Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 507/2006

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce J. J., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) Ing. I. V. a 2) Ing. P. V., zastoupeným advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. , o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. srpna 2005, č. j. -95, ve spojení s usnesením ze dne  22. srpna 2005, č. j. -100, takto:

I.   Dovolání se zamítá.

II.  Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací usnesením ze dne 24. března 2003, č. j. -30, zrušil rozsudek ze dne      12. prosince 2002, č. j. -18, jímž Okresní soud v Lounech (soud prvního stupně) zamítl žalobu na přivolení k výpovědi žalobce z nájmu žalovaných k „bytu č. 1, sestávajícímu se ze 4 místností, kuchyně a příslušenství, v domě čp. 1145 v ulici Studentská v Ž.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), a rozhodl o nákladech řízení účastníků; současně věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Poté soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. dubna 2004, č. j. -67, žalobě vyhověl a přivolil k výpovědi z nájmu předmětného bytu     (výrok I.), určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku (výrok II.), žalovaným a všem, kdo s nimi v bytě bydlí, uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobci do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok IV.).

K odvolání žalovaných odvolací soud rozsudkem ze dne 5. srpna 2005, č. j. -95, ve spojení s usnesením ze dne 22. srpna 2005, č. j. -100, vyhovující (v pořadí druhý) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil – ve výroku III. v tom správném znění, že žalovaní jsou povinni byt vyklidit a vyklizený předat žalobci ve lhůtě patnácti dnů po uplynutí výpovědní lhůty; rozhodl též o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Odvolací soud vzal z provedených důkazů shodně se soudem prvního stupně především za zjištěno, že žalobce je vlastníkem předmětného domu, že žalovaní (jímž vzniklo ve vztahu k předmětnému bytu právo společného nájmu bytu manžely) mají ve společném jmění dům čp. 1488 v Ch. ulici v Ž. (dále jen „dům Ch.“) a že v předmětném bytě původně bydleli oba žalovaní se dvěma již zletilými dcerami, a to M. (studentkou Gymnázia v Ž.) a P. (studentkou vysoké školy v P. bydlící na koleji a domů dojíždějící). Dále zjistil, že v říjnu 2002 se žalovaní odstěhovali do domu Ch. a že obě jejich dcery zůstaly pro nedostatek obytných prostor v domě Ch. bydlet v předmětném bytě přesto, že v domě Ch. používají žalovaní jednu místnost jako kancelář pro podnikání a další místnost nedobudovali, byť by jinak mohla sloužit k bydlení. Vzal rovněž za prokázáno, že dcera M. bydlela v předmětném bytě se svým přítelem F. K., který se v lednu 2004 z bytu odstěhoval v důsledku ukončení známosti, že dcery žalovaných jsou bez finančních prostředků, že nájemné z bytu hradí žalovaní, kteří i jinak obě dcery finančně podporují, a že dcery v bytě uklízí, vaří a perou, navštěvují rodiče v domě Ch. a občas zde i přespí. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně (odkazem na jeho správné právní závěry) především dovodil, že žalovaní jsou i nadále společnými nájemci předmětného bytu a jsou tudíž v daném sporu pasivně věcně legitimováni. Je tomu tak proto, že právo nájmu bytu nepřešlo ( ve spojení s ustanovením , , v tehdy účinném znění /a ve znění účinném do 30. března 2006/ - dále jen „obč. zák.“) na jejich dcery, a to proto, že na uvedeném skutkovém základě – zejména s přihlédnutím k tomu, že mezi žalovanými a jejich dcerami i nadále přetrvává hospodářské společenství – nelze dovodit trvalé opuštění společné domácnosti žalovanými (v říjnu 2002) ve smyslu obč. zák.; došlo pouze k „přenesení“ společné domácnosti, jak to vyjádřil soud prvního stupně. Soud prvního stupně v této souvislosti rovněž dodal, že z chování žalovaných a jejich dcer nevyplynula žádná okolnost vedoucí k trvalému zrušení společné domácnosti, že k faktickému přestěhování dcer nedošlo pouze v důsledku nedostatku obytných prostor v domě Ch. a že jednání žalovaných lze pokládat za spekulativní, neboť tímto postupem hodlali na úkor žalobce získat předmětný byt pro uspokojení bytové potřeby svých zletilých dcer. Shodně se soudem prvního stupně odvolací soud rovněž dovodil, že jsou naplněny uplatněné výpovědní důvody podle a h) obč. zák., a proto vyhovující rozsudek soudu prvního stupně – v tam uvedeném správném znění výroku III. – potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení , , ve znění před novelou provedenou (dále jen „ “). Uplatněné dovolací námitky podřadili pod dovolací důvod podle V dovolání zpochybnili správnost právního názoru, že v daném případě nedošlo k přechodu nájmu podle ve spojení s ustanovením obč. zák. a že jako společní nájemci předmětného bytu jsou v dané věci pasivně věcně legitimováni. Zdůraznili, že v říjnu 2002 se přestěhovali z předmětného bytu do zrekonstruovaného domu Ch., který zakoupili za účelem svého vlastního bydlení a také k výkonu podnikatelské činnosti. V té době předpokládali, že vzhledem k věku dcer se blíží doba jejich osamostatnění s potřebou vést vlastní domácnost odděleně od rodičů. Mají za to, že jasně a srozumitelně projevili zájem opustit společnou domácnost v předmětném bytě s cílem zabezpečit poklidné a důstojné bydlení pro sebe a potažmo také pro dospívající dcery, že tomuto objektivnímu stavu odpovídala i vůle všech zúčastněných osob – rodiče nadále trvale vedli svou domácnost v domě Ch. a dcery v předmětném bytě, a pokračovali, že ani nijak nezasahovali do dění v předmětném bytě (viz soužití dcery M. s F. K.), neboť jejich úmyslem bylo domácnosti oddělit. Dále uvedli, že nadále neexistovalo nejen společné bydlení, nýbrž ani tzv. spotřební společenství; zde uvedli, že vůči dcerám pouze plnili svou vyživovací povinnost, a popsali, jak dcery s předanými finančními prostředky nakládaly. Opakovaně zdůraznili, že jejich vůle zcela jasně směřovala k trvalému opuštění společné domácnosti; došlo tudíž podle jejich názoru k přechodu nájmu bytu na dcery ve smyslu ve spojení s ustanovením obč. zák. Ve vztahu k otázce naplněnosti výpovědního důvodu podle obč. zák. v doplňku dovolání dále namítli, že závěr, že jejich byt v domě Ch. je dostačující pro společný život s jejich dospívajícími dcerami, „neodpovídá předloženým důkazům, a to zejména z hlediska stavebně technického“. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

Podle čl. II bodu 3. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 5. srpna 2005, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srovnej čl. II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení ), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle , , ve znění před novelou provedenou (dále opět jen „ ”).

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení ( ), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelů ( a 4 ).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními a c)

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Zákon zde má na mysli situaci, kdy nezávislé rozhodnutí věci soudem prvního stupně bylo vyloučeno, omezeno nebo usměrněno tím, že byl povinen vycházet ze závazného právního názoru odvolacího soudu do té míry, že tento právní názor odvolacího soudu byl jedině a výhradně určující pro jeho rozhodnutí ve věci. Právní názor odvolacího soudu tedy musí mít na rozhodnutí ve věci takový vliv, že soud prvního stupně nemůže uplatnit své názory při rozhodování věci samé. Tam, kde není takový vliv na odlišné pozdější rozhodnutí soudu prvního stupně, tedy tam, kde není mezi závazným právním názorem obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu a pozdějším odlišným rozhodnutím soudu prvního stupně vztah příčinné souvislosti, nelze dovozovat ani přípustnost dovolání podle

V posuzovaném případě odvolací soud zrušil v pořadí první (zamítavý) rozsudek soudu prvního stupně pro nedostatky ve zjištěném skutkovém stavu ( ), aniž zaujal jakékoli stanovisko k (hmotně) právnímu posouzení věci. Nelze proto hovořit o tom, že právní názor odvolacího soudu byl určující pro pozdější (vyhovující) rozhodnutí soudu prvního stupně. Za této situace je vyloučeno uvažovat     o přípustnosti dovolání podle

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle       , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ).

V projednávané věci – s přihlédnutím k obsahu dovolání ( ) – použili dovolatelé vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle rovněž dovolací důvod podle (jímž brojili proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění především pro posouzení, zda žalovaní odstěhováním se z předmětného bytu v říjnu 2002 trvale opustili společnou domácnost ve smyslu obč. zák., a dále rovněž pro posouzení naplněnosti výpovědního důvodu podle obč. zák.). Dovolatelé však přehlédli, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle a b) (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu a ) – přípustné ( ). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle ), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Jestliže tedy dovolatelé zpochybnili rovněž správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle

Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je již uvedeno, že odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalovaní jsou v daném sporu pasivně věcně legitimováni proto, že ze zjištěného skutkového stavu nelze – zejména s přihlédnutím k tomu, že mezi nimi a jejich dcerami i nadále přetrvává hospodářské společenství – dovodit trvalé opuštění společné domácnosti žalovanými (v říjnu 2002) ve smyslu § 708 obč. zák. a tudíž ani přechod práva nájmu bytu na dcery žalovaných ve smyslu § 706 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 708 obč. zák. Dovolací námitkou, že nadále mezi nimi a dcerami neexistovalo nejen společné bydlení, nýbrž ani tzv. spotřební společenství, se dovolatelé pokusili zvrátit správnost závěru týkajícího se otázky trvalého opuštění společné domácnosti a potažmo též závěru, který odvolací soud přijal ohledně přechodu práva nájmu bytu podle § 706 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 708 obč. zák.

Dovolací soud dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu lze přisoudit zásadní právní význam pro řešení otázky trvalého opuštění společné domácnosti (§ 708 obč. zák.) odstěhováním se žalovaných v říjnu 2002 do domu Ch., resp. otázky existence společné domácnosti žalovaných a jejich dcer i po odstěhování žalovaných v říjnu 2002 do domu Ch. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání (pro řešení uvedených otázek) přípustným podle

Podle a 3 dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení věty druhé vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v , a b) a , jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci    ( ). Uvedené vady nebyly namítány a nevyplynuly ani z obsahu spisu.

Ustálená soudní praxe nezaznamenala odklon od názoru, že společnou domácnost vedou ti, kteří spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby, že soužití se považuje za trvalé, jsou-li zde objektivně zjistitelné okolnosti, které svědčí o úmyslu vést takové společenství trvale, nikoliv jen na přechodnou dobu, a že společné uhrazování nákladů na životní potřeby lze charakterizovat jako hospodářské soužití, při němž osoby společně hospodaří se svými příjmy, nejsou přesně oddělovány finanční prostředky a nerozlišuje se, kterých věcí v domácnosti smějí tyto osoby užívat (srov. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. července 1978, sp. zn. – viz Sborník stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR 1970 – 1983 /Sborník IV/, strana 538, stanovisko ze dne     10. června 1982, Cpj 163/84, uveřejněné pod č. 34 v sešitě č. 9 – 10 z roku 1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. ledna 2001, sp. zn. – viz rozhodnutí pod č. 37 publikace Přehled judikatury ve věcech nájmu bytu, nakladatelství ASPI Publishing      s. r. o., ze dne 22. července 2004, sp. zn. , a ze dne 3. listopadu 2004, sp. zn. ). Společná domácnost je tedy spotřební společenství vyznačující se trvalostí soužití a sdružením alespoň části společných prostředků.

Podle oddílu III. Zprávy o výsledcích průzkumu rozhodování soudů ve věcech přechodu práva osobního užívání bytu (uvedená zpráva byla uveřejněna pod č. 34 z roku 1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 19 z roku 1982 Bulletinu bývalého Nejvyššího soudu ČSR, občanskoprávní část), na trvalé opuštění společné domácnosti usuzují soudy správně podle okolností konkrétního případu, přičemž pouhé opuštění bytu (odstěhování svršků, případně i odhlášení se z trvalého pobytu) nebude bez dalšího postačovat pro závěr, že jde o trvalé opuštění společné domácnosti              (R 77/66). Trvalé opuštění společné domácnosti je možno obecně vymezit jako jednání vedené s úmyslem domácnost zrušit a již neobnovit. V soudní praxi nebyl do současné doby od těchto závěrů zaznamenán odklon (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 1999, sp. zn. , uveřejněný pod č. 37 v sešitě č. 4 z roku 2000 časopisu Soudní judikatura, ze dne 18. října 2000, sp. zn. , a ze dne 16. února 2005, sp. zn. , uveřejněný pod     č. 50 v sešitě č. 4 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura /ústavní stížnost podaná proti citovanému rozsudku byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 29. srpna 2005, sp. zn. ). V rozsudku ze dne 30. září 1999, sp. zn.       , dospěl Nejvyšší soud České republiky rovněž k závěru, že trvalé opuštění společné domácnosti je nejen úkonem faktickým, nýbrž i úkonem právním   (ve smyslu ustanovení § 34 obč. zák.). S ohledem na skutečnost, že jednání nájemce, který trvale opustil společnou domácnost, je současně právním úkonem, je nutno je posoudit i z hlediska ustanovení § 39 a § 3 odst. 1 obč. zák. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. června 2004, sp. zn. , a ze dne          11. května 2006, sp. zn. ).

Dovolací soud zastává názor, že společnou domácnost ve výše uvedeném smyslu nepochybně žalovaní a jejich dcery vedli do října 2002, kdy se žalovaní odstěhovali do domu Ch. Na trvalé opuštění společné domácnosti (jako právní úkon vážně míněný a neodporující dobrým mravům – viz výklad shora) však nelze podle názoru dovolacího soudu usuzovat v případě, kdy podle zjištěných skutečností (v daném případě nezpochybnitelných prostřednictvím dovolacího důvodu podle – opět viz výklad shora) existuje i nadále mezi žalovanými a jejich dcerami hospodářské společenství vyplývající (a to i objektivně) z toho, že jejich dcery jako studentky jsou bez finančních prostředků, nájemné z bytu (za ně) hradí žalovaní, kteří i jinak obě dcery finančně podporují, dcery navštěvují rodiče v domě Ch. a občas zde i přespí; přitom nelze ani přehlédnout, že dcery i nadále bydlí v předmětném bytě přesto, že žalovaní používají v domě Ch. jednu místnost jako kancelář pro podnikání a další místnost nedobudovali, byť by jinak mohla sloužit k bydlení. Se soudem prvního stupně lze souhlasit i v názoru, že z chování žalovaných a jejich dcer – s přihlédnutím k uvedenému – nevyplynula žádná okolnost, jež by odůvodňovala závěr o jejich úmyslu trvale zrušit společnou domácnost. Jde tak o typický příklad „rozdělené“ či, jak to vyjádřil soud prvního stupně, „přenesené“ (jedné) společné domácnosti. Žalovaným lze dát za pravdu v tom, že u jejich dcer se vzhledem k věku blíží doba jejich osamostatnění s potřebou vést vlastní (důstojnou) domácnost odděleně od rodičů. Tuto situaci však nelze podle názoru dovolacího soudu úspěšně vyřešit tím, že žalovaní, ačkoliv nadále uspokojují svou bytovou potřebu ve vlastní nemovitosti a objektivně předmětný byt pro sebe již nepotřebují, jej získají – s přihlédnutím k uvedenému na úkor žalobce – pro uspokojení bytové potřeby svých zletilých dcer. Lze uzavřít, že dovolací důvod podle nebyl použit opodstatněně.

Jelikož se žalovaným prostřednictvím užitých dovolacích důvodů správnost napadeného rozhodnutí nepodařilo zpochybnit, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání ( ) – dovolání jako nedůvodné zamítl ( věta před středníkem a odst. 6 ).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, , a za situace, kdy žalovaní nebyli              v dovolacím řízení úspěšní a žalobci náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalovaným právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. února 2007

JUDr. Miroslav  F e r á k , v. r.

předseda senátu