Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 2559/2005

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobců a) V. Š., b) H. Š., c) P. Š., a d) H. K., všech zastoupených advokátem, proti žalované R. Š., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 7. října 2004, č.j. -106, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Pardubicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. 5. 2004, č.j. -87 (poté, co jeho rozsudek ze dne 21. 7. 2003, č.j. -19, byl k odvolání žalované zrušen usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 5. 2. 2004, č.j. -39, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), uložil žalované povinnost vyklidit byt č. 13, sestávající z pokoje, kuchyně a příslušenství, v domě č.p. 2680 v P. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“) a vyklizený předat žalobcům do 15 dnů po zajištění náhradního ubytování; současně rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázáno, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky předmětného domu, že rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 20. 3. 2002, č.j. -18, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 22. 5. 2002, č.j. -20, který nabyl právní moci dne 20. 3. 2002, bylo přivoleno k výpovědi D. P. (matky žalované) z nájmu k předmětnému bytu a její povinnost k vyklizení byla vázána na zajištění přiměřeného náhradního bytu, že tříměsíční výpovědní lhůta uplynula ke dni 30. 6. 2002, že jmenovaná dne 20. 8. 2002 zemřela, aniž pro ni byla bytová náhrada zajištěna. Dále vzal za prokázáno, že v den její smrti s ní v bytě bydlela žalovaná se svými dvěma nezletilými dětmi, která před nastěhováním do bytu užívala ubytovací prostor s příslušenstvím v ubytovně, že jí vznikl dluh na úhradě za jeho užívání, který činí spolu s poplatkem z prodlení částku 46.000,- Kč, že z tohoto důvodu byla městem P. vyřazena z evidence její žádost o byt, že platí opožděně nájemné (stanovené částkou 660,- Kč měsíčně) z předmětného bytu, že dosahuje čistého měsíčního příjmu kolem 6.000,- Kč a že pobírá sociální příspěvek do výše životního minima. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná užívá předmětný byt bez právního důvodu, neboť na ni nemohlo podle , , ve znění účinném do 30. 3. 2006 (dále jen „obč. zák.“) přejít právo nájmu bytu, když její matce v den její smrti již takovéto právo nesvědčilo a byt obývala na základě tzv. práva na bydlení. Se zřetelem k tomu shledal žalobu podle obč. zák. důvodnou. Vycházeje ze závazného právního názoru odvolacího soudu vyjádřeného v jeho zrušujícím usnesení ze dne 5. 5. 2004, se soud prvního stupně zabýval posouzením nároku žalované na bytovou náhradu z hlediska ustanovení obč. zák. a dospěl k závěru, že okolnosti dané věci odůvodňují, aby její povinnost k vyklizení byla vázána na zajištění náhradního ubytování, nikoliv však náhradního bytu. Přihlédl přitom k tomu, že žalovaná by se mohla se svou matkou (nebýt její smrti) nastěhovat do náhradního bytu, a k jejím rodinným a sociálním poměrům. Zhodnotil též neplacení úhrady za užívání ubytovny, pro něž byla vyřazena ze seznamu uchazečů o byt, opožděné platby nájemného z předmětného bytu, nedostatek snahy o zajištění jiné možnosti bydlení a vzhledem k těmto okolnostem považoval přiznání náhradního bytu za nepřiměřené omezení vlastnického práva žalobců, a to i vzhledem k jejich rodinným a sociálním poměrům, kdy žalobce a) a žalobkyně d) jsou invalidními důchodci, žalobce a) bydlí v bytě se svými vnuky, žalobce c) nemá vlastní byt a byt žalobkyně d) je zatížen hypotékou.

K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (soud odvolací) rozsudkem ze dne 7. 10. 2004, č. j. -106, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud shledal správnými a úplnými skutková zjištění soudu prvního stupně a přisvědčil i jeho závěru, že okamžikem úmrtí matky žalované nemohlo dojít k přechodu práva nájmu podle § 706 odst. 1 obč. zák. na žalovanou, neboť její matce svědčilo po zániku nájemního práva toliko tzv. právo na bydlení podle § 712a obč. zák.; žalovaná tak užívá po smrti své matky předmětný byt bez právního důvodu. Konstatoval, že soud prvního stupně zcela správně vyhodnocoval všechny okolnosti potřebné pro případnou aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., dle něhož i za situace, kdy žalovanému nesvědčí právo na bytovou náhradu ani z výslovného ustanovení zákona ani na základě analogie práva, lze podmínit ochranu vlastnického práva žalobce, domáhajícího se vyklizení, zajištěním bytové náhrady (v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. ). Zdůraznil, že jde o situaci výjimečnou a musí být přitom brán zřetel nejen na zájmy toho, kdo má být vyklizen, ale i na oprávněné zájmy toho, kdo se vyklizení domáhá, tj. vlastníka. Vzhledem ke zjištěným okolnostem shledal adekvátním zajištění bytové náhrady pro žalovanou ve formě náhradního ubytování.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (nezastoupena advokátem) dovolání, které doplnila prostřednictvím advokáta. Jeho přípustnost opřela o ustanovení a uplatněný dovolací důvod označila odkazem na ustanovení V dovolání shrnuje skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel, a vyjadřuje nesouhlas s jeho závěrem, že na ni nemohlo přejít právo nájmu bytu podle obč. zák., když její matka obývala byt toliko na základě tzv. práva na bydlení, jakož i se závěrem, že její právo na bytovou náhradu lze dovodit pouze na základě aplikace ustanovení obč. zák. Uvádí, že úvaha odvolacího soudu (soudu prvního stupně) se odvíjí od toho, že její matka zemřela dne 20. 8. 2002, tedy až po uplynutí výpovědní doby. Kdyby však zemřela o dva měsíce dříve (před 30. 6. 2002), nájemní vztah by ještě trval a právo nájmu by přešlo podle obč. zák. na žalovanou; prostým během času, bez toho, že by se udála jiná právně významná skutečnost (uvádí se dále v dovolání), se dostala do mnohem horšího postavení, a to bez svého zavinění nebo přičinění. Dovolatelka má za to, že napadené rozhodnutí „dává návod všem vlastníkům bytů, jakým způsobem obejít“ ustanovení o přechodu nájmu bytu; vyjadřuje názor, že na základě platného ustanovení obč. zák. by se neměla změnit její právní pozice oproti situaci, kdy by k úmrtí její matky došlo o dva měsíce dříve, a že by proto měla nabýt obdobných práv a povinností jako její matka a její povinnost k vyklizení by měla být vázána na zajištění přiměřeného náhradního bytu. Navrhla, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení ( ), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ( a 4 ) a je přípustné podle , neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé - srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 28 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993 - jinak (vázal povinnost žalované k vyklizení na zajištění náhradního ubytování), než v dřívějším rozsudku (ve kterém uložil žalované byt vyklidit ve lhůtě počítané od právní moci rozsudku) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Přípustnost dovolání podle uvedeného ustanovení se však omezuje na výrok, jímž byla vyklizovací povinnost žalované z bytu podmíněna zajištěním náhradního ubytování; ostatně dovolatelka proti výroku o vyklizení nebrojí.

Podle ustanovení je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b) a ; tyto vady nebyly v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto zaměřil na přezkoumání napadeného rozsudku z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Se zřetelem k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a uplatněnému dovolacímu důvodu včetně jeho obsahové konkretizace, tak půjde v dané věci o posouzení právního názoru odvolacího soudu, že na právní postavení žalované nelze vzhledem k ustanovení § 712a obč. zák. aplikovat ustanovení § 706 odst. 1 obč. zák., jehož správnost je v dovolání zpochybněna námitkou, že na základě posléze uvedeného ustanovení žalovaná nabyla obdobných práv a povinností jako její matka, včetně povinnosti byt vyklidit až po zajištění přiměřeného náhradního bytu.

Podle věty první , ve znění před novelou č. (dále též jen „obč. zák.“), jestliže nájemce zemře a nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, stávají se nájemci (mimo jiné) jeho děti, kteří prokáží, že s ním žili v den jeho smrti ve společné domácnosti a nemají vlastní byt.

Podle § 712 odst. 6 věty před středníkem obč. zák. pokud má nájemce právo na bytovou náhradu, není tento nájemce povinen se z bytu vystěhovat a byt vyklidit, dokud pro něj není odpovídající bytová náhrada zajištěna.

Podle § 712a obč. zák. v období mezi skončením nájemního poměru a posledním dnem lhůty k vyklizení bytu mají pronajímatel a osoba, jejíž nájemní poměr skončil, práva a povinnosti v rozsahu odpovídajícím ustanovením § 687 až 699 a přiměřeně § 700 až § 702 odst. 1.

Dovoláním nebylo zpochybněno skutkové zjištění, že matka žalované zemřela dne 20. 8. 2002, poté, kdy bylo pravomocným soudním rozhodnutím přivoleno k výpovědi z nájmu předmětného bytu, dané jí žalobci, a že ke dni 30. 6. 2002 skončila tříměsíční výpovědní lhůta, na jejíž uplynutí byl vázán zánik jejího nájemního práva. Za této situace odvolací soud nepochybil, pokud dovodil, že z důvodu neexistence nájemního práva matky žalované k předmětnému bytu je vyloučen přechod práva nájmu na žalovanou. Uvedený právní názor ostatně odpovídá ustálené soudní praxi - srov. názor vyslovený pod č. 27/1984 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (str. 132), podle něhož již za účinnosti ve znění do 31. 12. 1991, tj. před změnami provedenými novelou č. (dále jen „obč. zák. před novelou“) na osoby vyjmenované v obč. zák. před novelou mohlo v případě smrti uživatele bytu právo užívání přejít jen tehdy, jestliže v okamžiku smrti toto právo zemřelému ještě svědčilo, a tyto osoby neodvozovaly své právo od práva povinného, který ještě v době mezi zánikem práva užívání a vyklizením bytu zemřel, a proto nadále v bytě bydlely bez právního důvodu. Ani nyní účinné ustanovení obč. zák., vymezující rozsah práva na bydlení odkazem na některá ustanovení o nájmu bytu ( až 699 a přiměřeně i na až 702 odst. 1 obč. zák.), s přechodem tohoto práva nepočítá, protože ve svém taxativním výčtu neodkazuje na ustanovení a násl. obč. zák. o přechodu nájmu bytu. I soudobá soudní praxe proto dovozuje, že v případě smrti osoby, jejíž nájemní poměr k bytu skončil a která měla právo v bytě bydlet do posledního dne lhůty k vyklizení bytu, nelze ve vztahu k osobám spolužijícím s bývalým nájemcem bytu ustanovení o přechodu nájmu bytu ( obč. zák.) použít ani analogicky (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2001, sp. zn. , uveřejněný pod C 719 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 10, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2004, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. , ze dne 16. 2. 2006, sp. zn. , a ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. ).

Dovolatelce nelze přisvědčit, pokud dovozuje, že na základě ustanovení § 706 odst. 1 obč. zák. vstoupila do právního postavení zemřelé nájemkyně bytu (své matky). Uvedené ustanovení upravuje právní nástupnictví na straně nájemce toliko pokud jde o právo nájmu bytu, tedy, jak vyplynulo z výše uvedeného, pouze situaci, kdy k právní skutečnosti, s níž je přechod nájmu bytu spojen, došlo za trvání nájemního vztahu zemřelého nájemce. O takový případ se však v souzené věci nejedná. S případem právního nástupnictví pro případ smrti osoby užívající byt na základě § 712a obč. zák. (v dané věci ve vztahu k jejímu právu v bytě bydlet do zajištění bytové náhrady) pak právní úprava nepočítá a nelze jej dovodit ani z ustanovení § 706 odst. 1 obč. zák., jak se (mylně) domnívá dovolatelka.

Protože rozsudek odvolacího soudu je – v mezích otevřených dovolacímu přezkumu správný – Nejvyšší soud dovolání žalované podle věty před středníkem zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, , , a o skutečnost, že žalobcům nevznikly (dle obsahu spisu) náklady, na jejichž náhradu by měli právo vůči procesně neúspěšné žalované.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. listopadu 2006

Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v. r.

předsedkyně senátu