Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 2779/2005

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce A. H., zastoupeného advokátem, proti žalované Základní škole V. L., příspěvkové organizaci, zastoupené advokátem, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. února 2005 č.j. -54, ve znění usnesení ze dne 10. června 2005 č.j. -61, takto:

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Dopisem ze dne 11.2.2002 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce. Důvod výpovědi spatřovala v tom, že žalobce od ukončení jeho pracovní neschopnosti dne 17.1.2002 „do dne 11.2.2002 nenastoupil do zaměstnání“ a „tímto jednáním porušil § 73 ZP“. Protože „zaměstnavatel a odborový orgán v souladu s ust. § 40 odst. 5 vl. nař. 108/94 Sb., platném znění rozhodl o neomluvené absenci ve dnech 18.1. - 11.2.2002“, žalovaná „výše uvedené jednání posuzuje jako závažné porušení pracovní kázně“.

Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnil zejména tím, že „je pravda“, že jeho pracovní neschopnost byla ukončena z důvodu uplynutí podpůrčí doby ke dni 17.1.2002, avšak již dne 7.1.2002 byl rozhodnutím Okresní správy sociálního zabezpečení ve Ž. n. S. uznán plně invalidním „podle § 39/1 písm. a) zák. č. 155/95 Sb. v platném znění“ a požádal o plný invalidní důchod. O této skutečnosti dne 10.1.2002 řádně informoval ředitelku žalované, která mu ovšem sdělila, že jinou, s ohledem na jeho zdravotní stav vhodnou práci, pro něj nemá. Podle názoru žalobce za této situace nedošlo z jeho strany k porušení pracovní kázně a „žalovaná tedy nemá důvod k postupu, který zvolila“.

Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou rozsudkem ze dne 2.10.2002 č.j. -32 žalobu zamítl a rozhodl, že „žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává“. Ve věci samé dospěl k závěru, že „téměř měsíční neomluvená absence“, o níž žalovaná rozhodla „v souladu s ustanovením § 40 odst. 5 nařízení vlády č. 108/94 Sb.“, je závažným porušením pracovní kázně, „pro které lze dát výpověď dle ust. § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce“. Podle názoru soudu prvního stupně „samotné rozhodnutí o plné invaliditě žalobce neomlouvá nepřítomnost v práci“, když žalobce „nepředložil žalované žádné doklady (např. lékařský posudek), z nichž by bylo zřejmé konkrétní pracovní omezení dané jeho zdravotním stavem“, a žalovaná proto „nemohla zvolit postup dle ust. § 37 odst. 1 písm. a) či alespoň o takovém postupu uvažovat“. Protože soud prvního stupně neshledal ani žádné „formální nedostatky“, byla předmětná výpověď dána žalobci platně.

K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 23.2.2005 č.j. -54, ve znění opravného usnesení ze dne 10.6.2005 č.j. -61, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení před soudy obou stupňů 5.150,- Kč k rukám advokáta JUDr. V. F. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že za situace, kdy pracovní neschopnost žalobce byla ukončena dnem 17.1.2002 a dále již nepokračovala, „neměla již žalovaná od 17.1.2002 povinnost omluvit nepřítomnost žalobce v práci pro důležitou osobní překážku v práci ve smyslu ustanovení § 127 odst. 1 zák. práce“. Na rozdíl od soudu prvního stupně však vyslovil názor, že byl-li žalobce rozhodnutím Okresní správy sociálního zabezpečení ve Žďáře nad Sázavou vydaným dne 7.1.2002 (tedy ještě za trvání jeho pracovní neschopnosti) uznán plně invalidním podle ustanovení , „je třeba z tohoto rozhodnutí (jímž je soud vázán podle věty druhé ) bez dalšího dovodit, že žalobce nebyl výkonu dosavadní práce podle pracovní smlouvy v důsledku svého zdravotního stavu schopen“. Jestliže tedy plnění povinnosti zaměstnance vyplývající z ustanovení zák. práce (tj. podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní smlouvy ve stanovené pracovní době) bylo v důsledku zdravotního stavu žalobce vyloučeno, nejednalo se podle názoru odvolacího soudu „ze strany žalobce ani o nejnižší míru zavinění a neplnění uvedené povinnosti nepředstavuje proto porušení pracovní kázně žalobcem“. „Na tomto závěru nic nemění“ ani skutečnost, že po žalované nelze spravedlivě požadovat, aby dál zaměstnávala zaměstnance, který v důsledku svého zdravotního stavu není dlouhodobě schopen konat dosavadní práci, neboť – jak zdůraznil – „v takovém případě ve svém ustanovení zák. práce dává zaměstnavateli možnost dát zaměstnanci výpověď z důvodů v tomto ustanovení uvedených a okolnost, že tak zaměstnavatel neučiní, nemůže jít k tíži zaměstnance“. Protože vytčené jednání žalobce není porušením pracovní kázně a „nebyl tedy naplněn výpovědní důvod“ podle ustanovení zák. práce, odvolací soud uzavřel, že výpověď daná žalovanou žalobci dopisem ze dne 11.2.2002 „je neplatným právním úkonem ve smyslu ustanovení zák. práce“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítala, že odvolací soud „zcela ignoroval“ skutečnost, že žalobce porušil svoji základní povinnost uvedenou v ustanovení § 35 odst. 1 písm. b) zák. práce, a to vykonávat práci podle pracovní smlouvy a podle pokynů zaměstnavatele. Podle jejího názoru jestliže byla žalobci ukončena pracovní neschopnost, nejednalo se již o omluvenou nepřítomnost v práci, ale žalobce měl povinnost ihned nastoupit do práce a jednat se zaměstnavatelem o přidělení práce podle jeho možností. Žalovaná sice byla informována ústně (telefonicky) o zdravotním stavu žalobce, neměla však o tomto předložen žádný doklad a žalobce s ní o jeho dalším pracovním zařazení nejednal. I když – jak připustila – měla dvě možnosti jak dalšího postupu, „aplikace ust. § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce byla v dané chvíli správná a jediná možná“, neboť žalobce přes upozornění žalované neprojevil vůli pracovat a plnit si své povinnosti (ale „zjevně jen chtěl zachovat svůj pracovní poměr“), a protože pro použití výpovědního důvodu podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. d) zák. práce žalovaná v té době neměla dostatek informací a podkladů. Podle názoru dovolatelky odvolací soud dostatečně nevyhodnotil souvislosti, které vedly žalovanou k podání výpovědi, a „zabýval se v dané věci pouze aplikací výpovědních důvodů podle ust. § 46 odst. 1 písm. d) nebo f) zák. práce“, aniž by uvážil, že jeho závěr, kdyby byl akceptován, „by dával jednoznačně návod a vzor obdobným případům pro neplnění základních pracovních povinností zaměstnanců“. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě ( ), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání ( věta první ) a dospěl k závěru, že dovolání do jeho měnícího výroku ve věci samé, které je podle ustanovení přípustné, není opodstatněné a že do výroku o nákladech řízení není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění v tomto směru dovolatelka nenapadá), že žalobce byl u žalované v pracovním poměru na dobu neurčitou od 1.8.1998 jako „učitel 2. st.“. Ode dne 18.1.2001 byl uznán práce neschopným a dne 7.1.2002 byl rozhodnutím Okresní správy sociálního zabezpečení ve Žďáře nad Sázavou uznán plně invalidním „dle § 39 odst. 1 písm. a) zák. č. 155/95 Sb. v platném znění“, neboť „z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho schopnost soustavné výděleční činnosti nejméně o 66%“. Dne 17.1.2002 byla pracovní neschopnost žalobce z důvodu uplynutí podpůrčí doby ukončena, žalobce však odmítal nastoupit do zaměstnání s odůvodněním, že pro dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav prozatím není schopen vykonávat dosavadní práci. Dopisem ze dne 11.2.2002 dala žalovaná žalobci výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce pro závažné porušení pracovní kázně, které spatřovala v tom, že žalobce od ukončení pracovní neschopnosti „do dne 11.2.2002 nenastoupil do zaměstnání“, přičemž „zaměstnavatel a odborový orgán v souladu s ust. § 40 odst. 5 vl. nař. 108/94 Sb., platném znění rozhodl o neomluvené absenci ve dnech 18.1. - 11.2.2002“.

Projednávanou věc je třeba posuzovat - s ohledem na to, že žalovaná dala žalobci výpověď z pracovního poměru dopisem ze dne 11.2.2002, který žalobce převzal téhož dne - podle , , ve znění účinném do 31.3.2002 [tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti , o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích)] - dále jen „zák. práce“.

Podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení pracovní kázně; pro soustavné méně závažné porušování pracovní kázně lze dát zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních šesti měsíců v souvislosti s porušením pracovní kázně písemně upozorněn na možnost výpovědi.

Jak vyplývá z ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce lze tam uvedených výpovědních důvodů použít jen tehdy, jestliže se zaměstnanec dopustil porušení pracovní kázně. Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. § 35 odst. 1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními § 73, § 74, § 75 zák. práce), pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity.

S názorem dovolatelky, že žalobce „zcela evidentním a jasným způsobem porušil pracovní kázeň“, jestliže poté, co mu byla dne 17.1.2002 ukončena pracovní neschopnost, nenastoupil do zaměstnání a nezačal plnit své pracovní povinnosti, nelze souhlasit.

Povinnost zaměstnance, ode dne kdy vznikl pracovní poměr, podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní smlouvy ve stanovené pracovní době patří - jak žalovaná zdůrazňuje v dovolání - mezi základní povinnosti zaměstnance [§ 35 odst. 1 písm. b), § 73 odst. 1 písm. a), b) zák. práce]. Opomíjí však, že naproti tomu zaměstnavatel je mimo jiné povinen nepřipustit, aby zaměstnanec vykonával práce, jejichž výkon by neodpovídal jeho schopnostem nebo zdravotní způsobilosti [§ 133 odst. 1 písm. e) zák. práce]. Z uvedeného je zřejmé, že porušení pracovní kázně tím, že podle pokynu zaměstnavatele odmítá v pracovní době osobně konat práce podle pracovní smlouvy (nebo vůbec nastoupit do práce a být přítomen na svém pracovišti), se může zaměstnanec dopustit mimo jiné jen tehdy, má-li podle pokynu zaměstnavatele vykonávat ty práce, pro jejichž výkon je (objektivně) zdravotně způsobilý. Odmítnutí výkonu práce, byť dohodnuté v pracovní smlouvě, pro jejíž výkon není zaměstnanec zdravotně způsobilý, tedy není porušením pracovní kázně, a tudíž ani důvodem pro výpověď z pracovního poměru pro porušení pracovní kázně podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30.3.1979, sp. zn. , uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř. č. 31, ročník 1980). Obdobně - s ohledem na shora podaný výklad – nemůže být posouzena jako neomluvená (a tedy porušení pracovním kázně) ani případná nepřítomnost zaměstnance v práci, kterou zaměstnanec vzhledem ke svému zdravotnímu stavu (objektivně) není schopen vykonávat.

V projednávané věci bylo – jak výše uvedeno - zjištěno, že žalobce poté, co jeho ošetřující lékař z formálních důvodů (po uplynutí podpůrčí doby) ukončil jeho pracovní neschopnost ke dni 17.1.2002, odmítl nastoupit do zaměstnání na své pracoviště s odůvodněním, že pro dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav prozatím není schopen vykonávat dosavadní (dohodnutou) práci učitele. Žalovaná následně v dohodě s příslušným odborovým orgánem rozhodla o tom, že nepřítomnost žalobce v práci ve dnech 18.1. - 11.2.2002 je neomluvenou absencí. Pro závěr o tom, zda se žalobce tímto jednáním (kterým žalovaná odůvodnila předmětnou výpověď z pracovního poměru ze dne 11.2.2002) dopustil porušení pracovní kázně, bylo nezbytné postavit najisto, zda žalobce byl nebo nebyl ve dnech 18.1. - 11.2.2002 vzhledem ke svému zdravotnímu stavu schopen (způsobilý) vykonávat práci podle pracovní smlouvy („učitel 2. st.“). Pro uvedený závěr přitom není podstatné, zda jeho pracovní neschopnost ošetřující lékař ukončil ryze z formálních důvodů po uplynutí podpůrčí doby, ale pouze zjištění, zda zdravotní stav žalobce umožňoval, aby konal ty práce, ke kterým byl podle pracovní smlouvy povinen.

V daném případě objektivizace vztahu práce, kterou žalobce dosud vykonával, k jeho zdravotnímu stavu nepochybně vyplývá z rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení ve Žďáře nad Sázavou vydaného před vytčenou nepřítomností žalobce v práci dne 7.1.2002, jímž byl žalobce uznán plně invalidním podle ustanovení s odůvodněním, že „z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho schopnost soustavné výděleční činnosti nejméně o 66%“. Odvolacímu soudu lze přisvědčit, že z tohoto rozhodnutí, kterým „je soud vázán podle věty druhé “ (správně - z něhož soud vychází), je třeba „bez dalšího dovodit, že žalobce nebyl výkonu dosavadní práce podle pracovní smlouvy v důsledku svého zdravotního stavu schopen“. Za tohoto stavu je tedy odůvodněn závěr, že zdravotní stav žalobce v rozhodné době neumožňoval (vylučoval) plnění povinnosti vyplývající z ustanovení zák. práce, tj. podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní smlouvy ve stanovené pracovní době, a že proto - jak správně dovodil odvolací soud - „jednání žalobce, které bylo důvodem předmětné výpovědi z pracovního poměru, není porušením pracovní kázně“, pro které by žalovaná mohla se žalobcem platně rozvázat pracovní poměr výpovědí podle ustanovení zák. práce.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku ve věci samé je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení , a b) a nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení , části věty před středníkem zamítl.

Z vyjádření dovolatelky, že rozsudek odvolacího soudu „napadá ve všech jeho výrocích“, vyplývá, že žalovaná podává dovolání rovněž proti části rozsudku odvolacího soudu, v níž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.

Z ustanovení vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení, má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadeným výrokům o nákladech řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení § až 239 ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod poř. č. 88, ročník 2002).

Protože dovolání v této části směruje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované proti výroku o nákladech řízení - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení , a , věty první , neboť žalovaná s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady, které by byly účelně vynaloženy na obranu jeho práva, nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný .

V Brně 10. října 2006

JUDr. Zdeněk Novotný

předseda senátu