Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
F24BDA7A57896752C1257A4E0064F4F2.html
HTML · 27.71 KB
No categories available
28 Cdo 715/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatelky K. F., zastoupené advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 13. 10. 2004, sp. zn. 13 Co 63/2004 , vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 148/2000 (žalobkyně K. F., zastoupené advokátem, proti žalovanému Ing. K. H., zastoupenému advokátem, o vydání věcí), takto:
I. Dovolání obou dovolatelů se odmítají.
O d ů v o d n ě n í :
O žalobě žalobkyně, podané u soudu 30. 11. 1994, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 z 5. 8. 2003, čj. 15 C 148/2000 -279. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo žalovanému uloženo vydat žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku jednu ideální čtvrtinu nemovitosti – pozemku parc. č. 616 (o výměře 28 m2), pozemku parc. č. 617 (o výměře 935 m2), objektu bydlení bez popisného čísla na pozemku parc. č. 616 a domu čp. 598 na pozemku parc. č. 617 v katastrálním území S. m. (obec P.), zapsaných na listu vlastnictví č. 412 pro uvedené katastrální území u Katastrálního úřadu P. – m. Žaloba žalobkyně byla však zamítnuta, pokud se jí žalobkyně domáhala vydání další ideální čtvrtiny týchž nemovitostí. O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že na jejich úhradu nemá žádný z účastníků řízení právo.
O odvolání žalobkyně i žalovaného proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 13. 10. 2004, sp. zn. 13 Co 63/2004 . Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobkyně a žalovaného nebyla shledána důvodnými. Odvolací soud měl za to, že soud prvního stupně správně vycházel při svém rozhodování ze závěrů obsažených jednak v rozsudku Nejvyššího soudu z 25. 10. 1999, 2 Cdo 1643/97 , a jednak z usnesení městského soudu v Praze z 28. 3. 2000, sp. zn. 16 Co 35/2000 , které byly vydány v předchozím průběhu řízení v této právní věci; ve smyslu závěrů těchto rozhodnutí soud prvního stupně doplnil již provedené dokazování, úplně zjistil skutkový stav věci a vyvodil z něho i správné posouzení věci.
V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně (jako dcera původního spoluvlastníka nemovitostí prof. MUDr. K. H.), uplatnila nárok na vydání nemovitostí, uvedených v její žalobě, podle zákona č. 87/1991 Sb. , o mimosoudních rehabilitacích, ale její žaloba byla původně zamítnuta, protože žalobkyně nesplňovala podmínku trvalého pobytu na území České republiky. Možnost uplatnit tento svůj nárok podle zákona č. 87/1991 Sb. se jí znovu otevřela po vydání nálezu Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb. (kterým byla zrušena podmínka trvalého pobytu na území ČR pro oprávněné osoby), a to dnem účinnosti tohoto nálezu (tj. dnem 1. 11. 1994), ale v té době byly již žalobkyní požadované nemovitosti vydány povinnou osobou žalovanému (jako synovci původního vlastníka nemovitostí). Proti němu se žalobkyně mohla domáhat vydání věci podle ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. až ode dne účinnosti nálezu Ústavního soudu ČR č. 2/1997 Sb. (tedy od 15. 1. 1997), jímž by byla zrušena část právní úpravy (v § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. ), týkající se lhůty k uplatnění nároku vůči již uspokojeným oprávněným osobám podle zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud však shodně se soudem prvního stupně poukazoval na to, že „v době, kdy žalovaný Ing. K. H. daroval svému synovi K. H. K. a dceři D. S. ideální polovinu nemovitostí (uváděných v žalobě žalobkyně) nebyl ještě účinný žádný z uvedených ústavních nálezů, takže je nebylo možné obejít a soud prvního stupně tedy správně dovodil, že darovací smlouvy tu nejsou z tohoto důvodu neplatné.“ Žalobkyně se tedy mohla podle ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. domáhat vydání pouze té části nemovitostí, kterou má žalovaný dosud ve svém vlastnictví (když ze sporných nemovitostí získal ¼ jako oprávněná osoba podle ustanovení zákona č. 403/1990 Sb. a ½ jako oprávněná osoba podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. , takže se stal vlastníkem ¾ těchto nemovitostí a po převodu jejich ½ na své děti mu zůstala jedna ideální čtvrtina nemovitostí). Odvolací soud proto dospěl k výslednému právnímu závěru, že je-li žalovaný dosud vlastníkem jedné ideální čtvrtiny nemovitostí a žalobkyně by měla jako oprávněná osoba vůči němu nárok podle § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. na vydání ½ nemovitostí, je tu možné žalobě žalobkyně vyhovět jen co do této jedné ideální čtvrtiny nemovitostí a co do zbytku žalobního návrhu bylo nutno žalobu žalobkyně zamítnout, jak to správně usoudil i soud prvního stupně.
Odvolací soud tedy rozsudek soudu prvního stupně potvrdil podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu a o nákladech odvolacího řízení rozhodl s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 2 občanského soudního řádu .
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který předložil plnou moc od žalobkyně, dne 6. 12. 2004 a dovolání ze strany žalobkyně bylo dne 31. 1. 2005 předáno na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 1, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu .
Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně zamítnutí její žaloby co do vydání další ideální čtvrtiny nemovitostí, a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolatelka pokládala své dovolání za přípustné (podle § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu ) a jako dovolací důvod uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu ).
Dovolatelka především zdůrazňovala nesprávnost závěru odvolacího soudu o platnosti darovacích smluv z 9. 9. 1994, uzavřených mezi žalovaným a jeho dvěma dětmi o darování jedné ideální poloviny nemovitostí, když tu údajně nedošlo k obcházení nálezů Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb. a č. 2/1994 Sb. , což odvolací soud odůvodňoval tím, že tyto nálezy nebyly v době uzavření darovacích smluv ještě účinné. Podle názoru dovolatelky je však „existence zákona dána od okamžiku jeho platnosti, nikoli jeho účinností; existence normy se však odvíjí od její platnosti“. Dovolatelka je přesvědčena, že za situace, kdy již byl znám nález Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb., rušící podmínku trvalého pobytu na území ČR k uplatnění nároku podle zákona č. 87/1991 Sb. , a kdy tedy žalovaný vzhledem k okolnostem dané právní věci věděl, že jím získané předmětné nemovitosti bude žalobkyně nárokovat, šlo tu o zjevné obcházení zákona v rozporu s dobrými mravy (§ 3 občanského zákoníku ) v úmyslu vyhnout se povinnosti vydat nemovitosti v budoucnu žalobkyni; přitom šlo právě o darování ideální poloviny nemovitostí, k níž byla oprávněnou osobou žalobkyně. Dovolatelka je přesvědčena, že tu šlo u ní o „právo legitimního očekávání“ podle nálezů č. 164/1994 Sb. a č. 2/1997 Sb., a takové právo bylo předmětem nedílné ochrany jejich majetkových práv.
Dovolatelka dále namítala, že i podle smluv, uzavřených žalovaným 9. 9. 1994 s obdarovanými D. S. a K. H. K., byl soudy obou stupňů nesprávně určen rozsah vlastnického práva, které žalovaný těmito smlouvami převedl na obdarované. Dovolatelka je přesvědčena o tom, že podle znění těchto smluv převedl žalovaný na uvedené obdarované pouze ¼ ze svých ¾ nemovitostí (tj. domu č. 598 a pozemků parc. č. 616 a 617 v katastrálním území S. m. /obec P./), tj. vlastnických práv k nemovitostem v rozsahu 3/16 ve vztahu k celku; dále podle znění těchto darovacích smluv nedošlo vůbec k darování objektu bydlení bez čísla popisného, stojícího na pozemku parc. č. 616, který ve smlouvách z 9. 9. 1964 není uveden. Soudy obou stupňů totiž, podle názoru dovolatelky, vycházely jen ze stavu vlastnických práv podle zápisů v katastru nemovitostí a již se nezabývaly skutečným projevem vůle, zachyceným v těchto smlouvách. V důsledku tohoto nesprávného postupu, uváděla dovolatelka, byla zkrácena na svých právech, když jí byl takto přiznán nárok v omezeném rozsahu, než by jí náležel.
Rozsudek odvolacího soudu z 13. 10. 2004 (sp. zn. 13 Co 63/2004 Městského soudu v Praze) byl doručen dne 13. 12. 2004 i advokátu, který v řízení zastupoval žalovaného. Dovolání ze strany žalovaného bylo pak předáno na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 1 dne 4. 2. 2005, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu .
Dovolatel ve svém dovolání navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 13. 10. 2004 (sp. zn. 13 Co 63/2004 Městského soudu v Praze), pokud jím byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně (označený I.) o vyhovění žalobnímu návrhu žalobkyně na uložení povinnosti žalovanému vydat jí ¼ v žalobě uváděných nemovitostí. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu . Z dovolání dovolatele vyplývalo, že jako dovolací důvod uplatňoval, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu ).
Dovolatel Ing. K. H. především zdůrazňoval důležitost posouzení „otázky ztotožnění věci, která mu byla vydána povinnou osobou jako osobě oprávněné podle zákona č. 87/1991 Sb. a věci, která mu byla vydána povinnou osobou jako osobě oprávněné podle zákona č. 403/1990 Sb. “. V rozsudku odvolacího soudu z 13. 10. 2004, napadeném jeho dovoláním, nebylo blíže specifikováno“ o jakou ideální jednu čtvrtinu předmětných nemovitostí se v těchto případech jedná“. Vadnost tohoto postupu odvolacího soudu znamená, že v tomto řízení soudy obešly zásadní právní otázku v této právní věci, kterou je, podle názoru dovolatele, „řešení vzniklé situace z pohledu možnosti vyhovění žalobě žalobkyně podle ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. v případě, kdy podle zákona má žalobkyně nárok na vydání toho, co žalovaný nabyl jako restituci podle zákona č. 87/1991 Sb. , ale za podmínky, že tuto věc stále vlastní, když přitom nemůže mít žalobkyně nárok na ideální ¼ předmětných nemovitostí, které nabyl podle zákona č. 403/1990 Sb. Žalovaný v rámci své obrany proto namítal v tomto řízení, že tu nedošlo k rozlišitelnosti ideálních podílů na předmětných nemovitostech jako věcí, jejichž částí se žalobkyně domáhá, takže v tomto smyslu namítal nemožnost vyhovět žalobě žalobkyně. V době rozhodování soudů v této právní věci (v níž i soud prvního stupně rozhodoval až 5. 8. 2003) byl žalovaný již jen vlastníkem ideální ¼ předmětných nemovitostí, a to právě té ideální čtvrtiny, kterou žalovaný nabyl na základě dohody o vydání věcí, uzavřené s povinnou osobou podle zákona č. 403/1990 Sb. Dovolatel má tedy za to, že ve skutečnosti mu soud uložil povinnost vydat ideální čtvrtinu předmětných nemovitostí, kterou nabyl na základě dohody o vydání věcí, uzavřené nikoli podle zákona č. 87/1991 Sb. , nýbrž podle zákona č. 403/1990 Sb. , takže vydání toho, co žalobkyně požaduje podle ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. je tu nepřípustné; žalobkyně totiž, podle názoru dovolatele, může požadovat vydání jen toho, co žalovaný obdržel jako restituci podle zákona č. 87/1991 Sb. , tedy jen to, na co měl či má žalovaný nárok podle tohoto zákona; nárok na vydání nemovitostí je tu totiž legitimován speciální úpravou podle § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. Identifikace žalovanému vydaného podílu tu může činit obtíže, ale dovolatel má za to, že na právní podstatě to nic nemění; s poukazem na ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. lze požadovat jen vydání věci, která byla vydána v tomto režimu a nikoli v režimu zákona č. 403/1990 Sb. Tím, že část věcí byla vydána v režimu zákona č. 403/1990 Sb. a část věcí v režimu zákona č. 87/1991 Sb. , dochází, podle názoru dovolatele k jakémusi smísení vydávacích titulů, respektive režimů, upravujících nároky dalších oprávněných osob. Nárok podle ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 je, podle názoru dovolatele, „speciálním titulem, založeným citovaným ustanovením a jedině ve vztahu k věci, která byla vydána v režimu zákona č. 87/1991 Sb. “.
Dovolatel posléze uváděl, že nesouhlasí s tím, co uváděly soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích, že totiž žalobkyně neměla trvalé bydliště v České republice (v celé tehdejší ČSFR) v době před 1. 10. 1991, když totiž tvrzení o tom, že žalobkyně neměla v době před účinností nálezu č. 164/1994 Sb. trvalý pobyt na území ČR, není založeno na žádných důkazech, ale na hodnocení soudu. Podle názoru dovolatele žalobkyně měla možnost svá práva uplatnit v době před účinností uvedeného nálezu a v té době byla i vnímána jako oprávněná osoba, splňujících všechny požadavky zákona č. 87/1991 Sb. Žalobkyně je, podle názoru dovolatele, ojedinělým případem restituenta, který využil svého práva na vydání majetku jak podle zákona č. 87/1991 Sb. v původním znění, tak podle tohoto zákona poté, kdy byl upraven uvedeným nálezem Ústavního soudu ČR.
Přípustnost dovolání žalobkyně a i žalovaného bylo třeba v daném případě posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu , podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řešíl-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu v této právní věci, ani z obsahu dovolání dovolatelů a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud ve svém rozsudku z 13. 10. 2004 (sp. zn. 13 Co 63/2004 Městského soudu v Praze, vydaném ve věci sp. zn. 15 C 148/2000 Obvodního soudu pro Prahu 1), proti němuž směřují dovolání obou dovolatelů, řešil právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně různými odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud ve svém rozsudku, napadeném dovoláními dovolatelů, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Odvolací soud ve svém rozsudku z 13. 10. 2004 posoudil projednávanou právní věc, jak vyplývalo z odůvodnění tohoto rozsudku, zejména podle ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. , o mimosoudních rehabilitacích.
Podle ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. byla-li věc podle tohoto zákona povinnou osobou již vydána, mohou osoby, jejichž nároky uplatněné ve stanovené lhůtě nebyly uspokojeny, tyto nároky uplatnit u soudu vůči osobám, kterým byla věc vydána.
Věcí, která má být vydána (§ 5 zákona č. 87/1991 Sb. ), je i spoluvlastnický podíl na věci; oprávněná osoba může z důvodu podílového spoluvlastnictví sama uplatnit nárok na vydání spoluvlastnického podílu (viz stanovisko uveřejněné pod č. 34/1993, str. 118 /252/ Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
V rozsudku Nejvyššího soudu z 25. 10. 1999, 2 Cdon 1645/97 , vydaném o dovolání podaném v téže právní věci (sp. zn. 15 C 148/2000 , dříve 17 C 148/94 Obvodního soudu pro Prahu 1) v dřívějším průběhu řízení, byl zaujat právní názor: Pokud žalovaný se stal spoluvlastníkem části nemovitostí, vyjádřené ve vztahu k celku nemovitostí ideálním ¾, a pokud z tohoto podílu převedl část na třetí osoby, je jen otázkou oprávněnosti nároku podle § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. vydání té části nemovitosti – toho podílu, který mu zůstal. Žalovaný po převodu menší části z jemu vydané části nemovitostí zbývající část nemovitostí vlastní a je povinen ji vydat za splnění podmínek uvedených v § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. Smlouvy o převodu věcí, uzavřené mezi uspokojenou oprávněnou osobou a třetí osobou, nelze považovat za smlouvy uzavřené osobou, která převádí více práv než sama má, tj. uzavřenou v rozporu se zákonem ve smyslu ustanovení § 39 občanského zákoníku .
Z citovaného právního názoru dovolacího soudu, obsaženého v rozhodnutí, jímž bylo předchozí rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno a jímž byly soudy obou stupňů vázány (ve smyslu ustanovení § 243d a § 226 občanského soudního řádu ), odvolací soud ve svém rozhodnutí, napadeném dovoláním dovolatelů, vycházel, když také v dalším průběhu řízení nevyplynuly z výsledků řízení nově zjištěné skutečnosti a okolnosti ohledně toho, zda tu žalovaný převáděl nemovitosti z toho důvodu, že už o ně nebyl s to se starat, anebo zda jednáním zcizujícím majetek sledoval vyloučení možnosti uplatnění nároku žalobkyní jako osobou, která v předcházejícím období nemohla uplatnit nárok před zrušením podmínky trvalého pobytu na území České republiky (jak to dovolatelka K. F. nyní zdůrazňovala ve svém dovolání s poukazem na nález Ústavního soudu ČR, I ÚS 642/02 , uveřejněný pod č. 79 ve svazku č. 33 Sbírky nálezů Ústavního soudu ČR).
Je třeba i zároveň konstatovat, že odvolací soud (i soud prvního stupně) při získávání podkladů pro aplikaci a výklad ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. v daném případě nepostupoval ani v rozporu s tím, co je pro praxi soudů vyloženo v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem: Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, nebo jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího naopak z obsahu spisu vyplývá; musí jít o zjištění právně významné; dovolacím důvodem nemohou být ani vady či omyly při hodnocení důkazů, které podle § 132 občanského soudního řádu soudům náleží ve smyslu procesní zásady volného hodnocení důkazů soudem. K tomu lze ještě dodat, že v dovolacím řízení provádí dovolací soud dokazování jen k prokázání důvodů dovolání (§ 243a odst. 2 občanského soudního řádu ), je-li dovolání přípustné (srov. § 243a odst. 2 občanského soudního řádu ).
Za těchto uvedených okolností nemohl dovolací soud při posuzování přípustnosti dovolání, což je prioritní v dovolacím řízení, dospět přesvědčivě k závěru, že tu odvolací soud ve svém rozhodnutí, napadeném dovoláními dovolatelů, řešil otázku aplikace a interpretace ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. , o mimosoudních rehabilitacích, v rozporu s hmotným právem (jak to má na zřeteli ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu ), a to zejména takovou interpretací, jež by se zásadním způsobem odlišovala od již citovaných publikovaných právních závěrů dovolacího soudu (zaujatých v rozhodování tohoto soudu, jak to má rovněž na zřeteli ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu ) i Ústavního soudu ČR. A protože, jak již bylo shora uvedeno, odvolací soud ve svém rozsudku z 13. 10. 2004, napadeném dovoláními dovolatelů, neřešil právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebylo možné u dovolání dovolatelky K. F. i u dovolání dovolatele Ing. K. H. shledat zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu .
Dovolací soud proto přikročil k odmítnutí dovolání obou dovolatelů, a to jako dovolání nepřípustného podle citovaných ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu , jakož i podle jiných ustanovení téhož právního předpisu upravujících přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
Žádný z dovolatelů nebyl v řízení o dovolání úspěšný a proto nemají oba právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu .
V Brně dne 14. února 2007
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu