Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1898/07

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. Z., zastoupeného JUDr. Kateřinou Skálovou, advokátkou se sídlem v Jihlavě, Bezručova 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2007, č.j. -206, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2006, č.j. -191, a rozsudku Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 6. 2. 2004, č.j. -136, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť míní, že jimi byly porušeny a d (dále jen "").

Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy proti žalovaným 1/ ISTERM spol. s r. o., se sídlem ve Žďáře nad Sázavou, Havlíčkovo nám. 287, 2/ H. F. a 3/ P. F., domáhal, aby bylo určeno, že je (výlučným) vlastníkem označených nemovitostí.

Rozsudkem soudu prvního stupně byla žaloba stěžovatele zamítnuta a k jeho odvolání odvolací soud tento rozsudek jako věcně správný potvrdil; dovolací soud pak jako nepřípustné odmítl stěžovatelovo dovolání.

V ústavní stížnosti stěžovatel setrvává v přesvědčení, že předmětnou nemovitost nabyl na podkladě § 33 odst. 2 obč. zák.; následná ratihabice jím učiněného úkonu (nabytí vlastnictví) je podle jeho názoru neplatná, jelikož nezahrnovala "deklaraci dosavadního vadného právního stavu a úkon jeho dodatečného schválení", jak předvídá ustanovení § 33 odst. 2 obč. zák., a Ing. J. F., CSc., který "ji tehdy za ISTERM s. r. o. podepsal", jejím jednatelem v rozhodné době nebyl.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

Důvod k zásahu Ústavního soudu do rozhodnutí soudů obecných - vzhledem k uvedeným principům ústavněprávního přezkumu - dán není.

Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

O nic takového však zde zjevně nejde, resp. nelze důvodně obecným soudům vytýkat.

Již dovolací soud upozornil stěžovatele na ustálený judikatorní názor (vyjádřený kupříkladu v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2004, sp. zn. , uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 2561/29), podle kterého "ustanovení zákona o odpovědnosti zmocněnce za překročení nebo nedostatek plné moci (jeho vázanosti učiněným úkonem) v souvislosti s jím uzavíranou kupní smlouvou nemůže samo o sobě představovat titul k nabytí vlastnictví nemovitosti ( obč. zák.) zmocněncem". Tomuto stanovisku přisvědčuje i právní teorie (Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M.: I. Komentář. -459, Praha: C. H. Beck, 2008, str. 290).

Jelikož není - z ústavněprávních hledisek - důvodu tomu názoru oponovat, pozbývají smyslu všechny ostatní stěžovatelovy námitky, zejména co do údajných nedostatků následné ratihabice jeho vadného právního úkonu. Právě v kontextu ústavněprávním je nepředstavitelné, aby z vlastního ne-právního jednání, což stěžovatel uznává, vyvozoval - a to pro sebe - příznivé důsledky právní.

Vzhledem k řečenému stojí pak za připomenutí, že rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu v dané věci.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. května 2008

Jiří Mucha

předseda senátu