Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 3024/2005

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Litoměřicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 30. 6. 2004, č.j. -37, zamítl žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu žalovaného k bytu o velikosti 1+1 s příslušenstvím, v 7. podlaží domu č.p. 1045/7 v L. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“) a rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem (soud odvolací) rozsudkem ze dne 18. 8. 2005, č.j. -50, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že přivolil k výpovědi z nájmu žalovaného k předmětném bytu, určil, že jeho nájemní vztah skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty a uložil mu byt vyklidit do 15 dnů od zajištění přístřeší; dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že původní nájemkyní předmětného bytu byla babička žalovaného, který s ní žil v den její smrti ve společné domácnosti, že na základě toho s ním dne 31. 5. 1993 uzavřel žalobce smlouvu o nájmu bytu na dobu neurčitou, že žalovaný v roce 1998 uzavřel manželství s A. M., která se v roce 1999 z bytu trvale odstěhovala ke svým rodičům, že se jim z tohoto manželství narodily dvě děti – dne 11. 7. 2000 nezletilá A. a dne 13. 10. 2002 nezletilý M., že 1. 5. 2000 se k žalovanému do bytu nastěhovala (s vědomím žalobce) M. L. s J. S., kteří bydleli společně (jako druh a družka) v jedné místnosti v bytě a druhou užíval žalovaný, že každý z nich přispíval z 1/3 na nájemné (úhradu za plnění spojená s užíváním bytu) a na náklady spojené s provozem domácnosti, přičemž se zbytkem svých finančních prostředků nakládali samostatně, že měli mezi sebou rozdělené domácí práce, že se o víkendech společně stravovali, že si společně zakoupili bytové zařízení, že od července 2003 se žalovaný v bytě zdržoval jen sporadicky, že dne 6. 10. 2003 se z bytu trvale odstěhoval s úmyslem se do něho již nevrátit, že tuto skutečnost oznámil žalobci dopisem z téhož dne a současně ho požádal o „převedení nájemní smlouvy“ na J. S. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně dovodil, že společné bydlení žalovaného, J. S. a M. L. vykazovalo znaky společné domácnosti ve smyslu ustanovení , ve znění účinném do 30. 3. 2006 (dále jen „obč. zák.), a že poté, kdy žalovaný tuto domácnost trvale opustil, přešlo podle ve spojení s obč. zák. právo nájmu na jmenované, kteří nemají jinou možnost bydlení; protože žalovaný již není nájemcem předmětného bytu, žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu zamítl. Naproti tomu odvolací soud dospěl k odlišnému právnímu názoru na charakter soužití žalovaného a osob s ním v bytě bydlících. Zaujal názor, že ke znakům společné domácnosti ve smyslu ustanovení obč. zák. patří jednak existence spotřebního společenství, tedy stavu, kdy určité osoby společně a bez rozlišování hospodaří se svými příjmy, jednak trvalost takovéhoto soužití. V dané věci soužití žalovaného na straně jedné a M. L. s J. S. na straně druhé nenaplňovalo znaky spotřebního společenství, neboť všichni se sice podíleli (finančně i fakticky) na činnostech bezprostředně spjatých s uspokojování potřeby bydlení, avšak chybělo zde společné hospodaření s příjmy v dalších oblastech života; v této souvislosti poukázal též na to, že žalovaný se při jednání před odvolacím soudem vyjádřil tak, že si při svém odchodu z bytu odnesl věci, které pořídil ze svých prostředků a že v něm zůstaly věci patřící M. L. a J. S. Dovodil dále, že soužití žalovaného a jmenovaných nevykazovalo ani charakter trvalosti; podle ustálené soudní praxe je spolužití ve smyslu obč. zák. trvalé, jestliže jsou zde dány objektivně zjistitelné okolnosti svědčící o úmyslu všech spolužijících osob založit a vést trvalé životní společenství, nikoliv pouze na přechodnou dobu. I když M. L. a J. S. spolu žili s perspektivou založení rodiny, neměli v úmyslu trvale žít se žalovaným, ale toliko zajistit si byt, a jejich společné bydlení s ním mělo trvat právě tři roky, což koresponduje s jednou ze zákonných podmínek pro přechod práva nájmu bytu. Tvrzený úmysl žalovaného žít trvale se jmenovanými je pak v rozporu s tím, že žalovaný se v té době stýkal se svojí manželkou a narodilo se jim druhé dítě. Odvolací soud uzavřel, že nájemní vztah žalovaného k předmětnému bytu stále trvá (právo nájmu bytu nepřešlo na M. L. a J. S.), a protože byt bez vážných důvodů neužívá, je naplněn uplatněný výpovědní důvod podle st. 1 písm. h) obč. zák.; na základě toho žalobě vyhověl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení a uplatněné dovolací důvody označil odkazem na a odst. 3 Uvádí, že žalobci bylo známo, že v bytě spolu s ním bydlí M. L. a J. S., že proti tomu neměl námitky a že žalobu podal až poté, co se žalovaný z bytu odstěhoval a požádal o přechod nájmu na jmenované. Dovolatel má za to, že v řízení prokázal, že od 1. 5. 2000 do 6. 10. 2003 s nimi sdílel společnou domácnost, když se všichni společně podíleli na chodu domácnosti a společně se stravovali; jejich soužití vykazovalo znaky společné domácnosti ve smyslu obč. zák., neboť se jednalo o faktické soužití tří osob, které se rozhodly spolu žít na dobu předem časově neomezenou, a současně o spotřební charakter takového společenství, kdy každý přispíval podle svých možností na úhradu společných potřeb. Na základě toho dovozuje, že uplatněný výpovědní důvod není dán a že právo nájmu přešlo na M. L. a J. S.; odvolací soud věc nesprávně právně posoudil z hlediska , , a obč. zák. Namítá dále, že pro posouzení otázky vedení společné domácnosti není rozhodný způsob majetkového vypořádání po jejím ukončení, ani skutečnost, že se mu a jeho manželce, s níž nežije, narodilo další dítě, kterýmžto okolnostem přikládal odvolací soud rozhodný význam. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení; současně učinil návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení ( ), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele ( a 4 ) a je přípustné podle , neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně.

Podle ustanovení je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ), i když nebyly v dovolání uplatněny; tyto vady nebyly v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají.

Dovolatel uplatnil vedle dovolacího důvodu podle též dovolací důvod podle , jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení , protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení až

Dovolacím důvodem podle ustanovení lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

Z obsahu dovolání se podává, že dovolatel nezpochybňuje výše uvedená konkrétní skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel (finanční a faktický podíl žalovaného a osob s ním bydlících na údržbě bytu a na nákladech se společným bydlením spojených, délce jejich soužití, okolnosti, za nichž došlo k odstěhování žalovaného z bytu, skutečnost, že byl a je dosud ženatý a že se z tohoto manželství narodilo další dítě), ale že brojí proti skutkovému závěru odvolacího soudu o neexistenci úmyslu žalovaného na straně jedné a M. L. a J. S. na straně druhé založit a vést v předmětném bytě trvalé životní společenství. Nabízí vlastní verzi hodnocení důkazů a v závislosti na tom také vlastní (odlišnou) verzi toho, co podle jeho názoru měl odvolací soud z provedených důkazů zjistit, tj. vlastní verzi skutkového stavu věci, aniž by konkrétně uvedl, v čem spatřuje pochybení soudu při hodnocení důkazů z hlediska ustanovení

Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – shledal, že odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly; přitom neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Lze proto konstatovat, že skutková zjištění odvolacího soudu včetně učiněného skutkového závěru a z nich vyplývající skutkový stav věci jsou výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v ustanovení (ve spojení s ). Z toho vyplývá, že dovolací důvod podle nebyl užit opodstatněně.

Odvolacímu soudu nelze vytýkat ani nesprávný výklad pojmu společné domácnosti (§ 115 obč. zák.) ve vztahu k podmínkám přechodu práva nájmu bytu dle § 708 ve spojení s § 706 odst. 1 věty druhé obč. zák., který ostatně odpovídá ustálené judikatuře (srov. Zprávu NS ČSR ze dne 10. 6. 1982, Cpjn 163/81, uveřejněnou pod. č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1982, od jejíchž závěrů se judikatura neodchýlila ani po účinnosti novely provedené – viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 1997, sp. zn. , ze dne 14. 6. 2000, sp. zn. , ze dne 26. 7. 2000, sp. zn. , ze dne 15. 11. 2000, sp. zn. , a rozhodnutí ze dne 17. 4. 2001, sp. zn. , uveřejněné pod C 431 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 5), z níž vyplývá, že pojem „společné domácnosti“ ( obč. zák.) je vykládán ve smyslu ustanovení obč. zák., podle něhož společnou domácnost tvoří ti, kteří spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby. Ustálená soudní praxe nezaznamenala odklon ani od názoru, že soužití osoby, na níž má právo nájmu přejít, s nájemcem bytu, musí být trvalé povahy, tj. musí jít o příslušnost k domácnosti nájemce vyznačující se souhlasným úmyslem nájemce a spolužijící osoby vytvořit trvalé, předem časově neomezené životní společenství. Soužití lze považovat za trvalé, jestliže tu jsou objektivně zjistitelné okolnosti, které svědčí o úmyslu vést takovéto životní společenství. Společné uhrazování nákladů na životní potřeby lze charakterizovat jako hospodářské soužití, při němž osoby společně hospodaří se svými příjmy, nejsou přesně oddělovány finanční prostředky a nerozlišuje se, kterých věcí v domácnosti smějí tyto osoby užívat (srov. rovněž např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2001, sp. zn. , uveřejněný pod č. 37 v publikaci Přehled judikatury ve věcech nájmu bytu, nakladatelství ASPI Publishing s.r.o., Praha 2003).

Z uvedeného vyplývá, že vyšel-li odvolací soud ze zjištění, že žalovaný, M. L. a J. S. hospodařili toliko s částí svých finančních prostředků, a obstojí-li jeho skutkový závěr o neexistenci úmyslu uvedených osob vést trvalé životní společenství, lze považovat za správný jeho právní závěr, že nedošlo k přechodu práva nájmu bytu na jmenované a že nájemní vztah žalovaného k předmětnému bytu dosud trvá. Pokud jde o námitku nesprávného právního posouzení věci z hlediska ustanovení § 711 odst. 1 písm. h) obč. zák., z obsahu dovolání se podává, že se opírá o zpochybnění závěru o tom, že nedošlo k přechodu práva nájmu; protože není nikterak blíže konkretizována, nemohl dovolací soud z tohoto pohledu napadané rozhodnutí přezkoumávat.

Protože žalovanému se prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů podle a odst. 3 a jejich obsahové konkretizace nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozsudku, Nejvyšší soud dovolání podle věty před středníkem zamítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, , a o skutečnost, že žalobci nevznikly v této fázi řízení náklady, na jejichž náhradu by měl právo vůči procesně neúspěšnému žalovanému.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. listopadu 2006

Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v. r.

předsedkyně senátu