Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20Co 51/2005

Legal thesis

Log in to see the legal thesis

– 36

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Hübnera a soudců JUDr. Ireny Saralievové a JUDr. Blanky Chvojové v právní věci žalobce: B., s.r.o., se sídlem N. 744, Č. K., zast. advokátem proti žalovanému: Č. r. – M. f., za kterou jedná Ú. p. z. s. v. v. m. se sídlem K. 1441/46, P-10, o zaplacení 69.904,- Kč s přísl., k odvolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu l ze dne 1.12.2004 č.j. -22

t a k t o :

I. Rozsudek soudu I. stupně se p o t v r z u j e .

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení 18.017,- Kč do tří dnů

od právní moci rozsudku k rukám advokáta.

O d ů v o d n ě n í

Napadeným rozsudkem uložil soud I. stupně žalovanému povinnost zaplatit žalobci 69.904,- Kč s přísl. a 20.497,- Kč na náhradu nákladů řízení. Žalobce uplatnil nárok z titulu ručení státu podle za závazky svého dlužníka N. P. (příspěvkové organizace státu), vzniklé v době do 31.12.2002, tedy před převzetím této příspěvkové organizace krajem na podkladě Soud I. stupně vyšel ze zjištění, že podle specifikovaných dodacích listů a faktur, z nichž poslední byla splatná dne 3.8.2002, dodal žalobce N. P. zdravotnický materiál za 69.904,- Kč. N. P. uznala svůj závazek k zaplacení této částky prohlášením ze dne 17.12.2002, žalobce ji následně požádal o zaplacení výzvou ze dne 21.4.2004. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 28.5.2004 byl na majetek N. P. prohlášen konkurs.

Soud I. stupně konstatoval, že existence dluhu není mezi účastníky sporná, spornou otázkou byla pouze odpovědnost žalovaného, který namítal, že jeho ručení podle zák.č. 218/200 Sb. zaniklo s přechodem uvedené nemocnice do majetku kraje podle Soud I. stupně poukázal na to, že ve smyslu a násl. o.z. nezaniká ručitelský závazek změnou subjektu, za něhož se garance poskytuje. Nemůže proto zaniknout ani v případě změny zakladatele nemocnice a opačný výklad by byl v rozporu s obecně platnými předpisy i se spravedlivým posouzením věci. Závazek ručení státu za příspěvkovou organizaci se proto nemohl změnit ani účinností Vztah mezi žalobcem a žalovaným lze posoudit též jako vztah věřitele a dlužníka ve smyslu o.z., podle něhož zcizitel věci odpovídá za dluhy na věci váznoucí, a v této souvislosti poukázal soud I. stupně též na nález Ústavního soudu ČR publikovaný pod č. , v němž bylo mimo jiné vysloveno, že se stát nemůže zbavovat bez dalšího své odpovědnosti za dluhy, které vznikly v době jeho hospodaření s převáděným majetkem a které jsou důsledkem ztrátové realizace vlastnického práva, a že takové jednání suveréna navozuje úvahy o zneužití státní moci na úkor územního samosprávného celku. Na tomto základě soud I. stupně žalobě vyhověl a podle odst. l přiznal úspěšnému žalobci náhradu nákladů řízení.

Proti rozsudku podal žalovaný včasné odvolání, v němž uvedl, že setrvává na svém právním názoru, že změnou právní formy dlužníka jeho ručení zaniklo. K doplnění odvolání předložil stanovisko JUDr. J. B., CSc., vedoucího sektoru veřejného práva Ú. státu a práva AV ČR, které si nechal vypracovat, a na jeho závěry odkázal. V tomto stanovisku zpracovatel dovodil, že ručení podle je ručením veřejnoprávním, založeným veřejnoprávním zákonem, nepodléhá režimu občanskoprávních nebo obchodněprávních kodexů a skončilo tím, že subjekt (dlužník) přestal patřit mezi ty subjekty, na něž se vztahovalo. Dále poukázal na účel , podle jehož důvodové zprávy nelze oddělit od aktiv související závazky, proto podle tohoto zákona přechází i odpovědnost za splnění závazků státu, kterou transformované organizační složky ke dni 31.12.2002 měly, cílem zákona tedy bylo oddělit celou předmětnou oblast od státu. Právní nárok věřitelů na uspokojení ze strany státu zde proto není a úhradou závazků příspěvkových organizací (nyní) územních samosprávních celků by byl porušen zákon o rozpočtových pravidlech, neboť není žádný podklad pro takový výdaj státního rozpočtu.

Žalobce navrhl potvrzení napadeného rozsudku. Označil za správný názor soudu I. stupně, že ručení změnou zakladatele dlužníka nebo jeho právní formy nezaniklo. Ke stejnému závěru by bylo nutno dojít i při posouzení ručení podle obchodního zákoníku, když podle obch. zák. ručení nezaniká ani zánikem právnické osoby, která je dlužníkem. Dále se žalobce vyjádřil k předloženému výše citovanému stanovisku, které odmítl, a poukázal na to, že ručení podle je sice obsaženo v zákoně, zpracovatelem označeném za veřejnoprávní, týká se však občanskoprávního, resp. obchodněprávního vztahu. I kdyby soud snad dovodil, že se na obsah a zánik tohoto ručení nevztahují předpisy občanského nebo obchodního práva, pak by bylo třeba na ně použít obecné právní zásady, upravující tento institut, a zásady ústavněprávní. Konstrukce zániku ručení převodem dlužníka ze sféry státu do sféry krajů by pak odporovala základní ústavní zásadě ochrany vlastnického práva žalobce a zásadě rovnosti účastníků občanskoprávních vztahů. Žalobce totiž dodával své zboží okresní nemocnici, zřízené okresním úřadem, tedy státem, u vědomí toho, že zde existuje zákonné ručení státu za závazky této nemocnice. Spoléhal na to, že stát tyto podmínky neporuší v jeho neprospěch, předpokládá tedy, že zákonodárce nehodlal takovýto zásah státu přivodit, a v případě, že hodlal, nemůže tento zásah požívat soudní ochrany.

Podle obsahu odvolání uplatňuje odvolatel přípustný odvolací důvod ve smyslu (nesprávné právní posouzení věci). Odvolací soud v souladu s za souhlasu účastníků přezkoumal napadený rozsudek bez jednání podle ustanovení , účinných do 31.3.2005 (srov. čl. II/, bod 2 ), a odvolání opodstatněným neshledal.

Odvolací soud se ztotožňuje se zásadní výchozí úvahou soudu I. stupně, že i na ručení státu, založené ustanovením , je třeba vztáhnout obecně platná ustanovení o ručení, obsažená v předpisech práva občanského. Názor žalovaného, že se na toto ručení občanskoprávní předpisy nevztahují, nemůže obstát. Ručení je zajišťovacím institutem práva občanského, proto samotná okolnost, že bylo založeno předpisem, který lze označit za předpis práva veřejného (rozpočtová pravidla), neznamená vyloučení uplatnění občanskoprávních předpisů, platných pro ručitelský závazek v rámci právního vztahu, k němuž se ručení váže, na jeho obsah a zánik (jak případně uvedl žalobce). Protože vztah mezi žalobcem a jeho dlužníkem v daném případě je nepochybně vztahem obchodním ( o.z.), je třeba i na ručitelský závazek státu vztáhnout až 312 obch. zák. (nikoliv o.z. a násl., jak nesprávně dovozoval soud I. stupně). V tomto směru žalobce opět případně poukázal na obch. zák., podle něhož ručení nezaniká ani zánikem právnické osoby, jež je dlužníkem. Z toho logicky vyplývá (arg. a maiori ad minus), že nemůže zaniknout ani v důsledku změny právní formy (přesněji řečeno změny osoby, vykonávající funkci zakladatele) této právnické osoby. Rovněž v zákoně č. (o přechodu některých věcí, práv a závazků z ČR na kraje a obce) není o závazcích státu, vzniklých z ručení podle , zmínka. Podle tohoto zákona ve spojení s odkazem na na jednotlivé kraje dnem l. ledna 2001 výslovně přecházejí jen ty závazky státu, které vznikly z činnosti převáděných organizačních složek státu. Do rámce tohoto ustanovení tedy nelze závazky státu z ručení za závazky příspěvkových organizací (jako samostatných právnických osob, které toto postavení neztratily ani účinností ), zahrnout. Z uvedeného vyplývá, že stát se nemůže zprostit odpovědnosti, vzniklé zákonným ručením za závazky, které převzaly jeho příspěvkové organizace, poukazem na následnou změnu v osobě zakladatele těchto organizací v důsledku , neboť ze samotné okolností, že se ke dni 1.1.2003 staly ve smyslu uvedeného ustanovení státní příspěvkové organizace příspěvkovými organizacemi kraje, nelze zánik ručitelského závazku za již splatné závazky těchto organizací dovozovat. Nutno též přisvědčit žalobci, že by takový postup státu, kterým by se jednostranně a bez jakékoliv náhrady zbavil svého ručitelského závazku za již splatný dluh, byl v příkrém rozporu se zásadou rovnosti účastníků občanskoprávních vztahů ve smyslu o.z. I v tomto případě (tedy ve vztahu mezi státem a věřitelem původně státní příspěvkové organizace) pak lze uvažovat o zneužití státní moci na úkor oprávněného věřitele ve smyslu úvah Ústavního soudu v soudem I. stupně zmíněném nálezu č. 211/2003 Sb. (třebaže samotný tento nález řeší jiný vztah - mezi státem a územním samosprávným celkem). Mezi účastníky jinak nebylo sporu o tom, že dluh příspěvkové organizace v nárokované výši existuje, že vznikl v souvislosti s provozováním její hlavní činnosti před přechodem funkce zakladatele na kraj ( ) a že dlužník byl k plnění vyzván, když současně je nepochybné, že svůj závazek pro vyhlášení konkursu nesplní ( obch. zák.). Z popsaných důvodů odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný, včetně správného výroku o nákladech řízení, podle potvrdil.

Podle odst. l ve spojení s má věcně úspěšný žalobce nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení, které představuje odměna jeho advokáta ve výši 14.990,- Kč, určená podle odst. l vyhl.č. a dvě paušální náhrady hotových výdajů po 75,- Kč podle vyhl. č. 177/96 Sb. s připočtením DPH ve výši 19% podle

Proti tomuto rozsudku n e n í dovolání přípustné , ledaže na základě dovolání, podaného do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu I. stupně, dospěje Nejvyšší soud k závěru, že rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.

V Praze dne 25. dubna 2005

JUDr. Petr H ü b n e r , v.r.

předseda senátu