Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Odo 773/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 25. února 2005, č. j. -24 a rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 10. září 2004, č. j. -16 se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Rozsudkem ze dne 10. září 2004, č. j. -16, Okresní soud v Domažlicích zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (Česká republika) domáhala po žalované (dřívější úpadkyni) zaplacení částky 104.039,- Kč s příslušenstvím (dvouprocentním úrokem z prodlení od 18. března 2004 do zaplacení). Soud prvního stupně - cituje ustanovení a 2 , o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele a o změně některých zákonů - poukázal na to, že konkurs na majetek žalované byl zrušen podle ustanovení , o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), takže vyplacené finanční prostředky nelze po zaměstnavateli žádat zpět.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, že z ustanovení a 2 neplyne právo žalobkyně domáhat se při zrušení konkursu podle ustanovení ZKV vrácení vyplacených finančních prostředků. Uvedená situace - pokračoval odvolací soud - je sice z hlediska výsledku stejná, respektive obdobná, jako v případě uvedeném v ustanovení , odvolací soud se nicméně nedomnívá, že jde o opomenutí v zákonné dikci ustanovení , usměrnitelné výkladem (s poukazem na účel zákona). Podle odvolacího soudu šlo naopak o záměr zákonodárce.

Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu včasné dovolání, namítajíc (posuzováno podle obsahu), že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod dle - dále též jen „ “). Dovolatelka nesouhlasí s výkladem ustanovení Oproti odvolacímu soudu usuzuje, že jde o opomenutí zákonodárce v zákonné dikci označeného ustanovení, takže jsou splněny hmotněprávní podmínky pro to, aby žalobě bylo vyhověno. Dovolatelka klade důraz na to, že účelem je uspokojení splatných mzdových nároků, které zaměstnancům nevyplatil jejich zaměstnavatel, ocitnuvší se v platební neschopnosti. Tento účel dovolatelka naplnila; zákon však současně předpokládá, že při zastavení nebo zrušení konkursního řízení je zaměstnavatel povinen do 3 týdnů od právní moci takového rozhodnutí vrátit státem vynaloženou částku poskytnutou na splacení pohledávek zaměstnanců. I když ustanovení přímo nepočítá s možností vymáhat na zaměstnavateli vyplacenou částku při zrušení konkursu podle ustanovení ZKV, dovolatelka je přesvědčena, že zákonodárce předpokládal (nebo alespoň měl předpokládat) návratnost vynaložených prostředků i za situace, kdy dojde ke zrušení konkursu podle posledně označeného ustanovení. Dovolatelka proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Se zřetelem k bodu 3. článku II. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle ve znění účinném před 1. dubnem 2005.

Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným dle ustanovení pro řešení otázky, zda se stát může domáhat po zaměstnavateli vrácení částek, které za něj vyplatil podle jeho zaměstnancům, i v případě, že konkurs na majetek zaměstnavatele byl zrušen podle ZKV; jde totiž o problematiku dovolacím soudem dosud neřešenou.

Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti ( ), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelkou, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

Právní posouzení je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (a vzhledem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Pro právní posouzení věci jsou pak rozhodné především následující skutkové závěry:

1) Poté, co byl na žalovanou dne 20. února 2001 podán návrh na prohlášení konkursu, vyplatila dovolatelka zaměstnancům žalované na jejich mzdových nárocích celkem 114.629, Kč, z čehož jí na dani z příjmu bylo vráceno 10.590,- Kč.

2) Usnesením ze dne 28. ledna 2004, sp. zn. , Krajský soud v Plzni zrušil konkurs na majetek žalované (prohlášený 20. května 2003) podle ustanovení § 44 odst. 1 písm. d/ ZKV.

3) Žalovaná přes upozornění částku, vyplacenou jejím zaměstnancům, žalobkyni neuhradila.

Podle ustanovení , na úřad práce přechází do výše vyplacených peněžních prostředků ( a ) mzdový nárok zaměstnance, který má vůči zaměstnavateli. Byl-li na majetek zaměstnavatele prohlášen konkurs, přihlásí úřad práce pohledávky jednotlivých zaměstnanců v konkursním řízení.

Dle ustanovení , zaměstnavatel je povinen uhradit úřadu práce finanční prostředky vyplacené zaměstnanci podle tohoto zákona, včetně úroků z prodlení a částky odpovídající srážkám a odvodům, které úřad práce odvedl podle zvláštních právních předpisů, do 3 týdnů od nabytí právní moci rozhodnutí soudu, kterým a/ byl návrh na prohlášení konkursu zamítnut z jiných důvodů než pro nedostatek majetku, b/ došlo k zastavení konkursního řízení, c/ byl zrušen konkurs, ve kterém nedošlo k potvrzení nuceného vyrovnání (odstavec 1). Povinnost vrátit finanční prostředky v případech uvedených v odstavci 1 písm. c/ vzniká zaměstnavateli tehdy, pokud ke zrušení konkursu došlo proto, že a/ bylo soudem zjištěno, že nejsou předpoklady pro vyhlášení konkursu, b/ všichni věřitelé a správce souhlasili s návrhem úpadce na zrušení konkursu (odstavec 2). Úřad práce oznámí bez zbytečného odkladu zaměstnavateli, kterým zaměstnancům a v jaké výši mzdové nároky uspokojil (odstavec 3).

V této podobě platila citovaná ustanovení jak v době vyplacení peněžních prostředků zaměstnancům žalované (rok 2001), tak ke dni zrušení konkursu (28. ledna 2004) i v době vydání napadeného rozhodnutí.

Podle ustanovení § 44 odst. 1 písm. d/ ZKV (ve znění účinném k 28. lednu 2004), soud usnesením zruší konkurs, ve kterém nedošlo k potvrzení nuceného vyrovnání, zjistí-li, že majetek podstaty nepostačuje k úhradě nákladů konkursu, přičemž nepřihlíží k věcem, právům, pohledávkám nebo jiným majetkovým hodnotám vyloučeným z podstaty (§ 27 odst. 6 ZKV).

Nejvyšší soud v první řadě uvádí, že právo na zaplacení částky (pohledávka), kterou na mzdových nárocích vyplatila zaměstnancům žalované, která se nacházela v platební neschopnosti, dovolatelce vůči žalované vzniklo již vyplacením těchto prostředků (srov. k tomu ustanovení , které v daném ohledu zakládá zákonnou cesi nahrazených mzdových nároků na stát).

Jelikož samotným zrušením konkursu (lhostejno z jakého důvodu) nezaniká žádná z dosud neuhrazených pohledávek dlužníkových věřitelů (včetně případné pohledávky státu přihlášené do konkursu v souladu s ustanovením a ustanovením a násl. ZKV), může ustanovení mít jediný smysl a to ten, určit v závislosti na výsledku a důvodu ukončení konkursního řízení, zda zaměstnavatel je i po skočení konkursního řízení k k úhradě takového závazku povinen.

Jinak řečeno, ačkoli je ustanovení konstruováno jako výčet případů, kdy je zaměstnavatel povinen částku za něj uhrazenou státu zaplatit, jeho podstata tkví v nevyslovené tezi, že nebude-li pohledávka vzniklá státu úhradou mzdových nároků zaměstnanců za zaměstnavatele, který je v platební neschopnosti, uhrazena v průběhu konkursu, do nějž musí být (jako pracovní nárok) přihlášena (srov. opět ), pak po řádném průběhu konkursu (jenž by měl zásadně skončit - v intencích ZKV - zrušením konkursu po splnění rozvrhového usnesení) již nebude mít zaměstnavatel (bývalý úpadce) povinen k její náhradě. Ustanovení a 2 pak (legislativně nepříliš šťastným způsobem) formulují výjimky z takto chápaného pravidla výčtem případů, za kterých zaměstnavatel za něj vyplacenou částku státu uhradit musí, ačkoli konkursní řízení vůči němu po jistou dobu probíhalo a ačkoli vůči němu dokonce po určitou dobu trvaly účinky prohlášeného konkursu.

V souladu s logikou věci řadí (v a b/) mezi tyto výjimky (vedoucí k povinnosti zaměstnavatele za něj vyplacenou částku státu uhradit) především případy, kdy konkursní řízení skončí, aniž by byl osvědčen zaměstnavatelův (dlužníkův) úpadek (jeho platební neschopnost, která je presumovaným předpokladem postupu státu podle ). Jde o zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu, zastavení konkursního řízení a (ačkoli to do 31. března 2006 neurčoval výslovně) i o odmítnutí návrhu na prohlášení konkursu (jež se v režimu vydělilo ze zastavení konkursního řízení po změnách provedených s účinností od 1. ledna 2001 ). Při zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu však povinnost vrátit vyplacené prostředky státu nemá (srov. další výjimku v rámci dikce ) zaměstnavatel (dlužník), vůči němuž byl takový návrh zamítnut pro nedostatek majetku (srov. ZKV).

V rovině případů, kdy vůči zaměstnavateli již po určitou dobu trvaly účinky prohlášeného konkursu, pak ukládá takovému bývalému úpadci vrátit vyplacené prostředky státu, je-li konkurs na jeho majetek zrušen, aniž došlo k potvrzení nuceného vyrovnání ( ), ovšem toliko za předpokladu, že jde o zrušení z důvodů uvedených v a c/ ZKV (srov. dikci ). V obou případech uvedených v posledně označeném ustanovení je totiž logické usuzovat, že majetková situace dřívějšího dlužníka s ohledem na důvody zrušení konkursu dovoluje takovou pohledávku účelně a účinně vymoci.

Ponechává-li (v ) stranou vrácení peněžních prostředků při zrušení konkursu podle ZKV, pak je tak nepochybně činěno se stejným záměrem, který vedl zákonodárce k tomu, že povinnost vrátit vyplacené prostředky státu nezaložil zaměstnavateli, při zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu na jeho majetek pro nedostatek majetku (srov. opět ZKV).

V obou případech jde o to, že konkursní řízení končí nikoli proto, že by dlužník nebyl v úpadku, nýbrž proto, že jeho další vedení by při absenci konkursem postižitelného majetku bylo zbytečné. Totéž platí pro vymáhání pohledávky státem poté, co byl konkurs na majetek zaměstnavatele zrušen z důvodu uvedeného v § 44 odst. 1 písm. d/ ZKV.

Právní posouzení věci odvolacím soudem je tedy v závěru, že při zrušení konkursu na majetek zaměstnavatele podle ustanovení § 44 odst. 1 písm. d/ ZKV státu nepřísluší právo domáhat se po zaměstnavateli vrácení částky vyplacené z titulu mzdových nároků jeho zaměstnancům, správné.

Jestliže Nejvyšší soud napadené rozhodnutí přesto zrušil, učinil tak proto, že podle obsahu spisu je řízení před soudy nižších stupňů postiženo zmatečnostní vadou uvedenou v , ke které u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti ( ).

Konkrétně jde o to, že o věci v prvním stupni rozhodl samosoudce (srov. protokol o jednání před okresním soudem ze dne 10. září 2004 i záhlaví písemného vyhotovení rozsudku tohoto soudu). Z výše podaného výkladu přitom plyne, že jde stále o vymáhání mzdových nároků (srov. opět ), tedy o věc pracovní, o které má v řízení před okresním soudem jednat a rozhodnout senát (srov. ). Soud prvního stupně tak byl nesprávně obsazen a odvolací soud tuto vadu přehlédl.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení ( a 3 ).

Právní názor dovolacího soudu je pro soudy obou stupňů závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 28. února 2007

JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.

předseda senátu