Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 2171/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy                 JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce M. P., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) statutárnímu městu M. B., zastoupenému advokátem, a 2) T. P., zastoupenému advokátem, o zajištění přiměřeného náhradního bytu a o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2005, č. j. -173, takto:

I.  Dovolání  se  odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Mladé Boleslavi (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne              29. dubna 2005, č. j. -140, zamítl žalobu, aby žalovaní byli povinni společně a nerozdílně zajistit žalobci „náhradní bydlení za byt č. 17, na adrese Po Borkem 920/III, M. B.“; současně zamítl rovněž žalobu, aby žalovaní byli povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 4.000,- Kč „za každý měsíc ode dne podání žaloby do dne zajištění náhradního bytu, a to vždy do patnáctého dne v měsíci k rukám zástupce žalobce poštovní poukázkou“. V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalobce Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. prosince 2005, č. j. -173, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů především za zjištěno, že „dům čp. 920/III v M. B.“ (dále jen „předmětný dům“, resp. „dům“) původně vlastnil první žalovaný, že na základě nájemní smlouvy ze dne 21. června 1996 uzavřené na dobu neurčitou mezi žalobcem jako nájemcem a prvním žalovaným jako pronajímatelem užíval žalobce do září 2001 „byt č. 17, o velikosti jedné místnosti se samostatným WC a komorou, ve třetím poschodí domu čp. 920/III v M. B.“ (dále jen „byt č. 17 před rekonstrukcí“), že žalobci vznikl dluh na nájemném v částce 17.767,- Kč a že jeho zaplacení (včetně poplatku z prodlení) mu bylo prominuto radou prvního žalovaného. Poté zjistily, že následně první žalovaný převedl na základě kupní smlouvy předmětný dům na druhého žalovaného, že druhý žalovaný po nabytí vlastnického práva k domu započal s jeho rekonstrukcí, že před tím se s nájemci bytů v domě (včetně žalobce) dohodl na vystěhování do objektů, které jím na své náklady opatřil, že nájemcům vyklizených bytů bylo zřízeno vlastnické (spoluvlastnické) právo k těmto objektům, že žalobce se z bytu před rekonstrukcí v září 2001 vystěhoval „do objektu občanské vybavenosti čp. 63 na parcele 340 v obci P. pod R., kde žije v bytě 2+1 s koupelnou a WC“, a že je spoluvlastníkem jedné ideální pětiny tohoto objektu. Vzaly rovněž za prokázáno, že žalovaní od kupní smlouvy k předmětnému domu odstoupili, že k 1. říjnu 2001 byl první žalovaný opět vlastníkem domu, že následně provedl jeho rozsáhlou rekonstrukci, že po vydání kolaudačního rozhodnutí ze dne 26. května 2003 a po prohlášení vlastníka ze dne 5. května 2003 byly vymezené bytové jednotky v domě prodány do vlastnictví fyzických osob a že byt č. 17 je nyní tvořen pokojem, kuchyňským koutem, chodbou a příslušenstvím (dále jen „byt č. 17 po rekonstrukci“). Na tomto skutkovém základě odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – ve vztahu k nároku na bytovou náhradu především dovodil, že právo nájmu žalobce k bytu č. 17 před rekonstrukcí nezaniklo písemnou dohodou ve smyslu   , , v tehdy platném znění /a ve znění do 30. března 2006/ (dále jen „obč. zák.“). Dále rovněž dovodil, že k zániku práva nájmu žalobce k bytu č. 17 před rekonstrukcí došlo podle obč. zák. (použitelného podle názoru odvolacího soudu i ve věcech týkajících se nájmu bytu) zničením (v daném případě zánikem) předmětu nájmu. Nárok žalobce na bytovou náhradu (ve formě přiměřeného náhradního bytu, jak žalobce upřesnil v odvolacím řízení) pak posuzoval „za použití analogie dle k o. z.“  a dovodil, že je-li „žalobcovo právo na adekvátní bydlení od září 2001 odpovídajícím způsobem zajištěno jinak …, nárok na další bytovou náhradu nelze shledat důvodným“. Rozsudek soudu prvního stupně pokládal – z důvodů uvedených v napadeném rozsudku – za správný i v zamítavém výroku týkajícím se „náhrady škody ve výši 4.000,- Kč měsíčně jako újmy …“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž nesouhlasil s názorem, že pronajímatele nestíhá povinnost zajistit nájemci bytovou náhradu v případě zániku nájemního vztahu zničením (zánikem) bytu v důsledku jednání pronajímatele. V této souvislosti uvedl, že „v případě, kdy jedna ze stran smluvního vztahu svým volním jednáním věc zničí, popřípadě podstatně zpracuje za hranici původního užití, je třeba jí přičítat k právní odpovědnosti následky takového jednání … Pronajímatel není absolutním pánem věci, kterou dle práva pronajímá, ale jeho právo je smluvně omezeno v rozsahu, který smluvně vymezil v nájemní smlouvě“. Jako subsidiární argument použil rovněž předpisy veřejného práva, které podle jeho názoru „vyžadují od stavebníka, který hodlá změnit stavbu nebo ji hodlá odstranit, doložení toho, že vypořádal případné nároky třetích osob, kterých by se postup mohl dotknout v rozsahu jejich smluvních nebo věcných práv“. Z důvodů v dovolání specifikovaných nesouhlasil ani s názorem, že mu bytová náhrada nepřísluší proto, že přičiněním druhého žalovaného má v současné době zajištěno bydlení v nemovitosti, jejímž spoluvlastníkem k jedné ideální pětině je. Poukázal rovněž na povinnost prvního žalovaného (obce) „vyplývající z jeho veřejnoprávní role“, neboť „obec nese zvláštní právní odpovědnost za bytovou politiku ve vztahu ke svým občanům …“. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( , , ve znění pozdějších předpisů – dále jen „“) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele ( a 4 ).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů. Přitom nepřehlédl, že dovolání – s přihlédnutím k jeho obsahu ( ) – směřuje proti té části rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku týkajícím se povinnosti žalovaných společně a nerozdílně zajistit žalobci bytovou náhradu (ve formě přiměřeného náhradního bytu, jak žalobce později v odvolacím řízení upřesnil).

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními a c/ Zbývá dodat, že vady podle a ani vady uvedené v , a b/ a přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání ( ).

Podle není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci samé.

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ).

Soudní praxe se ustálila v názoru, že požadavek, aby soud „uložil povinnost zajistit bytovou náhradu“, může uplatnit ten, kdo má byt vyklidit, jako obranu ve sporu o vyklizení bytu; mimo tento rámec oporu v hmotném právu nemá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. května 2001, sp. zn. , uveřejněný pod č. 14 v sešitě č. 2 z roku 2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /citovaný rozsudek byl uveřejněn rovněž pod č. 76 v sešitě č. 6 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura/). K uvedenému právnímu názoru se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozhodnutích z 5. prosince 2002, sp. zn. , z 20. února 2003, sp. zn. , z 26. května 2004, sp. zn. , z 20. září 2006, sp. zn. , a sdílí jej i v posuzovaném případě. Ostatně žalobci byla bytová náhrada (navíc na kvalitativně i kvantitativně vyšší úrovni) již zajištěna v domě, jehož je podílovým spoluvlastníkem, a i proto se nemůže v současném řízení domáhat zajištění další bytové náhrady, jak správně dovodil odvolací soud.

Jestliže v projednávané věci odvolací soud zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s odůvodněním, že je-li „žalobcovo právo na adekvátní bydlení od září 2001 odpovídajícím způsobem zajištěno jinak …, nárok na další bytovou náhradu nelze shledat důvodným“, neodchýlil se – v konečném důsledku – od ustálené soudní praxe (viz výklad shora).

Lze proto uzavřít, že dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání podle věty první a odmítl.

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení věty první, , a s přihlédnutím k tomu, že žalovaným nevzešly v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti dovolateli právo.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. ledna 2007

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu