Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2629/2007

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Krajský soud v Plzni (odvolací soud) rozsudkem ze dne 8. 11. 2006, č. j. -161, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 31. 7. 2006, č. j. -136, jímž byla zamítnuta žaloba žalobkyně o uložení povinnosti žalovanému vydat do jejího vlastnictví v rozhodnutí specifikované pozemky; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně uzavřela postupní smlouvy o převodu práva na vydání náhradních pozemků ve smyslu , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“); rozhodnutí Pozemkového úřadu o nevydání pozemků původním oprávněným osobám pocházejí z období od 11. 10. 1993 do 29. 6. 2004. Odvolací soud převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry. Dovodil, že žalobkyni s ohledem na ustanovení a 7 zákona o půdě ve znění zanikly veškeré nároky na vydání náhradních pozemků, neboť Ústavní soud nálezem ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. , vyhlášeným ve Sbírce zákonů pod č. 531/2005, zrušil ustanovení a 7 zákona o půdě ve vztahu k oprávněným osobám a jejich dědicům, nikoli však ve vztahu k postupníkům. Charakter lhůt uvedených v citovaných ustanoveních se podle odvolacího soudu řídí (dále jen „obč. zák.“), přičemž u závazkových vztahů může časové omezení jejich trvání (a tedy okamžik jejich zániku) vyplývat přímo ze zákona; tím se liší zánik práva uplynutím doby od prekluze, při níž právo zaniká uplynutím propadné lhůty, není-li věřitelem v této lhůtě uplatněno. Dnem 31. 12. 2005 (resp. uplynutím 2 let od právní moci rozhodnutí, u nichž právní moc nastala po 6. 8. 2003) proto došlo k zániku práva žalobkyně na vydání náhradních pozemků; žalobkyni nadále svědčí nárok na finanční náhradu podle zákona o půdě. K námitce žalobkyně odvolací soud uvedl, že s ohledem na dobu, kdy žalobkyně restituční nároky koupila, nelze dovodit, že by právě vůči ní žalovaný postupoval svévolně, dlouhodobě ignoroval její nároky a mařil tím její legitimní očekávání, že tyto nároky budou uspokojeny; žalobkyně si při nabývání pohledávek musela být vědoma nejen výhod, ale i rizik s takovou cesí spojených.

Proti potvrzujícímu výroku ve věci samé i výroku o nákladech řízení pravomocného rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání; jeho přípustnost opírá o ustanovení (dále jen „“) a co do dovolacího důvodu odkazuje na Dovolatelka nepovažuje za správný závěr odvolacího soudu, že jí nejpozději dne 31. 12. 2005 zanikl nárok (a jemu korespondující povinnost žalovaného) na vydání náhradních pozemků a nadále jí svědčí pouze nárok na poskytnutí finanční náhrady. Domnívá se, že v této věci je třeba „podpůrně aplikovat“ právní úpravu promlčení, a proto uplatnila-li své právo žalobou u soudu „před uplynutím lhůty stanovené restituční tečkou,“ nárok na vydání náhradních pozemků jí nemohl zaniknout. Zdůrazňuje (s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. ), že Pozemkový fond v postavení dlužníka a osoby povinné z restitučních nároků dlouhodobě neplnil své zákonné povinnosti; za této situace byla žaloba o vydání konkrétních pozemků jejím jediným „prostředkem obrany.“ Žalobkyně současně zpochybňuje i závěr, že s ohledem na dobu, kdy restituční nároky koupila, nelze dovodit, že by vůči ní žalovaný postupoval svévolně, tyto nároky ignoroval a mařil tím její legitimní očekávání, že její nároky budou uspokojeny. Namítá, že pokud by žalovaný řádně plnil své povinnosti a nejednal svévolně, pak by „vůbec nároky v letech 2004 a 2005 kupovat nemusela nebo by za tyto nároky získala náhradní pozemky.“ Z těchto důvodů považuje rozhodnutí soudů obou stupňů za „předčasná“ a navrhuje, aby je dovolací soud zrušil.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud posoudil dovolání podle , a a shledal, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení   a c)

Ustanovení přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci; zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle , z něhož ji dovozuje dovolatelka.

Podle je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmene b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ). Jelikož ve smyslu ustanovení je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla.

Vady uvedené v , a b) a , jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání ( věta druhá ).

Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při řešení dovolatelkou předestřených otázek vychází z názoru vyjádřeného v rozsudku ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. , podle něhož „pokud došlo k postoupení práva oprávněné osoby, jak je upraveno v zákona o půdě, získal tím postupník podle druhé věty tohoto ustanovení postavení oprávněné osoby podle zákona o půdě. Změnu do tohoto práva vnesl , který v článku VI. stanovil, že lhůta pro převod náhradních pozemků končí dnem 31. 12. 2005. Je nutno vyjít z toho, že pozdější zákon mění zákon dřívější. Tím ovšem ve skutečnosti právo na poskytnutí náhradního pozemku nový zákon odejmul těm oprávněným osobám, jejichž řádně uplatněný nárok na náhradní pozemky stát neuspokojil. Objektivně stanovená lhůta ke splnění závazku poskytnout náhradní pozemek, tj. 31. 12. 2005, nezávisela na jednání oprávněné osoby, ale na činnosti Pozemkového fondu, jehož jednání oprávněná osoba nemohla v podstatě ovlivnit. Není proto ani rozhodující, zda nárok na poskytnutí náhradního pozemku byl uplatněn jen u Pozemkového fondu, nebo i u soudu. Šlo o nárok řádně uplatněný a neuspokojený ke dni, s nímž pozdější zákon vázal zánik neuspokojeného práva. Dovolací soud jako soud obecný nemůže zákon vykládat jinak, než podle jeho znění, smyslu a důvodů, jež sledoval. Je pak na jiných orgánech, aby v případě jeho neúnosnosti dosáhly jeho změny nebo zrušení. K tomu právě došlo u zmíněného zákona nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. , uveřejněným pod č. 531/2005 Sb., jímž byl mj. změněn článek VI. Tato změna se však týkala podle výslovného znění výroku tohoto nálezu pouze původních oprávněných osob (tedy těch, které splňovaly požadavky uvedené v a zákona o půdě). V odůvodnění svého nálezu pak Ústavní soud vyložil, z jakého důvodu vyňal ze zrušovacího výroku ostatní osoby, včetně těch, které nárok na náhradní pozemek získaly postoupením od původních oprávněných osob.“  Shodné závěry vyjádřil dovolací soud v  usneseních ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. , ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. , ze dne 7. 6. 2007, sp. zn. , či ze dne 18. 7. 2007, sp. zn. ) a nemá důvod se od nich odchýlit ani v posuzované věci.

Nad rámec dovolacího přezkumu dovolací soud připomíná, že posouzením charakteru lhůty uvedené v a 7 zákona o půdě ve znění se zabýval Ústavní soud v již citovaném nálezu , kde dospěl k závěru, že se jedná o lhůtu propadnou (prekluzívní); pro takovou lhůtu je charakteristické, že jejím marným uplynutím nastává zánik samotného subjektivního práva a že k těmto důsledkům se přihlíží bez ohledu na to, zda to některý účastník namítá či nikoliv. Propadná lhůta způsobuje zánik práva sama o sobě již svým uplynutím, kterému nelze zabránit. Skutečnost, že lhůta k uplatnění nároku na vydání je lhůtou prekluzívní, ve svých důsledcích znamená, že oprávněná osoba se po jejím marném uplynutí nemůže domáhat práva na převod nemovitostí.

Vytýká-li dovolatelka žalovanému liknavost a „svévolný postup vůči její osobě“ při vyřizování jejích restitučních nároků, jedná se o námitky „skutkové povahy,“ jež jsou pro dovolací přezkum v tomto případě bezvýznamné.

Jelikož rozsudek odvolacího soudu je dovoláním napaden výslovně „v celém svém rozsahu,“ zabýval se Nejvyšší soud i tím, zda dovolání je přípustné proti té části rozsudku, kterou odvolací soud rozhodl o nákladech řízení (byť žádné konkrétní námitky proti těmto výrokům dovolání neobsahuje). Nákladové výroky, ač jsou součástí rozsudku, mají povahu usnesení, jímž se nerozhoduje ve věci samé, přičemž přípustnost dovolání proti nim nezakládá žádné z ustanovení (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Z výše uvedeného je zřejmé, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu postrádá potřebný judikatorní přesah, jehož absence vylučuje přípustnost dovolání podle ve věci samé; ve zbývající části dovolání směřuje do výroku o nákladech řízení, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovolacímu soudu proto nezbylo, než dovolání žalobkyně podle věty první a odmítnout.

Výrok o náhradě nákladů je odůvodněn tím, že dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, žalovanému však v této fázi řízení žádné náklady nevznikly ( věta první, a ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. srpna 2007

JUDr. Robert  Waltr, v. r.

předseda senátu