Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 505/2006

U S N E S E N Í

I.   Dovolání druhé žalované se odmítá.

III. Ve vztahu mezi žalobkyní a prvním žalovaným nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n  í :

Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 25. 1. 2005, č. j. -61, potvrdil rozsudek ze dne 24. 6. 2004, č. j. -47, kterým Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) uložil žalovaným vyklidit do 6 měsíců od právní moci rozsudku byt č. 4, o velikosti 3+1 s příslušenstvím, ve 2. podlaží domu čp. 188 v ulici Pod Sídlištěm, P. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“), a rozhodl o nákladech řízení; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že smrtí A. B. staršího (22. 8. 2003), otce 1. žalovaného a nájemce předmětného bytu, nepřešlo na žalované  právo nájmu bytu podle v tehdy platném znění, tj. ve znění účinném před novelou provedenou (dále jen „ “),   neboť i když žili v bytě s nájemcem bytu a pečovali o něho (1. žalovaný od roku 1985 a od roku 2001 též i 2. žalovaná, do té doby bydlící s dětmi v rodinném domě v P., Kbelích č. p. 460, vlastnicky náležejícímu toliko 1. žalovanému – dále jen „dům ve K.“), nesplňovali podmínku neexistence vlastního bytu, neboť disponovali takovým právním důvodem bydlení, který podle své povahy sloužil k trvalému uspokojení jejich bytových potřeb. Oba soudy především shodně zaujaly názor, že splnění zákonných podmínek pro přechod práva nájmu bytu je nutno posuzovat podle okolností existujících k rozhodnému dni, tj. ke dni smrti nájemce bytu (v této souvislosti odkázal odvolací soud na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. ). Byl-li tedy k rozhodnému dni 1. žalovaný vlastníkem domu ve K., měl vlastní byt; právní důvod bydlení svědčil i  2. žalované, která jako jeho manželka měla právo v tomto domě bydlet a 1. žalovaný měl povinnost jí v něm bydlení umožnit (zde soudy odkázaly na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. , ,   a R 14/78). Okolnost, že žalovaní nerealizovali  jim svědčící právní titul způsobilý k trvalému bydlení (přenechali dům v K. do užívání synovi R.) není rozhodná, neboť rozhodující jsou objektivní znaky takovéhoto titulu, nikoli subjektivní vůle toho, komu svědčí (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. ). Rovněž tak je nerozhodné, že 1. žalovaný převedl darovací smlouvou ze dne 16. 1. 2004 (s účinky vkladu vlastnického práva ke dni 19. 1. 2004) vlastnické právo k domu ve K. na syna R. B. Odvolací soud uzavřel, že žaloba je opodstatněná, neboť žalovaní užívají předmětný byt bez právního důvodu; neshledal přitom, že by výkon práva žalobkyně byl v rozporu s dobrými mravy ( obč. zák.), a to jak s přihlédnutím k jejím oprávněným zájmům vlastníka domu, v němž se byt nachází, tak i s přihlédnutím k okolnostem namítaným žalovanými (nepříznivý zdravotní stav 1. žalovaného, okolnost, že pozbyl vlastnické právo k domu ve K. před podáním žaloby v dané věci).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala 2. žalovaná dovolání, v němž za otázku „závažné právní povahy“ označuje otázku, kdy vlastník (nositel vlastnického práva) neumožní „závislé osobě“ realizovat její právní titul bydlení a tato osoba s tímto titulem nemůže sama disponovat. Dovolatelka má za to, že soudy měly o jejím právním postavení rozhodovat samostatně a odlišně od právního postavení 1. žalovaného a vyjadřuje nesouhlas s právním názorem vyjádřeným v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. ; v této souvislosti namítá, že povinnost manžela umožnit manželce bydlení ve svém domě nevyplývá ze zákona. Uvádí, že nikdy neměla a nemá vlastní byt, že rozhodnutí je vůči ní nespravedlivé, a že soud měl rozhodovat podle stavu v době vyhlášení rozsudku, kdy v domě ve K. nebyl žádný volný byt. Vyjadřuje názor, že stanoviska a rozhodnutí Nejvyššího „nejsou žádné precedenty, ze kterých lze vycházet jako z legitimních pramenů práva“, což se týká i výše uvedeného rozhodnutí. Navrhla, aby napadený  rozsudek byl zrušen v rozsahu, v jakém směřuje vůči ní a aby věc byla v tímto rozsahu vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně se ve svém dovolacím vyjádření ztotožnila se závěry odvolacího soudu (soudu prvního stupně) a označila dovolací námitky za právně bezvýznamné.

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení ( ), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ( a 4 ).

Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle   , jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, je jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle , z něhož ji zřejmě dovozuje dovolatelka.

Podle je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

O takovýto případ se však v projednávané věci nejedná.

Judikatura Nejvyššího soudu  (srov. odvolacím soudem citovaný  rozsudek ze dne 19. 10. 1998, sp.zn. , uveřejněný pod č. 100 v časopise Soudní judikatura 10/1999, dále např. usnesení ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. /ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. , rozsudky ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. a sp. zn. ) je ustálena v názoru, že podmínka přechodu nájmu podle § 706 odst. 1 obč. zák., spočívající v tom, že osoba zde uvedená nemá vlastní byt, musí být splněna ku dni smrti nájemce. Od uvedeného názoru nemá dovolací soud důvodu odchýlit se ani v projednávané věci, neboť odpovídá smyslu a účelu uvedeného ustanovení, jímž je bezprostřední zajištění bytové potřeby (v něm vyjmenovaných) osob, které by jinak ztratili v důsledku objektivní právní skutečnosti - smrti nájemce, možnost bydlení v jeho bytě, a které k rozhodnému okamžiku nedisponují jiným právním titulem bydlení. V této souvislosti nelze opomenout, že ustanovení § 706 odst. 1 obč. zák. výrazně omezuje pronajímatele v jeho právu nakládat s bytem, jehož se přechod nájmu týká, a proto jeho aplikaci nelze vztáhnout nad rámec zákonem sledovaný (např. řešit otázku bydlení osob v poměrech nastalých /dokonce i jimi realizovaných/ po rozhodném okamžiku).

Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena i ve výkladu zákonné podmínky neexistence vlastního bytu. O „vlastní byt“ ve smyslu § 706 odst. 1 věty první obč. zák. jde i tehdy, disponuje-li osoba, jejíž vyklizení z bytu je požadováno, právním titulem bydlení odvozeným od rodinněprávního vztahu ke svému manželovi – vlastníku (spoluvlastníku) domu. Manžel – nevlastník má totiž za trvání manželství právo bydlet spolu se svým manželem v bytě, nacházejícím se ve vlastnictví (spoluvlastnictví) druhého manžela, a manžel – vlastník (spoluvlastník), má povinnost mu užívání tohoto bytu umožnit (srov. zprávu uveřejněnou pod č. 14 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1978,  str. 160 /„R 14/1978“/, dále např. rozsudky Nejvyššího soudu  z 29. 8. 2000, sp. zn. , z 11. 10. 2000, sp. zn. /uveřejněný pod č. 4 v časopise Soudní judikatura 1/2001/, z 19. 11. 2003, sp. zn. /ústavní stížnost proti citovanému rozsudku byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. , a z 1. 2. 2005, sp. zn. ). Z judikátu R 14/1978, z jehož závěrů vychází i stávající právní praxe (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2001, sp. zn. /ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 24. 5. 2002, sp. zn. , usnesení  Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2006, sp. zn. ) vyplývá, že manžel, který za trvání manželství užívá byt v domě (dále též jen “byt”), jehož vlastníkem je druhý z manželů, odvozuje své právo v tomto bytě bydlet od existujícího rodinněprávního vztahu, neboť obsah tohoto vztahu je kromě jiného tvořen povinností manželů žít spolu ( , o rodině, ve znění pozdějších předpisů - dále jen “zákon o rodině”) i vzájemnou vyživovací povinností manželů ( zákona o rodině). Na tomto základě má manžel – nevlastník právo bydlet se svým manželem v bytě nacházejícím se v domě ve vlastnictví druhého manžela a druhý manžel (vlastník) má povinnost mu toto bydlení (užívání bytu) umožnit. V rozsudku ze dne 16. 5 2000, sp. zn. , pak Nejvyšší soud dovodil, že o „vlastní byt“ ve smyslu obč. zák. jde tehdy, svědčí-li osobě zde uvedené takový právní titul bydlení, který je objektivně způsobilý trvale uspokojit její bytovou potřebu; je nerozhodné, zda tato osoba ze subjektivních důvodů takovýto právní důvod bydlení nerealizuje.

Dovolací soud neshledává důvodu odchýlit se ani v tomto směru od uvedených závěrů a pro stručnost odkazuje na citovanou judikaturu, s níž je napadené rozhodnutí v souladu.

Se zřetelem k  uvedenému je třeba uzavřít, že dovolání není podle přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání 2. žalované podle věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení věty první, , , věty první a a zavázal 2. žalovanou k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 950,- Kč ( , ve spojení s ustanovením , ve spojení s ustanovením , , ve znění účinném do 31. 8. 2006), a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. , a 3 , ve znění účinném do 31. 8. 2006). Vzhledem k tomu, že 1. žalovaný nebyl účastníkem dovolacího řízení, bylo rozhodnuto, že ve vztahu k němu nemá žalobkyně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 10. května  2007

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.

předsedkyně senátu