Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 2697/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobců a) F. Š., b) J. K. – P., obou zastoupených advokátkou, proti žalovanému S. d. O., zastoupenému advokátem, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. a , o dovolání obou žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. ledna 2006, č.j. -73, takto:

I. Dovolání žalobců a) a b) se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Dopisem ze dne 31.5.2004 žalovaný sdělil žalobci a), že mu podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce dává výpověď z pracovního poměru. Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že došlo ke změně v organizačním řádu S. d. v O., „která se týká snížení počtu pracovníků úseku činohry“, a na základě které bylo zrušeno pracovní místo žalobce a). Protože žalovaný neměl k dispozici žádné jiné volné pracovní místo, které by žalobci a) mohl nabídnout, nemá možnost žalobce a) dále zaměstnávat.

Dopisem ze dne 31.5.2004 žalovaný sdělil žalobkyni b), že jí podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce dává výpověď z pracovního poměru. Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že došlo ke změně v organizačním řádu S. d. v O., „která se týká snížení počtu pracovníků úseku činohry“, a na základě které bylo zrušeno pracovní místo žalobkyně b). Protože žalovaný neměl k dispozici žádné jiné volné pracovní místo, které by žalobkyni b) mohl nabídnout, nemá možnost žalobkyni b) dále zaměstnávat.

Žalobce a) se domáhal, aby bylo určeno, že výpověď ze dne 31.5.2004 je neplatná. Žalobu odůvodnil zejména tím, že u žalovaného pracuje na základě pracovní smlouvy jako herec. Výpověď odmítl převzít, sdělil žalovanému, že s výpovědí nesouhlasí a „trvá na dalším pracovním poměru“. Žalobce a) má za to, že daná výpověď je „v rozporu se “, „po formální stránce je zcela vadná“ a nebyla řádně projednána s odborovým orgánem, a domnívá se, že i změna organizačního řádu S. d. O. „je vadná“.

Žalobkyně b) se domáhala, aby bylo určeno, že výpověď ze dne 31.5.2004 je neplatná. Žalobu odůvodnila zejména tím, že u žalovaného pracuje od roku 1968, a že „výpověď jí byla  doručena v době, kdy byla v nemocenském stavu“. Žalobkyně b) sdělila žalovanému, že „s výpovědí nesouhlasí“, a je toho názoru, že daná výpověď má „neodpovídající náležitosti a je celkově v rozporu se “. Reorganizace podle ní „probíhala neodpovídajícím způsobem a v rozporu nejen se , ale i dalšími předpisy dopadajícími na zaměstnanost“.

Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 13.4.2005, č.j. -36 žalobu žalobce a) zamítl a rozhodl, že žalobce a) je povinen zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 5.375,- Kč „k rukám advokáta“. Soud prvního stupně vycházel z názoru, že důvody, které žalovaného vedly k přijetí organizačního opatření spojeného se snížením počtu zaměstnanců a výběr zaměstnanců, jichž se „tím vyvolané skončení pracovního poměru bude týkat“, není oprávněn přezkoumávat, neboť by se jednalo o „nepřípustné zasahování do samostatné rozhodovací činnosti zaměstnavatele“, dovodil, že v daném případě se nejednalo o hromadné propouštění, neboť „poměr propuštěných zaměstnanců nedosahuje zákonných podmínek“, a nemohlo se ani jednat – jak tvrdí žalobce – o diskriminaci, neboť vzhledem k pracovní činnosti „má žalovaný jako zaměstnavatel právo do pracovního poměru přijmout na úseku činohry typově vhodné osoby, odpovídající jeho provozním i uměleckým záměrům“. Po zjištění, že výpověď byla předem řádně projednána s odborovým orgánem, dospěl soud prvního stupně k závěru, že postup žalovaného, kdy rozvázal pracovní poměr právě s žalobcem, nelze pokládat „za účelový“, neboť snížení počtu zaměstnanců se nedotklo pouze žalobce, ale i jiných členů činohry; ostatní námitky žalobce pokládá za „nevýznamné“ pro rozhodnutí soudu.

Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 13.4.2005, č.j. -37 žalobu žalobkyně b) zamítl a rozhodl, že je povinna zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 5.375,- Kč k rukám advokáta. Soud prvního stupně vycházel z názoru, že není oprávněn přezkoumávat ani důvody, které vedly žalovaného k přijetí organizačního opatření, ani výběr pracovníků, kterých se skončení pracovního poměru týká, dovodil, že v daném případě se nejednalo o hromadné propouštění, neboť „poměr propouštěných zaměstnanců nedosahuje zákonných podmínek“, a že nebyla prokázána přímá ani nepřímá diskriminace žalobkyně b). Vzhledem k povaze pracovní činnosti „má žalovaný jako zaměstnavatel právo do pracovního poměru přijmout na úseku činohry typově vhodné osoby, odpovídající jeho provozním i uměleckým záměrům“, právě tak, jak tomu bylo v případě přijetí V. S., která byla sice přijata v době probíhající organizační změny, ale která byla vzhledem „k věku a typu výrazně odlišná od žalobkyně“. Po zjištění, že výpověď byla předem řádně projednána s odborovým orgánem,  soud prvního stupně uzavřel, že výpověď nelze považovat za „účelovou“, neboť snížení počtu pracovníků se dotklo i jiných členů souboru; ostatní námitky žalobkyně b) pokládá za „nevýznamné“ pro rozhodnutí soudu.

K odvolání žalobce a) a žalobkyně b) Krajský soud v Ostravě (poté, co spojil obě věci ke společnému projednání a rozhodnutí) rozsudkem ze dne 30.1.2006, č.j. -73 rozsudky soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že každý žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení částku 6.366,50,- Kč „k rukám advokáta“. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný splnil předpoklady pro dání výpovědi z pracovního poměru žalobcům podle ustanovení § 46 odst. 1 písm c) zák. práce, neboť „přijal rozhodnutí o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce, resp. za účelem úspory finančních prostředků“, v důsledku čehož se žalobci stali nadbytečnými a žalovaný pro ně neměl žádnou jinou vhodnou práci. Dovodil rovněž, že, „zohledňoval-li žalovaný při výběru nadbytečných zaměstnanců jejich věk, event. pohlaví, nelze tento postup považovat za diskriminaci podle § 1 odst. 5 zák. práce, neboť věk i pohlaví představují z povahy předmětného druhu práce podstatný, rozhodující, nezbytný a přiměřený požadavek pro výkon této práce“. Podle názoru odvolacího soudu, rozhodne-li se zaměstnavatel, že „činnost dosud vykonávanou zaměstnanci bude nadále zčásti zajišťovat jinak, než prostřednictvím osob zaměstnávaných v pracovněprávních vztazích, a že proto sníží stav zaměstnanců z důvodu úspory finančních prostředků“, je dán důvod k výpovědi z pracovního poměru dle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci a) a b) dovolání. Namítají, že odvolací soud nepřipustil a neprovedl žádné jimi navrhované důkazy, zejména výslech několika svědků - herců, připustil pouze navrhovaného svědka šéfa činohry pana Č., který však byl podle jejich názoru vyslechnut nikoliv jako svědek, ale jako účastník řízení. Podle názoru žalobců se u nich nejedná o spravedlivý proces, neboť byly provedeny důkazy, které předložil žalovaný, jejich námitky, že byli diskriminování nejen kvůli věku, ale i kvůli vzdělání, nebyly brány v úvahu, jednání probíhalo „zcela formálně“, „odlidštěně“. Jestliže namítali, že v divadle šlo o hromadné propouštění, „byli schopni toto prokázat“, avšak podle jejich názoru oba soudy neměly zájem na objasnění výpovědí a přípravy reorganizace divadla, neboť citují obecná ustanovení , „která se vesměs nedají na tento umělecký útvar bez úpravy aplikovat“. Odvolací soud „postupoval v rozporu s ustanoveními na reorganizaci dopadajícími, nevyužil své kompetence, neprovedl odpovídající důkazy“ a neprověřil správnost tvrzení žalované, proto žalobci trvají na provedení všech jimi navrhovaných důkazů.

Žalovaný navrhl, aby dovolací soud, pokud „nedospěje k závěru, že je na místě předmětné dovolání odmítnout“, dovolání zamítl, neboť má za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je „zcela správné a po právu“, a že předmětné dovolání není přípustné ani dle ustanovení Soudy obou stupňů prováděly dokazování „řádným způsobem a v nezbytném rozsahu“ a žalovaný se s postupem soudů obou stupňů ztotožňuje. Nesouhlasí zejména s tvrzením žalobců, že by byli jakýmkoli způsobem diskriminováni, a že důvodem organizační změny bylo zbavit se vysokoškolsky vzdělaných lidí, což bylo také provedenými důkazy „spolehlivě vyvráceno“.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě ( ), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání ( věta první ) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [ ], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [ ], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [ ].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ).

Žalobci a) a b) napadají dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení Přípustnost dovolání podle ustanovení přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. ); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Dovolání může být podle ustanovení ) - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce (tj. pouze tehdy, jde-li o řešení právních otázek). Dovolání v tomto případě (má-li dovolatel zato, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze proto podat především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [ ]; z důvodu uvedeného v ustanovení je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení a b) , popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení a (srov. ). Dovolací důvod podle ustanovení totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení ; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení , přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.6.2004, sp. zn. , uveřejněném pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).

Žalobci sice v dovolání uvádějí, že rozsudek odvolacího soudu „spočívá na nesprávném posouzení věci“, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nezpochybňují právní posouzení odvolacím soudem, ale že toliko nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud ztotožnil) vychází, a dále s postupem, jakým k nim odvolací soud dospěl. Podstatou jejich námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil (namítají-li, že odvolací soud „nepřipustil a neprovedl žádné důkazní návrhy“, které žalobci a) a b) navrhovali, že „byly provedeny toliko důkazy, které předložil žalovaný“, přičemž „jejich námitky nebyly vůbec brány v úvahu“) a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatelů pro posouzení věcí významné (například, že oba žalobci „byli diskriminováni nejen kvůli věku, ale i kvůli vzdělání“, když tvrdí, že „reorganizace byla čistě účelová, tj. aby v divadle nebyli zaměstnáni vysokoškoláci, ale konzervatoristé, případně osoby bez uměleckého vzdělání tak, jak je tomu nyní, kdy jsou role obsazovány případně i lidmi z techniky pro nedostatek herců“). Oba dovolatelé současně na rozdíl od skutkových zjištění odvolacího soudu (že v daném případě nešlo o hromadné propouštění) v dovolání předestírají vlastní skutkové závěry (že za činnosti ředitelky Ing. G., tedy do září 2005 „bylo propuštěno, nebo odešlo z divadla množství zaměstnanců, kteří přesahují potřebných 10%“), na nichž pak budují své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci. Tím, že dovolatelé na odlišných skutkových závěrech budují odlišný právní názor na věc, nezpochybňují právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující.

Vzhledem k tomu, že zmíněné výtky obou žalobců nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení , ale dovolací důvod podle ustanovení , a protože ani tvrzená vada řízení podle ustanovení (že „řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a je třeba doplnit dokazování“) – i kdyby byla opodstatněná - není bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy, nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska těchto dovolacích důvodů přezkoumat, neboť - jak uvedeno výše - nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení

Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobců a) a b) - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení věty první a odmítl.

V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady (spojené s vyjádřením k dovolání), které spočívají v paušálních odměnách za zastupování ve věcech obou žalobců; tato odměna činí ve věci každého žalobce částku 1.250,- Kč [srov. , , , , , ve znění , č. , č. a čl. II ] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby (za vyjádření) ve výši 75,- Kč (srov. ve znění , č. , č. , č. a čl. II ), celkem ve výši 2.575,- Kč (1250 x 2 + 75). Vzhledem k tomu, že advokát osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, patří k nákladům řízení podle ustanovení a 3, věty druhé vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty určená z odměny za zastupování, z náhrad a z jejích hotových výdajů podle sazby daně z přidané hodnoty [19% - srov. , o dani z přidané hodnoty], tedy částka (po zaokrouhlení) 489,- Kč (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp.zn. , který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005). Protože dovolání žalobců bylo odmítnuto, soud jim ve smyslu ustanovení věty první, a uložil, aby tyto náklady připadající na každého z nich [ ] žalované nahradili. Přiznanou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 1.532,- Kč jsou žalobci a) a b) povinni zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval ( ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 2. srpna 2007

JUDr. Zdeněk  Novotný, v. r.

předseda senátu