Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Odo 1104/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně B. s. r. o., proti žalované České republice - Ministerstvu financí, za kterou jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, o zaplacení 69 904,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. dubna 2005, č.j. -36, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 1. prosince 2004, č.j. -22, jímž Obvodní soud pro Prahu 1 uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 69 904,- Kč s příslušenstvím a náklady řízení (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).

Podle obsahu spisu se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení žalované částky jako kupní ceny dodaného zdravotnického materiálu z titulu ručení státu za závazky dlužníka N. P., které vzniklo v době do 31. prosince 2002, kdy byla uvedená nemocnice státní příspěvkovou organizací.

Mezi účastníky řízení nebylo pochyb o tom, že dluh příspěvkové organizace N. P. (dále též jen „příspěvková organizace“, případně „dlužník“) v nárokované výši existuje a že vznikl v souvislosti s provozováním její hlavní činnosti před změnou osoby vykonávající funkci jejího zakladatele, kdy se ze státní příspěvkové organizace stala příspěvkovou organizací kraje. K této organizační změně došlo k 1. lednu 2003 v důsledku , o přechodu některých dalších věcí, práv a závazků České republiky na kraje a obce, občanská sdružení působící v oblasti tělovýchovy a sportu a o souvisejících změnách a o změně , o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku České republiky, ve znění , a , o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů. Spornou byla otázka odpovědnosti žalované, která založila obranu i v odvolacím řízení na námitce, že její ručení založené ustanovením , o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), zaniklo změnou právní formy dlužníka. Na podporu tohoto názoru odvolatelka odkázala na závěry stanoviska JUDr. J. B., CSc., vedoucího sektoru veřejného práva u státu a práva AV ČR, které si nechala vypracovat a v němž uvedený autor dovodil, že ručení podle je ručením veřejnoprávním, které bylo založeno veřejnoprávním zákonem, nepodléhá režimu občanskoprávních nebo obchodněprávních kodexů a skončilo tím, že subjekt (dlužník) přestal patřit mezi ty subjekty, na něž se vztahovalo. Odvolací soud této argumentaci odvolatelky o zániku ručení státu jako důsledku vyplývajícímu z ustanovení , věty první, , podle něhož se dnem 1. ledna 2003 se stávají státní příspěvkové organizace uvedené v příspěvkovými organizacemi kraje, nepřisvědčil.

Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, přičemž se ztotožnil i s jeho základní výchozí úvahou, že i na ručení státu založené ustanovením (jak tomu bylo v posuzované věci) je třeba aplikovat obecně platná ustanovení o ručení, obsažená v předpisech práva občanského. Názor žalované, že se na toto ručení občanskoprávní předpisy nevztahují, nepovažuje za správný. Jak dále uvedl v odůvodnění rozhodnutí, v případě ručení jde totiž o zajišťovací institut občanského práva; proto samotná okolnost, že ručení bylo založeno veřejnoprávním předpisem (rozpočtovými pravidly), neznamená vyloučení aplikace občanskoprávních předpisů platných pro ručitelský závazek v rámci právního vztahu, k němuž se ručení váže. Za stavu, kdy zajišťovaný závazek vznikl z obchodního vztahu mezi žalobkyní a dlužníkem, je třeba podle odvolacího soudu i na ručitelský závazek státu aplikovat až 312 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), nikoli tedy (dále též jen „obč. zák.“), jak nesprávně dovodil soud prvního stupně. Nezaniká-li ručení ani zánikem právnické osoby (srov. obch. zák.), nemůže podle odvolacího soudu (arg. a maiori ad minus) zaniknout ani v důsledku změny osoby vykonávající funkci zakladatele právnické osoby, jak tomu bylo v souzené věci. Ustanovení ve spojení s odkazem na , o majetku České republiky a o jejím vystupování v právních vztazích, podle něhož přecházejí na jednotlivé kraje dnem 1. ledna 2001 výslovně jen závazky státu vzniklé z činnosti převáděných organizačních složek státu, v souzené věci aplikovat nelze, jelikož v předmětném sporu jde o závazek státu z ručení za závazek příspěvkové organizace, na jejímž postavení samostatné právnické osoby nic nezměnil ani Odvolací soud uzavřel, že stát se nemůže, poukazem na následnou změnu zakladatele těchto organizací v důsledku , zprostit odpovědnosti vzniklé zákonným ručením za závazky, které převzaly jeho příspěvkové organizace, jelikož ze samotné okolnosti, že se státní příspěvkové organizace staly ke dni 1. ledna 2003 příspěvkovými organizacemi kraje, nelze zánik ručitelského závazku za již splatné závazky těchto organizací dovozovat. Proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, majíc za to, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem soudů obou stupňů o trvání ručitelského závazku státu, který vznikl podle , i po přechodu dlužníka ze státu pod kraj, přičemž poukazuje na opačný názor Ministerstva financí a již jmenovaného JUDr. J. B., CSc. Domnívá se, že k odstranění tak závažného výkladového rozporu ve věci, která není dosud dostatečně judikována a má ve svých důsledcích výrazný dopad na státní rozpočet, může přispět pouze rozhodnutí Nejvyššího soudu. Proto navrhla, aby dovolací soud připustil dovolání a napadené rozhodnutí v celém rozsahu zrušil.

Dovolání je přípustné podle ve spojení s (dále též jen „ “), neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a dovolací soud spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v řešení právní otázky, zda-li i poté, co se státní příspěvková organizace stala příspěvkovou organizací kraje (tj. po změně osoby vykonávající funkci zakladatele příspěvkové organizace), trvá nadále ručení státu za závazky příspěvkové organizace, které vzniklo v době, kdy byla státní příspěvkovou organizací, neboť tato otázka nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena.

Vzhledem k přípustnosti podaného dovolání dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v , a b) a (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (srov. , větu druhou, ). Tyto vady však dovolatelkou namítány nejsou a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.

Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu (srov. ), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. , větu první, ), přičemž v mezích řešené právní otázky prověřil správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

V předmětné věci jde o posouzení otázky ručení státu za závazky příspěvkové organizace N. P., které vznikly před dnem 1. ledna 2003, kdy se tato státní příspěvková organizace stala na podkladě příspěvkovou organizací kraje, přičemž ručení státu bylo založeno o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), podle něhož za závazky příspěvkových organizací vzniklé v souvislosti s provozováním hlavní činnosti ručí stát.

Odvolací soud založil svůj závěr o trvání ručení státu za závazky N. P. i poté, co se ze státní příspěvkové organizace stala příspěvkovou organizací kraje, především na úvaze, že i na ručení státu založené předpisem práva veřejného (konkrétně ustanovením ) je třeba aplikovat soukromoprávní úpravu, a to obecná ustanovení o ručení obsažená v předpisech práva občanského, resp. ustanovení až 312 obch. zák., jelikož vztah mezi žalobkyní a dlužníkem, k němuž se předmětný ručitelský závazek vztahuje, byl ve smyslu obch. zák. vztahem obchodním.

Mezi právními předpisy veřejného a soukromého práva, tedy i mezi veřejným a soukromým právem nelze vést ostrou hranici též proto, protože mnohé právní předpisy soukromého práva obsahují též normy veřejnoprávní povahy a naopak veřejnoprávní úprava se často neobejde bez uplatnění institutů práva soukromého (např. , , který je normou veřejnoprávního charakteru, v ustanovení přímo aplikaci soukromého práva předpokládá, když uvádí, že nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se v otázce veřejnoprávních smluv přiměřeně ustanovení ). Tak je tomu i v případě ustanovení , z něhož vyplývá zákonné ručení státu za závazky příspěvkových organizací (tj. včetně závazků soukromoprávních).

Veřejné právo používá v ustanovení pojem ručení, ačkoli jej samo nevymezuje a jeho obsah nijak neupravuje. Počítá však s tím, že pojmu ručení v tomto ustanovení bude přikládán ten smysl a význam, jaký mu přikládá právní řád v úpravě soukromoprávní, neboť jiné než soukromoprávní předpisy pojem ručení nevymezují a blíže neupravují. I v případě ručení státu za soukromoprávní závazky příspěvkových organizací dle cit. zákona (jak tomu bylo v souzené věci) je však třeba řešit otázky vzniku a zániku ručení, regresního postihu, lhůt k uplatnění práv věřitele vůči ručiteli apod., na které však předpisy veřejného práva nedávají odpověď a jejichž úpravu lze nalézt pouze v soukromém právu. Pokud by takto postupováno nebylo (tj. přiměřená aplikace soukromého práva by se odmítla), nastala by zcela nepřijatelná situace, že by se zákonné ručení státu dle ustanovení stalo zcela bezobsažným pojmem.

V této rovině je třeba řešit i otázku, zda ručení státu dle ustanovení zaniklo v důsledku té skutečnosti, že se ze státní příspěvkové organizace (z dlužníka) stala příspěvková organizace kraje, jak tvrdí dovolatelka. Při posuzování této otázky je třeba vyjít ze zásady, že ručení státu za závazky příspěvkových organizací vzniklé v souvislosti s provozováním hlavní činnosti, byť založené veřejnoprávní normou, může zaniknout jen tehdy, nastane-li právní skutečnost, se kterou právní předpis (ať již veřejnoprávní či soukromoprávní) zánik ručení spojuje. Jelikož takovou právní skutečnost, s níž by byl spojen zánik ručení, ani jiný veřejnoprávní předpis neupravuje, nelze se vyhnout přiměřenému použití příslušných ustanovení soukromého práva, upravujících zánik povinnosti ručitele plnit dluh za dlužníka.

Vyšel-li proto odvolací soud při posouzení řešené otázky ručitelského závazku státu dle z právní úpravy ručení obsažené v soukromém právu – konkrétně v obchodním zákoníku ( až 312), nelze mu vytknout žádné právní pochybení. Zajištěný závazek je totiž, jak správně zjistil odvolací soud, závazkem obchodním ( obch. zák.), v důsledku čehož je na místě aplikace obch. zák., podle něhož se třetí částí obchodního zákoníku řídí i vztahy vzniklé při zajištění plnění závazků v závazkových vztazích, jež se řídí třetí částí obchodního zákoníku podle prvního až třetího odstavce . Lze přijmout též argumentaci odvolacího soudu (a maiori ad minus) o tom, že ručení nemůže zaniknout ani v důsledku změny osoby vykonávající funkci zakladatele právnické osoby (dlužníka), kterou odvolací soud odvodil od principu zakotveného v obch. zák., podle něhož ručení nezaniká ani zánikem právnické osoby, jež je dlužníkem.

Za stavu, kdy ani obchodní zákoník jako norma soukromého práva, ani žádný veřejnoprávní předpis nespojuje zánik ručitelského závazku státu se skutečností, že se státní příspěvková organizace stala příspěvkovou organizací kraje, nelze než uzavřít, že závěr odvolacího soudu o tom, že ručení státu dle za závazky dlužníka N. P. nezaniklo, je správný a že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle nebyl v souzené věci naplněn. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( , věta první, ), dovolání žalované zamítl ( , část věty před středníkem, ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními věty první, a , když dovolání žalované bylo zamítnuto a z obsahu spisu se nepodává, že by žalobkyni v dovolacím řízení nějaké náklady vznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 9. listopadu 2006

JUDr. Miroslav Gallus, v.r.

předseda senátu