Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 966/2005

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Karlových Varech (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 9. 9. 2004, č.j. -47, uložil žalovanému povinnost, aby do 9. března 2005 vyklidil a vyklizený předal žalobcům byt o velikosti 3+1 s příslušenstvím, ve IV. nadzemním podlaží domu č.p. 120 v K. V. (dále jen „předmětný byt“), a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně se nejdříve zabýval otázkou aktivní legitimace žalobců a dospěl k závěru, že je dána, neboť žalobci se stali vlastníky nemovitosti, ve které se nachází předmětný byt, na základě kupní smlouvy uzavřené s městem K. V., sepsané notářem dne 20. 5. 1994. Podle soudu prvního stupně nebyla uvedená smlouva sepsána v rozporu s , jak namítal žalovaný, neboť citované ustanovení není aplikovatelné na převod obytného domu, na který dopadá , nýbrž na převod vlastnického práva k bytové jednotce. Spoluvlastnické právo žalobců k předmětnému domu bylo navíc deklarováno i v rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 1. 1998, č.j. -62, kterým bylo přivoleno k výpovědi z nájmu předmětného bytu a matce žalovaného M. H. byla uložena povinnost tento byt vyklidit po zajištění bytové náhrady. Vzhledem k tomu, že matce žalovaného svědčilo po skončení nájmu pouze právo bydlení k předmětnému bytu a po její smrti i toto právo zaniklo, a protože žalovaný nebyl ani osobou odvozující své právo byt užívat od nájemce bytu (s odkazem na stanovisko Nejvyššího soudu ČR publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod Rc 27/84, podle kterého nedochází k přechodu nájmu bytu po smrti osoby, která užívala byt na základě tzv. práva na bydlení), poskytl soud prvního stupně ochranu vlastnickému právu žalobců podle obč. zák. S ohledem na osobní a finanční situaci žalovaného mu stanovil lhůtu k vyklizení do 9. 3. 2005.

K odvolání žalovaného a žalobců Krajský soud v Plzni (odvolací soud) rozsudkem ze dne 16. 12. 2004, č.j. -84, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu, jestliže v době smrti matky žalovaného jí již nesvědčilo právo nájmu, nemohlo na žalovaného ve smyslu § 706 odst. 1 obč. zák. ani přejít a z tohoto důvodu žalovaný užíval byt bez právního titulu. Soud prvního stupně tedy správně poskytl ochranu vlastnickému právu žalobců, které nepochybným způsobem v řízení prokázali, přičemž ke stejnému závěru dospěl i soud v předcházejícím řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu.

Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný v jeho potvrzujícím výroku dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z a v něm uplatněný dovolací důvod podřazuje Zásadní právním význam napadeného rozhodnutí shledává v řešení otázky, zda úmrtím osoby, která užívala byt na základě práva bydlení podle obč. zák., dochází k přechodu tohoto práva za podmínek uvedených v obč. zák. na osoby v tomto ustanovení uvedené. Dovolateli také není známo žádné jiné rozhodnutí Nejvyššího soudu než to, na které odkázal soud prvního stupně, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí pod Rc 27/84, které by řešilo přechod práva na bydlení na osoby uvedené v obč. zák. Za situace, kdy neexistuje úprava přechodu práva bydlení na osoby uvedené v obč. zák., nezbývá podle dovolatele než analogicky ( obč. zák.) aplikovat ustanovení obsahem i účelem nejbližší, a sice institut přechodu nájmu podle obč. zák. Vzhledem k tomu, že v řízení bylo prokázáno splnění podmínek citovaného ustanovení, došlo v daném případě k přechodu práva bydlení z matky žalovaného M. H. na žalovaného. Pokud nedošlo k přechodu práva bydlení, soudy obou stupňů se podle názoru žalovaného měly zabývat podrobněji otázkou, zda výkon práva žalobců není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu obč. zák. a zda jeho povinnost byt vyklidit neměla být vázána na zajištění bytové náhrady. V této souvislosti dovolatel uvádí, že žalobci se vyklizení nedomáhají, aby předmětný byt užívali, že on sám je nezaměstnaný a nedisponuje peněžními prostředky na zakoupení bytu a že se z něj při vyklizení bytu bez náhrady stane bezdomovec. Zdůrazňuje, že předmětný byt užívá od narození, nemá jinou možnost bydlení a že pokud by jeho matka nezemřela, měl by nadále zajištěno bydlení, neboť její povinnost byt vyklidit byla vázána na zajištění náhradního bytu. Dovolatel vyjadřuje přesvědčení, že napadené rozhodnutí „trpí vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud nejdříve odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí a poté jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení a rozhodnutí.

Podle vyjádření žalobců není dovolání důvodné, neboť napadené rozhodnutí je správné a v souladu s ustanoveními , proto navrhují dovolání odmítnout a přiznat dovolatelům náhradu nákladů dovolacího řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) shledal, že dovolaní bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno (, a ).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními a c)

Podle není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ). Jelikož ve smyslu je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.

Vady uvedené v , a b) a , jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i kdyby jimi bylo řízení postiženo, přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout (i z úřední povinnosti) pouze v případě přípustného dovolání ( věta druhá ). Z obsahu dovolání se však podává, že žalovaný - byť „vadu, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“ výslovně uplatnil - napadá pouze právní posouzení věci.

Dovolání však není přípustné.

Pokud dovolatel namítá, že soudy obou stupňů pochybily, když otázku vyklizení nebo případného přiznání bytové náhrady neposuzovaly s ohledem na dobré mravy, nelze této námitce přisvědčit, neboť již z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že při svém rozhodování vyšel z osobních a majetkových poměrů žalovaného, k nimž přihlédl při stanovení délky lhůty vyklizení předmětného bytu. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. , uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, nebo usnesení ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. ) nelze přitom otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, považovat za otázku zásadního právního významu, s obecným dosahem pro soudní praxi.

Rovněž právní názor dovolatele, podle kterého je na základě analogie (§ 853 obč. zák.) možné dospět k závěru o přechodu práva bydlení na osoby uvedené v § 706 odst. 1 obč. zák. není v souladu s ustálenou soudní praxí. V této souvislosti Nejvyšší soud (shodně se soudem odvolacím) odkazuje na názor vyslovený pod č. 27/1984 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (str. 132), podle něhož již za účinnosti ve znění do 31. 12. 1991, tj. před změnami provedenými novelou č. (dále jen „obč. zák. před novelou“) na osoby vyjmenované v obč. zák. před novelou mohlo v případě smrti uživatele bytu právo užívání přejít jen tehdy, jestliže v okamžiku smrti toto právo zemřelému ještě svědčilo, a tyto osoby neodvozovaly své právo od práva povinného, který ještě v době mezi zánikem práva užívání a vyklizením bytu zemřel, a proto nadále v bytě bydlely bez právního důvodu. Ani nyní účinné ustanovení obč. zák., vymezující rozsah práva na bydlení odkazem na některá ustanovení o nájmu bytu ( až 699 a přiměřeně i na až 702 odst. 1 obč. zák.), s přechodem tohoto práva nepočítá, protože ve svém taxativním výčtu neodkazuje na ustanovení a násl. obč. zák. o přechodu nájmu bytu. I soudobá soudní praxe proto dovozuje, že v případě smrti osoby, jejíž nájemní poměr k bytu skončil a která měla právo v bytě bydlet do posledního dne lhůty k vyklizení bytu, nelze ve vztahu k osobám spolužijícím s bývalým nájemcem bytu ustanovení o přechodu nájmu bytu ( obč. zák.) použít ani analogicky (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2001, sp. zn. , uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 10, pod C 719, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2004, sp. zn. ).

K podání žalovaného ze dne 10. 4. 2005 nemohl dovolací soud přihlížet, neboť bylo podáno po uplynutí dvouměsíční dovolací lhůty a nebylo podáno prostřednictvím advokáta (a byla tak obcházena podmínka povinného právního zastoupení dovolatele). Pro úplnost lze dodat, že v dovolacím řízení nelze uplatňovat nové skutečnosti a důkazy ( ).

Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud podle věty první a dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.

Dovolací soud neshledal důvodným ani návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a v souladu s ustálenou praxí o něm nerozhodoval samostatným usnesením.

O nákladech dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle věty první, , a 2 a a zavázal neúspěšného dovolatele k náhradě nákladů dovolacího řízení žalobcům. Tyto náklady spočívají v odměně advokáta v částce 3.800,- Kč (, , ve znění pozdějších předpisů), snížené o 50% podle , dále navýšené o 20% podle a poté znovu snížené o 50% podle citované vyhlášky, a v částce 2 x 75,- Kč paušální náhrady výdajů ve smyslu , 3 ve znění pozdějších předpisů.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 16. února 2006

JUDr. Robert W a l t r , v. r.

předseda senátu