Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1657/2001

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emy Barešové a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobců A) M. T., a B) J. T., zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) Obci T., zastoupené advokátkou, a 2) P. f. Č. r., o zaplacení částky 744.297 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně J. T. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11.4.2001, čj. -105, takto:

II. Řízení o dovolání žalované Obce T. se zastavuje.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 26.8.1999, čj. -74, ve znění usnesení ze dne 25.10.2000, čj. -89, uložil žalované obci T. povinnost zaplatit žalobcům 744.297 Kč, a to každému jednou polovinou, zamítl návrh na zaplacení úroků z prodlení z této částky, zamítl návrh proti žalovanému P. f. ČR, a rozhodl o nákladech řízení.

Krajský soud v Ústí nad Labem k odvolání prvé žalované rozsudek soudu prvního stupně změnil svým rozsudkem ze dne 11.4.2001, čj. -105, výrok soudu prvního stupně, jímž bylo žalobě vyhověno, a žalobu zamítl; žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Považoval za správná skutková zjištění soudu prvního stupně, podle nichž nemovitosti ve vlastnictví žalobců byly odstraněny v roce 1973 místním národním výborem v souvislosti s výstavbou kulturního domu v obci. Nesouhlasil však s právním hodnocením aktivní věcné legitimace žalobců. Nároky vlastníků podle ustanovení , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), posoudil odlišně než soud prvního stupně. S odkazem na dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu považoval za vlastníka odstraněných budov ve smyslu zákona o půdě otce žalobců M. T., neboť za jeho života byly předmětné budovy odstraněny a jejich likvidací (zničením) jeho vlastnické právo zaniklo. Z uvedených důvodů právo na náhradu ve smyslu zákona o půdě podle názoru odvolacího soudu nesvědčí žalobcům. Odvolací soud dále uzavřel, že dohoda uzavřená mezi žalovanou obcí a žalobci o náhradě za odstraněné nemovitosti je proto neplatná, a nárok žalobců není důvodný ani z hlediska této dříve uzavřené dohody.

Žalobkyně J. T. napadla rozsudek odvolacího soudu včas podaným dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení písm a) . Podle dovolatelky se v dané věci odvolací soud „nevypořádal se skutečností, že dle zákona o půdě není zmíněn expresis verbis původní vlastník, ale pouze vlastník“. Dovolává se jazykového výkladu textu zákona, a skutečnost, že v zákona o půdě je označen vlastník obecně, vidí dovolatelka jako základ ke svoji aktivní legitimaci v daném sporu. Z tohoto důvodu považuje postup odvolacího soudu, při němž aplikoval restriktivní vymezení pojmu vlastník i tam, kde tak zákonodárce výslovně neučinil, za protiprávní. Dále poukázala na to, že ačkoli byl dům čp. 36 v T. odstraněn, dovolatelka neobdržela náhrady za nevydané parcely č. 8/1, 8/2, a 8/3, v obci T., které odstraněny nebyly. Svoji argumentaci opřela o rozhodnutí Nejvyššího soudu a nález Ústavního soudu . Dovolatelka považuje za důvodnou i žalobu proti druhému žalovanému – P. f. ČR, kterému podle ní svědčí pasivní legitimace, neboť podle zákona o půdě bude vyplácet náhrady za obec T. Navrhla zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a současně požádala o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí na dobu, než bude o dovolání rozhodnuto.

Žalovaná obec T. se k dovolání žalobkyně nevyjádřila; dne 13.7.2001 podala rovněž dovolání, směřující pouze proti výroku o nákladech řízení, které však podáním ze dne 17. července 2001 vzala v celém rozsahu zpět.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. , kterým se mění , a některé další zákony , se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle ve znění účinném před 1.1.2001.

Vzhledem k tomu, že dovolání žalované obce T. bylo vzato zpět, dovolací soud se jím věcně nezabýval a řízení o tomto dovolání zastavil ( věta druhá ).

Dovolání žalobkyně splňuje náležitosti předpokládané ustanovením a je přípustné podle ustanovení , neboť odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolací důvod je obsahově vymezen tak, že je podřaditelný pod ustanovení . Vady řízení ve smyslu , způsobující zmatečnost rozhodnutí, nebyly namítány, ani dovolacím soudem zjištěny.

Dovolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu v rámci uplatněného dovolacího důvodu, jímž je nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem ( ). Přitom dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je důvodné.

Odvolací soud sice na daný případ správně použil ustanovení § 23 odst. 1 zákona o půdě, avšak nesprávně toto ustanovení vyložil při posuzování aktivní věcné legitimace žalobců.

Dovolací soud se výkladem ustanovení § 23 odst. 1 zákona o půdě z uvedeného hlediska již vícekrát zabýval. Toto ustanovení zpočátku vyvolávalo nejasnosti v tom, kdo je míněn pod pojmem „ vlastník“, jenž je v něm užit. Judikatura se posléze ustálila; pod pojmem vlastník nelze rozumět toho, kdo byl vlastníkem budov v době jejich znehodnocení, pokud již právo, založené tímto ustanovením, nemohl jako vlastník uplatnit. Vlastníkem je zde míněn ten, komu svědčilo vlastnické právo k nemovitostem ke dni účinnosti zákona o půdě, resp. ke dni zrušení práva užívání. Pokud již byly budovy před takto určeným dnem zlikvidovány, je vlastníkem podle ustanovení § 23 odst. 1 zákona o půdě míněn ( podle zásady „a maiori ad minus“) vlastník pozemků, na nichž byly budovy původně vybudovány. K těmto závěrům dospěl Nejvyšší soud v řadě svých rozsudků, a to na základě výkladu gramatického (zákon nehovoří o původním vlastníkovi), historického (navazujícího na právní úpravu provedenou , jímž byl změněn a doplněn , o užívání půdy a jiného zemědělského majetku, a který přiznával náhradu za znehodnocené budovy tomu, kdo byl jejich vlastníkem v době rozhodnutí soudu), i logického, vycházejícího z úmyslu zákonodárce umožnit obnovu hospodaření na půdě včetně budov, potřebných k jejímu zajištění (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12.4.2000, sp. zn. , ze dne 25.3.1998, sp.zn. ). Uvedená judikatura vykládá stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu České republiky, uveřejněné pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek tak, že právo na náhradu nenáleží tomu, kdo budovu v minulosti převedl na jinou osobu, ani třetí osobě (nejde-li o zákonného dědice původního vlastníka), které byla budova převedena již ve znehodnoceném stavu. Uvedená judikatura je v souladu i s nálezy Ústavního soudu České republiky (viz např. nález ze dne 18.3.1999, sp.zn. ).

Rozsudek odvolacího soudu není v souladu s touto judikaturou, a nebyl proto shledán správným. Dovolací soud jej proto v části napadené dovoláním druhé žalobkyně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení ( věta za středníkem a odst. 2 ). V dalším řízení je odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu, a rozhodne v něm nově o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího ( věta druhá a třetí ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 5. března 2002

JUDr. Ema Barešová, v.r.

předsedkyně senátu