Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1087/07

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti K. F., zastoupené JUDr. Filipem Matouškem, advokátem Advokátní kanceláře v Praze, Lazarská 6/11, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 2. 2007 č.j. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení práva na legitimní očekávání dle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jako nepřípustné dovolání proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2004, sp.zn. , jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvého stupně, dle nějž bylo pouze částečně vyhověno návrhu stěžovatelky na vydání v žalobě specifikovaných nemovitostí.

Stěžovatelka se jako osoba oprávněná dle zákona , ve znění nálezů Ústavního soudu publ. pod č. 164/1994 Sb. a pod č. 2/1997 Sb., domáhala podle ustanovení (ve znění pozdějších předpisů) vydání předmětných nemovitostí vůči osobě, které byly nemovitosti původně vydány v době, kdy stěžovatelka nesplňovala podmínku trvalého pobytu na území České republiky.

V ústavní stížnosti vyjadřuje stěžovatelka nesouhlas s právními závěry obecných soudů, které nevyhověly její žalobě, neboť neshledaly smlouvy, kterými žalovaný převedl vlastnictví k sporným nemovitostem na své děti, jako neplatné z důvodu obcházení zákona nebo rozporu s dobrými mravy. Je přesvědčena, že obecné soudy v rozporu s a y ČR neposkytly ochranu jejímu právu na legitimní očekávání, přičemž ochrany se nedomohla ani formou dovolání.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Obvodního soudu pro Prahu 1 z hlediska kompetencí daných muu ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě pátéy, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Ústavní soud především konstatuje, že, jak vyplývá z jeho dosavadní judikatury, při projednávání ústavní stížnosti je Ústavní soud vázán petitem ústavní stížnosti, který vymezuje předmět řízení před Ústavním soudem a omezuje tak v daném případě rozsah jeho přezkumu (iudex ne eat ultra petitum). Vzhledem k tomu, že stěžovatelka v petitu návrhu (ostatně stejně jako v návětí návrhu) jednoznačně uvedla, že směřuje pouze proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, mohl Ústavní soud posuzovat pouze ty námitky stěžovatelky uvedené v návrhu, které směřovaly vůči v petitu napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Z obsahu ústavní stížnosti je však přitom zřejmé, že veškerá argumentace návrhu se vztahuje k meritu věci, tj. k právním závěrům nalézacího a odvolacího soudu, jejichž rozhodnutí však ústavní stížností stěžovatelka nenapadá. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné, pak stěžovatelka neuplatnila žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci, pouze se omezila na tvrzení, že ani Nejvyšší soud nezjednal nápravu.

Pokud jde o napadené rozhodnutí dovolacího soudu, Ústavní soud ověřil, že se Nejvyšší soud při posuzování dovolání zabýval výhradně otázkou jeho přípustnosti (otázkou procesní), přičemž zákonu odpovídajícím způsobem objasnil, z jakých důvodů nebyly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání dle , ani jiných ustanovení upravujících otázku přípustnosti dovolání. Závěry o nepřípustnosti dovolání Nejvyšší soudu v odůvodnění svého rozhodnutí řádně zdůvodnil.

Ústavní soud, který je oprávněn pouze posoudit, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tedy zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán, avšak nepřezkoumává vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, tedy zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, proto neshledal důvod z ústavněprávního hlediska jakkoliv zpochybňovat závěr o nepřípustnosti dovolání.

Ústavní soud uzavírá, že pokud stěžovatelka ústavní stížností (navrhovaným petitem) nenapadla rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2004, sp. zn. (eventuelně i rozhodnutí soudu prvého stupně), neumožnila Ústavnímu soudu posouzení (případné) opodstatněnosti svých námitek (a to i z hlediska předchozí judikatury Ústavního soudu, na niž odkazuje), neboť její věc nebyla dovolacím soudem meritorně přezkoumána, ale dovolání bylo odmítnuto jako mimořádný opravný prostředek nepřípustný.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, dovolací soud rozhodoval v souladu s principy hlavy pátéy, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry obecných soudů, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti. Ústavnímu soudu proto nezbylo než návrh dle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. července 2007

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu