Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Odo 707/2005

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobců a) Statutárního města T., zastoupeného advokátem, b) D. Ž., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému V. S., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 207.441,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. září 2004, č. j. -165, takto:

I. Dovolání se zamítají.

II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení každý částku 8.692,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou se žalobci spolu s G. V. domáhali zaplacení částky 228.331,- Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím. Se žalovaným byla dne 5. 4. 1994 (s účinností již od 6. 3. 1993) uzavřena smlouva o nájmu nebytových prostor v T. V té době byli spoluvlastníky každý z jedné ideální poloviny nemovitosti město T. a G. V., která posléze svůj spoluvlastnický podíl darovací smlouvou s účinky od 24. 6. 1994 darovala D. Ž. Nájemné bylo sjednáno v měsíční výši 17.300,- Kč v souladu s usnesením městské rady ze dne 13. 5. 1993 č. 158/93. Žalovanému vznikl dluh z titulu nezaplaceného nájemného za období od března 1993 do března 1994.

Usnesením ze dne 5. února 2003, č. j. -104, Městský soud v Praze, jako soud odvolací, zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. května 2002, č. j. -83, jímž byl žalovaný zavázán zaplatit žalobcům (bez určení poměru) částku 207.441,- Kč se 17 % úrokem z prodlení z dílčích částek od 6. 1. 1995 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobci a žalovaným; současně věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Neshledal důvodnou námitku nedostatku pasivní legitimace žalovaného, stejně jako námitku započtení vznesenou vůči pohledávce žalobců z titulu investic do jejich nemovitosti; neuvěřil taktéž tvrzení o zániku pohledávky splynutím podle (dále jen „obč. zák.“). Přisvědčil výhradě žalovaného o částečné neplatnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor v ujednání o výši nájemného. Vyslovil závazný právní názor, podle něhož až do vydání (tj. do 30. 9. 1995) bylo nájemné z nebytových prostor „úředně stanovenou cenou“ podle , o cenách, a nebylo možné sjednat nájemné vyšší, než stanovil cenový předpis. Dovodil, že zmocnění svěřené zastupitelstvu obce podle odporuje , o obcích (obecní zřízení), jelikož pravomoc vydávat obecně závazné vyhlášky v rámci tzv. přenesené působnosti obce náleží obecní radě, a nikoliv zastupitelstvu obce. Upravilo-li zastupitelstvo města T. výjimky z maximálních cen nájmů nebytových prostor obecně závaznou vyhláškou, nepřihlédl k ní soud s ohledem na y. Smluvní ujednání o ceně nájmu je tak pro rozpor s obecně závazným předpisem vyšší právní síly částečně neplatné podle obč. zák. v tom rozsahu, v jakém tomuto právnímu předpisu odporuje, dovolal-li se ten, kdo je takovým právním úkonem dotčen jeho neplatnosti. Na podporu svého názoru odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. června 1999, sp. zn. , publikovaný pod R 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. prosince 1999, sp. zn. . Po 1. 10. 1995 byla sice cenová regulace nájemného z nebytových prostor zrušena, ale nedošlo-li mezi smluvními stranami k nové dohodě o výši nájemného, nemohou žalobci požadovat vyšší, než původně regulované, nájemné.

Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) poté rozsudkem ze dne 3. listopadu 2003, č. j. -124, žalobu v rozsahu částky 207.441,- Kč s blíže uvedeným příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. S poukazem na závazný právní názor vyslovený odvolacím soudem v usnesení ze dne 5. února 2003, č. j. -104, dovodil neplatnost smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 5. 4. 1994 v ujednání o výši nájemného, přesahovalo-li nájemné za 1 m2 částky určené Protože smlouva je neplatná jen v takovém rozsahu, v jakém je v rozporu s , nelze žalobcům přiznat nárok ani z titulu bezdůvodného obohacení získaného plněním bez právního důvodu. Ani v případě, že by žalovaný užíval předmět nájmu bez právního důvodu, nemohli by žalobci dostat víc, než částku, jejíž výše byla regulována citovanou vyhláškou.

K odvolání města T., D. Ž. a žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. září 2004, č. j. -165, ve spojení s usnesením ze dne 10. září 2004, č. j. -106, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a změnil jej pouze ve výroku o náhradě nákladů; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se s jeho skutkovými i právními závěry; pochybení shledal jen ve výpočtu výše nákladů řízení před soudem prvního stupně. Konstatoval, že usnesením zastupitelstva města T. ze dne 13. 12. 1991 byla schválena obecně závazná vyhláška o cenové regulaci nájemného z nebytových prostor na území města T., vydaná podle s přihlédnutím k , v tehdy platných zněních. Vyslovil názor, že regulace nájemného z nebytových prostor je výkonem státní správy a není možno ji vykonávat obecně závaznými vyhláškami podle schválenými zastupitelstvem obce; obecně závaznou vyhlášku mohla vydat jen obecní rada na základě zákonného zmocnění; takovou právní normu vydanou v rozporu se soud na základě článku 95 odst. 1 y nepoužije. Správným proto shledal závěr soudu prvního stupně, že pro sjednání nájemného z nebytových prostor bylo pro účastníky smlouvy závazné ustanovení a tam limitovaná výše nájemného. Jestliže se žalovaný dovolal relativní neplatnosti smlouvy podle obč. zák., je ujednání o výši nájemného neplatné v rozsahu, v jakém citované vyhlášce odporuje. Za této situace žalovaný za období od 26. 1. 1995 do 25. 1. 1996 městu T. a D. Ž. ničeho nedluží, přičemž G. V. (v důsledku převodu vlastnictví k pronajímaným nemovitostem) není ve sporu aktivně legitimována.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali město T. a D. Ž. (dále též „dovolatelé“) dovolání, jehož důvodnost opírají o , neboť mají zato, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejsou srozuměni s názorem odvolacího soudu, že smlouva o nájmu nebytových prostor je neplatná v ujednání o ceně, protože obecně závaznou vyhlášku ze dne 13. 12. 1991 regulující výši nájemného podle vydalo sice obecní zastupitelstvo, ale podle , a tak měla učinit obecní rada. Jestliže odvolací soud s odkazem na y k této obecně závazné vyhlášce nepřihlédl, neměl zároveň aplikovat Cenová regulace založená v oblasti nájmu nebytových prostor právě touto vyhláškou byla vždy diskriminující a v rozporu se Na základě zákonného zmocnění podle (v době existence České a Slovenské Federativní Republiky) byly federální ministerstvo financí, ministerstvo financí České republiky a ministerstvo financí Slovenské republiky oprávněny společně vydávat obecně závazné právní předpisy k metodice sjednávání cen, k vymezení nepřiměřeného hospodářského prospěchu a neoprávněného majetkového prospěchu získaného porušením cenových předpisů, k postupu při regulaci cen, cenové evidenci, poskytování cenových informací a k cenové kontrole, a vydávat rozhodnutí podle tohoto zákona, která se uveřejňují v Cenovém věstníku; tyto ústřední orgány státní správy nebyly oprávněny provádět vlastní cenovou regulaci v dotčené oblasti. Žalobce D. Ž. má navíc zato, že nájemné z nebytových prostor nikdy nebylo regulovanou cenou (nebylo jako „zboží s regulovanou cenou“ uvedeno v seznamu uveřejněném v Cenovém věstníku, resp. pokud se tak stalo, bylo to před účinností ) a byla vydána v rozporu se zákonem.

Žalovaný navrhl zamítnutí obou dovolání, neboť napadené rozhodnutí není založeno na nesprávném právním posouzení věci.

Podle článku II bodu 3. , obsahujícího přechodná ustanovení k novele provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle ve znění před novelou provedenou (dále opět jen „ “).

Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnými osobami, že je přípustné podle a že jsou splněny i podmínky uvedené v a 4 a v , přezkoumal napadený rozsudek podle Žalobci nenamítají, že řízení bylo postiženo vadami uvedenými v , a b) a , případně jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, a ani z obsahu spisu nic takového neplyne. Proto se dovolací soud zabýval jen výslovně uplatněným dovolacím důvodem, jak jej žalobci vymezili, a dospěl k závěru, že jejich dovolání není opodstatněné.

Podle lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.

Výhrady žalobců k právnímu posouzení věci se týkají výlučně závěru odvolacího soudu, že smlouva o nájmu nebytových prostor je podle věty čtvrté obč. zák. neplatná v ujednání o ceně, protože obecně závaznou vyhlášku regulující výši nájemného z nebytových prostor vydalo obecní zastupitelstvo podle , ačkoliv tak podle , a měla učinit obecní rada města.

Podle , ve znění platném k 5. 4. 1994 (dále opět jen „obč. zák.“) jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu podle ustanovení , , , , a , považuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá. Neplatnosti se nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil. Totéž platí, nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje dohoda účastníků ( ). Je-li právní úkon v rozporu s obecně závazným právním předpisem o cenách, je neplatný pouze v rozsahu, ve kterém odporuje tomuto předpisu, jestliže se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti dovolá.

Podle , o cenách, je jedním ze způsobů regulace cen stanovení cen (tzv. \"úředně stanovené ceny\"). Úředně stanovené ceny mohou být stanoveny jako maximální, pevné nebo minimální; maximální cenou je cena, kterou není přípustné překročit ( , odst. 2 citovaného zákona).

Podle , o cenové regulaci nájemného z nebytových prostor, ve znění účinném do 31. 8. 1994, zastupitelstvo obce, s přihlédnutím k atraktivitě prostředí nebo výhodnosti polohy nebytového prostoru, může určit objekty, popřípadě lokality v rámci obce, kde stanoví diferencovaně sazby vyšší než uvedené v odstavci 1, popř. kde umožní sjednat nájemné bez omezení.

Podle ve znění účinném do 19. 7. 1994 (dále jen „zákon o obcích“), obec spravuje své záležitosti samostatně (dále jen \"samostatná působnost\").

Podle § 16 odst. 1 zákona o obcích, obec může k plnění svých úkolů vydávat pro svůj územní obvod obecně závazné vyhlášky.

Podle § 21 odst. 1 zákona o obcích, obec vykonává státní správu v rozsahu stanoveném zvláštními zákony (dále jen \"přenesená působnost\").

Podle § 22 odst. 1 zákona o obcích, obce v přenesené působnosti vykonávají státní správu v rozsahu, ve kterém ji podle zvláštních zákonů vykonávaly místní národní výbory, popřípadě městské národní výbory třetí kategorie, do počátku účinnosti tohoto zákona. Obce v přenesené působnosti plní dále úkoly na jednotlivých úsecích státní správy v rozsahu, který stanoví zvláštní zákony.

Podle § 24 odst. 1 zákona o obcích, na základě zmocnění v zákoně a v jeho mezích může obec vydávat obecně závazné vyhlášky ve věcech patřících do přenesené působnosti.

Podle § 45 písm. l) zákona o obcích, obecní rada vydává obecně závazné vyhlášky v přenesené působnosti a v nutných a neodkladných případech též obecně závazné vyhlášky ve věcech samostatné působnosti; obecně závazná vyhláška v samostatné působnosti však pozbude platnosti, nebude-li schválena na nejbližším zasedání obecního zastupitelstva.

Nájemné z nebytových prostor bylo regulovanou cenou (úředně stanovenou - maximální cenou), a nebylo proto možné v souladu s právem sjednat nájemné vyšší, než stanovil cenový předpis. Smlouva o nájmu nebytových prostor obsahující ujednání o výši nájemného, jež je v rozporu s cenovými předpisy, je relativně neplatná ve smyslu ustanovení § 40a věta čtvrtá obč. zák. a subjektem oprávněným dovolat se relativní neplatnosti je v takovém případě ten, kdo je takovým úkonem objektivně dotčen, přičemž tímto subjektem může být i nájemce (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. prosince 1999, sp. zn. ). Zmocnění, svěřené zastupitelstvu obce, obsažené v ustanovení cit. vyhlášky, bylo v rozporu se zákonem o obcích, neboť pravomoc vydávat obecně závazné vyhlášky v rámci tzv. přenesené působnosti obce (kam patří podle , o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen i působnost obce v oblasti tvorby cen) přísluší obecní radě [srov. , 24 odst. 1 , zákona o obcích], nikoliv zastupitelstvu obce. Upravilo-li výjimky z maximálních cen nájmů svou vyhláškou zastupitelstvo obce, stalo se tak sice v souladu s , o cenové regulaci nájemného z nebytových prostor, ve znění účinném do 31.8.1994, avšak v rozporu se zákonem o obcích (rozpor se zákonem odstranila až zmocněním obce jako takové), a soud k ní proto s poukazem na ustanovení y nemůže přihlédnout (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. , publikovaný jako R 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Pokud tedy v souzené věci účastníci sjednali v nájemní smlouvě ze dne 5. 4. 1994 nájemné z nebytových prostor v rozporu s výše uvedenými cenovými předpisy (tj. nad částku 190 Kč za 1 m2 podlahové plochy ročně u nebytových prostor charakteru obchodního a kancelářského a nad částku 165,- Kč za 1 m2 podlahové plochy ročně u nebytových prostor charakteru skladových), je nutno toto jejich ujednání posoudit z hlediska ustanovení § 40a obč. zák. jako neplatné.

Odvolací soud dovolateli vytyčené právní otázky vyřešil v souladu s dosavadní judikaturou a jeho právní posouzení věci je v tomto směru správné.

Lze uzavřít, že žalobcům se prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahovaného vymezení nepodařilo správnost napadeného rozsudku zpochybnit a dovolací soud proto jejich dovolání podle části věty před středníkem zamítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, , 151 odst. 1 a a dovolatelům kteří nebyli v dovolacím řízení úspěšní, byla uložena povinnost zaplatit žalovanému náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 17.310,- Kč ( , . ve spojení s , , a , ve znění před 1. 9. 2006) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč ( , a 3 , ve znění před 1. 9. 2006). Protože podíl na uplatňované částce vyplývá z věty prvé obč. zák., je povinen každý z dovolatelů zaplatit žalovanému jednu polovinu vzniklých nákladů, tj. částku 8.692,50 Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z a

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobci dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 27. července 2007

JUDr. Blanka Moudrá

předsedkyně senátu