Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Odo 1284/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce Ing. O. K. (dříve Ing. V. K.), jako správce konkursní podstaty úpadce Ing. R. E., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) S. s. B. K., státní podnik v likvidaci, a 2) České republice - Ministerstvo zemědělství České republiky, oběma zastoupenými Mgr. V. H., o zaplacení částky 13 714 148 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. dubna 2005, č.j. -212, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. dubna 2005, č.j. -212, potvrdil v napadené části rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. září 2001, č.j. -152, kterým byla žaloba na zaplacení částky 13 714 148 Kč s příslušenstvím zamítnuta; zároveň odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vrchní soud konstatoval závěr krajského soudu, že žalovaná 2) není ve sporu jako zakladatelka právního předchůdce žalovaného 1) pasivně legitimována, neboť nevstupovala s právním předchůdcem žalobce do žádného právního vztahu a není nositelem žádné právní povinnosti vůči žalobci. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že mezi právním předchůdcem žalobce a právním předchůdcem prvního žalovaného nedošlo k platnému uzavření smlouvy o dočasném užívání majetku podle § 348 tehdy platného hospodářského zákoníku (dále jen „HZ“), neboť v nájemní smlouvě uzavřené v červnu 1991 s účinností od 1. 7. 1991 nebyl určitě vymezen majetek, který měl být přenechán k dočasnému užívání a nebyla konkrétně dohodnuta ani výše úplaty za užívání. Podle zjištění soudu měly určení majetku obsahovat přílohy smlouvy, které ale nebyly ani dodatečně pořízeny, přičemž později zpracované účetní a evidenční dokumenty sloužily ke zcela jiným účelům a nemohly podle právního názoru odvolacího soudu nahradit obligatorní obsah smlouvy v době jejího vzniku. Neurčitost výše úplaty spočívala v tom, že měla být určena procentní sazbou účetní hodnoty hospodářských zvířat, avšak nebyl prokázán počet zvířat. Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně ohledně posouzení uplatněného nároku žalobce na náhradu škody z titulu porušení závazku žalovaným 1) s tím, že škody specifikované žalobcem podle jednotlivých položek do čtyř skupin - škody na majetku (zvířatech), ztráty na hospodářském výsledku, neuhrazené závazky žalobce po lhůtě splatnosti, škody z privatizačního projektu, žalovaný 1) žalobci nezpůsobil. Shodně se soudem prvního stupně konstatoval, že pokud žalobce investoval do své podnikatelské činnosti, pak tak v postavení podnikatele toto prováděl na vlastní odpovědnost a s tím vzniklé náklady nemůže přenášet na žalovaného 1). Rovněž nemůže činit odpovědným žalovaného 1) za ztráty na hospodářském výsledku, jejichž vyčíslením nedochází ke zmenšení majetkové podstaty, a navíc vyčíslení takové škody je nedefinovatelné a neprůkazné. Stejně jako soud prvního stupně neshledal odpovědnost žalovaných k náhradě škody za platby uskutečňované žalobcem podle právních předpisů v souvislosti s podnikatelskou činností, jako např. platby finančnímu úřadu, zdravotní pojišťovně, správě sociálního zabezpečení nebo dodavatelům apod., a stejně tak vyčíslenou škodu v souvislosti s privatizací a uzavřením smlouvy o prodeji části podniku – hospodářství M..

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu o potvrzení zamítavého výroku rozsudku soudu prvního stupně je podle (dále jen „ “) přípustné, protože odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem, když jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v Zároveň se domnívá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu dovolacího důvodu podle Vadu řízení spatřuje dovolatel ve věcné příslušnosti, kterou soud zkoumá kdykoliv za řízení. Namítá, že odvolací soud neodstranil pochybení, kdy ve věci rozhodoval věcně nepříslušný soud prvního stupně. Poukazuje na to, že vztah mezi právním předchůdcem žalobce a právním předchůdcem prvního žalovaného byl založen nájemní smlouvou dne 24. 6. 1991 s účinností od 1. 7. 1991. Konstatuje, že soud prvního stupně použil pro hodnocení postavení právního předchůdce žalobce , o soukromém podnikání občanů, jeho ustanovení , ač ustanovení tohoto zákona stanovilo, že zákon se nevztahuje na zemědělskou výrobu. Dovolatel dále uvažuje, že i pro případ, že by soud prvního stupně vycházel ze změny a doplnění , provedené , účinného od 1. 7. 1991, nemohl soud vycházet z zákona , neboť podle této novely ustanovení zakotvilo, že na samostatně hospodařícího rolníka se nevztahuje mimo jiné zákona , který stanovil, že právní vztahy při uskutečňování podnikatelské činnosti mezi podnikateli a československými právnickými osobami, jakož i mezi podnikateli navzájem se řídí hospodářským zákoníkem. Dovolatel dedukuje, že předmětná nájemní smlouva byla uzavřena v době účinnosti hospodářského zákoníku, podle jehož se užívání národního majetku občany řídilo , tudíž se v dané věci jednalo o nárok vyplývající z občanskoprávního vztahu, proto věcně příslušným soudem měl být v prvním stupni okresní soud. Vadu řízení spatřuje i v tom, že odvolací soud neposoudil všechny předložené důkazy, zejména týkajících se platnosti nájemní smlouvy. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaní ve vyjádření k dovolání navrhli odmítnutí dovolání, neboť mají za to, že dovolání není přípustné, protože postrádá zdůvodnění zásadního právního významu. Pokud dovolatel uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení, ve skutečnosti namítá jen vady řízení spočívající v nesprávném posouzení věcné příslušnosti soudu a neúplnosti dokazování.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání žalobce bylo podáno včas ( ) a byl žalobce řádně zastoupen ( ), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení , pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (srov. ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti.

Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit při dovolávání se přípustnosti podle je zásadně důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ) a vady řízení ve smyslu

Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.

Právní otázkou nastolenou dovolatelem je nesprávné právní posouzení věci podle hospodářského zákoníku s tím, že předchůdce žalobce nebyl podnikatelem a měl se aplikovat .

Dovolací soud dospěl k závěru, že soudy nerozhodly v tomto směru v rozporu s hmotným právem, tudíž rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam.

Do 1. 7. 1991 byl totiž předchůdce žalobce jako samostatně hospodařící rolník podnikatelem podle HZ, ve znění , účinného od 1. 5. 1990, který stanovil, že hospodářský zákoník upravuje vztahy vznikající při podnikatelské činnosti právnických a fyzických osob (dále jen \"organizace\"), oprávněných k této činnosti podle tohoto zákona a zvláštních právních předpisů, vztahy při hospodářském styku právnických osob a majetkovou odpovědnost v těchto vztazích. Pokud dovolatel poukazuje, že ustanovení stanovilo, že zákon se nevztahuje na zemědělskou výrobu, je třeba poukázat na jeho ustanovení zákona, účinné do 30. 6. 1991, jež stanovilo, že právní vztahy při uskutečňování podnikatelské činnosti mezi podnikateli a československými právnickými osobami, jakož i mezi podnikateli navzájem se řídí hospodářským zákoníkem. Ustanovení HZ, ve znění , účinného od 1. 5. 1990 zakotvilo, že podnikatelskou činností se rozumí trvalé provozování výroby, obchodu nebo poskytování služeb a prací anebo jiné činnosti za účelem získávání trvalého zdroje peněžních příjmů. Novela hospodářského zákoníku tak shodně vymezila předmět podnikání s , účinného od téhož data 1. 5. 1990. Jestliže tedy ustanovení stanovilo, že tento zákon se nevztahuje na zemědělskou výrobu, neznamená to, že v dané době nebyla připuštěna podnikatelská činnost v zemědělské výrobě. To by bylo v rozporu se zásadou nastolené svobody výdělečné činnosti. Úprava v zákoně č. pouze vyjímala z obecné úpravy podnikatelské činnosti některé činnosti s tím, že konkrétní úpravu přenechala dalším zákonům. K zemědělské výrobě nebylo však v dané době třeba žádného oprávnění a platil zde plně princip zmíněné svobody výdělečné činnosti, kterou mohl vykonávat každý, aniž by byl podroben režimu

Po 1. 7. 1991 byl předchůdce žalobce jako samostatně hospodařící rolník podnikatelem podle části druhé , kterým se měnil a doplňoval , o soukromém podnikání občanů, která výslovně upravovala podnikání v zemědělské výrobě provozované samostatně hospodařícími rolníky.

Pokud dovolatel napadá nesprávné hodnocení věcné příslušnosti soudu a neúplné dokazování v dané věci, je nutno s ohledem na výše uvedené konstatovat, že dovolací soud není oprávněn při zkoumání přípustnosti dovolání podle zabývat se jinými než právními otázkami a je vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Námitka nesprávného posouzení věcné příslušnosti by mohla být posuzována jen v případě přípustného dovolání. Pokud dovolatel namítá, že vrchní soud neprovedl všechny žalobcem předložené důkazy týkající se platnosti posuzované smlouvy, je třeba připomenout, že skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny, skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat a tato námitka tudíž ani nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou totiž být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Pokud by případně skutkový závěr soudu vycházel z neúplného dokazování, čímž by řízení bylo postiženo vadou ve smyslu , která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá – jak bylo výše vyloženo – přípustnost dovolání podle

Nebyla-li tedy v dané věci nastolena právní otázka, která by byla řešena v rozporu s hmotným právem, a Nejvyšší soud neshledal ani jiné okolnosti, které by činily z pohledu dovolacích námitek rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným, není dána přípustnost dovolání podle , a dovolání v dané věci není přípustné.

Za této situace již nebyl dovolací soud oprávněn zabývat se ve smyslu namítanými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vady řízení je dovolací soud oprávněn zkoumat pouze v případě, že je dovolání přípustné.

Nejvyšší soud proto podle a dovolání odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , , a , když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovaným žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 30. ledna 2007

JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.

předsedkyně senátu