Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
+ 1 ďalších priamych citácií
Zobraziť všetky (7)3C79837B2B1341B7C1257A920066B9B5.html
HTML · 61.07 KB
No categories available
9Cmo 601/2000
Legal thesis
Krajský obchodní soud v Praze v rozsudku ze dne 2.5.2000
rozhodl, že se zamítá žaloba o zaplacení 708.776,55 Kč
s příslušenstvím (bod I. výroku) a že žalobce je povinen zaplatit
žalovanému na náhradu nákladů řízení 36.500,- Kč (bod II.
výroku). V o
důvodnění rozsudku soud uvedl, že se žalobce domáhal
doplacení úvěru poskytnutého na trvale se obracející zásoby (dále
jen TOZ) právnímu předchůdci žalovaného s tím, že žalovaný svůj
závazek uznal smlouvou o narovnání ze dne 6.4. 1995 ve znění
dodatku ze d
ne 22.9. 1997. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout,
neboť nebylo prokázáno poskytnutí úvěru právnímu předchůdci
žalovaného, smlouva o narovnání je neplatná a případný nárok je
promlčen.
Soud po zhodnocení provedených důkazů a na základě tvrzení
účastníků dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Úvěrová
smlouva, podepsaná na straně dlužníka dne 30.11. 1990
neexistujícím subjektem, nebyla uzavřena. Státní podnik
S. Praha byl vymazán dne 30.12. 1990 a byl zrušen
dne 20.12. 1990 rozhodnutím ministra výstavby a st
avebnictví ČR,
proto tento státní podnik nemohl platně podepsat úvěrovou smlouvu
dne 27.12 1990. Poskytnutí úvěru nebylo prokázáno. Soud se dále
zabýval smlouvou o narovnání, o kterou žalobce opírá svůj nárok
a dospěl k závěru, že tato smlouva je neplatná. Žalobce
neprokázal vznik závazku a neexistující závazek nemohl být
narovnán. Smlouva není určitá, není z ní patrné, jaké hospodářské
závazky se narovnávají. Jako neplatné dle § 763 obchodního
zákoníku (dále jen ObchZ) je nutno hodnotit ujednání, podle
kte
rého se závazkové vztahy, vzniklé před 1.1. 1992 na základě
hospodářských smluv o úvěru, podřizují režimu ObchZ. Z těchto
důvodů byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta. Rozhodnutí
o náhradě nákladů řízení soud odůvodnil ustanovením § 142 odst.
1 o.s.ř. s tím, že žalovanému vznikly náklady právního
zastoupení.
Žalobce napadl rozsudek včas podaným odvoláním, ve kterém
navrhl rozhodnutí zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně
k dalšímu řízení. Odvolání odůvodnil tím, že soud nesprávně
zhodnotil smlouvu ze dne
6.4. 1995 jako neplatnou. Ve skutečnosti
se jedná o kombinovanou smlouvu, jejímž předmětem je podřazení
vztahu účastníků vzniklého přede dnem 1.1. 1992 režimu ObchZ,
narovnání vzájemných vztahů dle § 585 a násl. občanského zákoníku
(dále jen ObčZ) a dále uznání závazku dlužníka vůči bance. Podle
názoru žalobce se lze od ustanovení § 763 odst. 1 ObchZ odchýlit.
Nic nebrání tomu, aby si strany sjednaly aplikaci ObchZ i na ty
závazkové vztahy, které se podle § 763 odst. 1 uvedeného zákona
mají řídit právními předpisy platnými před účinností zákona.
Žalobce poukázal na ustanovení § 586 ObčZ a uvedl, že
důkazní břemeno ohledně tvrzení, že byl žalovaný uveden v omyl,
nese žalovaný. Omyl o tom, co je mezi stranami sporné nebo
pochybné, nezpůsobuje neplatnost dohody o narovnání. Žalovaný
nepředložil žádné důkazy ke svému tvrzení, že se žalobce dopustil
lsti vůči žalovanému. I pokud by odvolací soud shledal, že daný
vztah nelze podřadit režimu ObchZ, je uzavřená smlouva platná dle
§ 127 hospodářského zákoníku (dále
jen HospZ) a uznání závazku je
platným uznáním dle § 132 HospZ. Ing. J.F., který
spolupodepsal za žalobce smlouvu o narovnání ze dne 6.4. 1995,
byl členem bankovní rady, a to v období od 15.3. 1995 do 14.5.
1998, což je zřejmé z výpisu z obchodního rejstří
ku. Námitka
promlčení je nedůvodná s ohledem na uznání závazku ke dni 31.12.
1995, 31.12. 1996 a 31.12. 1997. K promlčení nemohlo dojít ani
podle § 131b odst. 1 HospZ.
Žalobce se dále v odvolání podrobně zabýval
hospodářskoprávním vztahem mezi právními předchůdci účastníků
a navrhl provést řadu písemných důkazů k prokázání existence
tohoto vztahu.
Žalovaný se k odvolání vyjádřil a navrhl napadený rozsudek
potvrdit. V prvé řadě se podrobně zabýval hospodářskoprávním
vztahem mezi právními předchůdci účastníků. Co se týče smlouvy
o narovnání, tuto považuje žalovaný za neplatnou. Je uzavřena
s neexistujícím subjektem; neplatnost smlouvy nelze zhojit
dodatkem č. 1 ze dne 30.9. 1997. Smlouva je neplatná též pro
neurčitost narovnávaných závazků a pro rozpor s kog
entním
ustanovením § 763 ObchZ. Smlouva je neplatná také z toho důvodu,
že se jednalo o lstivý akt žalobce, který chtěl na žalovaném
"vylákat" uznání neexistujícího závazku a bezdůvodně se obohatit.
Úmysl banky lze dovodit též ze "zastrašovacího ustanovení" čl.
8 smlouvy, podle kterého byla smlouva uzavřena na základě
svobodné vůle, nikoliv v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek.
I pokud by uznání závazku bylo shledáno platným, bylo by bez
právního významu, neboť žalovaný namítl neexistenci dluhu
a žalobce není schopen doložit existenci svých tvrzených
pohledávek za žalovaným.
Odvolací soud podle § 212 odst. 1 a 3 občanského soudního
řádu ve znění účinném do dne 31.12. 2000 (dále jen o.s.ř.)
v souladu s bodem 15., hlavou I, částí dvanáctou zákona č.
30/2
000 Sb. přezkoumal napadený rozsudek a po provedeném ústním
jednání dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.
Z odůvodnění:
Při odvolacím jednání žalobce k námitce žalovaného o jednání
ve lsti poukázal na dopis č.j. 7020/95 ze dne 14.3. 1995, kterým
žalovaného informoval o připravované smlouvě o narovnání včetně
nových smluvních podmínek a navrhl jím provést důkaz.
Odvolací soud provedl důkaz smlouvou ze dne 6.4. 1995
"o podřízení závazkových vztahů vzniklých před 1.1. 1992 na
základě hospodářských smluv o úvěru právnímu režimu obch.
zákoníku a o narovnání vzájemných vztahů", dále dodatkem č. 1 ze
dne 22.9. 1997, odsouhlaseními zůstatků ke dni 31.12. 1993,
31.12. 1994, 31.12. 1995, 31.12. 1996 a 31.12. 1997 ze dne 12.1.
1994, 5.1. 1995, 8.1. 1996, 6.1. 1997 a 5.1. 1998,
pověřením Ing.
Stanislava Jirovského k jednání za žalovaného ze dne 9.1. 1996
a dopisem žalobce adresovaným žalovanému č.j. 7020/95 ze dne
14.3. 1995.
V prvé řadě je nutno uvést, co je předmětem daného řízení.
Žalobce se žalobou domáhá výlučně zaplacení n
ároku ze smlouvy ze
dne 6.4. 1995, nikoliv nároků jiných, této smlouvě
předcházejících. Z toho důvodu se odvolací soud zabýval pouze
platností zmíněné smlouvy včetně nároků z ní plynoucích a nikoliv
případnými nároky z hospodářskoprávních vztahů, které měl
y
předcházet vztahu založenému uvedenou smlouvou. Ze stejného
důvodu odvolací soud nehodnotil tvrzení účastníků vztahující se
k žalobcem dodatečně tvrzenému hospodářskoprávnímu vztahu
a neprovedl žalobcem navrhované dokazování, neboť se netýkají
předmětu tohoto řízení. Odvolací soud se proto dále zabýval
platností a obsahem smlouvy ze dne 6.4. 1995.
Odvolací soud konstatuje, že smlouva byla podepsána žalobcem
dne 3.4. 1995 a žalovaným dne 6.4. 1995. Odvolací soud
neakceptoval námitku žalovaného, že tato smlouva byla uzavřena
nikoliv žalovaným, ale neexistujícím subjektem. Sám žalovaný
vyplnil ve smlouvě označení klienta - žalovaného, a to v souladu
s ObchZ svým obchodním jménem včetně právní formy, s uvedením
sídla a pod tímto označením též smlouvu podepsal. Na tomto závěru
nic nemění ta skutečnost, že v předcházející rubrice "klient" je
uvedeno označení "S. Č. BROD S.". Tato chyba v psaní
nezpůsobuje neplatnost právního úkonu (§ 37 odst. 3 ObčZ), neboť
je z obsahu smlouvy zcela nepochybné, kdo je účastníkem
smlouvy.
Za žalobce byla smlouva platně podepsána generálním ředitelem
Ing. V. Š. členem bankovní rady a zároveň náměstkem
generálního ředitele Ing. J. F. Za žalovaného byla
smlouva podepsána ředitelem Ing. S. J., jehož
oprávnění činit za žalovaného právní úkony nebyla žalovaným
v průběhu řízení zpochybněna. Je tedy zřejmé, že smlouva byla
z obou stran podepsána k tomu oprávněnými osobami.
Odvolací soud dále zkoumal obsah smlouvy a zjistil, že
v bodu I. se smluvní strany dohodly, že jejich závazkový vztah
vzniklý před 1.1. 1992 se bude podle § 262 ObchZ ode dne nabytí
účinnosti této smlouvy řídit ustanoveními ObchZ. V bodu II. je
uvedeno, že ve smyslu § 585 ObčZ jsou smlouvou upravena veškerá
práva smluvních stran k pohledávkám uvedeným v čl. II/1 a jsou j
í
nahrazeny dosavadní závazky vyplývající z úvěrů na TOZ. V bodu
II. čl. 1 je uvedeno, že žalovaný uznává co do důvodu a výše
pohledávku žalobce na úvěrovém účtu (jistina) č. 1527541 ve výši
2,770.000,- Kč. V bodu II. čl. 8 bylo dohodnuto, že smlouva
nabýv
á účinnosti dnem 1.5. 1995. V bodu II. čl. 2, 3 a 4 jsou
obsaženy podmínky splácení dluhu, výše a splácení úroku a úroků
z prodlení. V bodu II. dodatku č. 1 ke smlouvě, uzavřenému dne
22.9. 1997, je uvedeno, že žalovaný uznává co do důvodu a výše
pohledávk
u žalobce ke dni 3.9. 1997 na úvěrovém účtu (jistina) č.
1527541/3300 ve výši 1,385.000,- Kč a na úrokovém účtu č.
19-1527541/3300 úroky za období 1.7. až 3.9. 1997 ve výši
41.455,11 Kč.
Odvolací soud se ztotožňuje s názorem žalovaného, že
ustanovení § 763 odst. 1 ObchZ je kogentním ustanovením, od
kterého se není možné odchýlit - § 263 ObchZ stanoví možnost
odchylky od ustanovení části třetí uvedeného zákona. Z toho
plyne, že ustanovení ostatních částí zákona jsou kogentní,
a proto se není možné odchýlit od ustanovení § 763, obsaženého
v části čtvrté zákona. Z toho důvodu dle odst. 1 uvedeného
ustanovení se práva vzniklá z hospodářských smluv řídí
dosavadními právními předpisy, v daném případě HospZ. Nicméně
právní hodnocení předmětné smlouvy, učiněné odvo
lacím soudem se
liší od závěrů soudu prvního stupně.
Podle § 125 odst. 1 HospZ se organizace (tj. ve smyslu § 1
odst. 1 HospZ právnické a fyzické osoby, oprávněné
k podnikatelské činnosti - pozn. odvolacího soudu) mohou
dohodnout na změně nebo zrušení závazku, pokud to nevylučuje
právní předpis nebo povaha závazku.
Podle § 262 odst. 1 ObchZ si strany mohou dohodnout, že
jejich závazkový vztah, který nespadá pod vztahy uvedené
v § 261, se řídí tímto zákonem.
Odvolací soud zhodnotil smlouvu ze dne 6.4. 1995 podle
jejího obsahu a dospěl k závěru, že strany projevily naprosto
srozumitelně a určitě svou vůli nahradit dosavadní hospodářské
závazky žalovaného závazky obchodními. Při nahrazení závazku
dochází k zániku dosavadního závazku (viz např. § 570 odst. 1
a § 585 odst. 3 ObčZ). V důsledku projevené vůle se účastníci
nepochybně v souladu s § 125 odst. 1 HospZ dohodli na zrušení
původních hospodářských závazků a na vzniku zcela nového závazku
žalovaného, čemuž žádné ustanovení občanského ani obchodního
zákoníku nebrání, a v souladu s § 262 odst. 1 ObchZ se dohodli,
že se jejich právní vztah řídí ObchZ. Ve smlouvě je konkrétně
specifikována výše peněžitého závazku žalovaného ke dni 1.4.
1995 a takto konkretizovaný závazek byl ihned žalovaným v souladu
s § 323 o
dst. 1 ObchZ uznán. Z těchto důvodů dospěl odvolací soud
k závěru, že smlouva ze dne 6.4. 1995 je platná a žalovanému
vznikl z této smlouvy peněžitý závazek, který se řídí právní
úpravou ObchZ a dále že smlouva obsahuje uznání závazku
žalovaného ve výši ke
dni 1.4. 1995. Platnost dodatku, kterou
žalovaný též zpochybnil, není v daném sporu relevantní, neboť jak
plyne z obsahu, tímto dodatkem nebyla žalovanému ukládána žádná
další povinnost. Odvolací soud proto dodatek nehodnotil, neboť
tento důkaz nemá vliv
na výsledek sporu.
Podle § 585 odst. 1 ObčZ dohodou o narovnání mohou účastníci
upravit práva mezi nimi sporná nebo pochybná. Dohoda, kterou mají
být mezi účastníky upravena veškerá práva, netýká se práv, na něž
účastník nemohl pomýšlet. Podle odst. 2 byl
-li dosavadní závazek
zřízen písemnou formou, musí být dohoda o narovnání uzavřena
písemně; totéž platí, týká-li se dohoda promlčeného závazku.
Podle odst. 3 dosavadní závazek je nahrazen závazkem, který
vyplývá z narovnání.
Podle § 586 odst. 1 ObčZ omyl o tom, co je mezi stranami
sporné nebo pochybné, nezpůsobuje neplatnost dohody o narovnání.
Jestliže však omyl byl vyvolán lstí jedné strany, může se druhá
strana neplatnosti dovolat. Podle odst. 2 narovnání sjednané
v dobré víře nepozbývá platnosti ani v případě, že dodatečně
vyjde najevo, že některá ze stran dohodnuté právo v době sjednání
narovnání neměla.
V dané věci dle názoru odvolacího soudu není přímo
aplikovatelné ustanovení § 585 a násl. ObčZ, neboť práva, která
mezi nimi byla sporná nebo pochybn
á, se neřídila právní úpravou
občanského ani obchodního zákoníku. Nicméně jak již odvolací soud
dovodil výše, nic účastníkům nebránilo dohodnout se na zrušení
původních hospodářskoprávních závazků a vzniku závazku nového, na
který již režim ObčZ či ObchZ d
opadá. V návaznosti na tento
právní závěr odvolací soud dovodil, že ustanovení § 585 a násl.
ObčZ lze v dané věci aplikovat analogicky. Soudu prvního stupně
ani odvolacímu soudu nepřísluší při zkoumání platnosti předmětné
smlouvy hodnotit existenci původního hospodářskoprávního závazku,
neboť i v případě, že by žalobce v době uzavření smlouvy nárok
z tohoto vztahu neměl, nezpůsobilo by to neplatnost uzavřené
dohody (§ 586 odst. 2 ObčZ per analogiam).
Co se týče žalovaným tvrzené lsti žalobce, která měla
vy
volat omyl žalovaného, je nutno uvést, že důkazní břemeno
k tomuto tvrzení stíhá žalovaného. Žalovaný ke svému tvrzení
žádné důkazy nenabídl. Část čl. 8 smlouvy, která obsahuje
obvyklé a ve smlouvách často se vyskytující prohlášení, že
smlouva byla uzavřena na základě svobodné vůle a nikoliv v tísni,
takovým důkazem není a svědčí spíše proti tvrzení žalovaného.
Naopak z důkazů provedených při odvolacím jednání čtením
odsouhlasení zůstatků a dopisu žalobce adresovaného žalovanému
č.j. 7020/95 ze dne 14.3. 1995 odvolací soud učinil závěr, že
žalovaný si byl po delší dobu vědom svého dluhu a měl zájem svou
situaci řešit. Odvolací soud též neakceptoval námitku žalovaného
ohledně neurčitosti specifikace narovnávaného dluhu. Číslo
úvěrového účtu a výše uznané částky v odsouhlasení zůstatku ke
dni 31.12. 1994 (2,770.000,- Kč) odpovídá číslu úvěrového účtu
a výši dluhu uvedené ve smlouvě a číslu úvěrového účtu ze dne
6.4. 1995.
Námitku promlčení shledal odvolací soud nedůvodnou.
Předmětem žaloby, podané dne 31.3. 19
99, bylo zaplacení splátek
po 277.000,- Kč za 1. a 2. pololetí roku 1998. Žaloba tedy byla
podána v rámci běhu čtyřleté promlčecí lhůty dle § 397 ObchZ,
nehledě na opakovaná uznání závazku za dne 8.1. 1996, 6.1. 1997
a 5.1. 1998. Je namístě uvést, že též s
ohledem na tato uznání
závazku, učiněná dle § 323 odst. 1 ObchZ, došlo k přesunu
důkazního břemene na žalovaného, který měl povinnost prokázat, že
žalovanou částku nedluží. Toto břemeno žalovaný neunesl.
Odvolací soud shledal žalobu co do důvodu oprávněn ou. Co se
týče rozsahu, žalovaný v této části uplatněný nárok nezpochybnil.
Žalovaná částka pozůstává ze dvou splátek (jistiny) po 277.000,-
Kč, splátek úroků 127.678,41 Kč a úroků z prodlení 27.098,14 Kč
k 28.2. 1999. Žalobce dále požadoval zaplacení 16 %
úroku
z prodlení z částky 681.678,41 Kč od 1.3. 1999 do 11.3. 1999
a 14,5 % úroku z prodlení z téže částky od 12.3. 1999 do
zaplacení. Splátky za 1. a 2. pololetí roku 1998 byly ve smyslu
bodu II. čl. 2 smlouvy splatné pátý pracovní den v měsících dubnu
a
říjnu 1998, žalovaný tedy nepochybně byl dne 1.3. 1999
v prodlení. Žalobce má nárok na úrok dle bodu II. a čl. 3 smlouvy
a na úrok z prodlení dle bodu II. a čl. III. smlouvy. Odvolací
soud z těchto důvodů dospěl k závěru, že je žaloba oprávněná i co
do ro
zsahu. V souladu s § 212 odst. 1 a 3 a § 220 odst. 1 o.s.ř.
proto změnil rozsudek a žalobě v celém rozsahu vyhověl.
Krajský obchodní soud v Praze v rozsudku ze dne 2.5.2000
rozhodl, že se zamítá žaloba o zaplacení 708.776,55 Kč
s příslušenstvím (bod I. výroku) a že žalobce je povinen zaplatit
žalovanému na náhradu nákladů řízení 36.500,- Kč (bod II.
výroku). V o
důvodnění rozsudku soud uvedl, že se žalobce domáhal
doplacení úvěru poskytnutého na trvale se obracející zásoby (dále
jen TOZ) právnímu předchůdci žalovaného s tím, že žalovaný svůj
závazek uznal smlouvou o narovnání ze dne 6.4. 1995 ve znění
dodatku ze d
ne 22.9. 1997. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout,
neboť nebylo prokázáno poskytnutí úvěru právnímu předchůdci
žalovaného, smlouva o narovnání je neplatná a případný nárok je
promlčen.
Soud po zhodnocení provedených důkazů a na základě tvrzení
účastníků dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Úvěrová
smlouva, podepsaná na straně dlužníka dne 30.11. 1990
neexistujícím subjektem, nebyla uzavřena. Státní podnik
S. Praha byl vymazán dne 30.12. 1990 a byl zrušen
dne 20.12. 1990 rozhodnutím ministra výstavby a st
avebnictví ČR,
proto tento státní podnik nemohl platně podepsat úvěrovou smlouvu
dne 27.12 1990. Poskytnutí úvěru nebylo prokázáno. Soud se dále
zabýval smlouvou o narovnání, o kterou žalobce opírá svůj nárok
a dospěl k závěru, že tato smlouva je neplatná. Žalobce
neprokázal vznik závazku a neexistující závazek nemohl být
narovnán. Smlouva není určitá, není z ní patrné, jaké hospodářské
závazky se narovnávají. Jako neplatné dle § 763 obchodního
zákoníku (dále jen ObchZ) je nutno hodnotit ujednání, podle
kte
rého se závazkové vztahy, vzniklé před 1.1. 1992 na základě
hospodářských smluv o úvěru, podřizují režimu ObchZ. Z těchto
důvodů byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta. Rozhodnutí
o náhradě nákladů řízení soud odůvodnil ustanovením § 142 odst.
1 o.s.ř. s tím, že žalovanému vznikly náklady právního
zastoupení.
Žalobce napadl rozsudek včas podaným odvoláním, ve kterém
navrhl rozhodnutí zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně
k dalšímu řízení. Odvolání odůvodnil tím, že soud nesprávně
zhodnotil smlouvu ze dne
6.4. 1995 jako neplatnou. Ve skutečnosti
se jedná o kombinovanou smlouvu, jejímž předmětem je podřazení
vztahu účastníků vzniklého přede dnem 1.1. 1992 režimu ObchZ,
narovnání vzájemných vztahů dle § 585 a násl. občanského zákoníku
(dále jen ObčZ) a dále uznání závazku dlužníka vůči bance. Podle
názoru žalobce se lze od ustanovení § 763 odst. 1 ObchZ odchýlit.
Nic nebrání tomu, aby si strany sjednaly aplikaci ObchZ i na ty
závazkové vztahy, které se podle § 763 odst. 1 uvedeného zákona
mají řídit právními předpisy platnými před účinností zákona.
Žalobce poukázal na ustanovení § 586 ObčZ a uvedl, že
důkazní břemeno ohledně tvrzení, že byl žalovaný uveden v omyl,
nese žalovaný. Omyl o tom, co je mezi stranami sporné nebo
pochybné, nezpůsobuje neplatnost dohody o narovnání. Žalovaný
nepředložil žádné důkazy ke svému tvrzení, že se žalobce dopustil
lsti vůči žalovanému. I pokud by odvolací soud shledal, že daný
vztah nelze podřadit režimu ObchZ, je uzavřená smlouva platná dle
§ 127 hospodářského zákoníku (dále
jen HospZ) a uznání závazku je
platným uznáním dle § 132 HospZ. Ing. J.F., který
spolupodepsal za žalobce smlouvu o narovnání ze dne 6.4. 1995,
byl členem bankovní rady, a to v období od 15.3. 1995 do 14.5.
1998, což je zřejmé z výpisu z obchodního rejstří
ku. Námitka
promlčení je nedůvodná s ohledem na uznání závazku ke dni 31.12.
1995, 31.12. 1996 a 31.12. 1997. K promlčení nemohlo dojít ani
podle § 131b odst. 1 HospZ.
Žalobce se dále v odvolání podrobně zabýval
hospodářskoprávním vztahem mezi právními předchůdci účastníků
a navrhl provést řadu písemných důkazů k prokázání existence
tohoto vztahu.
Žalovaný se k odvolání vyjádřil a navrhl napadený rozsudek
potvrdit. V prvé řadě se podrobně zabýval hospodářskoprávním
vztahem mezi právními předchůdci účastníků. Co se týče smlouvy
o narovnání, tuto považuje žalovaný za neplatnou. Je uzavřena
s neexistujícím subjektem; neplatnost smlouvy nelze zhojit
dodatkem č. 1 ze dne 30.9. 1997. Smlouva je neplatná též pro
neurčitost narovnávaných závazků a pro rozpor s kog
entním
ustanovením § 763 ObchZ. Smlouva je neplatná také z toho důvodu,
že se jednalo o lstivý akt žalobce, který chtěl na žalovaném
"vylákat" uznání neexistujícího závazku a bezdůvodně se obohatit.
Úmysl banky lze dovodit též ze "zastrašovacího ustanovení" čl.
8 smlouvy, podle kterého byla smlouva uzavřena na základě
svobodné vůle, nikoliv v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek.
I pokud by uznání závazku bylo shledáno platným, bylo by bez
právního významu, neboť žalovaný namítl neexistenci dluhu
a žalobce není schopen doložit existenci svých tvrzených
pohledávek za žalovaným.
Odvolací soud podle § 212 odst. 1 a 3 občanského soudního
řádu ve znění účinném do dne 31.12. 2000 (dále jen o.s.ř.)
v souladu s bodem 15., hlavou I, částí dvanáctou zákona č.
30/2
000 Sb. přezkoumal napadený rozsudek a po provedeném ústním
jednání dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.
Z odůvodnění:
Při odvolacím jednání žalobce k námitce žalovaného o jednání
ve lsti poukázal na dopis č.j. 7020/95 ze dne 14.3. 1995, kterým
žalovaného informoval o připravované smlouvě o narovnání včetně
nových smluvních podmínek a navrhl jím provést důkaz.
Odvolací soud provedl důkaz smlouvou ze dne 6.4. 1995
"o podřízení závazkových vztahů vzniklých před 1.1. 1992 na
základě hospodářských smluv o úvěru právnímu režimu obch.
zákoníku a o narovnání vzájemných vztahů", dále dodatkem č. 1 ze
dne 22.9. 1997, odsouhlaseními zůstatků ke dni 31.12. 1993,
31.12. 1994, 31.12. 1995, 31.12. 1996 a 31.12. 1997 ze dne 12.1.
1994, 5.1. 1995, 8.1. 1996, 6.1. 1997 a 5.1. 1998,
pověřením Ing.
Stanislava Jirovského k jednání za žalovaného ze dne 9.1. 1996
a dopisem žalobce adresovaným žalovanému č.j. 7020/95 ze dne
14.3. 1995.
V prvé řadě je nutno uvést, co je předmětem daného řízení.
Žalobce se žalobou domáhá výlučně zaplacení n
ároku ze smlouvy ze
dne 6.4. 1995, nikoliv nároků jiných, této smlouvě
předcházejících. Z toho důvodu se odvolací soud zabýval pouze
platností zmíněné smlouvy včetně nároků z ní plynoucích a nikoliv
případnými nároky z hospodářskoprávních vztahů, které měl
y
předcházet vztahu založenému uvedenou smlouvou. Ze stejného
důvodu odvolací soud nehodnotil tvrzení účastníků vztahující se
k žalobcem dodatečně tvrzenému hospodářskoprávnímu vztahu
a neprovedl žalobcem navrhované dokazování, neboť se netýkají
předmětu tohoto řízení. Odvolací soud se proto dále zabýval
platností a obsahem smlouvy ze dne 6.4. 1995.
Odvolací soud konstatuje, že smlouva byla podepsána žalobcem
dne 3.4. 1995 a žalovaným dne 6.4. 1995. Odvolací soud
neakceptoval námitku žalovaného, že tato smlouva byla uzavřena
nikoliv žalovaným, ale neexistujícím subjektem. Sám žalovaný
vyplnil ve smlouvě označení klienta - žalovaného, a to v souladu
s ObchZ svým obchodním jménem včetně právní formy, s uvedením
sídla a pod tímto označením též smlouvu podepsal. Na tomto závěru
nic nemění ta skutečnost, že v předcházející rubrice "klient" je
uvedeno označení "S. Č. BROD S.". Tato chyba v psaní
nezpůsobuje neplatnost právního úkonu (§ 37 odst. 3 ObčZ), neboť
je z obsahu smlouvy zcela nepochybné, kdo je účastníkem
smlouvy.
Za žalobce byla smlouva platně podepsána generálním ředitelem
Ing. V. Š. členem bankovní rady a zároveň náměstkem
generálního ředitele Ing. J. F. Za žalovaného byla
smlouva podepsána ředitelem Ing. S. J., jehož
oprávnění činit za žalovaného právní úkony nebyla žalovaným
v průběhu řízení zpochybněna. Je tedy zřejmé, že smlouva byla
z obou stran podepsána k tomu oprávněnými osobami.
Odvolací soud dále zkoumal obsah smlouvy a zjistil, že
v bodu I. se smluvní strany dohodly, že jejich závazkový vztah
vzniklý před 1.1. 1992 se bude podle § 262 ObchZ ode dne nabytí
účinnosti této smlouvy řídit ustanoveními ObchZ. V bodu II. je
uvedeno, že ve smyslu § 585 ObčZ jsou smlouvou upravena veškerá
práva smluvních stran k pohledávkám uvedeným v čl. II/1 a jsou j
í
nahrazeny dosavadní závazky vyplývající z úvěrů na TOZ. V bodu
II. čl. 1 je uvedeno, že žalovaný uznává co do důvodu a výše
pohledávku žalobce na úvěrovém účtu (jistina) č. 1527541 ve výši
2,770.000,- Kč. V bodu II. čl. 8 bylo dohodnuto, že smlouva
nabýv
á účinnosti dnem 1.5. 1995. V bodu II. čl. 2, 3 a 4 jsou
obsaženy podmínky splácení dluhu, výše a splácení úroku a úroků
z prodlení. V bodu II. dodatku č. 1 ke smlouvě, uzavřenému dne
22.9. 1997, je uvedeno, že žalovaný uznává co do důvodu a výše
pohledávk
u žalobce ke dni 3.9. 1997 na úvěrovém účtu (jistina) č.
1527541/3300 ve výši 1,385.000,- Kč a na úrokovém účtu č.
19-1527541/3300 úroky za období 1.7. až 3.9. 1997 ve výši
41.455,11 Kč.
Odvolací soud se ztotožňuje s názorem žalovaného, že
ustanovení § 763 odst. 1 ObchZ je kogentním ustanovením, od
kterého se není možné odchýlit - § 263 ObchZ stanoví možnost
odchylky od ustanovení části třetí uvedeného zákona. Z toho
plyne, že ustanovení ostatních částí zákona jsou kogentní,
a proto se není možné odchýlit od ustanovení § 763, obsaženého
v části čtvrté zákona. Z toho důvodu dle odst. 1 uvedeného
ustanovení se práva vzniklá z hospodářských smluv řídí
dosavadními právními předpisy, v daném případě HospZ. Nicméně
právní hodnocení předmětné smlouvy, učiněné odvo
lacím soudem se
liší od závěrů soudu prvního stupně.
Podle § 125 odst. 1 HospZ se organizace (tj. ve smyslu § 1
odst. 1 HospZ právnické a fyzické osoby, oprávněné
k podnikatelské činnosti - pozn. odvolacího soudu) mohou
dohodnout na změně nebo zrušení závazku, pokud to nevylučuje
právní předpis nebo povaha závazku.
Podle § 262 odst. 1 ObchZ si strany mohou dohodnout, že
jejich závazkový vztah, který nespadá pod vztahy uvedené
v § 261, se řídí tímto zákonem.
Odvolací soud zhodnotil smlouvu ze dne 6.4. 1995 podle
jejího obsahu a dospěl k závěru, že strany projevily naprosto
srozumitelně a určitě svou vůli nahradit dosavadní hospodářské
závazky žalovaného závazky obchodními. Při nahrazení závazku
dochází k zániku dosavadního závazku (viz např. § 570 odst. 1
a § 585 odst. 3 ObčZ). V důsledku projevené vůle se účastníci
nepochybně v souladu s § 125 odst. 1 HospZ dohodli na zrušení
původních hospodářských závazků a na vzniku zcela nového závazku
žalovaného, čemuž žádné ustanovení občanského ani obchodního
zákoníku nebrání, a v souladu s § 262 odst. 1 ObchZ se dohodli,
že se jejich právní vztah řídí ObchZ. Ve smlouvě je konkrétně
specifikována výše peněžitého závazku žalovaného ke dni 1.4.
1995 a takto konkretizovaný závazek byl ihned žalovaným v souladu
s § 323 o
dst. 1 ObchZ uznán. Z těchto důvodů dospěl odvolací soud
k závěru, že smlouva ze dne 6.4. 1995 je platná a žalovanému
vznikl z této smlouvy peněžitý závazek, který se řídí právní
úpravou ObchZ a dále že smlouva obsahuje uznání závazku
žalovaného ve výši ke
dni 1.4. 1995. Platnost dodatku, kterou
žalovaný též zpochybnil, není v daném sporu relevantní, neboť jak
plyne z obsahu, tímto dodatkem nebyla žalovanému ukládána žádná
další povinnost. Odvolací soud proto dodatek nehodnotil, neboť
tento důkaz nemá vliv
na výsledek sporu.
Podle § 585 odst. 1 ObčZ dohodou o narovnání mohou účastníci
upravit práva mezi nimi sporná nebo pochybná. Dohoda, kterou mají
být mezi účastníky upravena veškerá práva, netýká se práv, na něž
účastník nemohl pomýšlet. Podle odst. 2 byl
-li dosavadní závazek
zřízen písemnou formou, musí být dohoda o narovnání uzavřena
písemně; totéž platí, týká-li se dohoda promlčeného závazku.
Podle odst. 3 dosavadní závazek je nahrazen závazkem, který
vyplývá z narovnání.
Podle § 586 odst. 1 ObčZ omyl o tom, co je mezi stranami
sporné nebo pochybné, nezpůsobuje neplatnost dohody o narovnání.
Jestliže však omyl byl vyvolán lstí jedné strany, může se druhá
strana neplatnosti dovolat. Podle odst. 2 narovnání sjednané
v dobré víře nepozbývá platnosti ani v případě, že dodatečně
vyjde najevo, že některá ze stran dohodnuté právo v době sjednání
narovnání neměla.
V dané věci dle názoru odvolacího soudu není přímo
aplikovatelné ustanovení § 585 a násl. ObčZ, neboť práva, která
mezi nimi byla sporná nebo pochybn
á, se neřídila právní úpravou
občanského ani obchodního zákoníku. Nicméně jak již odvolací soud
dovodil výše, nic účastníkům nebránilo dohodnout se na zrušení
původních hospodářskoprávních závazků a vzniku závazku nového, na
který již režim ObčZ či ObchZ d
opadá. V návaznosti na tento
právní závěr odvolací soud dovodil, že ustanovení § 585 a násl.
ObčZ lze v dané věci aplikovat analogicky. Soudu prvního stupně
ani odvolacímu soudu nepřísluší při zkoumání platnosti předmětné
smlouvy hodnotit existenci původního hospodářskoprávního závazku,
neboť i v případě, že by žalobce v době uzavření smlouvy nárok
z tohoto vztahu neměl, nezpůsobilo by to neplatnost uzavřené
dohody (§ 586 odst. 2 ObčZ per analogiam).
Co se týče žalovaným tvrzené lsti žalobce, která měla
vy
volat omyl žalovaného, je nutno uvést, že důkazní břemeno
k tomuto tvrzení stíhá žalovaného. Žalovaný ke svému tvrzení
žádné důkazy nenabídl. Část čl. 8 smlouvy, která obsahuje
obvyklé a ve smlouvách často se vyskytující prohlášení, že
smlouva byla uzavřena na základě svobodné vůle a nikoliv v tísni,
takovým důkazem není a svědčí spíše proti tvrzení žalovaného.
Naopak z důkazů provedených při odvolacím jednání čtením
odsouhlasení zůstatků a dopisu žalobce adresovaného žalovanému
č.j. 7020/95 ze dne 14.3. 1995 odvolací soud učinil závěr, že
žalovaný si byl po delší dobu vědom svého dluhu a měl zájem svou
situaci řešit. Odvolací soud též neakceptoval námitku žalovaného
ohledně neurčitosti specifikace narovnávaného dluhu. Číslo
úvěrového účtu a výše uznané částky v odsouhlasení zůstatku ke
dni 31.12. 1994 (2,770.000,- Kč) odpovídá číslu úvěrového účtu
a výši dluhu uvedené ve smlouvě a číslu úvěrového účtu ze dne
6.4. 1995.
Námitku promlčení shledal odvolací soud nedůvodnou.
Předmětem žaloby, podané dne 31.3. 19
99, bylo zaplacení splátek
po 277.000,- Kč za 1. a 2. pololetí roku 1998. Žaloba tedy byla
podána v rámci běhu čtyřleté promlčecí lhůty dle § 397 ObchZ,
nehledě na opakovaná uznání závazku za dne 8.1. 1996, 6.1. 1997
a 5.1. 1998. Je namístě uvést, že též s
ohledem na tato uznání
závazku, učiněná dle § 323 odst. 1 ObchZ, došlo k přesunu
důkazního břemene na žalovaného, který měl povinnost prokázat, že
žalovanou částku nedluží. Toto břemeno žalovaný neunesl.
Odvolací soud shledal žalobu co do důvodu oprávněn ou. Co se
týče rozsahu, žalovaný v této části uplatněný nárok nezpochybnil.
Žalovaná částka pozůstává ze dvou splátek (jistiny) po 277.000,-
Kč, splátek úroků 127.678,41 Kč a úroků z prodlení 27.098,14 Kč
k 28.2. 1999. Žalobce dále požadoval zaplacení 16 %
úroku
z prodlení z částky 681.678,41 Kč od 1.3. 1999 do 11.3. 1999
a 14,5 % úroku z prodlení z téže částky od 12.3. 1999 do
zaplacení. Splátky za 1. a 2. pololetí roku 1998 byly ve smyslu
bodu II. čl. 2 smlouvy splatné pátý pracovní den v měsících dubnu
a
říjnu 1998, žalovaný tedy nepochybně byl dne 1.3. 1999
v prodlení. Žalobce má nárok na úrok dle bodu II. a čl. 3 smlouvy
a na úrok z prodlení dle bodu II. a čl. III. smlouvy. Odvolací
soud z těchto důvodů dospěl k závěru, že je žaloba oprávněná i co
do ro
zsahu. V souladu s § 212 odst. 1 a 3 a § 220 odst. 1 o.s.ř.
proto změnil rozsudek a žalobě v celém rozsahu vyhověl.