Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 1062/2005

U S N E S E N Í

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozhodnutím městský soud (kromě toho, že výrok o nákladech řízení zrušil) ve věci samé potvrdil usnesení z 10. 6. 2004, č.j. -60, jímž obvodní soud zamítl návrh na zastavení výkonu rozhodnutí (správně exekuce). Se soudem prvního stupně se odvolací soud shodl v závěru, že aplikovat ustanovení , upravující zvláštní důvod zastavení exekuce, nelze již proto, že ke dni vydání rozhodnutí obvodního soudu neuplynula potřebná doba jednoho roku, a dále dovodil, že nepodaří-li se při exekuci prodejem movitých věcí (prováděné na základě dalšího exekučního příkazu) sepsat žádné movitosti, jež by mohly být prodány, bude to důvodem k postupu vedoucímu až k případnému zastavení exekuce, nikoli ovšem podle ve spojení s ustanovením exekučního řádu, nýbrž opět podle ustanovení zvláštního, a to (nyní)

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal povinný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení Zásadní právní význam přisuzuje otázkám (podle jeho názoru posouzeným v rozporu s hmotným právem, a tedy nesprávně):

1) zda soudní exekutor může exekuci provádět „libovolně dlouho“ až do úplného uspokojení pohledávky oprávněného, či zda se analogicky podle exekučního řádu aplikuje ustanovení , a tedy celou exekuci prováděnou ohledně veškerého majetku povinného nutno zastavit,

2) zda se v situaci popsané ustanovením „přednostně aplikují zvláštní ustanovení ohledně zastavení provedení dílčích způsobů exekuce“ (zde ustanovení ), či zda v případě exekuce prováděné na veškerý majetek povinného nutno analogicky ( exekučního řádu) aplikovat obecnou úpravu zastavení provedení exekuce podle a násl.

Zásadní právní význam pak dovolatel přisuzuje i otázkám, zda je pro právní závěr ve smyslu „nezbytné, aby exekutor a oprávněný vyčíslili své náklady“, jsou-li zde příslušné právní předpisy, zejména , a 178/1996 Sb., a zda lze k tíži povinného přičítat skutečnost, že nemá žádný exekučně postižitelný majetek. Naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení spatřuje v právním závěru odvolacího soudu, jejž považuje za rozporný s „doktrínou, že zákon připouští jen takovou exekuci, která slouží k uspokojení oprávněného a která by neměla být použita tam, kde se ukazuje, že k tomuto cíli nemůže vést.“ Protože je exekuce prováděna téměř dva roky, aniž byl zjistěn (a poté postižen) jakýkoli majetek povinného, považuje dovolatel „takovýto postup oprávněného resp. soudního exekutora za šikanosní a zjevně bezúčelné provádění exekuce“.

Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné je, jelikož napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ( ve spojení s ustanovením , odst. 2 ), daný tím, že jsou v něm řešeny přinejmenším dvě (dovolatelem formulované nejdříve) judikaturou dovolacího soudu dosud nevyřešené právní otázky ( ), jejichž posouzení má význam nejen pro předmětnou věc, ale pro soudní praxi obecně (nikoli tedy, jak nesprávně dovozuje povinný, pro rozpor s hmotným právem).

Podle věty druhé je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b/ a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.

Protože dovolání je v dané věci (podle , odst. 3 ve spojení s ustanovením , odst. 2 ) přípustné, nemohl soud – nejdříve – nepřihlédnout k vadě řízení, jež mohla mít – a měla – za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tato vada spočívá v tom, že soud prvního stupně (a poté ve svém potvrzujícím výroku i soud odvolací) – ač mu povinný dal pouze „podnět k zastavení exekuce“ (soud prvního stupně to ostatně výslovně v odůvodnění rozhodnutí uvedl) – přesto rozhodl tak, že „zamítl návrh na zastavení výkonu rozhodnutí“, tedy rozhodl o procesním úkonu, jenž vůbec nebyl učiněn. To, že povinný nepodal – ani podat nemínil – návrh na zastavení exekuce, vyplývá nejen z výslovného označení jeho úkonu z 22. 8. 2003 (č.l. 15, 16), ale i úkonu ze 17. 1. 2004, označeného jako „opakovaný podnět k zastavení exekuce“ (č.l. 32), v němž zdůrazňuje, že „v souladu s ust. může soud o zastavení exekuce rozhodnout jak na návrh, tak z úřední povinnosti“.

Při rozhodování o zastavení exekuce lze přitom vyjít z nauky i judikatury k ustanovení , upravujícímu zastavení výkonu rozhodnutí, avšak s výjimkou (kromě jiného) právě jeho odstavce 1 písm. e/, kde je odlišný náhled odůvodněn principem, že exekutor volí v souladu s a 47 odst. 1 exekučního řádu způsob, kterým bude exekuce provedena.

Ustanovení upravuje situaci, kdy po provedení úkonů směřujících ke zjištění majetku povinného není zjištěn žádný jeho majetek nebo je jeho hodnota ke krytí nákladů exekuce nedostačující, takže jeho realizace by vedla jen ke zvýšení nákladů, jež by nemohly být z výtěžku kryty. Exekutor v takovém případě podá soudu podnět k zastavení exekuce a uvede v něm, jaké úkony ke zjištění majetku provedl a s jakým výsledkem, případně z čeho dovodil hodnotu zjištěného majetku. Nesouhlasí-li oprávněný se zastavením exekuce s odůvodněním, že majetek byl exekutorem zjištěn nedostatečně, soud jej vyzve, aby uvedl, které další úkony mají být ke zjištění majetku provedeny, a posoudí jejich možnou úspěšnost předtím, než exekuci zastaví, nebo exekutora vyzve, aby v exekuci pokračoval. Takový postup soudu však musí být v souladu s ustanovením exekučního řádu, podle něhož exekutor volí způsob, jímž bude exekuce provedena. Výzva, aby exekutor v exekuci pokračoval, byť nemusí mít formu usnesení, musí obsahovat závažné důvody, pro něž se soud domnívá, že ještě lze nalézt postižitelný majetek povinného. Exekutor je v takovém případě povinen v exekuci pokračovat, protože je podle exekučního řádu povinen „činit úkony směřující k provedení exekuce“.

Z povahy exekuce podle , v tomto směru od soudního výkonu rozhodnutí odlišné, tedy plyne, že podnět k zastavení exekuce právě podle nepodává povinný, nýbrž soudní exekutor. Ten však, jak vyplývá z celého obsahu spisu, zejména z jeho podání z 28. 8. 2003 (č.l. 19), z 15. 1. 2004 (č.l. 31) a z 8. 3. 2004 (č.l. 52) nejenže takovýto podnět nepodal, nýbrž opakovaně explicitně vyjadřuje s případným zastavením exekuce nesouhlas a zdůrazňuje, že k jejímu zastavení „pro majetkovou nedostatečnost by mělo dojít až poté, co tento podnět dá sám soudní exekutor, který v rámci probíhající exekuce vydal několik exekučních příkazů“.

Jestliže tedy podnět k zastavení exekuce podle podal povinný a jestliže soudní exekutor s jejím zastavením nesouhlasil, pak důvodu k rozhodování podle ve spojení s ustanovením in fine nebylo. Je přitom nepochybné, že podal-li by povinný řádný návrh na zastavení exekuce, soud by se jím zabývat musel, a že by v případě závěru o neexistenci důvodu k zastavení exekuce podle takovýto návrh zamítl.

Kromě uvedeného nelze nevidět, že důvod zastavení exekuce podle se (podobně jako podle písm. d/ uvedeného ustanovení) uplatňuje především v exekuci prodejem movitých věcí, případně i nemovitostí, resp. podniku (viz Výkon rozhodnutí v soudním řízení, L. Drápal, V. Kurka, Linde Praha, 2004, str. 376). V exekuci srážkami ze mzdy či jiného příjmu však ustanovení (jež u tohoto typu exekuce nutno vykládat v návaznosti na ustanovení ) aplikovat nelze, a to již proto, že srážky ze mzdy se opakují tak dlouho ( ), dokud není vymáhaná pohledávka i s příslušenstvím, tedy i s náklady výkonu, zaplacena (srov. též , Komentář, II. díl, Panorama Praha, 1985, str. 235).

Protože tedy zamítnutím – ve skutečnosti nepodaného – návrhu bylo řízení zatíženo vadou, jež mohla mít (a měla) za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ), Nejvyšší soud napadené rozhodnutí bez jednání ( ) podle věty za středníkem zrušil a protože důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i je a věc vrátil podle druhé věty třetího odstavce téhož ustanovení tomuto soudu k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i soud prvního stupně závazný ( část první věty za středníkem ).

O nákladech vzniklých povinnému v dovolacím řízení rozhodne soudní exekutor (§ 88 odst. 1 exekučního řádu).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. října 2006

JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.

předseda senátu