladů řízení soud odůvodnil ustanovením § 142 odst.

1 s tím, že žalovanému vznikly náklady právního

zastoupení.

Žalobce napadl rozsudek včas podaným odvoláním, ve kterém

navrhl rozhodnutí zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně

k dalšímu řízení. Odvolání odůvodnil tím, že soud nesprávně

zhodnotil smlouvu ze dne

6.4. 1995 jako neplatnou. Ve skutečnosti

se jedná o kombinovanou smlouvu, jejímž předmětem je podřazení

vztahu účastníků vzniklého přede dnem 1.1. 1992 režimu ObchZ,

narovnání vzájemných vztahů dle a násl.

(dále jen ObčZ) a dále uznání závazku dlužníka vůči bance. Podle

názoru žalobce se lze od ustanovení § 763 odst. 1 ObchZ odchýlit.

Nic nebrání tomu, aby si strany sjednaly aplikaci ObchZ i na ty

závazkové vztahy, které se podle § 763 odst. 1 uvedeného zákona

mají řídit právními předpisy platnými před účinností zákona.

Žalobce poukázal na ustanovení § 586 ObčZ a uvedl, že

důkazní břemeno ohledně tvrzení, že byl žalovaný uveden v omyl,

nese žalovaný. Omyl o tom, co je mezi stranami sporné nebo

pochybné, nezpůsobuje neplatnost dohody o narovnání. Žalovaný

nepředložil žádné důkazy ke svému tvrzení, že se žalobce dopustil

lsti vůči žalovanému. I pokud by odvolací soud shledal, že daný

vztah nelze podřadit režimu ObchZ, je uzavřená smlouva platná dle

§ 127 hospodářského zákoníku (dále

jen HospZ) a uznání závazku je

platným uznáním dle § 132 HospZ. Ing. J.F., který

spolupodepsal za žalobce smlouvu o narovnání ze dne 6.4. 1995,

byl členem bankovní rady, a to v období od 15.3. 1995 do 14.5.

1998, což je zřejmé z výpisu z obchodního rejstří

ku. Námitka

promlčení je nedůvodná s ohledem na uznání závazku ke dni 31.12.

1995, 31.12. 1996 a 31.12. 1997. K promlčení nemohlo dojít ani

podle § 131b odst. 1 HospZ.

Žalobce se dále v odvolání podrobně zabýval

hospodářskoprávním vztahem mezi právními předchůdci účastníků

a navrhl provést řadu písemných důkazů k prokázání existence

tohoto vztahu.

Žalovaný se k odvolání vyjádřil a navrhl napadený rozsudek

potvrdit. V prvé řadě se podrobně zabýval hospodářskoprávním

vztahem mezi právními předchůdci účastníků. Co se týče smlouvy

o narovnání, tuto považuje žalovaný za neplatnou. Je uzavřena

s neexistujícím subjektem; neplatnost smlouvy nelze zhojit

dodatkem č. 1 ze dne 30.9. 1997. Smlouva je neplatná též pro

neurčitost narovnávaných závazků a pro rozpor s kog

entním

ustanovením § 763 ObchZ. Smlouva je neplatná také z toho důvodu,

že se jednalo o lstivý akt žalobce, který chtěl na žalovaném

"vylákat" uznání neexistujícího závazku a bezdůvodně se obohatit.

Úmysl banky lze dovodit též ze "zastrašovacího ustanovení" čl.

8 smlouvy, podle kterého byla smlouva uzavřena na základě

svobodné vůle, nikoliv v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek.

I pokud by uznání závazku bylo shledáno platným, bylo by bez

právního významu, neboť žalovaný namítl neexistenci dluhu

a žalobce není schopen doložit existenci svých tvrzených

pohledávek za žalovaným.

Odvolací soud podle § 212 odst. 1 a 3 občanského soudního

řádu ve znění účinném do dne 31.12. 2000 (dále jen )

v souladu s bodem 15., hlavou I, částí dvanáctou zákona č.

30/2

000 Sb. přezkoumal napadený rozsudek a po provedeném ústním

jednání dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

Z odůvodnění:

Při odvolacím jednání žalobce k námitce žalovaného o jednání

ve lsti poukázal na dopis č.j. 7020/95 ze dne 14.3. 1995, kterým

žalovaného informoval o připravované smlouvě o narovnání včetně

nových smluvních podmínek a navrhl jím provést důkaz.

Odvolací soud provedl důkaz smlouvou ze dne 6.4. 1995

"o podřízení závazkových vztahů vzniklých před 1.1. 1992 na

základě hospodářských smluv o úvěru právnímu režimu obch.

zákoníku a o narovnání vzájemných vztahů", dále dodatkem č. 1 ze

dne 22.9. 1997, odsouhlaseními zůstatků ke dni 31.12. 1993,

31.12. 1994, 31.12. 1995, 31.12. 1996 a 31.12. 1997 ze dne 12.1.

1994, 5.1. 1995, 8.1. 1996, 6.1. 1997 a 5.1. 1998,

pověřením Ing.

Stanislava Jirovského k jednání za žalovaného ze dne 9.1. 1996

a dopisem žalobce adresovaným žalovanému č.j. 7020/95 ze dne

14.3. 1995.

V prvé řadě je nutno uvést, co je předmětem daného řízení.

Žalobce se žalobou domáhá výlučně zaplacení n

ároku ze smlouvy ze

dne 6.4. 1995, nikoliv nároků jiných, této smlouvě

předcházejících. Z toho důvodu se odvolací soud zabýval pouze

platností zmíněné smlouvy včetně nároků z ní plynoucích a nikoliv

případnými nároky z hospodářskoprávních vztahů, které měl

y

předcházet vztahu založenému uvedenou smlouvou. Ze stejného

důvodu odvolací soud nehodnotil tvrzení účastníků vztahující se

k žalobcem dodatečně tvrzenému hospodářskoprávnímu vztahu

a neprovedl žalobcem navrhované dokazování, neboť se netýkají

předmětu tohoto řízení. Odvolací soud se proto dále zabýval

platností a obsahem smlouvy ze dne 6.4. 1995.

Odvolací soud konstatuje, že smlouva byla podepsána žalobcem

dne 3.4. 1995 a žalovaným dne 6.4. 1995. Odvolací soud

neakceptoval námitku žalovaného, že tato smlouva byla uzavřena

nikoliv žalovaným, ale neexistujícím subjektem. Sám žalovaný

vyplnil ve smlouvě označení klienta - žalovaného, a to v souladu

s ObchZ svým obchodním jménem včetně právní formy, s uvedením

sídla a pod tímto označením též smlouvu podepsal. Na tomto závěru

nic nemění ta skutečnost, že v předcházející rubrice "klient" je

uvedeno označení "S. Č. BROD S.". Tato chyba v psaní

nezpůsobuje neplatnost právního úkonu (§ 37 odst. 3 ObčZ), neboť

je z obsahu smlouvy zcela nepochybné, kdo je účastníkem

smlouvy.

Za žalobce byla smlouva platně podepsána generálním ředitelem

Ing. V. Š. členem bankovní rady a zároveň náměstkem

generálního ředitele Ing. J. F. Za žalovaného byla

smlouva podepsána ředitelem Ing. S. J., jehož

oprávnění činit za žalovaného právní úkony nebyla žalovaným

v průběhu řízení zpochybněna. Je tedy zřejmé, že smlouva byla

z obou stran podepsána k tomu oprávněnými osobami.

Odvolací soud dále zkoumal obsah smlouvy a zjistil, že

v bodu I. se smluvní strany dohodly, že jejich závazkový vztah

vzniklý před 1.1. 1992 se bude podle § 262 ObchZ ode dne nabytí

účinnosti této smlouvy řídit ustanoveními ObchZ. V bodu II. je

uvedeno, že ve smyslu § 585 ObčZ jsou smlouvou upravena veškerá

práva smluvních stran k pohledávkám uvedeným v čl. II/1 a jsou j

í

nahrazeny dosavadní závazky vyplývající z úvěrů na TOZ. V bodu

II. čl. 1 je uvedeno, že žalovaný uznává co do důvodu a výše

pohledávku žalobce na úvěrovém účtu (jistina) č. 1527541 ve výši

2,770.000,- Kč. V bodu II. čl. 8 bylo dohodnuto, že smlouva

nabýv

á účinnosti dnem 1.5. 1995. V bodu II. čl. 2, 3 a 4 jsou

obsaženy podmínky splácení dluhu, výše a splácení úroku a úroků

z prodlení. V bodu II. dodatku č. 1 ke smlouvě, uzavřenému dne

22.9. 1997, je uvedeno, že žalovaný uznává co do důvodu a výše

pohledávk

u žalobce ke dni 3.9. 1997 na úvěrovém účtu (jistina) č.

1527541/3300 ve výši 1,385.000,- Kč a na úrokovém účtu č.

19-1527541/3300 úroky za období 1.7. až 3.9. 1997 ve výši

41.455,11 Kč.

Odvolací soud se ztotožňuje s názorem žalovaného, že

ustanovení § 763 odst. 1 ObchZ je kogentním ustanovením, od

kterého se není možné odchýlit - § 263 ObchZ stanoví možnost

odchylky od ustanovení části třetí uvedeného zákona. Z toho

plyne, že ustanovení ostatních částí zákona jsou kogentní,

a proto se není možné odchýlit od ustanovení § 763, obsaženého

v části čtvrté zákona. Z toho důvodu dle odst. 1 uvedeného

ustanovení se práva vzniklá z hospodářských smluv řídí

dosavadními právními předpisy, v daném případě HospZ. Nicméně

právní hodnocení předmětné smlouvy, učiněné odvo

lacím soudem se

liší od závěrů soudu prvního stupně.

Podle § 125 odst. 1 HospZ se organizace (tj. ve smyslu § 1

odst. 1 HospZ právnické a fyzické osoby, oprávněné

k podnikatelské činnosti - pozn. odvolacího soudu) mohou

dohodnout na změně nebo zrušení závazku, pokud to nevylučuje

právní předpis nebo povaha závazku.

Podle § 262 odst. 1 ObchZ si strany mohou dohodnout, že

jejich závazkový vztah, který nespadá pod vztahy uvedené

v § 261, se řídí tímto zákonem.

Odvolací soud zhodnotil smlouvu ze dne 6.4. 1995 podle

jejího obsahu a dospěl k závěru, že strany projevily naprosto

srozumitelně a určitě svou vůli nahradit dosavadní hospodářské

závazky žalovaného závazky obchodními. Při nahrazení závazku

dochází k zániku dosavadního závazku (viz např. § 570 odst. 1

a § 585 odst. 3 ObčZ). V důsledku projevené vůle se účastníci

nepochybně v souladu s § 125 odst. 1 HospZ dohodli na zrušení

původních hospodářských závazků a na vzniku zcela nového závazku

žalovaného, čemuž žádné ustanovení občanského ani obchodního

zákoníku nebrání, a v souladu s § 262 odst. 1 ObchZ se dohodli,

že se jejich právní vztah řídí ObchZ. Ve smlouvě je konkrétně

specifikována výše peněžitého závazku žalovaného ke dni 1.4.

1995 a takto konkretizovaný závazek byl ihned žalovaným v souladu

s § 323 o

dst. 1 ObchZ uznán. Z těchto důvodů dospěl odvolací soud

k závěru, že smlouva ze dne 6.4. 1995 je platná a žalovanému

vznikl z této smlouvy peněžitý závazek, který se řídí právní

úpravou ObchZ a dále že smlouva obsahuje uznání závazku

žalovaného ve výši ke

dni 1.4. 1995. Platnost dodatku, kterou

žalovaný též zpochybnil, není v daném sporu relevantní, neboť jak

plyne z obsahu, tímto dodatkem nebyla žalovanému ukládána žádná

další povinnost. Odvolací soud proto dodatek nehodnotil, neboť

tento důkaz nemá vliv

na výsledek sporu.

Podle § 585 odst. 1 ObčZ dohodou o narovnání mohou účastníci

upravit práva mezi nimi sporná nebo pochybná. Dohoda, kterou mají

být mezi účastníky upravena veškerá práva, netýká se práv, na něž

účastník nemohl pomýšlet. Podle odst. 2 byl

-li dosavadní závazek

zřízen písemnou formou, musí být dohoda o narovnání uzavřena

písemně; totéž platí, týká-li se dohoda promlčeného závazku.

Podle odst. 3 dosavadní závazek je nahrazen závazkem, který

vyplývá z narovnání.

Podle § 586 odst. 1 ObčZ omyl o tom, co je mezi stranami

sporné nebo pochybné, nezpůsobuje neplatnost dohody o narovnání.

Jestliže však omyl byl vyvolán lstí jedné strany, může se druhá

strana neplatnosti dovolat. Podle odst. 2 narovnání sjednané

v dobré víře nepozbývá platnosti ani v případě, že dodatečně

vyjde najevo, že některá ze stran dohodnuté právo v době sjednání

narovnání neměla.

V dané věci dle názoru odvolacího soudu není přímo

aplikovatelné ustanovení § 585 a násl. ObčZ, neboť práva, která

mezi nimi byla sporná nebo pochybn

á, se neřídila právní úpravou

občanského ani obchodního zákoníku. Nicméně jak již odvolací soud

dovodil výše, nic účastníkům nebránilo dohodnout se na zrušení

původních hospodářskoprávních závazků a vzniku závazku nového, na

který již režim ObčZ či ObchZ d

opadá. V návaznosti na tento

právní závěr odvolací soud dovodil, že ustanovení § 585 a násl.

ObčZ lze v dané věci aplikovat analogicky. Soudu prvního stupně

ani odvolacímu soudu nepřísluší při zkoumání platnosti předmětné

smlouvy hodnotit existenci původního hospodářskoprávního závazku,

neboť i v případě, že by žalobce v době uzavření smlouvy nárok

z tohoto vztahu neměl, nezpůsobilo by to neplatnost uzavřené

dohody (§ 586 odst. 2 ObčZ per analogiam).

Co se týče žalovaným tvrzené lsti žalobce, která měla

vy

volat omyl žalovaného, je nutno uvést, že důkazní břemeno

k tomuto tvrzení stíhá žalovaného. Žalovaný ke svému tvrzení

žádné důkazy nenabídl. Část čl. 8 smlouvy, která obsahuje

obvyklé a ve smlouvách často se vyskytující prohlášení, že

smlouva byla uzavřena na základě svobodné vůle a nikoliv v tísni,

takovým důkazem není a svědčí spíše proti tvrzení žalovaného.

Naopak z důkazů provedených při odvolacím jednání čtením

odsouhlasení zůstatků a dopisu žalobce adresovaného žalovanému

č.j. 7020/95 ze dne 14.3. 1995 odvolací soud učinil závěr, že

žalovaný si byl po delší dobu vědom svého dluhu a měl zájem svou

situaci řešit. Odvolací soud též neakceptoval námitku žalovaného

ohledně neurčitosti specifikace narovnávaného dluhu. Číslo

úvěrového účtu a výše uznané částky v odsouhlasení zůstatku ke

dni 31.12. 1994 (2,770.000,- Kč) odpovídá číslu úvěrového účtu

a výši dluhu uvedené ve smlouvě a číslu úvěrového účtu ze dne

6.4. 1995.

Námitku promlčení shledal odvolací soud nedůvodnou.

Předmětem žaloby, podané dne 31.3. 19

99, bylo zaplacení splátek

po 277.000,- Kč za 1. a 2. pololetí roku 1998. Žaloba tedy byla

podána v rámci běhu čtyřleté promlčecí lhůty dle § 397 ObchZ,

nehledě na opakovaná uznání závazku za dne 8.1. 1996, 6.1. 1997

a 5.1. 1998. Je namístě uvést, že též s

ohledem na tato uznání

závazku, učiněná dle § 323 odst. 1 ObchZ, došlo k přesunu

důkazního břemene na žalovaného, který měl povinnost prokázat, že

žalovanou částku nedluží. Toto břemeno žalovaný neunesl.

Odvolací soud shledal žalobu co do důvodu oprávněn ou. Co se

týče rozsahu, žalovaný v této části uplatněný nárok nezpochybnil.

Žalovaná částka pozůstává ze dvou splátek (jistiny) po 277.000,-

Kč, splátek úroků 127.678,41 Kč a úroků z prodlení 27.098,14 Kč

k 28.2. 1999. Žalobce dále požadoval zaplacení 16 %

úroku

z prodlení z částky 681.678,41 Kč od 1.3. 1999 do 11.3. 1999

a 14,5 % úroku z prodlení z téže částky od 12.3. 1999 do

zaplacení. Splátky za 1. a 2. pololetí roku 1998 byly ve smyslu

bodu II. čl. 2 smlouvy splatné pátý pracovní den v měsících dubnu

a

říjnu 1998, žalovaný tedy nepochybně byl dne 1.3. 1999

v prodlení. Žalobce má nárok na úrok dle bodu II. a čl. 3 smlouvy

a na úrok z prodlení dle bodu II. a čl. III. smlouvy. Odvolací

soud z těchto důvodů dospěl k závěru, že je žaloba oprávněná i co

do ro

zsahu. V souladu s a 3 a

proto změnil rozsudek a žalobě v celém rozsahu vyhověl.

Krajský obchodní soud v Praze v rozsudku ze dne 2.5.2000

rozhodl, že se zamítá žaloba o zaplacení 708.776,55 Kč

s příslušenstvím (bod I. výroku) a že žalobce je povinen zaplatit

žalovanému na náhradu nákladů řízení 36.500,- Kč (bod II.

výroku). V o

důvodnění rozsudku soud uvedl, že se žalobce domáhal

doplacení úvěru poskytnutého na trvale se obracející zásoby (dále

jen TOZ) právnímu předchůdci žalovaného s tím, že žalovaný svůj

závazek uznal smlouvou o narovnání ze dne 6.4. 1995 ve znění

dodatku ze d

ne 22.9. 1997. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout,

neboť nebylo prokázáno poskytnutí úvěru právnímu předchůdci

žalovaného, smlouva o narovnání je neplatná a případný nárok je

promlčen.

Soud po zhodnocení provedených důkazů a na základě tvrzení

účastníků dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Úvěrová

smlouva, podepsaná na straně dlužníka dne 30.11. 1990

neexistujícím subjektem, nebyla uzavřena. Státní podnik

S. Praha byl vymazán dne 30.12. 1990 a byl zrušen

dne 20.12. 1990 rozhodnutím ministra výstavby a st

avebnictví ČR,

proto tento státní podnik nemohl platně podepsat úvěrovou smlouvu

dne 27.12 1990. Poskytnutí úvěru nebylo prokázáno. Soud se dále

zabýval smlouvou o narovnání, o kterou žalobce opírá svůj nárok

a dospěl k závěru, že tato smlouva je neplatná. Žalobce

neprokázal vznik závazku a neexistující závazek nemohl být

narovnán. Smlouva není určitá, není z ní patrné, jaké hospodářské

závazky se narovnávají. Jako neplatné dle § 763 obchodního

zákoníku (dále jen ObchZ) je nutno hodnotit ujednání, podle

kte

rého se závazkové vztahy, vzniklé před 1.1. 1992 na základě

hospodářských smluv o úvěru, podřizují režimu ObchZ. Z těchto

důvodů byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta. Rozhodnutí

o náhradě nákladů řízení soud odůvodnil ustanovením § 142 odst.

1 s tím, že žalovanému vznikly náklady právního

zastoupení.

Žalobce napadl rozsudek včas podaným odvoláním, ve kterém

navrhl rozhodnutí zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně

k dalšímu řízení. Odvolání odůvodnil tím, že soud nesprávně

zhodnotil smlouvu ze dne

6.4. 1995 jako neplatnou. Ve skutečnosti

se jedná o kombinovanou smlouvu, jejímž předmětem je podřazení

vztahu účastníků vzniklého přede dnem 1.1. 1992 režimu ObchZ,

narovnání vzájemných vztahů dle a násl.

(dále jen ObčZ) a dále uznání závazku dlužníka vůči bance. Podle

názoru žalobce se lze od ustanovení § 763 odst. 1 ObchZ odchýlit.

Nic nebrání tomu, aby si strany sjednaly aplikaci ObchZ i na ty

závazkové vztahy, které se podle § 763 odst. 1 uvedeného zákona

mají řídit právními předpisy platnými před účinností zákona.

Žalobce poukázal na ustanovení § 586 ObčZ a uvedl, že

důkazní břemeno ohledně tvrzení, že byl žalovaný uveden v omyl,

nese žalovaný. Omyl o tom, co je mezi stranami sporné nebo

pochybné, nezpůsobuje neplatnost dohody o narovnání. Žalovaný

nepředložil žádné důkazy ke svému tvrzení, že se žalobce dopustil

lsti vůči žalovanému. I pokud by odvolací soud shledal, že daný

vztah nelze podřadit režimu ObchZ, je uzavřená smlouva platná dle

§ 127 hospodářského zákoníku (dále

jen HospZ) a uznání závazku je

platným uznáním dle § 132 HospZ. Ing. J.F., který

spolupodepsal za žalobce smlouvu o narovnání ze dne 6.4. 1995,

byl členem bankovní rady, a to v období od 15.3. 1995 do 14.5.

1998, což je zřejmé z výpisu z obchodního rejstří

ku. Námitka

promlčení je nedůvodná s ohledem na uznání závazku ke dni 31.12.

1995, 31.12. 1996 a 31.12. 1997. K promlčení nemohlo dojít ani

podle § 131b odst. 1 HospZ.

Žalobce se dále v odvolání podrobně zabýval

hospodářskoprávním vztahem mezi právními předchůdci účastníků

a navrhl provést řadu písemných důkazů k prokázání existence

tohoto vztahu.

Žalovaný se k odvolání vyjádřil a navrhl napadený rozsudek

potvrdit. V prvé řadě se podrobně zabýval hospodářskoprávním

vztahem mezi právními předchůdci účastníků. Co se týče smlouvy

o narovnání, tuto považuje žalovaný za neplatnou. Je uzavřena

s neexistujícím subjektem; neplatnost smlouvy nelze zhojit

dodatkem č. 1 ze dne 30.9. 1997. Smlouva je neplatná též pro

neurčitost narovnávaných závazků a pro rozpor s kog

entním

ustanovením § 763 ObchZ. Smlouva je neplatná také z toho důvodu,

že se jednalo o lstivý akt žalobce, který chtěl na žalovaném

"vylákat" uznání neexistujícího závazku a bezdůvodně se obohatit.

Úmysl banky lze dovodit též ze "zastrašovacího ustanovení" čl.

8 smlouvy, podle kterého byla smlouva uzavřena na základě

svobodné vůle, nikoliv v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek.

I pokud by uznání závazku bylo shledáno platným, bylo by bez

právního významu, neboť žalovaný namítl neexistenci dluhu

a žalobce není schopen doložit existenci svých tvrzených

pohledávek za žalovaným.

Odvolací soud podle § 212 odst. 1 a 3 občanského soudního

řádu ve znění účinném do dne 31.12. 2000 (dále jen )

v souladu s bodem 15., hlavou I, částí dvanáctou zákona č.

30/2

000 Sb. přezkoumal napadený rozsudek a po provedeném ústním

jednání dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

Z odůvodnění:

Při odvolacím jednání žalobce k námitce žalovaného o jednání

ve lsti poukázal na dopis č.j. 7020/95 ze dne 14.3. 1995, kterým

žalovaného informoval o připravované smlouvě o narovnání včetně

nových smluvních podmínek a navrhl jím provést důkaz.

Odvolací soud provedl důkaz smlouvou ze dne 6.4. 1995

"o podřízení závazkových vztahů vzniklých před 1.1. 1992 na

základě hospodářských smluv o úvěru právnímu režimu obch.

zákoníku a o narovnání vzájemných vztahů", dále dodatkem č. 1 ze

dne 22.9. 1997, odsouhlaseními zůstatků ke dni 31.12. 1993,

31.12. 1994, 31.12. 1995, 31.12. 1996 a 31.12. 1997 ze dne 12.1.

1994, 5.1. 1995, 8.1. 1996, 6.1. 1997 a 5.1. 1998,

pověřením Ing.

Stanislava Jirovského k jednání za žalovaného ze dne 9.1. 1996

a dopisem žalobce adresovaným žalovanému č.j. 7020/95 ze dne

14.3. 1995.

V prvé řadě je nutno uvést, co je předmětem daného řízení.

Žalobce se žalobou domáhá výlučně zaplacení n

ároku ze smlouvy ze

dne 6.4. 1995, nikoliv nároků jiných, této smlouvě

předcházejících. Z toho důvodu se odvolací soud zabýval pouze

platností zmíněné smlouvy včetně nároků z ní plynoucích a nikoliv

případnými nároky z hospodářskoprávních vztahů, které měl

y

předcházet vztahu založenému uvedenou smlouvou. Ze stejného

důvodu odvolací soud nehodnotil tvrzení účastníků vztahující se

k žalobcem dodatečně tvrzenému hospodářskoprávnímu vztahu

a neprovedl žalobcem navrhované dokazování, neboť se netýkají

předmětu tohoto řízení. Odvolací soud se proto dále zabýval

platností a obsahem smlouvy ze dne 6.4. 1995.

Odvolací soud konstatuje, že smlouva byla podepsána žalobcem

dne 3.4. 1995 a žalovaným dne 6.4. 1995. Odvolací soud

neakceptoval námitku žalovaného, že tato smlouva byla uzavřena

nikoliv žalovaným, ale neexistujícím subjektem. Sám žalovaný

vyplnil ve smlouvě označení klienta - žalovaného, a to v souladu

s ObchZ svým obchodním jménem včetně právní formy, s uvedením

sídla a pod tímto označením též smlouvu podepsal. Na tomto závěru

nic nemění ta skutečnost, že v předcházející rubrice "klient" je

uvedeno označení "S. Č. BROD S.". Tato chyba v psaní

nezpůsobuje neplatnost právního úkonu (§ 37 odst. 3 ObčZ), neboť

je z obsahu smlouvy zcela nepochybné, kdo je účastníkem

smlouvy.

Za žalobce byla smlouva platně podepsána generálním ředitelem

Ing. V. Š. členem bankovní rady a zároveň náměstkem

generálního ředitele Ing. J. F. Za žalovaného byla

smlouva podepsána ředitelem Ing. S. J., jehož

oprávnění činit za žalovaného právní úkony nebyla žalovaným

v průběhu řízení zpochybněna. Je tedy zřejmé, že smlouva byla

z obou stran podepsána k tomu oprávněnými osobami.

Odvolací soud dále zkoumal obsah smlouvy a zjistil, že

v bodu I. se smluvní strany dohodly, že jejich závazkový vztah

vzniklý před 1.1. 1992 se bude podle § 262 ObchZ ode dne nabytí

účinnosti této smlouvy řídit ustanoveními ObchZ. V bodu II. je

uvedeno, že ve smyslu § 585 ObčZ jsou smlouvou upravena veškerá

práva smluvních stran k pohledávkám uvedeným v čl. II/1 a jsou j

í

nahrazeny dosavadní závazky vyplývající z úvěrů na TOZ. V bodu

II. čl. 1 je uvedeno, že žalovaný uznává co do důvodu a výše

pohledávku žalobce na úvěrovém účtu (jistina) č. 1527541 ve výši

2,770.000,- Kč. V bodu II. čl. 8 bylo dohodnuto, že smlouva

nabýv

á účinnosti dnem 1.5. 1995. V bodu II. čl. 2, 3 a 4 jsou

obsaženy podmínky splácení dluhu, výše a splácení úroku a úroků

z prodlení. V bodu II. dodatku č. 1 ke smlouvě, uzavřenému dne

22.9. 1997, je uvedeno, že žalovaný uznává co do důvodu a výše

pohledávk

u žalobce ke dni 3.9. 1997 na úvěrovém účtu (jistina) č.

1527541/3300 ve výši 1,385.000,- Kč a na úrokovém účtu č.

19-1527541/3300 úroky za období 1.7. až 3.9. 1997 ve výši

41.455,11 Kč.

Odvolací soud se ztotožňuje s názorem žalovaného, že

ustanovení § 763 odst. 1 ObchZ je kogentním ustanovením, od

kterého se není možné odchýlit - § 263 ObchZ stanoví možnost

odchylky od ustanovení části třetí uvedeného zákona. Z toho

plyne, že ustanovení ostatních částí zákona jsou kogentní,

a proto se není možné odchýlit od ustanovení § 763, obsaženého

v části čtvrté zákona. Z toho důvodu dle odst. 1 uvedeného

ustanovení se práva vzniklá z hospodářských smluv řídí

dosavadními právními předpisy, v daném případě HospZ. Nicméně

právní hodnocení předmětné smlouvy, učiněné odvo

lacím soudem se

liší od závěrů soudu prvního stupně.

Podle § 125 odst. 1 HospZ se organizace (tj. ve smyslu § 1

odst. 1 HospZ právnické a fyzické osoby, oprávněné

k podnikatelské činnosti - pozn. odvolacího soudu) mohou

dohodnout na změně nebo zrušení závazku, pokud to nevylučuje

právní předpis nebo povaha závazku.

Podle § 262 odst. 1 ObchZ si strany mohou dohodnout, že

jejich závazkový vztah, který nespadá pod vztahy uvedené

v § 261, se řídí tímto zákonem.

Odvolací soud zhodnotil smlouvu ze dne 6.4. 1995 podle

jejího obsahu a dospěl k závěru, že strany projevily naprosto

srozumitelně a určitě svou vůli nahradit dosavadní hospodářské

závazky žalovaného závazky obchodními. Při nahrazení závazku

dochází k zániku dosavadního závazku (viz např. § 570 odst. 1

a § 585 odst. 3 ObčZ). V důsledku projevené vůle se účastníci

nepochybně v souladu s § 125 odst. 1 HospZ dohodli na zrušení

původních hospodářských závazků a na vzniku zcela nového závazku

žalovaného, čemuž žádné ustanovení občanského ani obchodního

zákoníku nebrání, a v souladu s § 262 odst. 1 ObchZ se dohodli,

že se jejich právní vztah řídí ObchZ. Ve smlouvě je konkrétně

specifikována výše peněžitého závazku žalovaného ke dni 1.4.

1995 a takto konkretizovaný závazek byl ihned žalovaným v souladu

s § 323 o

dst. 1 ObchZ uznán. Z těchto důvodů dospěl odvolací soud

k závěru, že smlouva ze dne 6.4. 1995 je platná a žalovanému

vznikl z této smlouvy peněžitý závazek, který se řídí právní

úpravou ObchZ a dále že smlouva obsahuje uznání závazku

žalovaného ve výši ke

dni 1.4. 1995. Platnost dodatku, kterou

žalovaný též zpochybnil, není v daném sporu relevantní, neboť jak

plyne z obsahu, tímto dodatkem nebyla žalovanému ukládána žádná

další povinnost. Odvolací soud proto dodatek nehodnotil, neboť

tento důkaz nemá vliv

na výsledek sporu.

Podle § 585 odst. 1 ObčZ dohodou o narovnání mohou účastníci

upravit práva mezi nimi sporná nebo pochybná. Dohoda, kterou mají

být mezi účastníky upravena veškerá práva, netýká se práv, na něž

účastník nemohl pomýšlet. Podle odst. 2 byl

-li dosavadní závazek

zřízen písemnou formou, musí být dohoda o narovnání uzavřena

písemně; totéž platí, týká-li se dohoda promlčeného závazku.

Podle odst. 3 dosavadní závazek je nahrazen závazkem, který

vyplývá z narovnání.

Podle § 586 odst. 1 ObčZ omyl o tom, co je mezi stranami

sporné nebo pochybné, nezpůsobuje neplatnost dohody o narovnání.

Jestliže však omyl byl vyvolán lstí jedné strany, může se druhá

strana neplatnosti dovolat. Podle odst. 2 narovnání sjednané

v dobré víře nepozbývá platnosti ani v případě, že dodatečně

vyjde najevo, že některá ze stran dohodnuté právo v době sjednání

narovnání neměla.

V dané věci dle názoru odvolacího soudu není přímo

aplikovatelné ustanovení § 585 a násl. ObčZ, neboť práva, která

mezi nimi byla sporná nebo pochybn

á, se neřídila právní úpravou

občanského ani obchodního zákoníku. Nicméně jak již odvolací soud

dovodil výše, nic účastníkům nebránilo dohodnout se na zrušení

původních hospodářskoprávních závazků a vzniku závazku nového, na

který již režim ObčZ či ObchZ d

opadá. V návaznosti na tento

právní závěr odvolací soud dovodil, že ustanovení § 585 a násl.

ObčZ lze v dané věci aplikovat analogicky. Soudu prvního stupně

ani odvolacímu soudu nepřísluší při zkoumání platnosti předmětné

smlouvy hodnotit existenci původního hospodářskoprávního závazku,

neboť i v případě, že by žalobce v době uzavření smlouvy nárok

z tohoto vztahu neměl, nezpůsobilo by to neplatnost uzavřené

dohody (§ 586 odst. 2 ObčZ per analogiam).

Co se týče žalovaným tvrzené lsti žalobce, která měla

vy

volat omyl žalovaného, je nutno uvést, že důkazní břemeno

k tomuto tvrzení stíhá žalovaného. Žalovaný ke svému tvrzení

žádné důkazy nenabídl. Část čl. 8 smlouvy, která obsahuje

obvyklé a ve smlouvách často se vyskytující prohlášení, že

smlouva byla uzavřena na základě svobodné vůle a nikoliv v tísni,

takovým důkazem není a svědčí spíše proti tvrzení žalovaného.

Naopak z důkazů provedených při odvolacím jednání čtením

odsouhlasení zůstatků a dopisu žalobce adresovaného žalovanému

č.j. 7020/95 ze dne 14.3. 1995 odvolací soud učinil závěr, že

žalovaný si byl po delší dobu vědom svého dluhu a měl zájem svou

situaci řešit. Odvolací soud též neakceptoval námitku žalovaného

ohledně neurčitosti specifikace narovnávaného dluhu. Číslo

úvěrového účtu a výše uznané částky v odsouhlasení zůstatku ke

dni 31.12. 1994 (2,770.000,- Kč) odpovídá číslu úvěrového účtu

a výši dluhu uvedené ve smlouvě a číslu úvěrového účtu ze dne

6.4. 1995.

Námitku promlčení shledal odvolací soud nedůvodnou.

Předmětem žaloby, podané dne 31.3. 19

99, bylo zaplacení splátek

po 277.000,- Kč za 1. a 2. pololetí roku 1998. Žaloba tedy byla

podána v rámci běhu čtyřleté promlčecí lhůty dle § 397 ObchZ,

nehledě na opakovaná uznání závazku za dne 8.1. 1996, 6.1. 1997

a 5.1. 1998. Je namístě uvést, že též s

ohledem na tato uznání

závazku, učiněná dle § 323 odst. 1 ObchZ, došlo k přesunu

důkazního břemene na žalovaného, který měl povinnost prokázat, že

žalovanou částku nedluží. Toto břemeno žalovaný neunesl.

Odvolací soud shledal žalobu co do důvodu oprávněn ou. Co se

týče rozsahu, žalovaný v této části uplatněný nárok nezpochybnil.

Žalovaná částka pozůstává ze dvou splátek (jistiny) po 277.000,-

Kč, splátek úroků 127.678,41 Kč a úroků z prodlení 27.098,14 Kč

k 28.2. 1999. Žalobce dále požadoval zaplacení 16 %

úroku

z prodlení z částky 681.678,41 Kč od 1.3. 1999 do 11.3. 1999

a 14,5 % úroku z prodlení z téže částky od 12.3. 1999 do

zaplacení. Splátky za 1. a 2. pololetí roku 1998 byly ve smyslu

bodu II. čl. 2 smlouvy splatné pátý pracovní den v měsících dubnu

a

říjnu 1998, žalovaný tedy nepochybně byl dne 1.3. 1999

v prodlení. Žalobce má nárok na úrok dle bodu II. a čl. 3 smlouvy

a na úrok z prodlení dle bodu II. a čl. III. smlouvy. Odvolací

soud z těchto důvodů dospěl k závěru, že je žaloba oprávněná i co

do ro

zsahu. V souladu s a 3 a

proto změnil rozsudek a žalobě v celém rozsahu vyhověl.