Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Odo 1469/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.779,- Kč k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 7 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 19. 11. 2004 , č. j. -51, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost uzavřít se žalobcem do tří dnů od právní moci rozsudku smlouvu o nájmu „bytu nacházejícího se v posledním nadzemním podlaží domu čp. 186, v P. 7, ulici Schnirchova 25, o velikosti 1+1, I. kategorie“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), a to ve znění uvedeném ve výroku rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. května 2005, č. j. -109, změnil citovaný rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.

Odvolací soud vzal shodně se soudem prvního stupně z provedených důkazů především za zjištěno, že dne 11. ledna 2001 byla mezi městskou částí P. 7 jako vlastníkem a právním předchůdcem žalobce V. V. jako stavebníkem uzavřena smlouva o provedení výstavby půdního bytu (dále jen „smlouva ze dne 11. ledna 2001“), v níž se stavebník zavázal k výstavbě dvou bytových jednotek o celkové ploše 104 + 62 m2 nad dosavadním šestým nadzemním podlažím předmětného domu podle schválené projektové dokumentace, a to ve lhůtě do třinácti měsíců od právní moci stavebního povolení a nejpozději do osmnácti měsíců od podpisu smlouvy, že dne 8. června 2001 byla uzavřena dohoda, na základě které na žalobce přešla práva a povinnost stavebníka, že téhož dne uzavřela městská část P. 7 jako budoucí pronajímatel a žalobce a K. B. jako budoucí nájemci smlouvu o budoucí smlouvě nájemní (dále jen „smlouva ze dne 8. června 2001“), že podle smlouvy ze dne 8. června 2001 měl budoucí nájemce do třiceti dnů od právní moci kolaudačního rozhodnutí, kterým bude povoleno užívání nově vzniklého půdního bytu, předložit toto rozhodnutí budoucímu pronajímateli a že v další třiceti denní lhůtě pak měla být mezi stranami uzavřena smlouva o nájmu nově vzniklého bytu. Dále zjistil, že dne 5. června 2002 byla mezi žalovaným jako kupujícím a městskou částí P. 7 jako prodávajícím uzavřena ohledně předmětného domu kupní smlouva (dále jen „kupní smlouva ze dne 5. června 2002“), že návrh na vklad vlastnického práva podle kupní smlouvy ze dne 5. června 2002 byl podán dne 1. srpna 2002 a že v kupní smlouvě ze dne 5. června 2002 prodávající upozornil kupujícího, že v předmětném domě probíhá výstavba půdních bytových jednotek a že s převodem vlastnického práva přecházejí na kupujícího práva a povinnosti ze smluv z 11. ledna 2001 a z 8. června 2001. Vzal také za prokázáno, že užívání půdní vestavby dvou bytů 2+1 a 1+1 bylo povoleno kolaudačním rozhodnutím ze dne 17. července 2002, které nabylo právní moci dne 8. srpna 2002, že dne 8. srpna 2002 požádal žalobce městskou část P. 7 o uzavření smlouvy o nájmu nově vzniklého bytu, že dne 20. června 2003 požádal o uzavření nájemní smlouvy rovněž žalovaného a že dopisem ze dne 3. září 2003 žalovaný odstoupil od smluv ze dne 11. ledna 2001 a ze dne 8. června 2001. Odvolací soud se nejdříve zabýval otázkou, zda v souvislosti s převodem vlastnického práva k předmětnému bytu byla na žalovaného převedena (či na něj přešla) práva a povinnosti vyplývající ze smlouvy ze dne 8. června 2001, a na tuto otázku – na rozdíl od soudu prvního stupně – odpověděl negativně. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. května 2001, sp. zn. , totiž v této souvislosti dovodil, že smlouva o smlouvě budoucí (v daném případě smlouva ze dne 8. června 2001) je účinná jen mezi jejími účastníky a jestliže účastník takové smlouvy převede vlastnické právo k věci, jejíž zamýšlený převod je obsahem smlouvy o smlouvě budoucí, na třetí osobu, zaniknou práva a povinnosti ze smlouvy o smlouvě budoucí pro nemožnost plnění. Poté dovodil, že domáhá-li se žalobce nahrazení projevu vůle žalovaného podle (, , ve znění před novelou provedenou – dále jen „“), aniž žalovaný byl účastníkem smlouvy ze dne 8. června 2001, nelze než dovodit, že žalovaný není v dané věci pasivně věcně legitimován. Následně rovněž dovodil, že k převodu práv a povinností ze smlouvy ze dne 8. června 2001 na žalovaného nemohlo dojít ani podle , , v tehdy účinném znění (dále jen „obč. zák.“), byť předmětem postoupení může být pohledávka jakéhokoliv druhu, tedy i nepeněžitá. Podle odvolacího soudu je tomu tak proto, že smlouva o smlouvě budoucí je dvoustranný závazkový vztah sestávající z práv i povinností každého z účastníků takové smlouvy a předmětem cese může být jen právo nikoli povinnost.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení , , ve znění před novelou provedenou (dále opět jen „“). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle V dovolání zpochybnil správnost právního názoru, že v souvislosti s převodem vlastnického práva k předmětnému domu nebyla na žalovaného převedena (a ani na něj nepřešla) práva a povinnosti vyplývající ze smlouvy ze dne 8. června 2001. Na nesprávnost tohoto právního názoru usuzuje z toho, že podle .4. písm. b) kupní smlouvy ze dne 5. června 2002, byl žalovaný upozorněn, že v předmětném domě probíhá výstavba bytových jednotek a že na něj přecházejí práva a povinnosti ze smluv z 11. ledna 2001 a z 8. června 2001 a toto stvrdil svým podpisem. Navíc v .2. kupní smlouvy ze dne 5. června 2002 prodávající deklaroval, že předmětný dům prodává se všemi právy a povinnostmi, v .3. rovněž žalovaný deklaroval, že předmětný dům kupuje jak stojí a leží, tedy rovněž se všemi právy a povinnostmi, a že s jeho stavem se důkladně seznámil, a v .4. prohlásil, že znění kupní smlouvy dobře rozumí, což stvrdil po jejím podrobném přečtení svým podpisem. Z tohoto podle žalobce vyplývá, že žalovaný v kupní smlouvě ze dne 5. června 2002 projevil zjevnou vůli k převzetí práv a povinností ze smlouvy ze dne 8. června 2001; navíc mu dne 3. září 2003 zaslal dopis, v němž konstatoval, že na něj přešla práva a povinnosti ze smluv z 11. ledna 2001 a 8. června 2001. To, že na žalovaného přešla práva a povinnosti z uvedených smluv, vyplývá mimo jiné i z toho, že dne 3. září 2003 projevil vůli směřující k odstoupení od smlouvy ze dne 8. června 2001. Dovolatel zdůraznil, že odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. , aniž se zabýval skutkovým stavem věci a vycházel ze skutečně projevené vůle účastníků; navíc v kontinentálním právu mají soudní rozhodnutí „účinky pouze pro účastníky řízení“ a kromě toho v projednávané věci obsahem závazku založeného smlouvou ze dne 8. června 2001 nebyl převod vlastnického práva, nýbrž uzavření smlouvy o nájmu bytu. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný se v obsáhlém vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem, poukázal na judikaturu dovolacího soudu ve věcech sp. zn. , a a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.

Podle čl. II bodu 3. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 25. května 2005, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srov. čl. II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení ), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle , , ve znění před novelou provedenou (dále opět jen „”).

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele ( a 4 ) a je přípustné podle , neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Podle a 3 dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení věty druhé vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.

Podle , lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle dovolatel zpochybnil správnost právního názoru, že v souvislosti s převodem vlastnického práva k předmětnému domu nebyla na žalovaného převedena (a ani na něj nepřešla) práva a povinnosti vyplývající ze smlouvy o budoucí smlouvě nájemní ze dne 8. června 2001 (dále opět jen „smlouva ze dne 8. června 2001“).

Podle § 50a odst. 1 obč. zák. účastníci se mohou písemně zavázat, že do dohodnuté doby uzavřou smlouvu; musí se však přitom dohodnout o jejích podstatných náležitostech. Nedojde-li do dohodnuté doby k uzavření smlouvy, lze se do jednoho roku domáhat u soudu, aby prohlášení vůle bylo nahrazeno soudním rozhodnutím. Právo na náhradu škody tím není dotčeno (§ 50a odst. 2 obč. zák.)

Podle § 524 odst. 1 obč. zák. věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou na jiného. Ve smyslu § 524 odst. 2 obč. zák. s postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená.

Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 29. října 1997, sp. zn. , uveřejněným pod č. 22 v sešitu č. 3 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura (odkaz na citovaný rozsudek se nachází rovněž v publikaci , Komentář, 7. vydání, 2002, vydaný nakladatelstvím C. H. BECK, strana 242), formuloval právní závěr, že smlouva o smlouvě budoucí je účinná jen mezi jejími účastníky ( obč. zák.). Jestliže účastník této smlouvy převede vlastnické právo k věci, jejíž zamýšlený převod je obsahem smlouvy o smlouvě budoucí, na osobu třetí, zaniknou práva a povinnosti ze smlouvy o smlouvě budoucí pro nemožnost plnění. K odůvodnění uvedeného právního závěru Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že smlouva o smlouvě budoucí působí jen mezi účastníky smlouvy (nikoliv absolutně) a její porušení jedním z účastníků nemůže mít samo osobě vliv na právní postavení třetí osoby. Opačný výklad by přisuzoval právním vztahům ze smlouvy o budoucí smlouvě účinky, rovnající se účinkům vztahů absolutních, které tato smlouva nevyvolává. Její porušení má právní důsledky jen mezi jejími účastníky. Pokud tedy účastník smlouvy o budoucí smlouvě převede věc, jejíž budoucí převod je obsahem smlouvy, platnou kupní smlouvou na osobu třetí, zaniknou práva a povinnosti ze smlouvy o budoucí smlouvě pro nemožnost plnění a na jejich místo nastupují odpovědnostní vztahy mezi účastníky smlouvy. K obsahově stejnému právnímu závěru, a to s odkazem na citovaný rozsudek, dospěl Nejvyšší soud rovněž v rozsudku ze dne 30. května 2001, sp. zn. , uveřejněném pod C 534 ve svazku 6 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, v němž dále dovodil, že postoupení pohledávky ze smlouvy o smlouvě budoucí ve smyslu obč. zák. není možné. Tento právní názor odůvodnil tak, že předmětem postoupení pohledávky podle tohoto ustanovení může být sice pohledávka jakéhokoliv druhu, tedy i nepeněžitá, ale postoupení pohledávky ze smlouvy o smlouvě budoucí není možné proto, že smlouva o smlouvě budoucí je dvoustranný závazkový vztah sestávající nejen z práv, nýbrž i z povinností každého účastníka; předmětem cese však může být jen právo, nikoliv povinnost. V usnesení ze dne 11. října 2001, sp. zn. , Nejvyšší soud dovodil, že smlouva o smlouvě budoucí působí jen mezi účastníky smlouvy, že její porušení jedním z účastníků nemůže mít samo o sobě vliv na právní postavení třetí osoby a na platnost kupní smlouvy, kterou účastník smlouvy o smlouvě budoucí převádí nemovitost, o které ve smlouvě o smlouvě budoucí šlo, na osobu třetí. Rovněž v usnesení ze dne 24. června 2004, sp. zn. , Nejvyšší soud dovodil, že vstup do smluvních vztahů založených smlouvou o smlouvě budoucí nepřichází pojmově v úvahu. Od uvedené judikatury se Nejvyšší soud neodklání ani v projednávané věci.

K dovolací námitce, že odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. , aniž se zabýval skutkovým stavem věci, a že v projednávané věci nebyl obsahem závazku založeného smlouvou ze dne 8. června 2001 převod vlastnického práva, nýbrž uzavření smlouvy o nájmu bytu, je zapotřebí uvést následující. Právní závěr, že v souvislosti s převodem vlastnického práva k předmětnému domu nebyla na žalovaného převedena (a ani na něj nepřešla) práva a povinnosti vyplývající ze smlouvy ze dne 8. června 2001, odvolací soud přijal s odkazem na ustálenou judikaturu, podle níž postoupení pohledávky (ve smyslu § 524 obč. zák.) ze smlouvy o smlouvě budoucí není možné proto, že předmětem cese může být jen právo, nikoliv povinnost, a smlouva o smlouvě budoucí je dvoustranný závazkový vztah sestávající nejen z práv, nýbrž i z povinností každého účastníka (srov. výklad shora). Přitom součástí zjištěného skutkového stavu, z něhož odvolací soud vycházel, bylo i skutkové zjištění, že v kupní smlouvě ze dne 5. června 2002 prodávající upozornil kupujícího, že v předmětném domě probíhá výstavba půdních bytových jednotek a že s převodem vlastnického práva přecházejí na kupujícího práva a povinnosti ze smluv ze 11. ledna 2001 a z 8. června 2001. Lze dodat, že platí-li uvedený právní závěr v případě, kdy ve smlouvě o smlouvě budoucí jde o (budoucí) převod vlastnického práva, musí tím spíše tento závěr platit i pro případ, kdy předmětem smlouvy o budoucí nájemní smlouvě je slabší, byť zákonem chráněné, právo nájmu bytu. S dovolatelem se lze ztotožnit v názoru, že v kontinentálním právu mají soudní rozhodnutí “účinky pouze pro účastníky řízení“; nelze ovšem přehlédnout, že pro rozhodování soudů, a to i v zájmu předvídatelnosti soudních rozhodnutí, mají svůj význam závěry ustálené soudní praxe řešící typově shodné otázky.

Lze uzavřít, že odvolací soud se od citované judikatury neodklonil, jestliže dovodil, že v souvislosti s převodem vlastnického práva k předmětnému domu nebyla na žalovaného převedena (a ani na něj nepřešla) práva a povinnosti vyplývající ze smlouvy o smlouvě budoucí ze dne 8. června 2001. Lze tak pokládat za správný ustálené judikatuře odpovídající závěr, že přes upozornění obsažené v čl. 2.4. písm. b) (popřípadě v dalších článcích) smlouvy ze dne 5. června 2002 nemohla městská část P. 7 touto smlouvou převést na žalovaného povinnost uzavřít s žalobcem v budoucnu smlouvu o nájmu předmětného bytu, tj. povinnost vyplývající pro městskou část P. 7 ze smlouvy ze dne 8. června 2001; odpovědnostní vztahy mezi účastníky smlouvy ze dne 8. června 2001 tím nejsou dotčeny. Z toho vyplývá, že dovolací důvod podle písm b) nebyl uplatněn opodstatněně.

Jelikož se žalobci prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání ( a odst. 1 ) – dovolání jako nedůvodné zamítl ( věta před středníkem a odst. 6 ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle věty první, , a a zavázal žalovaného k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 3.100,- Kč (, ve spojení s a , ve znění do 31. 8. 2006), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. , a 3 , ve znění do 31. 8. 2006), a z částky 604,- Kč představující 19 % DPH ( ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 7. června 2007

JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.

předseda senátu