Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1545/2006

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

I. Dovolání, pokud směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne        7. července 1998, čj. -198, se v části, kterou byly potvrzeny výroky rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 16. prosince 1997, čj. -174,  označené jako I. a II., jimiž bylo žalovanému uloženo zaplatit prvé žalobkyni   92.427,12 Kč a druhým dvěma žalovaným společně 92.427,12 Kč, odmítá.

II. Ve zbývající části se rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 7. července 1998, čj. -198, zrušuje.

III. Zrušuje se i rozsudek Okresního soudu v Benešově  dne  16. prosince 1997, čj. -174  a věc se vrací tomuto soudu  k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 30. 3. 1995, čj. -51, uložil žalovanému zaplatit prvé žalobkyni 251.368,- Kč, a druhým dvěma žalobcům společně stejnou částku, vše jako náhradu za znehodnocení budov bývalé zemědělské usedlosti ve S. Jejich nárok posoudil podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen „ “).  Tento jeho rozsudek byl zrušen usnesením Krajského soudu v Praze ze dne  21. 11. 1995, čj. -66 z důvodu odlišného právního posouzení nároku odvolacím soudem. Ten vyslovil závazný právní názor, že návrh je třeba posuzovat podle obecných ustanovení o náhradě škody dle (obč. zák). V průběhu dalšího řízení soud prvního stupně návrh zamítl z důvodu promlčení, po zrušení tohoto rozsudku dalším usnesením odvolacího soudu pak rozhodl rozsudkem ze dne 16. 12. 1997, čj. -174, jímž uložil žalovanému nahradit žalobcům na náhradě škody 92.427,- Kč prvé žalobkyni a stejnou částku společně druhým dvěma žalovaným; návrh na zaplacení částek po 251.368,- Kč, které představovaly znehodnocení budov podle zákona o půdě, zamítl. Tento rozsudek pak odvolací soud shora uvedeným rozsudkem potvrdil, když se neztotožnil s právním názorem žalobců - odvolatelů, že nárok měl být posouzen podle zákona o půdě. Svůj právní názor odůvodnil tím, že nemovitosti nebyly žalobcům vydány podle zákona o půdě, ale získali je koupí od žalovaného před účinností zákona o půdě.

Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovodili z ustanovení ) v tehdy platném znění a odůvodnili je podle nesprávným právním posouzením věci. Uvedli, že v průběhu celého řízení se snažili prosadit názor, že náhrada za znehodnocení nemovitosti jim má být poskytnuta podle zákona           o půdě, protože nemovitosti byly v užívání žalované organizace podle a předtím dle vládního Náhradu požadovali až za dobu, kdy se stali jejich vlastníky, a to prvá žalobkyně v roce 1973 na základě dědictví, druzí dva žalobci v roce 1975 z titulu koupě. Nemovitosti jim byly vydány do užívání již před účinností zákona o půdě smlouvou z 10. 7. 1990, i když smlouva byla nesprávně označena jako převod do vlastnictví; ve skutečnosti byly nemovitosti stále ve vlastnictví žalobců, což také odvolací soud konstatoval.  Právní názor odvolacího soudu nepovažují za správný, pokud jej vztahuje jen na případy, kdy k předání nemovitostí došlo po účinnosti zákona, protože nárok podle vznikl všem vlastníkům, jejichž nemovitosti byly znehodnoceny v době užívání zemědělskou organizací. V dovolání poukazují na judikaturu jiných soudů, která je opačná než právní závěr vyslovený odvolacím soudem. Rozhodnutím odvolacího soudu byli poškozeni, protože náhrada podle zákona o půdě je vyšší než náhrada škody vypočtená podle . Jsou si vědomi toho, že žalovaný je v platební neschopnosti a od dovolání si slibují alespoň to, že v případě, že jejich nárok bude posouzen podle zákona o půdě, budou jim vráceny  soudní poplatky. Navrhli, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Dovolací soud  postupoval podle ve znění platném do 31. 12. 2000, vzhledem k tomu, že odvolací soud postupoval rovněž podle této procesní normy v tehdy platném znění (Hlava I., bod 1.17 ). Dovolání posoudil jako nepřípustné v části,  kterou odvolací soud potvrdil výroky soudu prvního stupně, jimiž bylo žalobcům vyhověno, i když na základě nesprávného použití právní normy, totiž . Rozhodující je, že ve výrocích, jimiž bylo žalobě částečně vyhověno, nejsou žalobci procesně legitimováni k podání dovolání, a v této části muselo být proto dovolání odmítnuto podle

Dovolání je však přípustné podle v části, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž rozhodl jinak než v dřívějším svém rozsudku, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozsudek zrušil. Dovolatelé použili možný dovolací důvod podle a jejich dovolání splňuje formální náležitosti stanovené v a 2 Dovolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněných dovolacích důvodů ( ), přičemž dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

Právní posouzení věci soudem není správné, pokud soud na správně zjištěný skutkový stav nepoužil právní předpis, který daný právní vztah upravuje. V dané věci soud vyšel ze správně zjištěného právního stavu, podle nějž žalobci byli spoluvlastníky budov v době, kdy byly v užívání zemědělské organizace na základě zvláštních předpisů, konkrétně podle , o užívání půdy a jiného zemědělského majetku k zajištění výroby, a uplatnili nárok na náhradu za znehodnocení předmětných budov podle zákona o půdě. Jde o zákon zvláštní, který je třeba v případě, kdy právní vztah upravuje, použít přednostně, tj. před jinými normami občanského práva hmotného ( zákona o půdě a contr.). Skutková podstata daného sporu vychází právě z ustanovení zákona o půdě, které zvláštním způsobem řeší náhradu za znehodnocení budov, které nepřešly z vlastníků na stát nebo právnické osoby, jak je tomu v případech upravených v druhé části tohoto zákona, nicméně nemohly být vlastníky užívány, protože podle zvláštních předpisů bylo právo je užívat založeno socialistickým zemědělským organizacím. Ve skutečnosti se tak postavení vlastníků takto užívaných budov v podstatě nelišilo od postavení osob, jimž byl zemědělský nemovitý majetek odňat z vlastnictví. Proto založil i těmto vlastníkům právo na náhradu za znehodnocení, k němuž došlo v době užívání nemovitostí, a upravil je zčásti shodně s právem oprávněných osob na náhradu za znehodnocení odňatých staveb, s některými odlišnostmi. Pokud výslovně upravuje tyto vztahy odlišně, má ustanovení přednost před ustanoveními a , na jejichž použití odkazuje. Pro posouzení daného nároku je tedy nepodstatné, že nešlo                   o nemovitosti, o jejichž vydání rozhoduje pozemkový úřad podle druhé části zákona o půdě, pokud ze skutkových zjištění vyplývá, že byla naplněna skutková podstata upravená v zákona o půdě, jak je tomu v  daném případě.

Dovolací soud se problematikou výkladu ustanovení § 23 zákona o půdě opakovaně zabýval z různých hledisek, včetně toho, kdo je oprávněnou osobou k náhradě, a v tomto směru odkazuje na svou bohatou judikaturu. Jde např. o rozsudek ze dne 18. 5. 1999, sp. zn. , který obsahuje podrobný gramatický, logický i historický výklad tohoto ustanovení, včetně toho, že jím založený institut náhrady není shodný s náhradou škody dle , a odkazuje i na dřívější judikaturu, včetně judikatury Ústavního soudu. Vlastníkem budov, jež byly znehodnoceny v době užívání organizací ve smyslu zákona o půdě je osoba, která byla vlastníkem těchto nemovitostí v době zrušení práva užívání. To vyslovil Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 5. 3. 2002, čj. , s odkazem např. na rozsudky ze dne 25. 3. 1998, sp. zn. , nebo z 12. 4. 2000, sp. zn. .             V rozsudku ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. , Nejvyšší soud dovodil, že pojem „vlastník“, použitý v zákona o půdě se váže na zrušení práva užívání, k němuž mohlo dojít nejen podle zákona o půdě, ale např. podle  Z hlediska stanovení náhrady je pak aplikovatelné i ustanovení věta druhá zákona o půdě, která zakládá právo na náhradu dle i pro případy, kdy nemovitosti byly původními vlastníky odkoupeny od státu nebo právnické osoby před účinností zákona o půdě. V dané věci ovšem odvolací soud vycházel z toho, že smlouva               o převodu vlastnictví, uzavřená mezi účastníky, byla ve skutečnosti jen faktickým předáním do užívání, protože k přechodu vlastnictví k budovám z žalobců na žalovaného nedošlo. V tomto případě se nárok na náhradu za znehodnocené budovy, jež byly v užívání žalovaného podle , váže ke dni zániku tohoto práva, k němuž nemohlo dojít jen faktickým předáním ( cit. zákona) vlastníkovi, ale jen rozhodnutím správního orgánu podle , nebo - pokud vydáno nebylo - ze zákona podle zákona o půdě.

Rozsudek odvolacího soudu, který vycházel z jiného právního názoru, totiž že věc je třeba řešit podle obecných ustanovení o náhradě škody podle , neshledal proto dovolací soud správným a v části, kterou soud potvrdil zamítavé výroky soudu prvního stupně, jej proto zrušil podle věta za středníkem ve znění platném v době rozhodnutí soudu. Protože stejné důvody, pro něž  byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, se týkají i rozsudku soudu prvního stupně, postupoval dovolací soud podle věta druhá , zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V dalším řízení rozhodne soud nově i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího ( ) a rozhodne i o vrácení soudních poplatků, od jejichž placení v tomto řízení jsou žalobci ve všech stupních osvobozeni podle zákona o půdě.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. dubna 2007

JUDr. Josef  R a k o v s k ý , v. r.

předseda senátu