Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 2219/2006

U S N E S E N Í

I. Dovolání žalovaného se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7. května 2004, č.j. -136, uložil žalovanému výrokem I. povinnost zaplatit prvnímu žalobci na náhradě nemajetkové újmy částku 600.000,- Kč a výrokem II. zaplatit druhé žalobkyni

na náhradě nemajetkové újmy částku 1.000.000,- Kč. Výrokem III. zamítl návrh, aby žalovaný byl povinen zaplatit prvnímu žalobci na náhradě nemajetkové újmy částku 400.000,- Kč. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení a náhradě nákladů státu.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný dne 1. 11. 1999 způsobil dopravní nehodu, při níž zavinil smrt dcery žalobců, přičemž  druhá žalobkyně současně utrpěla těžká zranění s trvalými následky. Odkázal na ustanovení ( dále jen \"o.z.\"), článku 10 y ČR, článku 10 odst. 2 d, článku 17 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, publikovaného pod č. 120/1976 Sb. a článku 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb., a dovodil, že tak byla  porušena práva žalobců na soukromí (na soukromý a rodinný život) a v případě žalobkyně též  právo na zdraví. Žalovanému v důsledku protiprávního jednání vznikla povinnost poskytnout žalobcům přiměřené zadostiučinění. Při stanovení výše náhrady soud přihlédl ke skutečnosti, že žalovaný byl odsouzen za nedbalostní trestný čin. Diferencoval poté mezi nároky žalobce a žalobkyně. Uvážil, že žádná forma morálního zadostiučinění podle § 13 odst. 1 o.z. by nepostačovala k tomu, aby byla přiměřeně vyvážena a zmírněna nastalá nemajetková újma na osobnostech žalobců. U žalobkyně dovodil, že peněžitá náhrada ve výši 700.000,- Kč  je postačující, aby tuto funkci splnila ve vztahu k úmrtí dcery účastníků. U žalobce, soud přihlédl k tomu, že má také dceru z prvního manželství, takže následky spojené se zmíněným úmrtím dcery pro něj nejsou tak zdrcující jako pro žalobkyni. Přiznal mu proto náhradu nemajetkové újmy ve výši 400.000,- Kč.

Pokud jde o nárok, který žalobce uplatňoval z titulu poškození zdraví žalobkyně, soud prvního stupně dospěl k závěru, že zde bylo porušeno jeho právo vést řádný rodinný život, představovaný mimo jiné možností mít s žalobkyní další dítě. Tomuto zásahu podle soudu odpovídá náhrada nemajetkové újmy ve výši 200.000,- Kč.

Nárok žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy v souvislosti s poškozením jejího zdraví uznal v plné výši požadovaných 300.000,- Kč s ohledem na následky, představované její degradací v roli partnerky a  omezením jejích zájmů.

Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 27. dubna 2005, č.j. -174, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výrocích I. a II. potud, že zamítl návrh, aby žalovanému bylo uloženo zaplatit prvnímu žalobci 330.000,- Kč

a druhé žalobkyni 460.000,- Kč. Výrokem II. potvrdil tento rozsudek ve zbývající napadené části výroku I. a II., pokud jím bylo uloženo žalovanému zaplatit prvnímu žalobci 270.000,- Kč a druhé žalobkyni 540.000,- Kč. Konečně rozhodl o náhradě nákladů řízení a náhradě nákladů státu před soudy obou stupňů.

Odvolací soud převzal skutková zjištění krajského soudu, avšak dovodil z nich jiné právní závěry. Souhlasil se soudem prvního stupně, že žalovaný neoprávněně

ve značné míře v souvislosti s dopravní nehodou zasáhl do osobnostních práv obou žalobců (do práva na soukromí)  usmrcením jejich společné dcery, takže pouhé morální zadostiučinění není v daném případě postačující. Současně připomněl novelizaci ustanovení (s účinností od 1. 5. 2004), podle kterého se kromě bolesti a ztížení společenského uplatnění ve smyslu odst. 3 písm. c) tohoto ustanovení přiznává za škodu usmrcením každému pozůstalému rodiči, 240.000,- Kč.

I když k usmrcení dcery obou žalobců došlo před 1. 5. 2004, lze podle odvolacího soudu považovat toto zákonné ustanovení jako vodítko při stanovení výše náhrady nemajetkové újmy. Proto každému z žalobců přiznal v souvislosti s usmrcením jejich nezletilé dcery částku 240.000,- Kč náhrady nemajetkové újmy dovozené z porušení práva na rodinný život.

U nároku žalobce, uplatněného s poukazem na poškození zdraví žalobkyně, odvolací soud vyšel z úvahy, že stav, kdy bylo partnerské soužití žalobců ztíženo, netrval delší čas, neboť přinejmenším od počátku roku 2001 začal žalobce žít

ve společné domácnosti s jinou ženou. Stejně tak péči o žalobkyni nevěnoval většinu svého času, protože tu převážně zajišťovala jeho matka. Jako přiměřenou náhradu nemajetkové újmy proto žalobci přiznal částku 30.000,- Kč.

Náhradu nemajetkové újmy za zásah do práva na zdraví žalobkyně ve výši 300.000,- Kč, stanovenou soudem prvního stupně, odvolací soud uvážil jako odpovídající, a proto v této části odvoláním napadený rozsudek  potvrdil.

Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci byl doručen zástupci žalovaného dne

13. července 2005, a téhož dne nabyl právní moci.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dne 22. července 2005 včasné dovolání, doplněné podáním jeho zástupce ze dne 19. července 2006. Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení  ( ) (dále jen \" \") a jako dovolací důvod výslovně uvádí ustanovení , když věc byla nesprávně právně posouzena. Podle jeho názoru též odvolací soud (i soud prvního stupně) nesprávným způsobem zhodnotil zjištěné důkazy. Fakticky tak uplatňuje též dovolací důvod podle Žalovaný  napadá výroky II., III. a V. tohoto rozsudku.

Dovolatel nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, vycházejícím z fakticky dovozované zpětné účinnosti novelizovaného ustanovení § 444 o.z. na událost, která se stala v roce 1999. Připomíná, že tato novelizace pouze zacelila určitou mezeru v zákoně a má od 1. 5. 2004 praktický význam, např. z hlediska zákonné odpovědnosti - náhrady škody ze zákonného pojištění provozu motorových vozidel. Žalovaný se současně domnívá, že oba soudy nezohlednily určitou míru zavinění žalobkyně na dopravní nehodě. Také případné trvalé následky byly v podstatě vyřešeny jako náhrada škody

u příslušného Okresního soudu ve Vsetíně.

Z výše uvedených důvodů dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozsudek Vrchního soudu v Olomouci  zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobci se k dovolání nevyjádřili.

Při posuzování tohoto dovolání dovolací soud vycházel z ustanovení části první Čl. II. bodu 3 (s přihlédnutím k bodu 2) , jímž byl změněn , podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle (dále opět již jen \" \")

ve znění účinném do 31. března 2005.

Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení a stalo se tak

ve lhůtě stanovené ustanovením Dále vzal v úvahu, že podané dovolání je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením Dovolání vychází z úpravy přípustnosti dovolání podle ,  jejíž předpoklady však v souzené věci naplněny nejsou.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání je podle ustanovení přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu

- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé ( ),

- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil ( ),

- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ( ).

V označené věci není dovolání přípustné podle ustanovení a b) , neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. ač rozsudku soudu prvního stupně předcházel jiný a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu, pak i v tomto případě bylo  žalobě vyhověno.

Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle , je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ( ). Kdy tomu tak je, se příkladmo uvádí

v ustanovení Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Podstatné současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam.

Protože je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem ( věta první ), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen

z hlediska námitek obsažených v dovolání.

Pokud žalobce vznáší námitky vztahující se ke skutkovým zjištěním učiněným soudy v daném řízení, pak je třeba zdůraznit, že podmínky přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení se od sebe v některých směrech významně odlišují. Jestliže přípustnost dovolání podle ustanovení a b) nastává při splnění v nich stanovených předpokladů přímo ze zákona, pak podle ustanovení je dovolání přípustné, jen když dovolací soud dospěje k závěru, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle

a b) , může dovolatel napadnout ze všech zákonem stanovených dovolacích důvodů ( a 3 ), zatímco rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle , lze napadnout jen z důvodu vad řízení a nesprávného právního posouzení věci

ve smyslu ustanovení a b) To však nemění nic

na skutečnosti, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení může být založena jedině v případě, že v posuzované věci má napadené rozhodnutí charakter rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, což odpovídá uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení Naproti tomu uplatnění skutečností, které odpovídají dovolacímu důvodu podle ustanovení , není ve většině případů z hlediska úvah o přípustnosti dovolání významné (jak je tomu i v souzené věci). Dovolací přezkum předjímaný ustanovením

ve spojení s je předpokládán zásadně

pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je proto ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. důvod podle (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. května 2005, sp.zn. ). Neuplatní se proto např. dovolací důvod podle

Pokud pak žalovaný výslovně uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení , je třeba jej vztáhnout na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Jde především o zjištění omylu soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.

Podle ustanovení § 11 o.z. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Ustanovení § 13 téhož zákona fyzické osobě dotčené

v její osobnostní sféře dává mimo jiné právo požadovat z tohoto důvodu odpovídající zadostiučinění (a to ať morální nebo případně i majetkové). Jestliže

v § 13 odst. 2 za určitých kvalifikovaných podmínek poskytuje možnost přiznat postižené fyzické osobě zadostiučinění v penězích, pak zde ovšem současně nevymezuje případnou hranici (ať minimální nebo maximální) pro určení jeho výše. Ustanovení § 13 o.z. pouze hovoří o tom, že zadostiučinění musí být přiměřené. Určení výše zadostiučinění v penězích se proto stává předmětem volného uvážení soudu. Soud je zde ovšem povinen vycházet z úplně zjištěného skutkového stavu a opírat se o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska. Těmi jsou především zjištěná závažnost nemajetkové újmy a zjištěné okolnosti, za kterých k neoprávněnému zásahu

do osobnosti fyzické osoby došlo.

S odvolacím soudem je  třeba souhlasit, pokud v odůvodnění napadeného rozsudku především zdůraznil (vedle úvah o dotčení práva žalobkyně na ochranu zdraví), že v souzeném případě došlo k neoprávněnému zásahu do soukromí žalobců chráněného § 11 o.z., jehož součástí je i rodinný život, kdy z objektivního pohledu je ztráta jednoho z členů tohoto společenství zcela neodčinitelnou újmou, která stíhá jeho zbývající členy, takže náhrada nemajetkové újmy v penězích podle § 13 odst. 2 o.z. je pak přiměřeným prostředkem obrany proti neoprávněnému zásahu.

V daném případě jde o zásadní neodčinitelnost popisované újmy. Bylo uvedeno, že ustanovení § 13 o.z. umožňuje poskytnout fyzické osobě, do jejíhož práva na ochranu osobnosti bylo zasaženo, morální (odst. 1 tohoto ustanovení o.z.) nebo i finanční (odst. 2 téhož ustanovení) zadostiučinění. Toto ustanovení pro přiznání relutární náhrady předpokládá značnou míru dotčení osobnosti fyzické osoby (samo toto ustanovení uvádí případy, kdy lze s ohledem na intenzitu zásahu proti osobnosti fyzické osoby přiznat náhradu nemajetkové újmy v penězích pouze demonstrativně; nelze proto tuto možnost spojovat pouze se zásahy proti důstojnosti fyzické osoby a její vážnosti ve společnosti), a to za situace, kdy by se tak nejevilo postačujícím morální zadostiučinění podle § 13 odst. 1 o.z. Podle ustanovení § 13 odst. 3 o.z. pak výši náhrady nemajetkové újmy určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo.

Dále je nezbytné s odvolacím soudem souhlasit, pokud při úvahách podle ustanovení § 13 odst. 2 o.z., t.j. o míře přiměřenosti požadovaného morálního zadostiučinění, vycházel z konkrétních okolností posuzovaného případu, přičemž

při určování vlastní výše požadované náhrady nemajetkové újmy v penězích především vzal v úvahu předpoklady obsažené v ustanovení § 13 odst. 3 o.z.

Skutečností je,  že určení výše nároku na přisouzení náhrady nemajetkové újmy

v penězích lze zjišťovat značně obtížně. Vesměs se proto uplatní postup podle ustanovení , kdy soud tuto výši určí podle své úvahy. Protože i ta podléhá hodnocení, je jejím základem zjištění takových skutečností, které soudu umožní založit úvahu na určitém kvantitativním posouzení základních souvislostí posuzovaného případu (obdobně srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne

28. února 2005, č.j. -132). To pak napadené rozhodnutí ve své podstatě skutečně činí. Pokud odvolací soud současně zmínil novelizované znění ustanovení § 444 o.z., učinil tak pouze podpůrně při korigování výše náhrady nemajetkové újmy, a to „ve prospěch“ žalovaného.

Z uvedeného důvodu tedy není možno napadené rozhodnutí posuzovat jako rozhodnutí mající po právní stránce zásadní význam, jak to má na mysli ustanovení

a odst. 3 , a proti němuž by z tohoto důvodu bylo dovolání přípustné.

Protože tak není naplněn žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) toto dovolání jako nepřípustné odmítl ( ve spojení s téhož zákona). Rozhodoval, aniž nařídil jednání ( odst. l věta první ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b

odst. 5 věta prvá ve spojení s , a za situace, kdy dovolání v této věci bylo odmítnuto, avšak žalobcům v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 12. října 2006

JUDr. Pavel  Pavlík, v. r.

předseda senátu