Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Odo 268/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Vladimíra Velenského ve věci žalobkyně V. P. s. r. o., zastoupené, advokátkou, proti žalovanému PhDr. I. M., zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky 151.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. září 2003, č. j. -75, ve znění opravných usnesení ze dne 17. září 2003, č. j. -78, a ze dne 10. prosince 2003, č. j. -80, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. září 2003, č. j. -75, ve znění opravných usnesení ze dne 17. září 2003, č. j. -78, a ze dne 10. prosince 2003, č. j. -80, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. března 2003, č. j. -56, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 151.000,- Kč s 21 % úrokem z prodlení od 14. 7. 1999 do zaplacení, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Stalo se tak poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně ze dne 6. května 2002, č. j. -33, (rovněž žalobě vyhovující) byl zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 30. října 2002, č. j. -48, a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení.

Oba soudy vyšly ze zjištění, že žalovaný a jeho sestra E. H. jako budoucí prodávající a Ing. F. B. jako budoucí kupující uzavřeli dne 1. 12. 1996 smlouvu o smlouvě budoucí, podle níž mělo dojít nejpozději do 31. 5. 1997 k uzavření kupní smlouvy, přičemž tento termín bylo možno prodloužit nejvýše o další tři měsíce za podmínky uhrazení částky 34.000,- Kč za každý měsíc prodloužení. Žalovaný (zastoupený na základě plné moci svou sestrou), jeho sestra, Ing. B. a žalobkyně uzavřeli dne 31. 8. 1997 dodatek ke smlouvě o smlouvě budoucí o prodloužení předmětné smlouvy do 30. 9. 1997 za podmínky úhrady částky 100.000,- Kč jakožto garance vážného zájmu o koupi nemovitostí. V dodatku bylo uvedeno, že žalobkyně vstoupila do práv a povinností budoucího kupujícího Ing. B. na základě smlouvy o postoupení pohledávky. Titíž účastníci uzavřeli dne 1. 10. 1997 a dne 1. 11. 1997 další dodatky o prodloužení smlouvy do 31. 10. 1997 a 30. 11. 1997 za podmínky uhrazení částky 100.000,- Kč jako garance vážného zájmu za každý měsíc, o který byla smlouva prodloužena. Ing. B. na základě smlouvy o smlouvě budoucí uhradil žalovanému a jeho sestře částku 200.000,- Kč jako zálohu - garanci vážného zájmu o koupi nemovitostí. Žalobkyně na bankovní účet žalovaného uhradila částku 151.000,- Kč. Přitom v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem ze dne 13. května 1999, č. j. -30, že sestra žalovaného E. H. je povinna zaplatit žalobkyni částku 251.000,- Kč s 21 % úrokem z prodlení ode dne 11. 6. 1998 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku, přičemž soud v tomto řízení vycházel ze stejných skutkových zjištění jako v projednávané věci.

Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně, které odpovídá zjištění, že žalobkyně převedla na bankovní účet žalovaného celkem částku 151.000,- Kč, a závěru, že nebyla v řízení prokázána existence písemné smlouvy o postoupení pohledávky mezi Ing. B. a žalobkyní, byť v písemných dodatcích ke smlouvě o smlouvě budoucí byla zmiňována. Protože žalobkyně v řízení netvrdila, že by došlo k postoupení práv a povinností z budoucího kupujícího Ing. B. na žalobkyni ze smlouvy o smlouvě budoucí ve smyslu ve spojení s , , v platném znění (dále jen „obč. zák.“), nestíhala ji povinnost tuto skutečnost prokazovat. Nadto odvolací soud konstatoval, že „vstup do smluvních vztahů (založených smlouvou o smlouvě budoucí) nepřichází pojmově v úvahu“. Otázku platnosti dodatků ke smlouvě o smlouvě budoucí, resp. jejího prodloužení v závislosti na vydání příslušného územního rozhodnutí, kterou namítal žalovaný, shledal vzhledem k výše řečenému právně irelevantní. Za správný proto pokládá závěr soudu prvního stupně, že žalobkyně plnila žalovanému bez právního důvodu ve smyslu obč. zák., a proto žalovaného stíhá povinnost žalobkyni bezdůvodné obohacení, které na její úkor získal, vydat ( , a obč. zák.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení , , v platném znění (dále jen „ “), a napadá v něm správnost závěru odvolacího soudu, že žalobkyně plnila žalovanému bez právního důvodu, a proto je povinen žalobkyni vydat bezdůvodné obohacení, které na její úkor získal. Na rozdíl od odvolacího soudu je názoru, že k singulární sukcesi - ke vstupu žalobkyně do práv a povinností na straně budoucího kupujícího došlo, čemuž nasvědčuje znění dodatku ze dne 31. 8. 1998. V něm je výslovně uvedeno, že „na základě Smlouvy o postoupení práv a povinností mezi A. Ing. B. a společností V. P. s. r. o. vstoupila do práv a povinností dle smlouvy o smlouvě budoucí společnost V. P. s. r. o. na straně kupujícího“. Přitom okolnost, že zmíněná smlouva o postoupení práv a povinností nebyla soudu předložena, na věci nic nemění. Sám ji předložit nemohl, neboť nebyl jejím účastníkem, a žalobkyně ji patrně nepředložila proto, aby ve sporu uspěla. Podle dovolatele povinnost unést důkazní břemeno nestíhala jeho, nýbrž žalobkyni, která své procesní povinnosti nedostála, neboť předmětnou smlouvu o postoupení práv a povinností nepředložila. Jestliže soudy uvažovaly jinak, porušily jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu článku č. 36 odst. 1 d. Z uvedených důvodů navrhl zrušit rozsudky soudů obou stupňů.

Žalobkyně ve svém dovolacím vyjádření k námitce dovolatele, že neunesla důkazní břemeno, uvedla, že v rámci zásady projednací nesla důkazní břemeno pouze ohledně těch tvrzení, která sama přednesla v řízení a které umožní žalobě uspět, a nikoli ohledně tvrzení protistrany. Měl-li tudíž žalovaný zato, že je nutné provést další důkazy k prokázání jeho skutkových tvrzení, měl je navrhnout. K porušení práva na spravedlivý proces proto nedošlo. Navrhla dovolaní odmítnout popřípadě zamítnout, dospěje-li dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení ( ), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele ( a 4 ) se nejprve zabýval jeho přípustností.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními a c/

Přípustnost dovolání v posuzovaném případě nemůže být založena , neboť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil sice v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně, jímž však soud prvního stupně nerozhodl ve věci jinak než v předchozím zrušeném rozsudku. Je proto namístě přípustnost dovolání zvažovat výlučně v intencích , podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je podle spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tudíž výlučně důvod podle , jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Není jím naopak důvod, kterým je možno namítat nesprávnost skutkových zjištění ( ), nebo jímž lze vytýkat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ). Námitky takového charakteru nemohou přípustnost dovolání založit (i kdyby byly dány) a dovolací soud, který teprve přípustnost dovolání zvažuje, se jimi nemůže zabývat. Dovolací soud je ve smyslu (s výjimkou určitých vad řízení) vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahové konkretizace. Pro jeho úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, jsou relevantní jen ty právní otázky, na kterých napadené rozhodnutí spočívá (tj. právní otázky, které měly pro rozhodnutí o věci určující význam), které mají obecný přesah, a jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel současně napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.

Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle a jeho obsahové konkretizaci dovolatel napadl správnost právního závěru odvolacího soudu, že mu žalovaná plnila bez právního důvodu, který odvisel na vyřešení prejudiciální otázky, zda žalobkyně vstoupila do práv a povinností ing. B. ze smlouvy o smlouvě budoucí uzavřené podle obč. zák. se žalovaným, a to v důsledku smlouvy o postoupení pohledávky.

Napadené rozhodnutí nemá v posuzovaném případě po právní stránce zásadní význam ve smyslu odstavce 1 písm. c/ , neboť právní posouzení věci odvolacím soudem není v rozporu s dosavadní soudní judikaturou.

Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že uplatněný nárok žalobkyně je nárokem z bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 obč. zák., neboť z hlediska právního posouzení věci žalobkyně plnila žalovanému bez právního důvodu. K námitce žalovaného, že žalobkyně ve smyslu § 524 obč. zák. vstoupila do práv a povinností původního budoucího kupujícího Ing. B., zaujal odvolací soud správné stanovisko, že vstup do smluvních vztahů založených smlouvou o smlouvě budoucí nepřichází pojmově v úvahu. Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 30. května 2001, sp. zn. , uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2001, svazek 6 vyjádřil názor, že předmětem postoupení podle § 524 obč. zák. sice může být pohledávka jakéhokoliv druhu, tedy i nepeněžitá, ale postoupení pohledávky ze smlouvy o smlouvě budoucí uzavřené podle § 50a obč. zák. není možné. Smlouva o smlouvě budoucí je totiž dvoustranný závazkový vztah sestávající z práv, ale i povinností každého účastníka. Předmětem postoupení pohledávky (cese) může být jen právo, nikoliv povinnost. Pokud tedy Ing. B. měl údajně postoupit smlouvou žalobkyni právo na uzavření budoucí kupní smlouvy, pak žalobkyně by nemohla cesí nabýt práva a povinnosti ze smlouvy o smlouvě budoucí (§ 50a obč. zák.) a nemohla by se tedy cesí stát účastníkem smlouvy o smlouvě budoucí na straně budoucí kupující. Žalobkyně navíc v průběhu řízení tuto skutečnost netvrdila a tudíž ji ani nestíhala důkazní povinnost ohledně tohoto tvrzení (viz jednací protokol na č. l. 53 a násl. spisu), jak dovozoval v dovolání dovolatel. Právní názor odvolacího soudu, že žalobkyně ve smyslu § 451 odst. 2 obč. zák. plnila žalovanému bez právního důvodu a ten se na její úkor bezdůvodně obohatil, lze proto považovat za správný.

Se zřetelem k výše uvedenému dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není podle přípustné, a proto je podle věty první a o. s. ř odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, , 151 odst. 1 a a žalovanému, který nebyl v dovolacím řízení úspěšný, byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni náklady, které jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 6.790,- Kč ( , ve spojení s , ve spojení s , , v platném znění) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč ( , a 3 , v platném znění).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně 24. června 2004

JUDr. Blanka Moudrá, v.r.

předsedkyně senátu