Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1857/2007

-72

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

I. Rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 1 z 4. 8. 2006, č. j. -38, a Městského soudu v Praze z 13. 12. 2006, č. j. -56 se zrušují.

II. Věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 5.000.000,- Kč jako finanční náhrady podle (dále jen „“) za určité nevydané nemovitosti.

Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem z 4. 8. 2006, č. j. -38 žalobu zamítl. Z provedeného dokazování uvedený soud zjistil, že nemovitosti, na základě jejichž nevydání měl žalobkyni údajně vzniknout nárok na finanční náhradu, vlastnily z 1/2 B. K. a z 1/2 dcera L. K., provdaná K. Dále soud prvního stupně zjistil, že J. K. byl manželským synem I. a M. K. Stejné rodiče měla též K. K. provdaná B. Manželkou J. K. byla B. K., která měla dvě děti, L. K., provdanou K., a MUDr. K. K.. K. K. provdaná B. měla dceru PhMr. H. B. provdanou B., která je matkou žalobkyně. J. K. se narodil 6. 10. 1870 a zemřel 9. 12. 1942. Jeho manželka B. K. byla prohlášena za mrtvou rozhodnutím Okresního soudu v H. z 18. 3. 1948 s datem pravděpodobné smrti stanoveným na 23. 4. 1945. Dcera L. K. provdaná K. pravděpodobně zemřela v O., kam byla převezena dne 23. 10. 1944. K. K. provdaná B. (sestra J. K.) a její dcera PhMr. H. B. provdaná B. (matka žalobkyně) byly prohlášeny za mrtvé rozhodnutími Okresního soudu v H. z 26. 8. 1947 a z 19. 1. 1948, obě s datem pravděpodobné smrti 15. 11. 1942. Soud prvního stupně pak dospěl k závěru, že žalobkyni nelze vyhovět, jednak proto, že podle § 13 odst. 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích byla žalobkyně údajně povinna podat žádost o finanční náhradu nejpozději do jednoho roku od nabytí účinnosti zákona o mimosoudních rehabilitacích, tedy do 1. 7. 1995, avšak žádost podala až 3. 7. 1995 (1. a 2. 7. 1995 byla sobota a neděle), a dále proto, že žalobkyně nebyla ani oprávněnou osobou ve smyslu § 3 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích. V této souvislosti bez ohledu na důkazy předložené žalobkyní dospěl soud prvního stupně k závěru, že B. K. zemřela dne 23. 4. 1945, jak se uvádí v rozhodnutí Okresního soudu v Hořovicích z 18. 3. 1948 o prohlášení za mrtvého, jímž se soud prvního stupně cítil být vázán podle Byla-li dne 23. 4. 1945 B. K. již vdovou, nemohl po ní dědit její manžel J. K. (prastrýc žalobkyně), od něhož tak žalobkyně nemohla odvodit nárok podle zákona o mimosoudních rehabilitacích ve spojení s dekrety prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. nebo zákona č. 128/1946 Sb. Naopak, protože veškerá pozůstalost po B. K. připadla jejím potomkům, měl při dědění, bez ohledu na datum úmrtí L. K. provdané K. a jejího manžela K. K., před žalobkyní a jejími právními předchůdci vždy přednost syn B. K. MUDr. K. K., který také po smrti matky uplatnil svá majetková práva.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze svým rozsudkem z 13. 12. 2006, č. j. -56, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když se ztotožnil s jeho skutkovými i právními závěry.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle Oběma soudům nižšího stupně vytýkala nesprávný právní názor o tom, že jednoroční lhůta k podání žádosti uplynula dne 1. 7. 1995; na odůvodnění uvedla, že žalovaná přijala žádost k vyřízení jako řádně a včas podanou a že dne 1. 7. 1995 bylo pracovní volno, a proto zákonná lhůta dle obč. zák. skončila až 3. 7. 1995. Další pochybení podle žalobkyně spočívalo v tom, že soudy nižšího stupně odmítly žalobkyni považovat za oprávněnou osobu ve smyslu zákona o mimosoudních rehabilitacích, aniž se zabývaly „doklady, ze kterých jednoznačně vyplývá, že původní spoluvlastnice předmětných nemovitostí B. K. a její dcera L. K., roz. K., zemřely společně v koncentračním táboře O., a to s největší pravděpodobností v jeden den.“ Konečně žalobkyně namítala, že soudy nižšího stupně sice dospěly k závěru o tom, že ve všech v úvahu přicházejících případech byla oprávněnou osobou nikoli žalobkyně, nýbrž MUDr. K. K., avšak neprovedly dostatečné dokazování, z něhož by uvedený závěr jednoznačně vyplýval.

Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že shledává dovolání neopodstatněným, když oba rozsudky vycházejí z přesně a úplně zjištěné skutkové podstaty a jejich enunciáty jsou zcela v souladu se zákonem o mimosoudních rehabilitacích. Dále se ztotožnila s rozsudkem soudu prvního stupně v tom, že žalobkyně, resp. osoba, od níž svůj nárok odvozuje, není oprávněnou osobou podle § 3 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích.

Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou prostřednictvím advokáta, splňující formální obsahové znaky předepsané a opírající se o způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle Poté dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle Otázka, kdy uplynula jednoroční lhůty podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, má zásadní právní význam ( ) již proto, že se promítá do postavení žalobkyně a odvolací soud ji „z hlediska judikatorního“ (usnesení Nejvyššího soudu z 25. 7. 2006, sp. zn. ) posoudil v rozporu s hmotným právem – níže uvedenou judikaturou Ústavního soudu. Druhá otázka, na níž alternativně spočívá rozhodnutí odvolacího soudu – totiž zda je přípustný důkaz jiného dne smrti než uvedeného v rozhodnutí o prohlášení za mrtvého podle dekretu prezidenta republiky č. 117/1945 Sb. – má zásadní právní význam proto, že ji dovolací soud dosud neřešil a současně se vyznačuje judikatorním přesahem i potenciálem promítnout se do postavení žalobkyně. V posledně uvedeném směru z toho důvodu, že na dni úmrtí B. K. (určeném podle rozhodnutí o prohlášení za mrtvého, nebo naopak podle důkazů předestřených žalobkyní) závisí, zda ji přežil a stal se tak dědicem 1/4 pozůstalosti ( obecného ) její manžel J. K., od něhož by za splnění dalších předpokladů bylo lze odvodit nárok žalobkyně.

Předmětem dovolacího přezkumu je tak v hranicích vymezených dovoláním posouzení právních závěrů odvolacího soudu o tom, že § 122 odst. 3 obč. zák. („Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den“) se ani analogicky nepoužije na lhůtu k uplatnění práva plynoucí ze zákona o mimosoudních rehabilitacích, a o tom, že prohlášení za mrtvého podle dekretu č. 117/1945 Sb., vylučuje ve spojení s důkaz, že prohlášený za mrtvého zemřel v jiný den, než který je uveden v prohlášení za mrtvého.

V otázce běhů lhůt vyšel dovolací soud z nálezu Ústavního soudu z 12. 7. 1994, sp. zn. , uveřejněného v Sb. n. u., sv. 1, č. 38 a pod č. 164/1994 Sb., kde se uvádí: „Oprávněná osoba má právo vyzvat povinnou osobu k vydání věci do šesti měsíců od počátku takto stanovené lhůty; jinak její nárok zanikne. … V je stanoveno, že připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Jestliže v souzené věci činila zákonná lhůta šest měsíců a počala běžet dnem 1. 11. 1994, pak konec lhůty připadl na den 1. 5. 1995, neboť tento den se svým označením shoduje s označením dne, kdy nastala skutečnost určující počátek lhůty. První den měsíce května 1995 byl však svátkem …. Proto posledním dnem lhůty byl nejblíže následující pracovní den, tj. den 2. 5. 1995.“ Jakkoli se nález týkal lhůty k výzvě pro vydání věci podle zákona o mimosoudních rehabilitacích není tu žádný důvod dospět v případě lhůty k podání žádosti o náhradu za nevydanou věc podle § 13 odst 3 téhož zákona k odlišnému právnímu závěru. Že pravidlo zakotvené v § 122 odst. 3 obč. zák. má obecný význam, plyne i z nálezu Ústavního soudu z 17. 12. 1997, sp. zn. , uveřejněného ve Sb. n. u., sv. 9, č. 163, a pod č. 30/1998 Sb.: „I v českém právu takto platí a je běžně aplikována řada obecných právních principů, které nejsou výslovně obsaženy v právních předpisech. … Mezi tyto obecně uznávané právní principy bez jakékoli pochybnosti patří v oblasti práva ústavního pravidla počítání času, jak jsou v evropském právním myšlení srozumitelně a smysluplně vymezena od dob římských. Tato skutečnost ústavodárci, resp. zákonodárci nijak nebrání, aby, pokud uzná za vhodné, vymezil počítání času výslovně odlišným způsobem.“ Konečně lze poukázat i na nález Ústavního soudu z 25. 9. 1998, sp. zn. , uveřejněný v Sb. n. u., sv. 12, č. 8: „V našem právním řádu v případech, kdy poslední den lhůty připadne na sobotu, neděli nebo svátek, platí v zásadě (pokud ovšem konkrétní právní norma výslovně nestanoví jinak) stejný režim jak pro lhůty procesní povahy, tak pro lhůty hmotněprávní; platí totiž pravidlo, že posledním dnem lhůty se stává nejblíže následující pracovní den (§ 122 odst. 3 občanského zák., § 60 odst. 3 trestního řádu, a ). Jde o postup, který je považován za právní tradicí vytvořené pravidlo, reálně umožňující právnímu subjektu v daném časovém limitu uplatnit své právo.“ Protože tedy zákona o mimosoudních rehabilitacích neobsahuje zvláštní úpravu běhu lhůt a současně tu chybí jakýkoli důvod pro odchýlení se od obecného pravidla, které došlo výrazu i v obč. zák., a konečně proto, že Ústavní soud v obdobné věci vyslovil právní názor, který umožňuje použití obč. zák., dospěl dovolací soud k závěru, že připadne-li poslední den lhůty podle zákona o mimosoudních rehabilitacích na sobotu, neděli nebo svátek, uplyne tato lhůta teprve nejbližší následující pracovní den.

Dále se dovolací soud zabýval otázkou prohlášení za mrtvého podle dekretu č. 117/1945 Sb. Přihlédl k rozlišení mezi řízením k vedení důkazu smrti a řízením k prohlášení za mrtvého (viz např. § 1 odst. 2, § 2, § 11 dekretu) a k pravidlu, že den předpokládané smrti v rozhodnutí o prohlášení za mrtvého je dnem, kdy „nezvěstný p r a v d ě p o d o b n ě zemřel nebo který p r a v d ě p o d o b n ě nepřežil, jinak poslední den doby, jejíž uplynutí zakládá d o m n ě n k u, že nezvěstný zemřel“ (§ 8 odst. 1 dekretu, zvýrazněno dodatečně). Z rozdělení obou řízení vychází i uvedeným dekretem zrušený zákon č. 20/1883 říšského zákoníku (dostupný na http://www.ris.bka.gv.at; http://alex.onb.ac.at/gesetze_fs.htm), k němuž se vztahuje následující výklad: „Kdežto řízením o prohlášení za mrtva má býti vydán soudní výrok, že určitou osobu jest p o k l á d a t i za mrtvou, a že určitý den tato osoba nepřežila, nahrazuje d ů k a z s m r t i veřejnouu (úmrtní list), která podává plný důkaz o tom, že určitá osoba v den a v místě vě udaném skutečně zemřela.“ Gerlich, K. in Rouček, F., Sedláček, J. a kol. Komentář k československému zákoníku občanskému. Díl I. Praha : Linhart, 1935, reprint Praha : Codex, 1998, str. 237 – dodatek k , marg. č. 17. Navíc nižší důkazní síla prohlášení za mrtvého výslovně plynula z obecného zákoníku občanského, který uváděl: „…prohlášení za mrtvého nevylučuje důkazu, že nepřítomný zemřel dříve nebo později …“, přičemž „[t]oto ustanovení má dvojí význam: jednak je to vyvrácení domněnky ve smyslu civ. ř. s. ( civ. ř. s.); toto vyvrácení domněnky platí jen pro u r č i t ý s p o r, jednak může vésti ku zrušení anebo opravě prohlášení za mrtva…“ Sedláček, J. in Rouček, Sedláček, op. cit., str. 232 (§ 24, marg. č. 38; zvýrazněno dodatečně). Rozhodnutí o prohlášení za mrtvého podle dekretu č. 117/1945 Sb. proto nelze podřadit pod režim , v důsledku čehož se soudy musí ode dne smrti uvedeného v rozhodnutí odchýlit, svědčí-li pro to důkazy. Stručně řečeno jinak, důsledky rozhodnutí o prohlášení za mrtvého je třeba posuzovat podle předpisů platných v době jeho vydání. Ostatně ani podle současné právní úpravy (srovnej ) nelze dospět k jinému právním závěru, než jak je uvedeno shora, totiž že rozhodnutí o prohlášení za mrtvého lze zvrátit na základě provedeného dokazování.

Protože odvolací soud veden svým nesprávným právním názorem neaplikoval na běh lhůty podle zákona o mimosoudních rehabilitacích obecnou zásadu vyjádřenou v obč. zák. (dále srovnej též , § 60 odst. 3 t. ř., § 40 odst. 1 písm. c spr. ř.) a nepovažoval za relevantní důkaz jiného dne smrti, než který byl uveden v rozhodnutí o prohlášení za mrtvého podle dekretu č. 117/1945 Sb., nezbylo dovolacímu soudu než rozsudek odvolacího soudu zrušit. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně (s jehož odůvodněním se odvolací soud bez dalšího ztotožnil), zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátit věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( ).

Bylo-li rozhodnutí zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení, je soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (, první věta za středníkem a 226 ).

V dalším řízení bude při rozhodování o nákladech řízení brán zřetel i na náklady dovolacího řízení ( ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 28. srpna 2007

JUDr. Iva Brožová , v. r.

předsedkyně senátu