Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 51/2007

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala, aby soud určil, že „je vlastnicí celku nemovitostí, zapsaných v katastru nemovitostí v rozsahu ideální jedné poloviny jako společné jmění manželů - žalovaných, a to nemovitostí čp. 27 na st. p. č. 14, st. p. č. 14, garáže bez čp./č.e. na st. p. č. 458, st. parc. č. 458 a parc. č. 53, zapsaných na LV č. 107 pro katastrální území P. u Katastrálního úřadu pro K. k., katastrální pracoviště J.“. Žalobu odůvodnila zejména tím, že jednu ideální polovinu uvedených nemovitostí koupili žalovaní do společného jmění manželů kupní smlouvou ze dne 7. 7. 1982 uzavřenou s jejím manželem M. Š., který dne 10. 2. 1997 zemřel. Žalovaní však dosud neuhradili dohodnutou kupní cenu, a proto žalobkyně od kupní smlouvy odstoupila.

Okresní soud v Jičíně rozsudkem ze dne 27. 3. 2006, č. j. - 30, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že manžel žalobkyně M. Š. uzavřel dne 7. 7. 1982 se žalovanými kupní smlouvu sepsanou formou notářského zápisu, registrovanou bývalým Státním notářstvím v J. dne 12. 8. 1982 pod č. reg. , kterou jim prodal jednu ideální polovinu předmětných nemovitostí do jejich bezpodílového spoluvlastnictví za dohodnutou kupní cenu ve výši 72.312,- Kč splatnou ve splátkách po 500,- Kč měsíčně. V dědickém řízení po zůstaviteli M. Š.,  vedeném u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. , bylo rozhodnuto, že žalobkyně jako pozůstalá manželka a jediná dědička ze zákona zdědila (mimo jiné) jednu ideální polovinu předmětných nemovitostí. V katastru nemovitostí jsou tak zapsáni žalovaní jako spoluvlastníci jedné ideální poloviny a žalobkyně jako spoluvlastnice druhé ideální poloviny nemovitostí. Dále bylo zjištěno, že žalobkyně dopisem ze dne 22. 4. 2002 žalovaným sdělila, že „odstupuje od kupní smlouvy ze dne 7. 7. 1982 pro nezaplacení kupní ceny“. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť žalobkyně nebyla účastníkem této kupní smlouvy a nebyla tedy oprávněna od ní odstoupit; není tudíž ani aktivně legitimována k podání určovací žaloby.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 10. 8. 2006, č. j. - 44, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného okresním soudem a dovodil, že jsou-li v katastru nemovitostí zapsáni jako spoluvlastníci sporné nemovitosti jiné osoby než zůstavitel a je-li mezi těmito osobami a dědičkou po zůstaviteli (žalobkyní) sporná otázka zrušení právního úkonu, na základě kterého nabyli vlastnictví ke sporné nemovitosti, není soud v řízení o dědictví oprávněn tuto otázku řešit. Dědic má v takovém případě naléhavý právní zájem na určení podle , že určitá věc byla ke dni smrti zůstavitele jeho vlastnictvím. Žalobkyně však sama nemůže mít naléhavý právní zájem na určení, že vlastnicí nemovitostí (resp. sporného spoluvlastnického podílu) je ona sama. Ani jediný dědic se nemůže s úspěchem domáhat žalobou podle určení, že je vlastníkem věci náležející do dědictví, pokud tato věc nebyla předmětem řízení o dědictví a ohledně této věci mu nebylo potvrzeno nabytí vlastnictví. Z těchto důvodů krajský soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. , a podává je z důvodu uvedeného v ust. Za nesprávný považuje právní názor odvolacího soudu, že by jakožto dědic po svém manželovi měla naléhavý právní zájem na určovací žalobě ve smyslu ust. jen tehdy, žalovala-li by na určení, že určitá věc (sporný spoluvlastnický podíl) byla ke dni smrti zůstavitele v jeho vlastnictví. Vyslovuje názor, že pokud by takovou žalobu podala, nebyla by úspěšná, neboť v době úmrtí manžela svědčila vlastnická práva ke spornému spoluvlastnickému podílu žalovaným, a zřejmá byla pouze skutečnost, že jimi nebyla zaplacena kupní cena. Má za to, že „po úmrtí M. Š. přešla povinnost zaplatit kupní cenu k rukám jediné dědičky po zůstaviteli M. Š., která se dostala do pozice věřitele, na nějž přešlo právo na úhradu kupní ceny či možnost odstoupit od kupní smlouvy pro porušení povinnosti žalovanými, neboť nešlo o plnění, která byla omezena pouze na osobu zemřelého prodávajícího“. Výkladem ust. , který učinil odvolací soud, se tak žalobkyně dostává do neřešitelné situace, kdy jsou jí odňata veškerá práva domoci se určení vlastnického práva ke spornému spoluvlastnickému podílu. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastnicí řízení, řádně zastoupenou advokátem, dospěl po přezkoumání věci podle k závěru, že dovolání v dané věci není přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust.

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu

a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. ); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ust. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ust. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ust. , dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

V posuzované věci žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen, a nejedná se o případ přípustnosti dovolání podle Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle ust. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka jako důvod dovolání [ ] uplatnila, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.

Předpokladem úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není (určovací žaloby), je po procesní stránce především skutečnost, že na požadovaném určení je naléhavý právní zájem.

V posuzované věci se žalobkyně domáhá určení, že je vlastnicí celku předmětných nemovitostí, dosud zapsaných v katastru nemovitostí v rozsahu ideální jedné poloviny jako „společné jmění manželů“, přičemž naléhavý právní zájem na tomto určení odůvodnila tvrzením, že „dopisem ze dne 22. 4. 2002 odstoupila od kupní smlouvy ze dne 7. 7. 1982, uzavřené mezi jejím - dne 10. 2. 1997 zemřelým - manželem a žalovanými z důvodu nezaplacení kupní ceny, čímž došlo ke zrušení této smlouvy od počátku (§ 48 odst. 2 obč. zák.)“.

Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů vyplývá, že kupní smlouvou ze dne

7. 7. 1982 prodal manžel žalobkyně M. Š. jednu ideální polovinu předmětných nemovitostí žalovaným do jejich bezpodílového spoluvlastnictví a že žalobkyně se stala spoluvlastnicí druhé ideální poloviny těchto nemovitostí na základě rozhodnutí soudu o projednání dědictví po manželovi, zemřelém dne  10. 2. 1997.

S ohledem na takto zjištěný skutkový stav věci je třeba přisvědčit námitce dovolatelky, že pokud by podala žalobu na určení, že její manžel byl ke dni své smrti spoluvlastníkem sporného spoluvlastnického podílu na předmětných nemovitostech, nebyla by taková žaloba úspěšná, neboť ke dni 10. 2. 1997, kdy M. Š. zemřel, byli vlastníky spoluvlastnického podílu na nemovitostech v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů žalovaní na základě kupní smlouvy ze dne 7. 7. 1982 (M. Š. od této kupní smlouvy po právu pro nezaplacení kupní ceny neodstoupil a z tohoto důvodu také tato jedna ideální polovina nemovitostí nebyla předmětem projednání dědictví po zůstaviteli; v tomto řízení byla projednána pouze druhá ideální polovina nemovitostí, jejímž vlastníkem byl zůstavitel a jejíž vlastnicí se na základě rozhodnutí soudu stala žalobkyně jako jediná dědička).

Dědictví se nabývá smrtí zůstavitele (§ 460 obč. zák.). K nabytí dědictví zůstavitelovým dědicem však nedochází jen na základě smrti zůstavitele. Právní úprava dědického práva vychází z principu ingerence státu při nabývání dědictví, neboť mimo jiné předpokládá, že dědictví po každém zůstaviteli musí být soudem projednáno a o něm rozhodnuto. Teprve rozhodnutím vydaným v dědickém řízení je přechod dědictví ze zůstavitele dovršen a pouze v rozsahu, který vyplývá z takového rozhodnutí, nabývá dědic vlastnické právo k předmětu dědictví. Podle rozhodnutí o dědictví ( ) se dědictví nabývá s účinností ke dni smrti zůstavitele. K tomuto závěru srov. např. rozsudek NS ČR ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. , ev. rozsudek NS ČR ze dne 10. 2. 2004, sp. zn. .

Odvolacímu soudu tudíž nelze vytýkat nesprávné právní posouzení věci, jestliže v souladu s konstantní judikaturou soudů vycházel z názoru, že „ani jediný dědic se nemůže s úspěchem domáhat žalobou podle určení, že je vlastníkem věci náležející do dědictví, pokud tato věc nebyla předmětem řízení o dědictví a ohledně této věci mu nebylo potvrzeno nabytí vlastnictví“. To v dané věci znamená, že i kdyby žalobkyně od kupní smlouvy ze dne 7. 7. 1982 po právu odstoupila, tedy byla-li vůbec k takovému úkonu oprávněna, bylo-li by možno její dopis ze dne 22. 4. 2002 považovat s ohledem na jeho obsah ( obč. zák.) za odstoupení od kupní smlouvy ve smyslu ust. a obč. zák, byl-li by tento dopis žalovaným řádně doručen, nevznesli-li by žalovaní námitku promlčení tohoto právního úkonu ( obč. zák.) a došlo-li by k obnovení vlastnického práva jejího manžela ke spornému spoluvlastnickému podílu na nemovitostech ( obč. zák.) s účinky ex tunc, neměla by žalobkyně ani v takovém případě naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu ust. , když tento spoluvlastnický podíl, který by vlastnicky náležel zůstaviteli, nebyl projednán v dědickém řízení. Žalobkyně ovšem jako dědička

po zůstaviteli mohla pohledávku svého zemřelého manžela vůči žalovaným z titulu nezaplacení kupní ceny podle kupní smlouvy ze dne 7. 7. 1982 přihlásit jako pasivum

do dědického řízení, což by bylo podkladem pro projednání dědictví po zůstaviteli.

Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. , neboť je v souladu s konstantní judikaturou soudů. Protože podmínky přípustnosti dovolání ani z hlediska ust.

odst. 1 písm. c)   nejsou splněny, Nejvyšší soud ČR dovolání žalobkyně podle 243b odst. 5 věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b

odst. 5 věty první, a   , neboť žalobkyně s ohledem na výsledek tohoto řízení nemá na jejich náhradu právo a žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 13. března 2007

JUDr. Olga  Puškinová, v. r.

předsedkyně senátu