Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 1152/2006

U S N E S E N Í

Dovolání   se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením ze dne 21. 2. 2005, č.j. -19, Obvodní soud pro Prahu 9 nařídil podle rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 29. 9. 1995, sp. zn. , k vymožení pohledávky 632,30 Kč „s 0,5 % denním úrokem z částky 632,30 Kč od 6. 1. 1992 do 14. 7. 1994, nejméně však 5 korun za každý i započatý měsíc, s 2,5 % denním úrokem z částky 632,30 Kč od 15. 7. 1994 do zaplacení, nejméně však 25 korun za každý i započatý měsíc,“ a nákladů nalézacího řízení (200,- Kč) na majetek povinného exekuci, jejímž provedením pověřil JUDr. I. D., soudního exekutora ( , o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „“).

Městský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně změnil v části, týkající se příslušenství – tj. co do „0,45 % denního úroku z částky 632,30 Kč od 6. 1. 1992 do 14. 7. 1994 a 2,25 % denního úroku z částky 632,30 Kč od 15. 7. 1994 do zaplacení“ – tak, že návrh na nařízení exekuce v tomto rozsahu zamítl; jinak je potvrdil. Odvolací soud – ve vztahu k potvrzující části usnesení – uzavřel, že předpoklady pro nařízení exekuce byly splněny, zejména shledal podkladový rozsudek vykonatelným (z nalézacího spisu zjistil, že byl doručen 14. 11. 1995 opatrovníku, jehož soud povinnému v tomto řízení ustanovil).

Proti části rozhodnutí, jíž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve věci samé, podal povinný dovolání. Namítá, že o řízení, které vydání podkladového rozsudku předcházelo, nevěděl (žalobu ani rozsudek neobdržel, přestože na poště v P., kde bydlel, měl dohodnuto, že mu zásilky budou posílat do P., Kamenická 42). V nalézacím řízení mu tudíž byla odňata možnost jednat před soudem, případně i dluh zaplatit, přičemž tato vada ovlivnila i rozhodování exekučního soudu. Odvolacímu soudu dále vytknul, že neaplikoval ustanovení , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), i když okolnosti případu svědčí pro závěr, že podání návrhu na nařízení exekuce je v rozporu s dobrými mravy. Dále upozornil na to, že ve výroku napadeného rozhodnutí je namísto 632,30 Kč uvedena nesprávně částka 635,30 Kč. Navrhl, aby rozhodnutí v napadené části bylo zrušeno a věc v tomto rozsahu byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení, jímž soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce, ), je dovolání ve smyslu přípustné za podmínek vymezených v nebo c/ (srov. ). Protože užití ustanovení je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), lze o přípustnosti dovolání uvažovat již jen z pohledu ustanovení , jež ji spojuje se závěrem dovolacího soudu o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ).

Dovolací přezkum předjímaný ustanovením je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením , tj. tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tímto důvodem, kterým – podle obsahu podání – dovolatel správnost rozhodnutí poměřuje, je dovolací soud vázán (včetně jeho konkretizace) a pouze v jeho intencích posuzuje, zda rozhodnutí odvolacího soudu má skutečně zásadní právní význam (, věta první, ).

Naopak platí, že přípustnost dovolání podle nejsou s to založit námitky podřaditelné důvodu podle (vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci). Takovou vadou ostatně není zjevná nesprávnost výroku, na níž dovolatel upozornil, protože je napravitelná (viz , ).

Povinný argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, nepřednesl a ani hodnocením námitek obsažených v dovolání k závěru o splnění této podmínky dospět nelze. Otázky, které dovolatel nabídl k přezkumu, odvolací soud vyřešil v souladu s konstantní judikaturou. Ta dovodila, že případné vady nalézacího řízení (byť by skutečně existovaly) se do řízení o výkon rozhodnutí (exekučního řízení) nepřenášejí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura 11/2000 pod č. 123, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. ). V usnesení ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura 4/2003 pod č. 67 (a v mnoha dalších rozhodnutích) Nejvyšší soud  vysvětlil, že podání návrhu na nařízení exekuce není výkonem práva ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., nýbrž využitím možnosti poskytnuté oprávněnému procesním předpisem pro případ, že povinnost uložená exekučním titulem nebyla splněna dobrovolně.

Není-li dovolání přípustné ani podle ustanovení , Nejvyšší soud je odmítl (, věta první, ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu ( a násl. ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 8. března 2007

JUDr. Pavel   K r b e k , v. r.

předseda senátu