Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Odo 1066/2005

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v P. rozsudkem ze dne 21. dubna 2005, č. j. -58, potvrdil rozsudek Okresního soudu P. ze dne 5. listopadu 2004, č. j. -39, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 600.000,- Kč s 6,5 % úrokem z prodlení p. a. od 1. 4. 2002 do zaplacení a bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalobce jako objednatel a žalovaná jako zhotovitelka uzavřeli dne 17. 12. 1997 smlouvu o dílo, podle níž se žalovaná zavázala žalobci zhotovit bazénovou halu z konstrukčních prvků S., včetně montáže a žalobce se zavázal zaplatit sjednanou cenu díla 2,969.843,- Kč. Žalobce odstoupil od smlouvy dopisem ze dne 30. 10. 2000 a požadoval po žalované vrácení 1,806.497,10 Kč za poskytnutou zálohu sníženou o dohodnuté odstupné. Účastníci dne 26. 1. 2001 uzavřeli dohodu o narovnání (dále též „dohoda“), v níž v článku I. označili původní závazek ze smlouvy o dílo. V článku II. dohody (ve znění jejího dodatku ze dne 22. 5. 2001) si dohodli, že žalobce (správně žalovaná) v souvislosti se zrušením smlouvy o dílo zaplatí žalované (správně žalobci) 800.000,- Kč ve smluvených splátkách s tím, že žalobce do čtrnácti dnů od podpisu dohody převezme bazénovou halu uskladněnou u žalované. Současně prohlásili, že tím je provedeno vzájemné vypořádání všech práv a povinností ze smlouvy o dílo, respektive z titulu bezdůvodného obohacení kterékoli ze smluvních stran. Nebýt uzavřené dohody, vznikla by v souvislosti s odstoupením od smlouvy o dílo žalované povinnost vrátit žalobci 70 % ze zaplacené zálohy 2,690.000,- Kč (t. j. 1,883.000,- Kč) s tím, že by převzala bazénovou halu. Žalovaná na základě dohody z částky 800.000,- Kč žalobci zaplatila 200.000,- Kč. Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně, který dovodil, že účastníci uzavřeli dohodu o narovnání platně podle a násl. , , v platném znění (dále jen „obč. zák.“). Ani on nepřisvědčil žalované, že dohoda je neurčitá a tudíž neplatná ( obč. zák.) pro nedostatečné vymezení sporných práv účastníků. Konstatoval, že z jejího obsahu (konkrétně článku I. a III. dohody) vyplývá, že si strany upravují veškerá vzájemná práva a povinnosti vzniklá v souvislosti se zánikem smlouvy o dílo. Tím dostatečně určitě označily právní vztah, z něhož sporná práva vznikla. Vyslovil současně názor, že není na závadu určitosti dohody o narovnání, jestliže v ní nejsou tato jednotlivá práva vyjmenována, popř. kvantifikována. S poukazem na výkladové pravidlo uvedené v obč. zák. má odvolací soud zato, že se účinky narovnání v případě veškerých vzájemných práv (jako v této věci) vždy týkají jen práv z právního vztahu, v němž spornost vznikla. Je-li dostatečně označen tento právní vztah, jsou dostatečně určitě označena i sporná práva. Bez významu z hlediska platnosti dohody o narovnání shledal námitku žalované, že mezi účastníky neexistovala sporná práva, jelikož omyl o tom, co je mezi smluvními stranami sporné, nezpůsobuje neplatnost dohody o narovnání ( obč. zák.). Za právně irelevantní považoval též namítané jednání v omylu, které žalovaná spatřovala ve svých nedostatečných právních znalostech, neboť se nejedná o omyl ve smyslu obč. zák. Vzhledem k datu podání žaloby a splatnosti jednotlivých splátek sjednaných v dohodě dospěl odvolací soud k závěru, že nedošlo k promlčení práva, jak namítala žalovaná ( a obč. zák.). Uzavřel, že nemohlo dojít k zániku žalované pohledávky započtením odstupného ve výši 890.953,- Kč, sjednaného v článku 7 smlouvy o dílo, neboť dohoda o narovnání se vztahovala na veškerá práva účastníků ze zaniklé smlouvy o dílo, tedy i na odstupné, jež je součástí narovnání; nebylo tudíž co započíst ( obč. zák.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o , a označila v něm dovolací důvod podle Odvolacímu soudu vytkla, že otázky platnosti dohody o narovnání, započtení odstupného a dobrých mravů posoudil v rozporu s hmotným právem. Na rozdíl od závěru odvolacího soudu je přesvědčena, že dohoda o narovnání je neplatným právním úkonem ve smyslu a obč. zák. pro nesrozumitelnost a neurčitost, jelikož z ní není patrné, jaká pochybná či sporná práva mají být mezi účastníky narovnána. Protože se žalobci nepodařilo prokázat existenci jejího závazku, nemůže být takový neexistující závazek narovnán. Nesprávnou aplikací hmotného práva odvolací soud založil protiprávní stav, kterým umožnil získat žalobci na její úkor bezdůvodné obohacení a znemožnil jí uplatnit námitku započtení odstupného. Má za nesporné, že žalobci dodala konstrukci bazénové haly v ceně 2,697.450,- Kč, kterou jí žalobce zálohově zaplatil. V důsledku odstoupení od smlouvy o dílo nebyla provedena montáž, jež však nebyla předem uhrazena. Žalobce jí měl podle článku 7 smlouvy o dílo zaplatit odstupné v částce 890.953,- Kč (t. j. 30 % z ceny díla). Z těchto skutečností vyplývá, že mezi účastníky neexistovala žádná sporná nebo pochybná práva, jak se předpokládá v obč. zák. Považuje proto za nepochopitelné, že v dohodě o narovnání bylo sjednáno, že žalobci uhradí 800.000,- Kč, když naopak žalobce jí měl zaplatit odstupné. Odvolacímu soudu vytkla, že článek 2 písm. b/ dohody vyložil v rozporu s jeho autentickým textem, který obsahuje projev vůle smluvních stran, podle něhož úplným a včasným zaplacením peněžitého závazku zhotovitele nebude mít žádná ze smluvních stran vůči druhé smluvní straně jakékoli další pohledávky nebo závazky, ať už finanční nebo jiné. Na základě gramatického výkladu tohoto projevu vůle dovozuje, že ujednání v dohodě o narovnání platí pouze za předpokladu, že žalobci zaplatí 800.000,- Kč a dokud tak neučiní, může vůči němu uplatnit jakékoli své pohledávky, tedy i odstupné a pohledávku z bezdůvodného obohacení. Závěr odvolacího soudu, že nebylo co započítat, neboť se dohoda o narovnání vztahovala i na odstupné, je tudíž nesprávný. Uplatnila-li proto v řízení vůči žalované částce 600.000,- Kč námitku započtení odstupného v částce 890.953,- Kč, učinila tak oprávněně. Důsledkem napadeného rozsudku je stav, kdy si žalobce ponechá bazénovou konstrukci v hodnotě převyšující zaplacenou zálohu 2,697.450,- Kč, částku 200.000,- Kč, kterou mu zaplatila na základě dohody, a ještě by mu měla zaplatit 600.000,- Kč; to pokládá za absurdní a odporující dobrým mravům. Z uvedených důvodů navrhla napadený rozsudek zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle , , ve znění před 1. 4. 2005, kdy nabyla účinnosti jeho novela provedená - dále opět jen „“ (srovnej článek II bod 2. a 3. přechodných ustanovení , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (, a 4 ), se dále zabýval otázkou jeho přípustnosti.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, je upravena v

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tak tomu je zejména tehdy, je-li v rozhodnutí řešena právní otázka, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li napadené rozhodnutí právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ).

Předpokladem přípustnosti dovolání podle je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam, tedy že nešlo jen o otázku, na níž výrok napadeného rozsudku nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Přípustnost dovolání není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až závěrem dovolacího soudu, že tomu tak skutečně je.

Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných v rámci dovolacího důvodu podle K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle nebo nemůže být při zvažování přípustnosti dovolání podle přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. , uveřejněné v časopisu Soudní judikatura pod označením SJ 132/2004). Z řečeného pak mimo jiné plyne, že dovolací soud při úvahách o přípustnosti dovolání podle musí vycházet ze skutkového stavu, na němž založil právní posouzení věci odvolací soud; posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají.

Bez významu je proto námitka žalované vycházející z vlastní interpretace obsahu dohody. Otázka, co bylo obsahem smluvního ujednání účastníků vyjádřeného v dohodě, je otázkou skutkovou, nikoliv právní. Právním posouzením věci je totiž taková činnost soudu, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z konkrétních skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Činí-li soud z obsahu smlouvy, a to i pomocí výkladu projevu vůle ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák., zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. října 1999, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, či jeho rozsudek ze dne 31. října 2001, sp. zn. , uveřejněný v časopisu Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Dovolací soud nemá důvod se odchylovat od této ustálené judikatury ani v tomto případě. Jestliže žalovaná zpochybnila právní závěr odvolacího soudu, že účastníci uzavřeli v souladu s § 37 odst. 1 obč. zák. platně dohodu o narovnání podle § 585 odst. 1 obč. zák. argumentací, že práva vyplývající ze zaniklé smlouvy o dílo, která měla být nahrazena dohodou o narovnání, nebyla mezi účastníky sporná, a že z dohody není zřejmé, která sporná práva mají být narovnána, ve skutečnosti tím napadla správnost skutkových (nikoli právních) závěrů odvolacího soudu a uplatnila tak nezpůsobilý dovolací důvod podle Pokud je v dovolání vytýkáno nesprávné právní posouzení věci, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech (že se dohoda o narovnání týkala veškerých práv ze smlouvy o dílo, která byla zrušena odstoupením ze strany žalobce, tedy i odstupného, a práv z bezdůvodného obohacení získaného ze zrušené smlouvy o dílo) a vzal v úvahu skutečnosti, které tvrdila žalovaná (že mezi nimi nebyla žádná sporná práva), musel by návazně dospět k odlišnému právnímu závěru, že dohoda o narovnání nebyla uzavřena platně a že existující pohledávka z odstupného sjednaného ve smlouvě o dílo byla způsobilá k započtení. Navíc se sluší uvést, že právní otázka určitosti a srozumitelnosti právního úkonu podle obč. zák. resp. jeho výkladu ( ) nepatří z hlediska rozhodovací činnosti dovolacího soudu mezi ty, které by dosud nebyly řešeny a nebyla odvolacím soudem vyřešena v rozporu s hmotným právem (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. , uveřejněné v časopise Právní rozhledy č. 7/1999, příp. další ze dne 19. 5. 2004, sp. zn. , ze dne 20. 9. 2005, sp. zn. , ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. , ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. , ze dne 29. 2. 2000, sp. zn. , a ze dne 27. 9. 2000, sp. zn. ).

Odvolací soud se neodchýlil ani od závěrů formulovaných v těch rozhodnutích, v nichž byla řešena otázka narovnání podle § 585 a násl. obč. zák. Rozhodovací praxe i odborná literatura je jednotná v názoru, že dosavadní závazek uzavřením dohody o narovnání zaniká a je nahrazen závazkem nově sjednaným. Dohoda o narovnání pak je samostatným právním důvodem vzniku takového závazku. Institut narovnání slouží především k tomu, aby se předešlo dalším sporům, jeho účelem není zjištění, jak se věci mají, ale odstranění pochybností tím, že se původní závazek, ve kterém se sporné právo vyskytlo, ruší a nahrazuje se závazkem novým. Narovnáním mohou být upravena mezi účastníky jakákoli sporná práva, kterými mohou disponovat. Sporností práv se přitom míní rozdílný názor účastníků na otázku existence, platnosti závazku, jeho kauzy či obsahu. Stačí, že jedné ze stran se určité právo, které je součástí jejich vzájemného právního vztahu, jeví sporným bez ohledu na to, zda spor objektivně existuje. Může jít o pochybnost subjektivní povahy, jejíž příčinou může být i omyl. Pochybnosti se mohou týkat otázek skutkových i právních. Podmínkou platnosti dohody o narovnání přitom není existence původního (narovnávaného) právního vztahu mezi účastníky této dohody (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 6. 2000, sp. zn. , publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR pod č. 20, svazek 18, str. 437, rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15.5. 2003, sp. zn. , uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C., H. Beck - dále jen „Soubor“ - pod C 1908, ze dne 21. 8. 2002, sp. zn. , uveřejněné v Souboru pod C 1359, a ze dne 23. 11. 2004, sp., zn. , uveřejněné v Souboru pod C 3008, jakož dílo Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol. . Komentář. 8. vydání. Praha : C. H. Beck 2003, 762 a násl. s.). Námitka žalované uplatněná prostřednictvím dovolacího důvodu podle , že odvolací soud nesprávně aplikoval v posuzovaném případě a násl. obč. zák. tudíž není opodstatněná a pro její řešení nemůže být založena přípustnost dovolání podle

V rámci dovolacího důvodu podle žalovaná nastolila k dovolacímu přezkumu posouzení otázky, zda výkon práva žalobce na plnění z dohody o narovnání vůči ní je či není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu obč. zák. Ani pro řešení této právní otázky neshledal dovolací soud napadené rozhodnutí ve věci samé po právní stránce zásadně významným. Posouzení správnosti aplikace obč. zák. v projednávané věci je otázkou posouzení konkrétního právního úkonu a zodpovězení takové otázky postrádá judikatorní přesah, neboť je významné jen pro konkrétní věc.

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a proto je dovolací soud podle věty první a odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, , a za stavu, kdy žalobci v této fázi řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalované právo.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 9. října 2007

JUDr. Blanka Moudrá

předsedkyně senátu