Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 2485/2006

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou rozsudkem ze dne 6. 2. 2004,

č. j. - 136, zamítl žalobu, aby soud určil, že „žalobce J. Z., je výlučným vlastníkem nemovitosti, zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu ve Ž. n. S., pro obec a katastrální území Město Ž. n. S. na LV č. 4104“, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že společnost P. c. K. d. ČR, s. r. o. (správně: „P. c. K. d. České republiky s. r. o.“ – viz dále) jako prodávající uzavřela dne 4. 4. 1995 kupní smlouvu o převodu uvedené nemovitosti s první žalovanou jako kupující, zastoupenou J. Z. coby jednatelem, s právními účinky vkladu ke dni 5. 4. 1995. Kupní smlouvou ze dne 28. 3. 2000 byla předmětná nemovitost prodána první žalovanou J. F. s právními účinky vkladu ke dni 28. 3. 2001, který dne 16. 11. 2001 zemřel, a na základě usnesení Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 1. 8. 2002 a ze dne 12. 12. 2002 se dědici a spoluvlastníky této nemovitosti stali druhá žalovaná a třetí žalovaný každý k jedné ideální polovině. Dále bylo zjištěno, že usnesením Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 1. 4. 1999 byla vyslovena neplatnost valné hromady obchodní společnosti I., s. r. o., konané dne 21. 5. 1998, a že dne 23. 9. 1999 byla mezi firmou K., s. r. o., dříve P. c. K. d. České republiky s. r. o. a první žalovanou ujednána ratihabice kupní smlouvy ze dne 4. 4. 1995, jíž obě strany potvrdily její platnost, a dále že žalobce při uzavření kupní smlouvy ze dne 4. 4. 1995 jednal v domnění, že jedná za první žalovanou. Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu ust. a není dána ani jeho aktivní legitimace ve sporu, neboť kupní smlouvu uzavíral jménem první žalované jako její jednatel, nikoliv jménem svým. Nemohl se tak stát vlastníkem předmětné nemovitosti ani s odkazem na ust. obč. zák., protože k takovému důsledku, tj. k nabytí nemovitosti do jeho vlastnictví vůle žalobce nesměřovala, a aktivně legitimovaným účastníkem v případě určovací žaloby by dnes byla obchodní společnost K., s. r. o.

K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 28. 2. 2006, č. j. - 191, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a shodně s ním dovodil, že žalobce nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem, neboť u něj absentuje legitimní očekávání určení jeho vlastnictví a není naplněna ani preventivní funkce určovací žaloby. „Žalobou“ by byl naopak nastolen stav nejistoty těch, kteří kupní smlouvu uzavírali, potažmo jejich právních nástupců, a to za situace, kdy původní strany kupní smlouvy daly najevo, že chtějí být tímto právním úkonem i nadále vázány a jeho účinky nikterak nezpochybnily, a naopak dne 23. 9. 1999 provedly ratihabici kupní smlouvy ze dne 4. 4. 1995, včetně jejího dodatku ze dne 15. 5. 1995. Žalobci jako fyzické osobě žádná konkrétní újma nevznikla a není ohrožen v žádném již existujícím vztahu. Z pohledu žaloby na určení vlastnictví není právně významné, zda v té době byl žalobce oprávněn jednat jako jednatel za společnost, příp. zda překročil oprávnění jednat, či zda jednal jako nezmocněný jednatel. Taková námitka by byla právně významná v případě, že by se jí dovolávaly smluvní strany kupní smlouvy. Nelze však přijmout konstrukci žalobce, že se cítí být vlastníkem nemovitosti z důvodu, že při uzavření kupní smlouvy jednal jako nezmocněný jednatel.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. , odst. 3 , a podává je z důvodu uvedeného v ust. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že na požadovaném určení nemá naléhavý právní zájem, a poukazuje

na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , v němž je konstatováno, že skutečný vlastník má vždy naléhavý právní zájem ve smyslu ust.

na určení svého vlastnického práva, jestliže uplatňuje určitý právní důvod, jehož existence by měla za následek změnu zápisu vlastníka v katastru nemovitostí.

Za nesprávný považuje názor odvolacího soudu, že z pohledu žaloby na určení vlastnictví není právně významné, zda byl oprávněn jednat jako jednatel za společnost, případně překročil oprávnění jednat, či zda jednal jako nezmocněný jednatel, a že by tuto námitku mohly uplatnit jen strany předmětné kupní smlouvy. Odkazuje na ust. § 20 obč. zákoníku, jež určuje zcela přesně a v souladu s jeho výkladem práva, kdo je oprávněn za právnické osoby jednat, a jak má být postupováno, pokud tomu tak není. Dojde-li tedy k porušení tohoto ustanovení, jako tomu bylo v daném případě, „pak není jiné právní cesty ke zjednání nápravy“. Jestliže by platil názor odvolacího soudu, ztratilo by zmíněné ustanovení zcela svůj právní význam, neboť „by se stalo nevykonatelným,

a tím by došlo ke zužujícímu výkladu práva“. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, dospěl po přezkoumání věci podle k závěru, že dovolání není v dané věci přípustné.

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust.

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, který soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje

k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ).

Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. ); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ust. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ust. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek příkladmo uvedených v ust. , dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

V posuzované věci žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, a nejedná se o případ přípustnosti dovolání podle Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle ust. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje

ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva

a povinnosti.

Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel jako důvod dovolání

[ust. ] uplatnil, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.

Předpokladem úspěšnosti žaloby o určení podle , zda

tu právní vztah nebo právo je či není, je, že účastníci mají věcnou legitimaci

a že žalobce má na určení naléhavý právní zájem. O naléhavý právní zájem může zásadně jít jen tehdy, jestliže by bez soudem vysloveného určení, že právní vztah nebo právo existuje, bylo buď ohroženo právo žalobce nebo by se jeho právní postavení stalo nejistým. To znamená, že u žalobce musí jít buď o právní vztah (právo) již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí) nebo o takovou jeho procesní, případně hmotněprávní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen; případně pro své nejisté postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě

(srov. Nález Ústavního soudu uveřejněný pod číslem 35, svazek 3, Sbírky nálezů

a usnesení Ústavního soudu, str. 261).

Podle ust. obč. zák. právní úkony právnické osoby ve všech věcech činí ti, kteří jsou k tomu oprávněni smlouvu o zřízení právnické osoby, zakládajícíu nebo zákonem (statutární orgány).

Podle ust. § 32 odst 1 obč. zák. nevyplývá-li z právního úkonu, že někdo jedná za někoho jiného, platí, že jedná vlastním jménem.

Podle ust. § 33 odst. 2 obč. zák. překročil-li zmocněnec při jednání své oprávnění jednat za zmocnitele nebo jedná-li někdo za jiného bez plné moci, je z tohoto jednání zavázán sám, ledaže ten, za koho bylo jednáno, právní úkon dodatečně

bez zbytečného odkladu schválí. Neschválí-li zmocnitel překročení plné moci nebo jednání bez plné moci, může osoba, se kterou bylo jednáno, na zmocněnci požadovat buď splnění závazku, nebo náhradu škody způsobené jeho jednáním. Podle § 33 odst. 3 obč. zák. ustanovení odstavce 2 neplatí, jestliže osoba, se kterou bylo jednáno,

o nedostatku plné moci věděla.

Podle ustálené judikatury ustanovení zákona o odpovědnosti zmocněnce

za překročení nebo nedostatek plné moci (jeho vázanosti učiněným úkonem) v souvislosti s jím uzavíranou kupní smlouvou nemůže samo o sobě představovat titul k nabytí vlastnictví nemovitosti (§ 132 odst. 1 obč. zák.) zmocněncem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2004, sp. zn. , uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 2561/29).

V posuzované věci bylo zjištěno, že žalobce jako nezmocněný jednatel uzavřel dne 4. 4. 1995 jménem první žalované kupní smlouvu o převodu předmětné nemovitosti a že strany této kupní smlouvy daly najevo, že chtějí být tímto právním úkonem vázány, jeho účinky nezpochybnily a že dne 23. 9. 1999 provedly ratihabici kupní smlouvy, včetně jejího dodatku ze dne 15. 5. 1995.

Za daného skutkového stavu věci nelze odvolacímu soudu vytýkat nesprávné právní posouzení, jestliže dospěl k závěru, že žalobce nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu ust. , neboť se u něj nejedná

o situaci, že by bylo ohroženo nějaké jeho právo nebo že by se jeho právní postavení stalo nejistým, případně že by pro své nejisté postavení mohl být vystaven konkrétní újmě. Žalobce sice při uzavření kupní smlouvy za první žalovanou jednal bez plné moci, ta však tento právní úkon dodatečně schválila (zaplatila kupní cenu, chovala se jako vlastník nemovitosti, dne 23. 9. 1999 ujednala její ratihabici, včetně dodatku)

a na základě této smlouvy se stala vlastníkem předmětné nemovitosti.

Poukaz dovolatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , v němž bylo konstatováno, že skutečný vlastník má vždy naléhavý právní zájem

ve smyslu ust. c) na určení svého vlastnického práva, jestliže uplatňuje určitý právní důvod, jehož existence by měla za následek změnu zápisu vlastníka v katastru nemovitostí, není případný, neboť žalobce se vlastníkem předmětné nemovitosti na základě kupní smlouvy ze dne 4. 4. 1995 stát nemohl, jak je uvedeno výše.

Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. , a dovolání proti němu podle není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. , a , neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení právo na náhradu nákladů tohoto řízení a žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. května 2007

JUDr. Olga   P u š k i n o v á , v.r.

předsedkyně senátu