Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 4271/2014

28 Cdo 4271/2014

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobce obce Černá v Pošumaví, se sídlem Černá v Pošumaví 46, PSČ 382 23, IČ 00245828, zastoupené JUDr. Ondřejem Pustějovským, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Zahradní 314/8, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu, IČ 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 5. 2014, č. j. -178, takto:

Podle soudu prvního stupně část uvedených pozemků přešla do vlastnictví žalobce podle ustanovení , a to ke dni 24.5.19912, pokud šlo o tzv. historický majetek obce. Další část předmětných nemovitostí byla žalobcem původně získána jako příděl podle rozhodnutí příslušného správního orgánu, ohledně těchto pozemků dovodil vlastnictví žalobce podle téhož zákona ke dni 1. 7. 2000. Vlastnické právo k nim však nebylo dosud zapsáno v katastru nemovitostí. Bez ohledu na námitky žalovaného popírající vlastnictví žalobce, ať už z jakýchkoliv důvodů, mimo jiné pro námitku vydržení, dospěl soud prvého stupně k závěru, že vzhledem k ustanovení lhůta pro uplatnění dosud katastrálně nezapsaného vlastnictví žalobce byla stanovena jako určitý den, do jehož uplynutí bylo nutné podat žalobu soudu či návrh katastrálnímu úřadu. Na takovou lhůtu nedopadá ustanovení . Protože v souzené věci byla žaloba podána dne 2. 4. 2013, šlo o opožděné uplatnění práva. V důsledku toho se Česká republika stala dnem 1. 4. 2013 vlastníkem předmětných nemovitostí.

K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací shora uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně o tom, že ustanovení odstavce 1 věty první nestanoví lhůtu určenou podle dní, týdnů, měsíců nebo let, pro jejíž počítání by bylo možné užít ustanovení až 3 . V tomto případě je hmotněprávní lhůta v definována zcela určitě a jednoznačně tak, že končí dnem 31. 3. 2013. Svou povahou jde o lhůtu prekluzívní ve smyslu ustanovení . V této věci proto došlo k zániku práva žalobce v důsledku dvou prvních skutečností, totiž uplynutím prekluzívní lhůty a opomenutí právo uplatnit. Na podporu svého posouzení připomněl odvolací soud důsledky plynoucí z ustanovení věty druhé ustanovení odstavce 1 citovaného zákona, podle níž při nesplnění povinnosti podat žalobu nejpozději dne 31. 3. 2013, přechází vlastnické právo dnem 1. 4. 2013 na stát.

Podpůrně odvolací soud uvedl, že odlišná argumentace žalobce poukazující na jím citované nálezy Ústavního soudu nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu je nepřípadná, neboť se týkala jiných hmotněprávních norem ( , případně , o konkurzu a vyrovnání).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem tak, jak ji odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku rozvedl. Podrobně rozvedl argumentaci v tomto směru (tedy pokud jde o nesprávné právní posouzení) odkazy na nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997 ps. zn. , jakož i nálezech téhož soudu ze dne 2. 9. 1998 sp. zn. týkající se , o mimosoudních rehabilitacích, i na nález ze dne 25. 9. 1998 sp. zn. týkající se , o konkurzu a vyrovnání. Stejně tak argumentoval závěry rozhodnutí nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. týkající se Připomínal ještě povahu jako normy restituční povahy a z toho plynoucí účel zákona primárně dosíci navrácení majetku obcí. Výklad odvolacího soudu obsahově považuje dovolatel za formu vyvlastnění, což je v rozporu s článkem 11 odst. 4 d.

Navrhoval proto zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle , („ “), ve znění účinném od 1. 1. 2013, které je podle čl. II bodu 7 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle , se zabýval přípustností dovolání.

Dle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

O takový případ v posuzované věci nejde.

K otázce povahy lhůty uvedené v se dovolací soud již vyjádřil, kupříkladu v usnesení ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. . Stalo se tak v obdobné skutkové věci, posuzované stejným odvolacím soudem, jehož rozhodnutí spočívalo na posouzení stejného (shora uvedeného) zákonného ustanovení. Dovolací soud přitom konstatoval, že posouzením povahy této lhůty se již ve své dřívější rozhodovací praxi zabýval. Jmenovitě v tomto směru odkázal na podrobné závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2007, sp. zn., a v něm obsažené odkazy na v úvahu přicházející závěry nálezů Ústavního soudu. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že ač se dovolatel dovolává závěrů právě tohoto rozhodnutí, nesprávně si je vykládá. Z uvedeného rozhodnutí je patrná platnost závěru, podle něhož v českém právním řádu v případech, kdy poslední den lhůty připadne na sobotu, neděli nebo svátek, platí v zásadě (pokud ovšem konkrétní právní norma výslovně nestanoví jinak) stejný režim jak pro lhůty procesní povahy, tak pro lhůty hmotně právní. Z toho rezultuje závěr, podle něhož možnost použít obecné pravidlo o počítání lhůt podle o. z. je vyloučena tam, kde konkrétní právní předpis stanoví jinak.

Dovolací soud se poté podrobně vyjádřil k důsledkům plynoucím pro posouzení lhůty stanovené v § 8 odst 1 zákona č. 172 Sb., s odkazem na gramatický a systematický výklad, zaujaté ve zmíněné věci odvolacím soudem, podle něhož v důsledku neuplatnění práva obce podáním žaloby u soudu nejpozději dne 31. 3. 2013 přechází vlastnictví takové majetku na stát. Sluší se podotknout, na okraj tvrzení o protiústavnosti interpretace zaujaté odvolacím soudem, že naopak argumentace dovolatele by (jak dovodil i dovolací soud v rozhodnutí ) by se příčila principu právní jistoty, který zde nastupuje v případě jednoznačně znění zákonné úpravy, logicky a systematicky na sebe navazující ve dni stanovení posledního dne hmotněprávní prekluzívní lhůty a následně dne nastoupení právní fikce nabytí vlastnictví státem. Shora uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou veřejnosti dostupná na webové adrese http://www.nsoud.cz, v případě tam zmíněných nálezů Ústavního soudu, na které dovolání nepřípadně odkazuje, jsou pak dostupná na webové adrese Ústavního soudu http://nalus.cz.

Dovolací soud tak dospívá k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu neřešilo otázku, která by v judikatuře dovolacího soudu nebyla již vyřešena, případně že by ji vyřešil v rozporu se závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu. Ve věci není naplněno ani jedno z hledisek, pro které by měla být dovolacím soudem dovozena přípustnost podaného dovolání podle a proto se dovolání odmítá ( ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , , , části věty před středníkem, a s tím, že na straně žalovaného, jenž by na jejich náhradu měl v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 15. října 2014

JUDr. Josef Rakovský

předseda senátu