Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 3500/2006

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal, aby soud provedl vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů – účastníků řízení, na němž se po rozvodu jejich manželství, k němuž došlo k 1. 9. 1989, nedohodli.

Okresní soud v Břeclavi (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. srpna 2003, č. j. -148, výrokem pod bodem I. přikázal ze zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů do výlučného vlastnictví žalobce movité věci zde podrobně specifikované v celkové hodnotě 16 040,- Kč a do výlučného vlastnictví žalované movité věci rovněž podrobně specifikované v celkové hodnotě 24 951,- Kč. Výrokem pod bodem II. uložil žalované „zaplatit žalobci na vyrovnání podílu částku 22.785,30 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku“. Výroky pod body III., IV. a V. rozhodl o nákladech řízení a o soudním poplatku.

Soud prvního stupně vyšel při rozhodování o přikázání movitých věcí do vlastnictví účastníků řízení z jejich shodného tvrzení, že byly pořízeny za trvání manželství jednak z jejich příjmů, jednak z novomanželské půjčky, a každému přikázal do vlastnictví ty věci, které se u něho nacházely. Nespornou shledal skutečnost, že nemovitosti - dům čp. 31 s pozemkovými parcelami, se před rozvodem manželství nacházely ve vlastnictví žalované a že účastníci do těchto nemovitostí investovali 35 000,-Kč ze společných prostředků. Po propočtu všech majetkových hodnot přicházejících v úvahu pro zjištění vypořádacího podílu, včetně zůstatků půjček, dospěl k obnosu 22 785,30 Kč, který je žalovaná povinna uhradit žalobci na vyrovnání podílů. Při tom postupoval podle , a účinného do 31. 7. 1998 (dále „ObčZ“).

Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 30. června 2005, č. j. -187, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé ve výroku pod body I. a II. Dále jej potvrdil ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky pod bodem III. a v části výroku pod bodem V. o povinnosti žalované nahradit náklady řízení České republice. Změnil jej v dalších výrocích o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Konstatoval, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav a ztotožnil se i s jeho právním závěrem. Žalobce neunesl břemeno tvrzení a tudíž i důkazní břemeno ohledně vkladu 70 000,- Kč ze společných prostředků účastníků do nemovitosti žalované.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání. Namítá, že odvolací soud se při rozhodování nezabýval dostatečně tvrzenými skutečnostmi, jednotlivým důkazům přikládal rozdílnou váhu, potřebné důkazy nezopakoval, dokazování přes rozpornost skutečností nedoplnil a v rámci jednotlivých instancí tudíž vycházel z jiného skutkového základu; to rozvádí odkazem na konkrétní důkazy. Shrnuje, že „důvod dovolání opírá o (dále „OSŘ“), když řízení je postiženo vadami, které mohly mít za nákladek nesprávné rozhodnutí ve věci.“ Dále odkazuje na s tím, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, „a to zejména pro rozpor s hmotným právem v souvislosti s výše uvedeným způsobem provádění dokazování a zjišťování skutkového stavu věci“. Navrhuje provést dokazování, jež specifikuje v sedmi bodech a domáhá se, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu není postiženo vadami tvrzenými dovolatelem a nejde o rozhodnutí, jež by mělo po právní stránce zásadní význam. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání posoudil jako zjevně bezdůvodné a odmítl je, popř. je zamítl, shledá-li, že nejde o bezdůvodnost zjevnou.

Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, není však přípustné.

Dovolání je  mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout  pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jen pokud to zákon připouští ( ). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [ ] nebo  jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [ ]. Právním názorem ve smyslu se podle konstantní judikatury rozumí názor na právní posouzení věci, tedy názor na to, jaký právní předpis má být aplikován, popř. jak má být právní předpis vyložen. Nejsou jím pokyny odvolacího soudu k doplnění důkazního řízení, popř. k odstranění nedostatků týkajících se dokazování. Mezi pozdějším rozhodnutím soudu prvního stupně a závazným právním názorem odvolacího soudu, který předchozí rozsudek soudu prvního stupně zrušil, musí být příčinná souvislost potud, že právě tento právní názor měl za následek jiné rozhodnutí soudu prvního stupně. Přípustnost dovolání podle není dána v případě, kdy odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení s pokyny k provedení dalšího dokazování, aniž vyjádřil svůj právní názor (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2001, sp. zn. , publikovaný pod č. C 80 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. února 2001, sp. zn. , C 160 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). V dané věci předchozí rozsudek soudu prvního stupně ze dne 4. listopadu 1998, č. j. -94, odvolací soud usnesením ze dne 4. července  2001, č. j. -105, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, a to jen pro vady řízení a pro nedostatečně provedené  dokazování. Přípustnost podle tohoto ustanovení tak není dána.

Zbývá posoudit přípustnost podle , podle kterého je dovolání přípustné do rozhodnutí, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu  má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v  rozhodování dovolacího soudu  dosud nebyla vyřešena  nebo která  je  odvolacími   soudy  nebo  dovolacím  soudem  rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Protože dovolání podle může být připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle tohoto ustanovení, jen z dovolacích důvodů uvedených v 241a odst. 2 ; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování ( ).

Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.

Dovolatel uplatňuje jen skutkové námitky odpovídající dovolacímu důvodu uvedenému v , které jsou při rozhodování o přípustnosti dovolání podle nevýznamné (viz výše) a tvrdí vady řízení, ke kterým by bylo možno přihlédnout jen v případě přípustného dovolání. Není tu nic, co by činilo z napadeného rozsudku zásadní rozhodnutí a dovolání tak není přípustné ani podle tohoto ustanovení.

Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné,  dovolací soud jepodle věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , a , neboť žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalované v dovolacím řízení takové náklady, na jejichž náhradu by měla právo,  nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. ledna 2007

JUDr. Jiří  Spáčil, CSc., v. r.

předseda senátu